PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

08.06.2000
Kategorie: Sociální politika

Autor: David Floryk

Co s tím?

Krize sociálního státu, odcizení a občanská společnost


Počátkem třicátých let, kdy propukala světová hospodářská krize a o slovo se hlásily totalitní režimy, byla zveřejněna papežská encyklika "Quadragesimo anno", z níž si dovolím několikrát citovat. V situaci, kdy, jak se zdálo,"individualistický liberalismus se ukázal naprosto neschopným řádně vyřešit sociální otázky a socialismus přicházel s lékem horším, než choroba sama", byla světu adresována výzva: má-li obstát společenský řád a nemá-li být zcela rozvrácen, musí být učiněny dva kroky: reforma institucí a náprava mravů.

 

Text poté pokračuje: "Když mluvíme o reformě institucí, máme především na mysli stát. Ne že by se od jeho činnosti měla očekávat veškerá spása, ale proto, že vinou individualismu dospěly věci tak daleko, že dříve bohatý společenský život - složitý a vnitřně harmonický - tvořený množstvím rozmanitých institucí, byl téměř zničen: zůstali už jen jednotliví lidé a stát.

To působí značnou škodu i samému státu, protože když se rozpadl život společnosti a stát na sebe převzal všechny úkoly, které dříve plnívala ona zmíněná sdružení, byl zavalen a téměř rozdrcen množstvím úkolů a povinností.

Těžké škody ... vznikly tím, že úkoly a povinnosti státu a úkoly a povinnosti ekonomické se mezi sebou nezdravě propletly a promísily.

Stát, místo aby jako nejvyšší a nestranný rozhodce, dbající jedině o obecné blaho a spravedlnost, požíval důstojnosti, se stává otrokem, který je hříčkou v rukou lidských vášní a lidského sobectví."

 

 

Nástup novověku, provázený industrializací a urbanizací, přinášel změnu tradičního životního stylu a tedy nevyhnutelnou proměnu, ba zánik mnoha po staletí předávaných vazeb. Narušením neviditelného přediva mezilidských vztahů byla připravována půda pro zrod nových a nečekaných napětí a konfliktů. Nově se rodící společenský řád vytlačoval z veřejného prostoru mnohé aktivity, dosud přirozeně produkované těmi rozmanitými institucemi, v nichž lidé od nepaměti žijí a na jejichž činnosti se podílejí: rodiny, obce, sdružení, cechy a spolky, náboženské a dobročinné organizace, církve. Tedy instituce svou povahou soukromé - neboť na iniciativě jednotlivců založené a na ní závislé - nicméně instituce, jejichž fungování či nefungování se dříve či později projeví i ve sféře veřejné - řešením či nárůstem problémů, pro něž se postupem času vžilo označení "sociální".

 

Na společenské scéně tak vzniká nový jev, jež bude posléze nazýván "odcizením", a na jehož řešení budou nabízeny rozmanité léky - mnohé, žel, zhoubnější, než choroba sama. Odcizuje se člověk, který odmítá překonat sám sebe a pokusit se o vytváření opravdového lidského společenství. Odcizuje se společnost, která svým uspořádáním, fungováním, výrobou a spotřebou omezuje, ztěžuje či znemožňuje vytváření a realizaci této přirozené mezilidské odpovědnosti. Mnohdy pak totiž může vznikat dojem, že člověk existuje pouze jako výrobce či spotřebitel zboží nebo jako objekt státní správy. Právě stát se totiž chopil mnoha úkolů, jež bylo třeba řešit poté, co z řešení byla vytlačena soukromá iniciativa.

 

Právě státem řízené "sociální zabezpečení" mělo napříště pacifikovat případné "sociální" konflikty. Právě stát to byl, kdo se chopil úkolu garantovat rovnost mezi lidmi, kdo na sebe převzal funkce rodiny tam, kde přirozené svazky selhávaly - a snad se zpočátku i zdálo, že stát se tohoto úkolu zhostí lépe, racionálněji, spravedlivěji.

 

Takto pojatý sociální stát se stále více ocitá ve slepé uličce, to je zřejmé i jeho zastáncům. Přinejmenším pro nemožnost "ufinancovat" jeho provoz. Situace však již není tak přehledná, ptáme-li se, kde hledat řešení - zvláště v naší zemi, jíž byly půl století ordinovány smrtící léky a to, co léčeno býti mělo, bylo přehlíženo.

 

Tradiční konzervativní odpověď zní, že řešení společenských problémů je věcí občanské společnosti, že je to úkol pro svobodnou iniciativu svobodných občanů. Avšak skutečná konzervativní politika tímto prohlášením nemůže končit, naopak tato teze by měla být spíše východiskem než závěrem. Skrývá se v ní totiž nevyslovený předpoklad, že tradiční instituce potřebují jen zbavit státních berliček a rychle se ujmou své přirozené role. Neměla by základní otázka znít spíše tak, jak navrhuje např. americký analytik William A. Schambra (viz Bulletin OI č. 43 / březen 1995), tedy: jak obnovit občanskou společnost tam, kde se zhroutila, zmizela nebo kde vůbec nikdy nevznikla? A co je ještě důležitější: jak to učinit v podmínkách občanské společnosti samotné - to jest, jak hledat oporu ve zdrojích, které jsou k disposici v soukromém sektoru, a nikoliv v problematických nástrojích politiky?

Myslím, že to je námět hodný skutečné konservativní strany.

 

Ostrava 8.6.2000

David Floryk

Strana konzervativní smlouvy Ostrava