PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

25.02.2008

Autor: Dan Drápal

Co s Kosovem?

Stát Kosovo - pohled ze strany duchovní...


Podobně jako se česká společnost polarizovala ve věci tak vnitrostátní, jako byla prezidentská volba, může se polarizovat i v otázce zahraniční, jakou je uznání či neuznání samostatného Kosova. Myslím, že znám argumenty z obou stran. Sám popravdě řečeno nevím, jaké by bylo správné politické řešení tohoto problému. Znám jen řešení duchovní.

Proberme si důvody, proč Kosovo uznat, a důvody, proč je neuznat.

Proč Kosovo uznat? Situace v Kosovu se už řadu let nijak nevyvíjí, jednání mezi kosovskými Albánci a Srby nikdy ani náznakem nikam nevedla. Dva miliony kosovských Albánců trvale a jednoznačně po řadu let vyjadřují vůli po samostatném státě. Na světě je mnoho menších států, které dosáhly samostatnosti - například i Černá Hora, kosovský soused, který má méně než milion obyvatel.

Proč Kosovo neuznat? Uznáme-li samostatnost Kosova, musíme si položit otázku, proč neuznat samostatnost Čečenska, Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Baskicka, Kurdistánu... atd. Uznáme Kosovo jen proto, že Srbsko je slabší než Rusko, Španělsko nebo Turecko? Proč jeden ano a druhý ne?

Po Druhé světové válce bylo přinejmenším v Evropě dosaženo konsensu, že hranice se nesmí měnit silou. Je možné je měnit pouze na základě oboustranných dohod. Tento konsensus byl pak po desetiletí prohlubován a potvrzován - třeba Konferencí o spolupráci a bezpečnosti v Evropě.

Bylo ale realistické očekávat, že všechny světové (či alespoň evropské) hranice zůstanou zakonzervovány na věky věků? Myslím, že ne. A protože otázku, za jakých okolností a jakým způsobem by se daly hranice měnit, nikdo neřešil (nebo se k tomu alespoň neznal), bylo jen otázkou času, kdy nastane situace, v níž se stávající koncept ukáže jako nedostatečný.

Nevidím v dohledu politické řešení této otázky. Duchovně ale řešitelná je. Národy, které se zdály být v úpadku, se mohou vzchopit. Všimněte si například Irska. Po staletí bylo pro Angličany otloukánkem. Po celé devatenácté století se museli Irové stěhovat do Ameriky, protože jejich země je neuživila. V Americe nyní žije mnohem více Irů než v Irsku.

Ale v osmdesátých a devadesátých letech se to otočilo a Irsko je dnes stejně bohaté, ne-li bohatší, než Anglie. Ze země, z níž se utíkalo, se stala země, do níž se lidé tlačí.

Čím to? Netroufám si říci: tento a tento důvod je ten pravý. Duchovně jsem tuto otázku nestudoval. Irsko bylo ale desetiletí otevřené pro flirtování s myšlenkou snažit se násilně připojit severní Irsko, které bylo od zbytku ostrova uměle odděleno. Žije tam sice protestantská většina, ale katolická menšina je velmi silná. Při volbě určité cesty mohlo Irsko „vlastenecky" vykrvácet v boji proti Velké Británii.

V určité situaci ale Irové vsadili na vzdělání, na píli a na velkorysost. Neuzavřeli se světu, nepěstovali si bolestínství, ale neblahý osud svého ostrova otočili a udělali z něj prosperující zemi.

Značnou vitalitu - a obrození - prokazují i sami Albánci. Podobně jako keltští Irové (kteří si ovšem nezachovali svůj jazyk) patří Albánci k praobyvatelům Evropy. Žili zde před Germány i před Slovany. A málem vyhynuli. A hle, díky vysoké natalitě a nabytému národnímu sebevědomí prožívají renesanci. Na rozdíl od Irů se ale zatím nezdá, že by vsadili na vzdělání a píli. Škoda.

Srbové si připadají Evropou zrazení a opuštění. Mnozí v těchto dnech svou frustraci řeší zapalováním ambasád a rabování. Ne, tudy cesta nevede.

Srbové musejí najít svou národní identitu v něčem jiném, než v geografické rozloze. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby Němci doteď křičeli: „Prusko je německé!" „Prusko je Německo!" Němci se smířili s tím, že prohráli válku. Nemá cenu to nazývat jinak. Dokonce se dá říci, že sami sebe zpytovali, proč ji prohráli. Jedním z prvních kroků Konráda Adenauera, prvního kancléře Německé spolkové republiky, která vznikla roku 1949, byla snaha po usmíření s Izraelem. Válkou zpustošené Německo zaplatilo v padesátých letech Izraeli reparace ve výši padesát miliard marek! Výsledek? Německý hospodářský zázrak, Německo jako hospodářský motor Evropy. Bůh žehná kajícím. „Německá demokratická republika" něco takového odmítla. Hospodářský stav východního Německa je důsledkem. Dodnes. Včetně tam nyní bujícího antisemitismu, rasismu a neonacismu.

Srbové se musí smířit s tím, že prohráli válku. A budou muset přemýšlet i o tom, proč ji prohráli. A se svým traumatem se nevypořádají, dokud budou pouze obviňovat druhé.

Než přišla UCK (Kosovská osvobozeneská armáda), kterou lze právem označit za teroristickou skupinu, měl v Kosovu velkou autoritu Ibrahim Rugova. Byl to člověk, který hlásal nenásilí, a byla doba, kdy za ním stála většina kosovských Albánců. Miloševič měl několik let na to, aby se s ním dohodl. Volil ale konfrontaci a zrušení statutu autonomní oblasti Kosova. Škoda.

Teď máme velký problém. Neslyšel jsem, jakou dávají zastánci uznání nezávislosti odpověď na otázky, které jsem položil. Neslyšel jsem, jako dávají odpověď odpůrci. Češi s pozoruhodnou bezelstností zvolili totální alibismus: Uznáme Kosovo, až ho uznají ostatní. Ach jo. Skutečně národní příspěvek sjednocené Evropě!

 

22. února 2008

 

Dan Drápal