PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

29.05.2009

Autor: Jan Kubalčík

Co škodí antikomunizmu – v patřičné míře

Specifická reakce na tento text


Profesor Václav Bělohradský v deníku Právo 23.5.2009 napsal: „Náš politický diskurz je výsledkem tří velkých národních komplexů - opožděného antikomunizmu, zrazeného národa a hledání velkého protektora. Opožděný antikomunizmus není než kompenzací fanatizmu kulturních „elit národa" v padesátých letech a pasivity většiny v období normalizace, která nakonec vyústila ve „velkou sametovou", v koaliční dohodu s dědici českých komunistů ...". Navzdory tomu, že to napsal levicový filosof, na tom něco je. Naše pravice, nebo to, co se tak nazývá, je totiž často fatalistická, prostě spoléhá na osud, tedy na to, že se vše vyřeší samo, stačí když člověk má svobodu. Ta však bez (morálního) řádu rychle degeneruje ve svévoli.

Zatímco levice má řešení, které je sice špatné, a které historie už odsoudila na smetiště, nicméně je stále přitažlivé, část pravice se ohradila fatalizmem a jakákoliv představa řešící koncepčně budoucnost je pro ni nepřijatelná. Masy většinou více zajímá současnost než minulost, a pokud někdo žije v nejistotě ztráty zaměstnání, ve vidině živoření a vůbec změn, které mu nejsou příjemné, na minulost a její varování velmi rychle zapomene. Takovému člověku připadá, že antikomunismus, tak jak se dnes někdy profiluje, mu nijak nepomáhá, že mu nedává do budoucna žádnou smysluplnou naději. Připomínání minulosti jako varovného signálu je však přesto nejen správné, ale i nutné. Je však třeba přidat koncepci řešení přítomnosti, aby byla překlenuta dosavadní omezená působnost.

Opravdový antikomunismus je snaha o historickou likvidaci komunismu. Tedy nikoliv jen o likvidaci následků a pozůstatků komunismu. K tomu je zapotřebí studovat příčiny vzniku a zániku komunismu a jeho někdejší oblibu. Mnohdy se tvrdí, že komunistický režim byl zbourán Reaganovou politikou „uzbrojení" Sovětského svazu. Je to jasná pravda, ale ne celá. Této politice muselo něco předcházet, jinak by - i přes nesporné odhodlání napřené tím nejlepším směrem - nemohla úspěchu dosáhnout. Než k tomu došlo, bylo vykonáno mnoho jiných kroků. Především to byl západní model sociálního státu, který do určitého stádia plnil funkci tlumení sociálních konfliktů. „Vykořisťovaným pracujícím" bylo více než kdy před tím umožněno participovat na blahobytu celé společnosti a oni se, v rozporu s předpoklady marxistů leninistů, odmítli proletarisovat... Že dnes sociální stát přerostl všechny rozumné myslitelné meze a stal se demotivační brzdou hospodářské aktivity je pravdivý, ale poněkud jiný příběh.

Vznik komunizmu nelze bagatelizovat jen jako historickou náhodu, která přivedla k moci německého agenta Lenina v Rusku. Západ se - po prvopočáteční, naneštěstí neúspěšné, vojenské intervenci - Leninovu státu nepostavil dostatečně rozhodně. Dílem proto, že neměl sil (vyčerpán 1. světovou válkou...), dílem proto, že nevyhodnotil správně vážnost ohrožení. Dokonce některé „elity" se v něm „viděly", považovaly jej za alternativu, za historický pokus apod. Když pomineme časem přímo Moskvou řízené osoby, můžeme vidět téměř nekonečnou sbírku užitečných idiotů. Kdo kam kdy patřil je přitom někdy velmi obtížné rozhodnout (jak známo jednou z nejreprezentativnějších postav tohoto panoptika byl J. P. Sartre). Ano, Západ měl a má mnoho nedostatků a zaslouží si reformu. Užiteční idioti toužili po takové změně, třeba ne násilné, ale stále se potřebovali inspirovat nějakým vzorem. Teprve dlouho po válce někteří z nich prozřeli a zjistili, že takovým vzorem, jaký představoval sovětský blok, se inspirovat nelze.

Antikomunizmus je dnes naneštěstí mnohdy spojen s nedostatečně koncepčním jednáním. Kritika stavu, kdy komunistické elity volně přešly až do dnešních dnů na různých vedoucích pozicích (ať již ve státní správě či v soukromé sféře - „díky" nestejné „startovní čáře"...), znovuinstalace symbolů komunismu, kritika dnešních komunistických politiků, to vše je jistě v pořádku. Chce to však něco víc: koncepci.

Koncepce znamená navržení takových společenských poměrů, které už nikdy nedovolí komunistický režim, ne proto, že by snad nějaký Pinochet komunisty postřílel, ale prostě proto, že žádného občana nebudou komunistické myšlenky přitahovat. To by bylo jistě krásné, je to však ve své celistvosti utopie. Je třeba mít na paměti, že balancovat na hraně mezi dobrým a zlým je úděl, který my sami nejsme schopni změnit. Touhu po rovnosti totiž lidskými silami z lidských srdcí vykořenit nelze a stejně tak není možné trvale a důkladně odklonit člověka od špatnosti. Tak budou lidé vždy náchylní k tomu, aby vyslyšeli populistická volání a následné revoluční polnice. Přesto, že tedy víme, že takového stavu dokonale dosáhnout nelze, jsme povinni k němu cílit a špatnému klást překážky. Jedním z účinných nástrojů by mohla být podpora střední třídy, která bude bude sílit natolik, že bude tvořit velkou část obyvatelstva, bude zajištěna vlastními materiálními prostředky a tak nebude žít na dluh (tedy ne v tak obludném rozsahu, jako je tomu dnes) a bude do jisté míry lokálně orientovaná, hospodářsky i společensky spjatá se svoují obcí a regionem. Když místo konzumních proletářů bude většina obyvatel vlastníků a podnikatelů, nebude mít zbytek, menšina neschopných nebo nepracujících, šanci cokoliv prosadit.

Proti tomu se ovšem staví liberální model, který je fatalistický, prostě spoléhá na to, že vše vyřeší trh, stačí, když budeme mít svobodu, můžeme být chudí jako kostelní myši, můžeme být závislí na zaměstnání tak, že už druhý den po ztrátě zaměstnání nezaplatíme činži a splátku na auto, a že nás vyženou z bytu na ulici (záměrně to vyhrocuji...). To však znamená opětovný vstup rizika proletarizace na scénu.

Proč by měl liberalizmus selhat, když tak dosud krásně fungoval? Prostě proto, že se zásadně změnily podmínky k jeho fungování, už to není jen zákonitostmi trhu řízená pracující masa lidí, vytvářející blahobyt svojí prací. Je to jinak: Liberalizmus dnes vytváří konzumní bohatství převážně na dluh a neobnovitelný zánik. To je jen částečně dluh finanční, který je vrcholkem ledovce mnoha dalších dluhů. Možná nejvíce známá, ale nejméně zatím zhoubná, je složka životního prostředí, kde vzniká dluh, protože v budoucnosti se bude muset příroda vyčistit a devastace rekonstruovat. Neobnovitelným zánikem v ekologické složce je těžba neobnovitelných surovin, která je sice nutná, ale je zbytečně přehnaná.

Zanikání lidské populace ve vyspělých zemích přináší blahobyt, spotřebovaný většinou konzumem. Málo dětí znamená převedení prostředků na blahobyt těch, kteří odmítli být matkami a otci. Tímto vnitřním dluhem získaný blahobyt má několik dílů: prostředky, které by spotřebovaly děti, které se nenarodily, a platy žen, které pracovaly, místo aby se staraly o děti. Dluh spočívá v tom, že nízká natalita se bude muset v příští generaci nahradit, nebo hrozí překročení bodu, odkud není návratu.

Pokud se další generace vzpamatuje a bude mít tendenci alespoň k udržení populace - tedy k plození dětí alespoň v množství nutném pro rovnováhu (obecně se uvádí 2,1 dítěte na 1 ženu v plodném věku...), bude ji to stát obrovské úsilí: vyrovnat dluh předchozí generace, postarat se o armádu důchodců, a navíc ještě v průměru alespoň o tři děti v rodině (neboť uvedená hodnota 2,1 platí v okamžiku, kdy je společnost „demograficky vyvážena"...). Vzhledem ke zhoršující se situaci v dodávkách základních surovin to nebude snadné zvládnout s lidmi, kteří byli vychováni „v bavlnce", byli vedeni jen k užívání života, ke konzumu, a bylo jim vštěpováno, že rodina je zbytečná zátěž, které se mohou snadno vyhnout. A tady bude zapotřebí nějaké emotivní ideje a obnovení (morálního) řádu, aby se lidstvo zachránilo, protože pokračování stávajícího ryze liberálního trendu znamená zánik. Tato doba však nahraje opět ideologiím. Komunisté očekávají, že to budou oni, kteří budou požádáni, aby věci řešili, protože prostě nebude nikdo jiný, kdo by měl smysluplný projekt. Je to dáno mimo jiné také tím, že podstatná část pravice pod praporem carpe diem projekty ohledně budoucnosti odmítá.

V současné době dosluhuje generace, ještě velmi početná a poměrně zdravá (nenarušená znečištěným životním prostředím). Začínají se projevovat dluhy a ukazuje se, že bude-li současný trend dále pokračovat, znamená to úplné vylidnění Evropy a předání prostoru jiným etnikům, které navíc vykazují agresivitu a při určitém procentním zastoupení by udělali se zbytkem evropské populace krátký proces. Demografický dluh se projevuje v přemíře starých lidí a nedostatku mladých. To je umocňováno ještě některými jinými fenomény (např. vyspělé zdravotnictví).

Liberalizmus je fatalistický a problémy neřeší s perspektivou. V podstatě jen navyšuje blahobyt, který se přeměňuje v konzum, všechny propagace vedou ke konzumu a konzum je nutnou podmínkou existence systému, protože jakmile se přestane konzumovat, nepojede výroba, nastane nezaměstnanost a tím konec blahobytu. Protože se musí konzumovat, konzum není nijak omezen, hledají se zdroje pro konzum. Těmi jsou opět jen dluh finanční, demografický a ekologický. To znamená opět méně dětí, opět další odkládání rodiny, opět jen dlouhodobé studování a odkládání výdělečné činnosti, opět nadbytečné plýtvání naftou a plynem, opět větší automobily a vily. Liberalizmus nezná jiné řešení než „jízdu na tygru" až do zdárného cíle, ke krachu. Odmítl totiž počítat s objektivní lidskou přirozeností. Socialisté mohou ještě nějakou dobu řešit demografický dluh na úkor dluhu finančního, dokud se finance nezhroutí. Potom nastane finanční krach jako předzvěst krachu všech ostatních složek dluhu, úplný konec sociálního systému, anarchistické jednání nebo diktatura. Komunisté budou národ přesvědčovat, že řešení mají.

Komunisté jsou vlci, kteří sledují zbloudilou karavanu, která se nutně jednou vysílí a skončí v jejich zubech. Liberálové po nich jen házejí kameny, osud karavany nezmění. Jen ta karavana, která ví, kde leží oasa, směřuje k ní, se vlků bát nemusí. Ale fatalistický liberalizmus neví kam jde, a liberálové o tom diskutovat odmítají - všechny názory jsou stejně dobré, vše je relativní, pravda neexistuje. To je jejich kompas. To, že bloudí pouští, je nezajímá, protože zatím mají dosti vody.

Opravdový antikomunizmus tedy není jen vyhraňování se a pořádání „kulturních vložek", pokud za tím nestojí antikomunistický program, který by dokázal přesvědčit lidi, že zná řešení. A o ten program dnes jde. Nemůže jím být ani socializmus, ani liberalizmus. Řešení je jen konzervativní: Od plýtvání k úsporám. Od individualizmu k rodině. Od materiálních fetišů k dětem. Od konzumu k úsporám. Od užívání si a nicnedělání k práci. Na začátku ovšem musí být nějaká morální idea. Je to obtížné, ale není jiné cesty.

 

Jan Kubalčík

(na pozadí textu Vlastimila Podrackého)