PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

17.12.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Co potřebuje česká politika, nejen pravice

"Nežádám pomstu, žádám spravedlnost, tlustá čára za minulostí je urážkou citu pro spravedlnost všech, kdo si udrželi tvář a rovnou páteř. Dali jste do celé země signál, že zločinné jednání se vyplatí, kladete základy zločineckého státu. Majetku i politické moci se v naší zemi chopí lidé, kteří za komunizmu půl století na ní parazitovali. Budou se nadále chovat a jednat podle zvyků, kterým je vyučil celý jejich dosavadní život."


Motto: „Nežádám pomstu, žádám spravedlnost, tlustá čára za minulostí je urážkou citu pro spravedlnost všech, kdo si udrželi tvář a rovnou páteř. Dali jste do celé země signál, že zločinné jednání se vyplatí, kladete základy zločineckého státu. Majetku i politické moci se v naší zemi chopí lidé, kteří za komunizmu půl století na ní parazitovali. Budou se nadále chovat a jednat podle zvyků, kterým je vyučil celý jejich dosavadní život." (Úryvek mé řeči ve sněmovně v roce 1991 - důsledky jaké bude mít nepotrestání zla)

Ad Lidové noviny 29. listopadu 2008, Petr Havlík: „Naše pravice potřebuje novou alternativu".

Jsme divná země a společnost, za čtyři desítky let, kdy nás komunisté chovali a zacházeli s námi jak se stádem dobytka, jsme ztratili zdravý rozum. Schopnost používat vlastní hlavu, umět si spočítat, že jedna a jedna jsou dvě. Být si vědom toho, že když mne někdo dlouhodobě podvádí, mám se takovým lidem vyhýbat. Německý filosof Karl Jaspers v knize o vině Němců, „Otázka viny", napsal: „Lživému člověku se vyhni, nebo jej odstraň."

Čtyřicet let s námi komunisté zacházeli jako s bezprávným plebsem. Většina z nás to přijala za „normální". Bylo to tak normální, že iniciativa k technologické změně ovládání nás, „plebsu", vyšla od samotných komunistů. Pragmatičtější technokraté si uvědomili, že uvázání u žlabu a způsob krmení je neefektivní. V jejich vlastním zájmu je převést své stádo na pastevní odchov a samovýkrm, dosáhnou vyšší užitkovosti. Bude stačit, udrží-li ve vlastních rukách funkce pastevců, přidělování krmných dávek, udrží si monopol v cechu pekařském, řeznickém a účetním. Oni budou platit a úkolovat obecního policajta i hlasatele. Proto smyslem jejich „revoluce" byla ekonomická reforma - ne reforma společenských způsobů a vyrovnání se špatnou minulostí.

Sametový způsob „revoluce" prokázal zkušenost a předvídavost „kormidelníků". Znali společnost, kterou tak dlouho opečovávali. Věděli, jak má zažité komunistické „hodnoty" a že sama se ze svých zvyků nevymaní. Důkazem naší nesvéprávnosti je obecně užívaná fráze „politika je svinstvo". Ta tři slova znamenají jediné: nám „slušným lidem" nevadí, že nás řídí a o našem životě rozhodují svině.

Komunistická společnost byla peleší lotrovskou. Tak před staletími takový způsob vlády nazval Tomáš Akvinský. Bez zásadní změny, jasného a exemplárního označení a potrestání zla, musel mít „liberální-sametový" průběh revoluce jediný výsledek. Bez diskvalifikace a vyřazení komunistické nomenklatury, technokratické reprezentace režimu a jeho bezpečnostních složek, museli zvítězit lotři. „Humanismus" vyjadřovaný slogany „nejsme jako oni", „tlustými čarami za minulostí", „listinami práv"... takový „humanismus" bez důsledně vyžadované odpovědnosti a nekompromisního vymáhání zákonů byl ve svých důsledcích nehumánním zvěrstvem.

V tradici ruského „samoděržaví" a její tajné služby „Ochranky" bylo to, že své oponenty si sami konstruovali a řídili. Pro jejich následovníky sovětské komunisty a jejich tajné služby to platilo násobně. Hlavní náplní práce Československé státní bezpečnosti bylo vyhledávat, vést záznamy o lidech, kteří mohli být nebezpeční, nebo se mohli dát použít. To byl hlavní smysl registrů tajné bezpečnosti. Disidentské skupiny měla tajná bezpečnost prošpikované svými agenty křížem krážem. Václava Havla, reprezentanta humánního „protikomunismu", měli prostudovaného do jemných záhybů jeho duše. Na státnickou roli si jej vybrali a použili. Partajní revolucionáři za scénou využili talentu „dramatika" k odvedení pozornosti veřejného stáda, od skutečné partitury díla. Je jedinečné, když jeden z prvních milovníků revolučního dramatu, Petr Pithart, po dvaceti letech od inscenace napíše: „Celý ten revoluční kus byl divadlem a obecenstvo si nic jiného nežádalo." Život ale není divadlo, je doopravdy; udělá-li se divadlem, platí se účet. Opakovaně jsem ve sněmovně i mimo ni Petru Pithartovi připomínal, že co dělá, není správné. Odpovědí mi bylo vždy zrudnutí tváře a ticho.

Posametová pluralitní politika nebyla od samého počátku ničím jiným, než právě divadlem. Předpokladem autentické „pluralitní" politiky je diversifikovaná společnost. Společnost, ve které vedle sebe žijí hodnotově i existenčně ukotvené společenské vrstvy, jež jsou však k sobě vzájemně vázány silnými pouty sdílených hodnot. Tato přirozená společenství mohou ze svého středu vygenerovat osobnosti a vůdce, kteří na politické scéně hájí zájmy své společenské vrstvy. Komunistický stát strukturovanou společnost zničil. Výsledkem „práce" s masami byla politicky bezprávná masa plebsu, do té patřili i obyčejní straníci. Politickým národem a subjektem politiky byla jen tenoučká vrstvička partajní nomenklatury - ta rozhodovala o všem.

V devadesátých letech jsem se dvakrát jako pozorovatel OBSE zúčastnil voleb v Rusku. Uvědomil jsem si tehdy absurditu a neřešitelnost problému, chtít v Rusku v krátkém čase vytvořit pluralitní demokracii. Na konci osmdesátých let v Československu neexistovala ani krystalizační centra skupinek, ze kterých by v budoucnu mohly vyrůst základy k autentické pluralitní politice. Skupiny, které se vynořily z disentu, byly ve své většině infiltrovány zaúkolovanými „pracovníky".

Byl jsem jedním z prvních členů Občanské demokratické aliance. Viděl jsem vznik, fungování i likvidaci této strany. Neměli jsme za sebou nikoho, byli jsme ve vzduchoprázdnu a uvnitř jsme od samého počátku měli zaúkolované škůdce. Z blízka jsem viděl ustavování se Občanské demokratické strany. Ústřední roli v její organizaci od počátku vzali na svá bedra „lídři" celou svou existencí spojení s východním sovětským bratrem - Josef Zielienec a Václav Klaus. Organizační manažer, Petr Havlík, naplňoval jejich „vize". Celá devadesátá léta jsem mohl uvnitř politiky sledovat mocensko-politické hry - vytváření, úkolování i likvidace politických subjektů. Nebyla to autentická politika, byl to řízený proces usměrňování a konsolidace postkomunistické „virtuální plurality".

Uvažujeme-li o politice na konci období dogmatického uplatňování komunistické ideologie i jeho mocenských praktik, musíme si uvědomit základní fakta: co komunismus byl a jaké měl důsledky. Komunizmus byl mocenskou technologií, manuálem jak ovládnout společnost. Cílem pak bylo zjednodušit a centralizovat mechanismy vládnutí do rukou úzké skupinky mocenské „elity". Vše ostatní bylo podřízeno této prioritě. V důsledcích to znamenalo, že v aparátu i společensko-hospodářských strukturách se prosazovali lidé, kteří se svým vnitřním ustrojením do takového systému „hodili". Za půl století existence systému byli jím v různé míře ovlivněni všichni, včetně jejich přístup k životu i hodnotový systém.

Samotným smyslem existence společenské vrstvy, kterou komunismus stvořil, je právě a pouze politika a udržení moci. Lidé přináležící k této vrsvtě velmi dobře vědí, že nebudou-li u rozhodování, nebudou. Zdroje na investici do politiky na liberálně-sametovém začátku měli jenom oni. Měli i zkušenost s tím, co politika je. Nebyl problém v počátečním, chaotickém období politickou scénu ovládnout a směrovat ji ke své koncepci postkomunistické plurality.

Dvacet let po zahájení sametové liberalizace komunizmu by však mohl a měl i v naší zemi přicházet čas, kdy si začne více lidí uvědomovat, co se skutečně stalo a proč se tak stalo. V postkomunistické politice neplatí žádná schémata tradičního evropského dělení politických stran na pravici či levici. V českých poměrech lze současně na politické parlamentní scéně se pohybující subjekty /strany/ definovat následujícím způsobem.

Občanská demokratická strana reprezentuje a hájí zájmy těch, kteří na počátku devadesátých let přišli k lizu včas. Obohatili se v privatizaci a chtějí si své udržet. Obecné zásady a ideje nemají žádné, snad jen, že účel světí prostředky. Za pozitivní vývoj je možno považovat to, že zvolením Topolánka se v tomto virtuálním politickém subjektu prosadil vliv hospodářské mafie hájící své „české" zájmy. Poklesl vliv skupiny kolem „otců zakladatelů", vázaných a orientovaných na zájmy ruského bratra.

Sociální demokracie reprezentuje zájmy těch, kteří přišli na scénu a k lizu pozdě. Původně konstruovanou „levicí" mělo být Občanské hnutí. Teprve, když pokus s „ohnutými" neuspěl, dostala příležitost riziková značka Sociální demokracie. Již z toho, jací lidé původní vznikající subjekt tvořili, jak rychle odstavili jak exilové vedení tak lidi typu Rudolfa Battěka a jakou roli subjekt sehrál, je zřejmé, že základní idejí této „levice" je, že účel světí všechny prostředky. I méně bystrý pozorovatel by mohl vidět, kdo se prosadil do čela této virtuální levice.

Komunistická strana je na postkomunistickém „pluralitním" hřišti jediným autentickým hráčem. Hraje na jistotu. Minulost a značka tohoto souboru zajišťuje původní scénář a pravidla hry. Kdyby členové souboru začali podléhat slabosti „vyšších idejí", vypadnou ze hry, nebo se musí přejmenovat. Pamatuji, jak na samém začátku devadesátých let vždy protestovali, že pravidla hry se nesmí měnit v průběhu zápasu.

KDU-ČSL sloužila již za komunistů jako věrný pejsek pod stolem svého pána, který, když bylo třeba, souhlasně zaňafal a co padlo pod stůl, bylo jeho. Postkomunističtí šéfové strany tu tradici rozvinuli, v tom jsou autentičtí. S křesťansko-demokratickou tradicí a politikou mají málo co společného.

Značce Zelení dal Martin Bursík trochu stability a jistou tvář. Jejím rizikem a pravděpodobně osudem je, že se pod ní sejdou „idealisti"(?) i chaoti různých proveniencí. V postkomunistické pluralitě i Zubovové.

Postkomunistická pluralita je přechodem mezi „totalitní" centralizovanou politikou sekretariátu UV KSČ, ze kterého vycházely příkazy, zákazy a úkazy a každý věděl, že to tak funguje - vědělo se, kdo je odpovědný. V postkomunistické pluralitě máme formálně politické strany, vládu, parlament, Ústavní soud atd. Zatím jsou tyto orgány pluralitního demokratického státu svou funkcí - tím, jak se chovají a jednají - fiktivně svéprávné a nezávislé. V zásadních otázkách, kdy by měly prokázat svou nezávislost a odpovědnost, se rozhoduje jinde. Teprve je před námi doba, kdy si budou muset tyto instituce a orgány demokratického státu vybojovat své nezávislé postavení a funkci. To je úkol pro generaci, která dnes vyrůstá, zda se v ní objeví osobnosti s rozhledem, schopné hledat řád věcí a ochotné pro věc riskovat kariéru a nastavit svůj krk. Půjde o život.

Zatím hlavním rozdílem mezi komunistickým a postkomunistickým státem je, že za komunistické „totality" ještě bylo lze dohledat odpovědnou instituci nebo úředníka. Komunističtí „liberálové" pochopili, že chtějí-li projít svou „sametovou reformou" beztrestně, na žádné klíčové rozhodnutí nesmí být písemný doklad, jasný zákon se sankcemi. V čele institucí a podniků sedí „bílí koně". Strohou nadřízenost a podřízenost aparátčické struktury nahradily personální unie na způsob zločineckých mafií - natvrdo mezi sebou provázané korupcí nebo spoluúčastí na zločinu. Z takových unií se dá vystoupit již jen v dřevěném pyžamu.

Praktickou ukázkou a dokladem, jak se utváří a funguje pluralitní politika, je současné „harašení" uvnitř a kolem Občanské demokratické strany. „Problém" je v tom, že v ODS převládl vliv „domácích sponzorů", „pravicový soubor" přestal být, v době, kdy se hraje klíčová evropská mocenská hra o radar a Lisabonskou smlouvu, univerzálně použitelný. Není žádných pochyb o tom, v jakém triku bývalý šéf drogového úřadu Pavel Bém i otec zakladatel Václav Klaus hrají a kým jsou koučováni.

Zakládání nové „politické" strany Libertas by snad již i lidem slepým, hluchým, bez hmatu i čichu mohlo říct, jak a kdo dělá v Čechách politiku a odkud to smrdí. Česká politika, má-li být v zájmu lidí žijících v tomto prostoru, potřebuje, máme-li být svéprávní, aby si již konečně více lidí začalo uvědomovat, co se skutečně děje a začali něco dělat. Znamená to, že skutečné - autentické politické strany musíme teprve vybudovat.

 

V Třeštici, 10. prosince 2008,

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz