PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

06.05.2008

Autor: Jan Kubalčík

Diskuse o principech a Mariánský sloup jako nevhodný příklad

Reakce na text "Mariánský sloup a diskuse o principech", volně souvisí s textem "Katedrála, Mariánský sloup: fiktivní dialog".


Na následujících řádcích budu reagovat na text „Mariánský sloup a diskuse o principech" kolegy Vlastimila Podrackého (dále jen Autor). Svoji reakci dělím na dvě části - na část více méně souhlasnou s Autorovým obecným tvrzením a na část kritickou, v níž dokladuji nepřiměřenost Autorem zvoleného příkladu. Předesílám přitom, že určitě patřím mezi katolíky, kteří nehodlají vnášet spory do společnosti, zcela jistě nepatřím k žádné vlivné skupině s případnou blíže neurčenou zahraniční podporou a už vůbec nejsem zmanipulován katolickým duchovenstvem. A řeknu rovnou - jsem pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Autor se nemýlí - spor o principy není veden a proto se naše politika i společenství utápí ve zmíněných konfliktech zájmů. „Politickou stranu chápeme jako společenství, které sjednocují myšlenky a nikoli zájmy. Dominují-li ve společnosti třídy, znamená to, že dominují jejich zájmy. Strana se řídí principy a schopností obětovat své zájmy těmto principům. Je školou sebezapření. Strana, která neobětuje moc principům, jen politikaří. ... Vlády, ve kterých zasedají představitelé takovéto strany, nejlépe zajišťují pokrok a zároveň kontinuitu, brání stagnaci a brání revoluci. Konflikty zájmů a sil ve společnosti se tak přenášejí na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy." (Viktor Dobal) Kolik takových politických stran máme? Z pravdivé odpovědi plyne podstatná část řešení otázky, proč to u nás vypadá jak to vypadá... i když jistě by v tomto kontextu bylo možné zapříst debatu na téma „primát slepice či vejce".

Čím to je? Jednou z odpovědí je relativismus. Když je spousta lidí přesvědčena, že každý má svou pravdu, že jedno a totéž tvrzení může být zároveň pravdivé i nepravdivé, tedy v důsledku že žádná pravda není, pak pro ně pochopitelně neexistují ani žádné principy. Kde nejsou principy, nemůže být ani jejich konflikt.

Znám pár lidí, kteří se vždy v jakékoli diskusi postaví na tu „správnou stranu". Jsou s protestanty proti katolíkům, i když sami v Krista nevěří. Jsou s kritiky církví (nejlépe pochopitelně katolické církve) přicházejícími z jejich lůna proti církvím, přestože se jich z jejich vlastní vůle žádný církevní život prakticky vůbec nedotýká. Jsou s Židy proti křesťanům, s muslimy proži Židům a křesťanům, s buddhisty proti muslimům, křesťanům i Židům, i když sami v Boha ani v boha nevěří. Dokáží být s materialisty proti idealistům, ačkoli sami rádi hovoří o tom, že „nás něco přesahuje". Jsou s agnostiky nebo s gnostiky (podle nálady a situace) proti realistům, i když o nich vlastně nelze pozitivně říct, co jsou sami zač... nejsou totiž skutečně ničím - jen jakýmisi „věčnými revolučními skeptiky", pohříchu často mediálně či jinak vlivnými. Pro takové lidi není nikde žádná hranice a jsou to právě oni, kteří jsou důležitou ingrediencí našeho stavu, kdy se spor o principy nevede. Je to jejich specifické podání, které sugeruje ostatním, že žádné principy vlastně nejsou. A ostatní se poddávají - nikoli však pod tíhou argumentů (vždyť zmínění lidé žádné nemají, těží jen z „ducha doby"...), ale pod tíhou autority: ten pán vypadá tak moudře, tolik toho přečetl a odvysílali to v televizi... A nezapomeňme na to, jak jsou skromní - vždyť vlastně nic netvrdí (pravda přece není...) a tolerance byla dominantní složkou jejich mateřského mléka. „Čím dnes trpíme, je pokora na nepravém místě. Skromnost opustila oblast ctižádosti a usadila se v oblasti přesvědčení, kde se nikdy neměla octnout. Člověk má pochybovat o sobě, ale nemá pochybovat o pravdě. A to se právě zvrátilo v pravý opak. Dnes si je člověk jist právě tou částí člověka, kterou by si neměl být nikdy jist - sám sebou. A část, o níž pochybuje, je právě ta část, o níž by pochybovat neměl - božský rozum." (G. K. Chesterton: Ortodoxie, 1908)

Česká republika je tuším třetím nejateističtějším státem světa (po Vietnamu a Albánii... a propos, pěkná společnost, že?). Nemýlím-li se, žijí u nás asi jen 4% praktikujících křesťanů. Nejsem si proto jist, zda Autor myslí vážně svoji obavu vyjádřenou slovy „Nutno se sklonit před názorem toho silnějšího, pokud bych se vrátil k Mariánskému sloupu, je to katolická církev." a na jiném místě „To budeme opět prožívat protireformaci?".

Naprostá většina z 27 popravených pánů na Staroměstském náměstí neuměla ani slovo česky. Žádný moderní národ, v tom smyslu jak se dnes tento termín užívá, v 17. století neexistoval. Nicméně rodnou řečí podstatné části těch, kteří opustili na základě pravidla „koho země, toho víra" Země koruny české, byla němčina. Tak svým způsobem paradoxně „protireformace" posílila živel, který bychom asi dnešním slovníkem označili jako český. Svržení Mariánského sloupu bylo barbarským činem pražské lůzy - lůzy, která je pohotově připravena k mobilizaci při každé revoluci. V tomto činu není žádný pozitivní étos - šlo jen o touhu ničit a za účelem ukojení této touhy byl v Mariánském sloupu rozpoznán „politicky korektní" objekt. Konečně, ať protestant či katolík, neměl by být problém uznat, že i kdybychom trvali na tom, že Mariánský sloup je symbolem starého mocnářství, žádný Habsburk nesahal v „jistých kvalitách" takovému Stalinovi ani po kotníky. Já se však domnívám, že v této diskusi je spíše na místě vnímat onu Pannu Marii. A tak interpretace Autora „Co by znamenalo obnovit sloup? Prostě uznat protireformaci vedenou katolickou církví." je zcela pochybná. Předně protireformaci jaksi nelze nějak „uznat" nebo „neuznat", ta proběhla. Katolická víra nebyla něčím cizorodým, co bylo našim zemím vnuceno (možná, že by v tomto ohledu drobně odlišnou diskusi snesla otázka Čech, Moravy a Slezska). Jak jsem výše naznačil, nebýt protireformace, bylo by na předmětném území tolik poddaných s němčinou jako rodným jazykem, že by následné obrozenecké aktivity byly buď ještě podstatně komplikovanější, nebo rovnou odsouzeny k neúspěchu.

Dokážu si představit člověka, který vnímá komunisty, nacisty a katolíky jako jednu partu a tak v logice souhlasu s odstraněním pomníků Stalinů a Hitlerů bude souhlasit s odstraňováním všeho katolického (což následně hned přechází ve „všeho křesťanského"). Vím však, že Autor mezi takové naprosto nepatří. Jestliže však Autor chce vést diskusi o principech a vybere si jako příklad Mariánský sloup, nemůže se divit, když on říká „Masaryk", někdo jiný řekne „Pekař" - a rozhodně se přitom nejedná o nějakou absenci historického povědomí. V této souvislosti si nemohu odpustit poznámku, že se obávám, že historické povědomí podstatného podílu té přemýšlivější části populace v České republice je přes únosnou míru (de)formováno dílem Aloise Jiráska.

Ano, jistě bychom mohli vést katolicko - protestantskou diskusi o Marii vždy panně... Ta by však nebyla primárně o takovém či makovém sloupu či soše, nýbrž o podstatě věci. Ale jde-li tady, jak Autor tvrdí, o záležitost politickou, nikoli náboženskou, nemělo by to v tomto kontextu žádný smysl. Je snad sporné, zda je či není Mariánský sloup připomínkou Habsburků, kteří popravili 27 pánů, ale dnes a zde by politické soupeření katolíků s protestanty dávalo ještě menší smysl - vždyť jsme zcela přirozeně na jedné, konzervativní lodi... a žel Bohu, spíš by asi bylo případné napsat na jednom, konzervativním člunu...

 

6. května 2008

 

Jan Kubalčík

www.konzervativnistrana.cz