PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

15.01.2009

Autor: Vlastimil Podracký

Co je to globalizace

Principy globalizace, Cílové paradigma globalizace, Ekonomická síla globalizace nedovolí střední cestu. Tento text nemusí odpovídat názorům Konzervativní strany.


Selhání globálního obchodu s plynem nám opět připomnělo, jak je globalizace zneužitelná k vydírání a neplnění závazků. Přesto se stále nejdou obhájci globalizace, kteří tvrdí jak je krásné otevírání hranic, možnost volného cestování, volného pohybu lidí, kapitálu a zboží (mezi které patří i plyn). Ale otevírání hranic, snižování významu státu, absence cel a možnosti ovlivňovat a kontrolovat obchodní a finanční toky státem, má obrovské bezpečnostní a sociální dopady, jejichž je světová finanční krize jen slabým odvarem. Především jde o zákonitý rozpad sociálního státu, individualizace a privatizace celého života a obrovská změna sociálních vztahů ve smyslu fundamentálního liberalizmu. Zasahovat do tohoto procesu na úrovni státu je už téměř nemožné.

 

Principy globalizace

Globální obchod dovoluje využít levných pracovních sil v některých zemích světa, které jsou připraveny (dostatečné vzdělání, infrastruktura) k průmyslové výrobě. Průmyslová výroba odchází do těchto zemí, přičemž ještě hrají roli otázky ekologické a dopravní. Vyspělé země tím stále více žijí spíše z obchodu a služeb. Peníze na služby se získávají nikoliv z průmyslové a zemědělské činnosti, jak bylo ještě donedávna zvykem, ale z obchodu a finančních operací. Dokud se výrobky vyráběly ve vyspělých zemích, jejich výrobní cena byla obvykle poměrně vysoká a tak se na obchodu téměř nic nevydělalo, pokud se měly prodat alespoň za přijatelnou cenu. Nízká výrobní cena v současných rozvojových zemích dovoluje, aby výrobky byly výrazně levnější a přitom se ještě na obchodu a na ziscích z výroby velmi vydělalo. Protože podniky v těchto výrobních zemích a obchod s nimi vlastní obvykle finanční kapitál z vyspělých zemí, proudí do vyspělých zemí nezanedbatelné množství peněz bez nutnosti se nějak příliš namáhat, alespoň ne v tom smyslu, jak byl ještě člověk předchozí generace zvyklý. Tak lze zjednodušeně říci: Číňané nás živí. Zároveň vzniká nebezpečí v přerušení dopravy důležitých výrobků a surovin, což opět vede k pochybám o správnosti nastoupeného trendu.

To je ovšem jen příklad toho, odkud se bere do značné části vysoká životní úroveň vyspělých zemí a jak je dnes na globalizaci závislá. Podle tohoto příkladu globalizace živí vyspělé země a dovoluje rozvoj a postupný nebývalý pokrok zemí rozvojových. Tento na první pohled příznivý stav má ovšem svoje stinné stránky, které jsem zmínil na začátku. Je také otázka trvalosti tohoto stavu a tím i podpora změn v myšlení, výchově, sociálních vztazích a politických idejích. Pokud stav bude trvat dostatečně dlouho a důsledně, změní se svět k nepoznání.

 

Cílové paradigma globalizace

Přizpůsobení globálnímu trendu znamená privatizaci a individualizaci všeho. Zároveň znamená obrovskou závislost v oblasti strategických produktů. Tato závislost nemusí zcela vzájemná, ale v některých případech (dodávky surovin) jednostranná.

Prvořadým důsledkem globalizace je hospodářská nefunkčnost státu. Stát totiž už není schopen zajistit svoji bezpečnost v oblasti životně důležitých surovin (ropy, plynu, potravin), neparticipuje na finančních operacích, nevybírá cla, neovlivňuje obchod a nikterak není schopen chránit domácí výrobce. Pokud se týká daní, má velmi svázané ruce. Světové korporace ze svých obrovských zisků daně neplatí (platí je v daňových rájích a ne ve státě, kde vyrábí) a pokud by se stát hojil na domácích podnikatelích a daně jim zvyšoval, učiní je nekonkurenceschopnými a nutí je zanikat. Spotřební daně (DPH) nic neřeší, zdražují zboží všem spotřebitelům, daně za zaměstnance nutí zaměstnavatele platit nižší mzdy. Přitom sociální zátěž se zvyšuje neustálým narůstáním počtu důchodců, nízkou porodností a tím nízkým počtem pracujících, obrovskými náklady na zdravotnictví u národa již hodně starého a nemocného. Není kde brát a je možno se pouze divit, že ještě lze zvyšovat státní dluh a nějak věci řešit. V podstatě se plíživě blíží kolaps, který už úplně odepíše stát a zruší veškeré sociální ohledy. Je otázka, zda jej zažije ještě tato generace nebo příští, nicméně vyspělé země jsou „odepsány" populačně, zdravotním stavem a obrovskou závislostí na globálních trzích, ale hlavně neschopností to řešit. Přitom současný světový hospodářský řád je nutno udržovat vojensky a pokud by snad USA ztratily mocenskou hegemonii, je mnoho sil, pro které by byl kolaps řešením jejich situace. Je pravda, že by na něj doplatili asi všichni, nicméně ti nepracující a jen obchodující Evropané a Američané s obrovskou životní úrovní a sociální zátěží asi na prvním místě. Ohrožen je tedy spíše vyspělý svět. Zrušit peníze je velmi snadné, vždyť jsou stejně jen virtuálním mediem, nejsou podloženy zlatem, vlastně ničím. Jednou někdo řekne, že měna neplatí, a tisícovky nám budou jen k ukroucení machorky nebo na podpal v kamnech (na záchod jsou dosti tvrdé).

V období zanikání státu nemohou socialisté v rámci své ideologie vlastnit žádnou politickou koncepci. Mohou pouze slibovat přítomným lidem, že si ještě „chvilku" užijí. O budoucnosti nemluví, je pro ně černou můrou. Bývalý socialistický premiér Gross naznačil svým příkladem zcela jasně, jak se má správný socialista v globálním světě chovat. Slibovat vzdušné zámky a skvělou budoucnost (hlavně však jen tu nejbližší), aby byl zvolen, potom využít svého postavení, nahrabat si a zmizet na Floridu. Jiná cesta totiž není. Stát už nemá pravomoci, aby něco řešil, může jen navyšovat dluh. Až přijde státní bankrot, je zapotřebí být mimo dosah.

Socialisté, kteří to myslí poctivě (na rozdíl od Grosse) a neopustili myšlenku sociálního státu, se stále více stávají antiglobalisty a konvergují k některému z komunistických nebo anarchistických řešení. Pád státu je urychlován nemravnostmi, které státní konání provázejí, těžko říci, zda jsou řízené globalizačními silami, aby občanům stát znechutily, nebo jsou jen odrazem paradigmatu doby, ve které už hodnoty byly relativizovány. I nemravnosti politiků jsou produktem globalizace, protože politik je veden snahou si rychle „nahrabat", protože globální svět nedává žádnou jistotu.

Zodpovědnější jsou liberálové (kteří si někdy neprávem říkají konzervativci) a to proto, že jsou závislí na domácích podnikatelích, kteří platí jejich aktivity a oni se jim musí odvděčovat protislužbami. Podnikatelé a střední třída mají investováno doma a tak jsou s osudem země více spjati a proto jsou zodpovědnější. Jejich opatření realizovaná přes pravicové strany jsou v intencích toho, co svět opravdu vyžaduje a jak se chová - vytvářet ideje a pravidla taková, aby se společnost přizpůsobila globalizaci. Dluh nenavyšovat, protože úroky jsou vysoce zatěžující (v současnosti 50 miliard Kč ročně) - v globálním světě neexistuje socialistický stát. V globálním světě může existovat jen naprostý nezájem o osud jednotlivce. Není totiž síla, která by případný altruizmus nuceně vykonávala a na dobrovolnou charitu lze spoléhat jen omezeně.

Nejlepší řešení je přizpůsobit se globalizaci s předstihem, což znamená téměř úplné zrušení sociálního zabezpečení garantovaného rovnostářsky státem, postupné zavedení plateb na sociální služby, které dosud dostávali občané jen podle potřeb, zavedení soukromých pojišťoven na zdravotnictví, na důchody atd. To ovšem nelze okamžitě a tak je nutno to dělat postupně. Pokud se „postupnost" nedodrží a opatření jsou příliš avantgardní, lze se nadít debaklu jako v případě krajských voleb na podzim r. 2008. Přitom některá opatření byla opravdu dobrá a zamezila plýtvání, aniž by výrazně snížila sociální důsledek opatření (platba 30 Kč u lékaře). Jiná ovšem byla úlitbou sponzorům (privatizace nemocnic).

Vzepření občanů v krajských volbách na podzim r. 2008 proti ODS je vzepřením proti globalizaci a od ní odvozenému tržnímu trendu privatizace sociálních služeb. Je to vzbouření, které je cestou do pekel, protože sociální stát není možný, lze jen prodlužovat jeho agonii, dovolit nahrabat si nezodpovědným socialistům a uspíšit kolaps českého státu.

Jak ovšem celý vývoj dopadne, lze těžko předvídat, neboť ve hře jsou i jiné civilizace než evropská, jsou síly ekologických ideologií, které mohou převážit apod. Nicméně, jak jsem uvedl na začátku, cílem zatímního směřování je privatizace a individualizace, což znamená, že stát ztratí hospodářské pravomoci, které nutně převezmou soukromé objekty. Zároveň se vzrůstající neschopností státu narůstá nebezpečí kolapsu soukromých zdrojů, které už mají v rukou i strategické suroviny. Kolaps se může uskutečnit technickým selháním nebo být cílený, taktéž může jít o monopolní vydírání. Také mnoho států různých civilizací zapojených do procesu těžby, výroby, dopravy a obchodu zvyšuje možnost selhání z důvodů vnitřních zmatků nebo záměrného chování za účelem poškození jiného subjektu.

 

Ekonomická síla globalizace nedovolí střední cestu

Jakákoliv snaha o autarkii není v současném světě pragmatická. Nelze se oddělit hranicemi, které budou znamenat nějaké zadržování dovozu, a snaha o vlastní průmysl je neproduktivní, neboť domácí výrobky budou vlivem drahé pracovní síly většinou dražší. Zatímco bezpečnost a zachování samostatnosti a tím i sociálního prostředí velí se oddělit, ekonomické úvaha velí se otevírat. Kde je hranice těchto dvou protichůdných snah? V době, kdy nejsou problémy s dovozem, dopravní tepny jsou zajištěny pro všechny strategické produkty, určitě by lidé odmítli se uskrovňovat z nějakých bezpečnostních a sociálních důvodů. Na druhé straně okamžitě, jakmile vzniknou problémy se zajištěním dopravních tepen a hrozí kolaps, a dále též v okamžiku, když ztrácí hodnotu státní sociální zabezpečení, plédují všichni uzavřenost a soběstačnost, jako řešení. Jaká je střední cesta v těchto rozporných požadavcích?

Pokud se budeme řídit jen ekonomickými úvahami, není střední cesty. Vše mluví pro globalizaci, maximální otevření a privatizaci. To trvá tak dlouho, dokud se neobjeví zvenčí nebezpečí kolapsu hospodářského a vleklého postupného kolapsu sociálního. Střední cesta tedy musí být jen na základě uvědomělé a protiekonomicky postavené snahy, kterou je autarkie a soběstačnost ve zdrojích. Ta se musí nákladně budovat (Temelín apod.). Jak snadné by bylo dovážet levný plyn! Jak snadné je dovážet levnou rýži a nepěstovat v domácím státě nic! Kolik by se ušetřilo? Stále ovšem zůstává otevřená otázka platby daní vnějšími podnikatelskými subjekty. Ti by se museli postupně nahradit domácími. Další nehospodárnost, která se ekonomicky vymstí.

Každá snaha o střední cestu, zajištění alespoň částečné autarkie a bezpečných domácích zdrojů, vždy zanikne v ekonomických rozvahách pragmaticky smýšlejících lidí, kteří vždy hodí za hlavu bezpečnost a rozhodnou se pro současný blahobyt. Jen vysoce prozíravý a morální národ by mohl vydávat vysoké náklady na vlastní bezpečnost. Jenže takový národ není. Lidé nepřipustí vládu, která jim nezajistí blahobyt teď hned. Proto bude globalizace pokračovat tak dlouho, dokud nás nezničí.

 

13. ledna 2009

 

Vlastimil Podracký

www.konzervativnistrana.cz