PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

12.10.2007

Autor: Vlastimil Podracký

Co by v učebnicích dějepisu nemělo chybět

Diskuse o interpretaci našich dějin, s důrazem na první polovinu XX. století, pokračuje...


V poslední době se objevují vymítači národních mýtů, kteří na základě nedokonalosti historických děl a ztrátě historické paměti u mladých lidí se snaží o změnu českého pojetí historie, nikoliv ovšem odstraněním skutečných mýtů, ale výměnou starých mýtů za nové. Nejde tedy o dosažení nápravy v oblasti poznané pravdy, ale o zavedení tentokrát vyložených lží.

Tyto snahy mají základ v mýtech jiných národů, především Němců, a vychází obvykle z německého prostředí. Jsou to především tyto myšlenky: Jan Hus jako nevýznamná osoba, Husité pouze jen ničitelé kultury, zatajování nebo zkreslování dějin germanizace českých zemí, národní obrození jako nevyprovokovaný nacionalizmus, zachování českého národa jako kontraproduktivní čin, mýtus o starém dobrém Rakousku, úporná snaha dokázat, že první čs. republika byla nedemokratická, utlačovala menšiny a rozpadla se národnostními spory. V některých neseriózních dílech se objevuje urážlivá snaha očerňovat historické osoby (Husa, Masaryka, Palackého a zvláště Beneše) zpochybňováním jejich původu, vyjímáním některých historek jejich života a bulvární snahou je diskreditovat. Bohužel, v materialistické době nihilizmu a indiferentizmu slaví bulvár velké úspěchy a tak také lze touto metodou, podpořenou emotivními prvky, dosáhnout snadněji diskreditace osob, jinak zcela objektivně významných a většinou čestných. Za tím vším nelze jinak, než spatřovat snahu o názorovou indoktrinaci, zvláště mladých lidí. Že jde o německý nacionalizmus je zřejmé nejen ze samotných závěrů takových snah, ale i z toho, že přesně tyto mýty se frekventují v německém prostředí. Dále bych si dovolil osvětlit zvláště některé aspekty tohoto sporu.

 

Jan Hus byl významnou osobností náboženské reformace

Hlavní myšlenkou Jana Husa bylo vyjádření, že poddaní nemusí poslouchat vrchnost, která žije nemravně. Kritériem mravnosti měl být Boží Zákon - Bible. Tím postavil Zákon před instituce. To byla vůdčí myšlenka náboženské reformace. Pozdější reformační myslitelé to dokončili a doplnili. Vyzvali světské instituce, aby se mravně chovaly, a úplně odstranili náboženskou instituci - katolickou církev. Člověk byl povinen jen Písmu. Hus s tím začal. Snižovat jeho význam je přinejmenším od věci už s ohledem na fakt, že byl upálen právě proto, že jeho myšlenky byly tehdejšímu governmentu nebezpečné.

 

Husité porazili čtyři křížové výpravy

Husité byli náboženští fanatici, ničili památky. Jejich vojenské oddíly dělaly totéž co všechny ostatní v té době. Živili se za pochodu loupením a kradli. Křižáci, kteří české země ohrožovali, byla sebranka zlodějů a vrahů, kteří si přišli do Čech naloupit. Jakmile zjistili, že by museli také bojovat, utekli. Kdyby zvítězili, dá se předpokládat, že by ničení a loupeže byly podstatně větší. Doložit to lze historickým příkladem genocidy Katarů v jižní Francii. Možná by došlo k úplnému vyhlazení českého národa.

 

Germanizace jako inicializační fenomén českého nacionalizmu

Obvykle se v dílech indoktrinačních pseudohistoriků germanizace zanedbává. Mluví se o přistěhování Němců v 12 - 13 století, jako o faktu, který byl dále neměnný. Dokonce se objevují lživá vyjádření jako třeba: „Sudety byly vždy německé". Problém germanizace je velmi rozsáhlý a zde je spíše výzva pro seriózní historiky, aby celý problém, dnes zamlčovaný a poskytující prostor ke spekulacím, objasnili v celé historické perspektivě.

Je pravda, že horské oblasti byly kolonizovány německými sedláky a města vznikla většinou přistěhováním německých měšťanů. V rámci středověku se již dále nic podstatného nedělo. Vnitrozemská města se čechizovala, některá více, některá méně, některá vůbec ne. Jisté ovšem je, že v období osmnáctého století a začátkem devatenáctého se germanizovaly rozsáhlé oblasti. Nazývám je naposled germanizované oblasti. Bylo to především Žatecko, Opavsko, jižní Morava. To byly úrodné vnitrozemské oblasti odjakživa osídlené českým obyvatelstvem. Výsledek je více než jasný. Češi to považovali za křivdu.

Nacionalizmus byl celoevropský fenomén, kterému podlehly všechny národy minimálně od poloviny devatenáctého století. Ale u Čechů měl vždy ještě jeden aspekt navíc. Byl protiněmecký a vyhraněný právě proti germanizaci. Cílem nebyla jen nějaká romantická poblouzněnost, ale tvrdý postoj proti dalšímu ústupu. Bylo pociťováno národní ohrožení. Všechno se odvíjelo od tohoto fenoménu, tedy i pozdější politika, snaha o českou státnost, o národní stát apod. Celé národní vypětí, tzv. národní obrození, bylo hnutím proti germanizaci. Vše to, co mnozí cizinci považovali za zbytečný šovinizmus, za xenofobii, národovecké blouznění a vypjatý nacionalizmus, bylo dáno fenoménem národního ohrožení. Boji za národní uvědomění, tedy za požadavek, aby si Češi svoji národnost uvědomili, se obětovalo mnohé. I snášení provinciálnosti, protože obrozenci se soustředili na lidový aspekt, prostě to, co ovlivnilo lidi ve smyslu národního uvědomění. Proto takový důraz na lidovou vzdělanost, proto taková péče škole, proto literatura pro lid. Ostatní nebylo důležité. Česká kultura přesto byla provinciální shodně jako kultura jiných provincií, prostě Čechy byly provincií. Nelze po Češích chtít, aby se rovnali Francouzům nebo Němcům. Všimněme si rozdílu v počtu lidí.

Vyčítat Čechům, že byli hloupí, měli se nechat poněmčit, bylo by to pro ně lepší, byli by kulturnější a měli více příležitostí se uplatnit, je pohled dnešního konzumně zaměřeného člověka. Lidé té doby měli jiné priority. Ustupující náboženské myšlení nahradili nacionalizmem. Bylo to tak všude. Zkuste poradit Estoncům, že se měli nechat poruštit, nebo Chorvatům poitalštit. Také Řekové mohli přijmout turečtinu, vždyť by to bylo pro ně výhodné! Také nelze prokázat, že by indoktrinace byla výhodnější. Vzhledem k tomu, že se jí všechny národy bránily, asi ne. Všechny odsudky českého nacionalizmu jsou účelovým konstruktem, protože naprosto stejně se v té době chovaly všechny národy.

Názory různých pseudohistoriků, že snad mohlo zůstat původní vlastenectví zemské (které se stále uchovávalo u šlechty), ve kterém by nezáleželo na jazyce, ale příslušnosti k zemi nebo státnímu útvaru, jsou neplodné úvahy. V sousedství se všude uplatňovala identita národní. Češi nemohli v tomto prostředí jednak jinak. Kostky byly vrženy i germanizačním fenoménem.

 

Neznámí hraničáři a jejich fenomén

Ne dosti přesným výrazem hraničáři (používám jej pro jednoduchost dalšího výkladu) nazývám některé skupiny lidí. Jednak to byli ti, kteří mluvili oběma jazyky, nevěděli dobře co jsou, a přikláněli se k Němcům nebo k Čechům podle toho, co bylo materiálně výhodnější. Ale větší skupinu hraničářů tvořili Češi, žijící jako zbytek původního českého obyvatelstva na území naposled germanizovaném, kde se museli přizpůsobovat pružně germanizačnímu prostředí. Byli ve skrytu Čechy, museli však posílat děti do německých škol, obvykle proto, že to chtěl zaměstnavatel nebo okolí v obci. Třeba obchodník, který by mohl přijít o německé zákazníky, kdyby příliš prohlašoval, že je Čech. Českých hraničářů bylo podstatně více než německých právě proto, že Češi měli horší ekonomické postavení a v německých obcích naposled germanizovaných oblastí bylo Čechů velké množství. Např. údaje z jižní Moravy z r. 1880 udávají: (počet českých - počet německých rodin). Obce: Olbramovice 32-70, Babice 24-41, Lidměřice 11-28, Malé Želovice 24-29 atd. Některé obce byly většinově české v německém prostředí - Miroslav, Dobré Pole atd. (Růžička). V c.k. monarchii nebylo menšinové školství. Když se obec rozhodla pro německou školu většinou hlasů v zastupitelstvu, byla škola německá. Výjimky jen potvrzovaly pravidlo.

Fenomén hraničářů hrál v politice a v celém smýšlení velkou roli. Od poloviny devatenáctého století bylo již obyvatelstvo tak emancipované a národně uvědomělé, že procentuální počet Čechů se mírně zvyšoval. Přesto český živel v pohraničí spíše slábnul, ale čechizovala se velká města přistěhovalectvím venkovského obyvatelstva za účelem výdělku ve vznikajících průmyslových podnicích. Typickým příkladem bylo Brno. Statutární město, se všemi výhodami, si udržovalo zoufale německou většinu. V okolních, k městu přiléhajících, většinou českých obcích bylo více obyvatel než v Brně. Brno mělo tři německé střední školy, ale mnohem větší a početnější česká předměstí měla jen dvě české. Jednu na Starém Brně, vydržovanou katolickou církví, a jednu v bohaté české obci Královo Pole. Když se po r. 1918 vytvořilo velké Brno se všemi přiléhajícími předměstími dohromady, bylo zjištěno v prvních volbách, že v Brně je jen 18% Němců. Těchto 18% obyvatel tedy mělo za Rakouska tři střední školy a zbytek 82% Čechů jen dvě. Proto také většina vzdělaných Čechů měla německé školy. To se za čs. republiky změnilo, Němci pouze ztratili výsady, na rozdíl od Čechů za Rakouska utlačováni nebyli. Fenomén hraničářů, jako skrytých Čechů, v tom hrál velkou roli. K Čechům se po r. 1918 přihlásilo mnoho lidí, dříve se vydávajících za Němce. V čs. republice byly potom zřízeny menšinové školy pro Němce v českých obcích a pro Čechy v německých. Tím bylo konečně dosaženo naplnění cílů menšinových práv. Pro Čechy to mělo ovšem mnohem větší význam, protože menšiny byly většinou české v německém prostředí, opačných případů bylo podstatně méně.

Na území Sudet v r. 1938 připojeném k Německu byl milión Čechů a tři a půl milionu Němců. Čechů byla tedy přibližně čtvrtina. Ta byla potom v rámci německé říše odsouzena buď k vystěhování nebo ke ztrátě národní identity.

 

Masaryk a Češi nebyli zdaleka jediní, kdo způsobil pád Rakouska

Obvyklý argument manipulátorů dějin zní, že Češi způsobili pád Rakouska, tím zanikl stát, který by mohl být oponentem německému nacizmu a tím nepřímo způsobili druhou světovou válku. Tím se má zakrýt skutečnost, kdo vlastně válku zavinil. Je pravda, že Masaryk a Beneš byli pod vlivem obou fenoménů - germanizace a hraničářů. Věděli, že většina hraničářů, kteří jsou potencionálními Čechy, jsou stále více a více odnárodňováni. Proto nechtěl řešení, která by pohraniční území nějak oddělovala od vnitrozemí, dovolila v něm vládnout Němcům a odnárodnit posléze všechny hraničáře. Šlo, jak se později ukázalo, o milion lidí. Kdyby se udělaly plebiscity, připadlo by celé obrovské území s velkým počtem Čechů Němcům. Jestli by potom Sudety patřily k nějakému celku uvnitř státu nebo mimo, nebylo rozhodující. Hraničáře už by nebylo možno zachránit.

Dále šlo o Slováky. Československá republika vznikla jako konstrukt kvůli českým hraničářům, ale hlavně kvůli Slovákům. Češi potřebovali posílit slovanskou většinu ve státě a zároveň zachránit Slováky před maďarizací. Slováci totiž neměli v Uherském státě téměř žádnou svoji školu a byli již značně odnárodněni. Mnozí neznali řádně slovensky. Hraničáři tam byli téměř všichni. Pokud by se jim nepomohlo, zanikli by za dvě generace úplně. Nebylo možno, aby měli jakýkoliv společný státní útvar s Maďary. Museli být od nich zcela odděleni. Připojením Slovenska a Podkarpatské Rusi se vytvořil podivný stát, s historickými hranicemi jen v české části. Byl to dočasný konstrukt, který jakmile dohrál svoji úlohu, mohl skončit. Pokud existovalo vnější nebezpečí od sousedů, konal svoji úlohu velmi dobře. Stal se z něho funkční stát. Oba hlavní slovanské národy se potřebovaly.

Přesto to nebyli ani Češi, ani Slováci, ani Masaryk, kteří rozbili Rakousko. Rakousko padlo nesmyslnou válkou, rozložilo se zevnitř. Velmoci dovedly svojí vítěznou válkou Rakousko k vnitřnímu rozkladu, ale nakonec musely akceptovat, co si národy samy zvolily, protože svými vojsky na toto území nedosáhli. Československou myšlenku tenkrát český a slovenský národ přijal. Stejně tak se prosadila myšlenka polského, rumunského, jugoslávského státu a dalších. Rozklad monarchie přijali i Rakušané, císaře vyhnali. Snažit se za to činit odpovědným jen Masaryka a Čechy, neodpovídá historické pravdě.

 

Československá republika neutlačovala menšiny

(Opačné tvrzení je lživý mýtus velmi frekventovaný v německém prostředí, mající ospravedlnit příklon sudetských Němců k nacizmu.)

Začněme Slováky. Jak bylo řečeno, Slováci měli velmi málo inteligence, která by znala spisovnou slovenštinu. Většina vzdělanců, i těch, kteří se ke slovenské příslušnosti hlásili, byla silně maďarizovaná. Idea tzv. československého národa byla sice konstrukcí velmi nezvyklou a téměř již předem odsouzenou k zániku, nicméně Slováky nediskriminovala. V rámci československého národa totiž byly oba jazyky rovnoprávné. Na Slovensku učili čeští učitelé slovenštinu a vychovávali slovenskou inteligenci v jejím jazyce. Taktéž úřednictvo muselo přijít české a mluvit slovensky. Je samozřejmé, že se to nedodržovalo a je jistě mnoho příkladů selhání jednotlivců v těchto podmínkách. Navíc se vytvořila představa o „vládnoucích Češích". Poté, co se již vytvořila slovenská inteligence, stále více se uplatňoval požadavek, aby Češi odešli. Jenže nezapomeňme, že k tomu nebyl žádný jiný důvod než závist nebo slovenský separatizmus. Tyto tendence nebyly převažující.

Krátce se zmíním o tom, že Rusíni byli vyučováni ve staré carské ruštině, tak jak si to sami zvolili, protože byla asi jejich nářečí nejbližší. Dnes vzpomínají s nostalgií na Čechy, kteří je zachránili před maďarizací, méně už ovšem na Beneše, který je zaprodal Sovětskému svazu. Rusínská oblast neměla samosprávu, protože prostě tam nebyly k demokracii zatím vytvořeny podmínky. Myslím si, že to Rusínům nevadilo. Později by ji jistě dostali.

Ani Němci a Maďaři nebyli utlačováni, pouze ztratili výsady, které měli za c.k. monarchie. Menšinové školy naplnily požadavek práv menšin. Obecní demokracie nemohla být zneužita pro národní indoktrinaci. Velký počet renegátů, který se náhle vynořil a tím přechod mnoha obcí a měst pod českou nebo slovenskou správu, mohl být pro ně šokující a vzbuzovat nacionální nenávist. Jenže i v případě, když se ocitli v některé obci v menšině, měli právo na menšinovou školu. Pokud bychom vzali za základ dnešní Listinu základních práv a svobod (viz Ústava ČR, Hlava třetí, Práva národnostních menšin), teprve čs. republika ji začala naplňovat v plném znění. I na úřadech s menšinami museli mluvit v jejich jazyce. Původní němečtí úředníci z c.k. monarchie, pokud se nenaučili řádně česky, museli odejít, protože agenda byla v češtině. Naučit se jazyk pro výkon povolání není žádná diskriminace. První čs. republika byla v dodržování lidských práv posunem proti c.k. monarchii. Určitě byla na téže úrovni jako vyspělé demokratické země v té době.

 

Otázka národní autonomie jako argument diskriminace

Požadavek národní autonomie, vytváření oblastí a hranic mezi etniky je pro důkaz diskriminace směšný. Představme si dnešní USA, považované za nejdemokratičtější stát světa, s autonomními republikami. Dovedu si představit španělsky mluvící oblast na jihozápadě, kubánskou enklávu na Floridě apod. V demokratickém státě, dodržujícím práva menšin, je to zbytečné. Autonomní útvary prosazovaly jen nedemokratické režimy, nacisté (nikoli ovšem pro národy na území Německa) a komunisté (viz mapu SSSR se všemi těmi nesmyslnými autonomními republikami).

Právo sebeurčení národů, hlásané Wilsonem, není právo na sebeurčení přesahujících menšin. Pokud národ má svůj národní stát, nepotřebuje v něm mít celé svoje etnikum. Zvláště u velkých národů a zvláště když se dostane přesahujícím menšinám menšinových práv a není nebezpečí ztráty národní identity.

Ve smyslu předchozí kapitoly mohl Masaryk a Beneš prohlašovat s klidným svědomím, že práva menšin plní. Přitom ovšem tu byl jistý závazek, který Masaryk slíbil vítězným velmocím, že udělá z čs. republiky něco jako Švýcarsko. Proti plnění tohoto slibu stál opět fenomén hraničářů. Kdyby se vytvořila nějaká národnostní hranice čistým plebiscitem, zůstal by v německé části milión Čechů. Vzhledem k historickým zkušenostem se těžko dalo předpokládat, že by je Němci postupně nezbavili identity. Podobná situace byla na jižním Slovensku. Vytvoření Švýcarska prostým provedením hranice na základě plebiscitu nebylo možné. Ve Švýcarsku totiž národnostní hranice většinou zcela souhlasí s hranicemi kantonů. Existovaly různé plány na vytvoření takového Švýcarska, ale všechny předpokládaly složitá řešení spojená s přestěhováním obyvatelstva. Asi nejznámější je Benešův plán na odstoupení jistých území Německu (Chebsko, Liberecko a p.), zřízení dvou (tří) německých žup a přestěhování obyvatelstva. Také Masaryk měl podobný plán. Ale jak jej realizovat? V napjaté situaci třicátých let už nebylo možno cokoliv dělat bez vnějšího zasahování. Změny hranic nepřipadaly v úvahu vzhledem k podmínce obranyschopnosti republiky. Nesplnění požadavku autonomie bylo pouze účelovou záminkou k Mnichovské zradě. Nemysleme si ovšem, že splněním požadavku by nedošlo k Mnichovu nebo podobnému řešení. Smlouvy neplatí pro slabé. Se zločinným nacistickým státem nebyla možná žádná dohoda. Všichni, kdo takovou dohodu udělali, na ni doplatili (Francia a Anglie v Mnichově, Polsko, Sovětský svaz). Vždy byli přepadeni zákeřně bez ohledu na nějakou smlouvu. Ustupovat Němcům stejně nemělo smysl. Kdo se domnívá, že splněním požadavku autonomie sudetským Němcům by se usmířil zločinecký hitlerovský stát nebo by západní velmoci potom čs. republiku bránili, překrucuje historická fakta.

 

První Čs. republika byl stabilní stát, který zanikl nikoliv svojí slabostí, ale silou protivníků

Nepravdivá jsou tvrzení, že se čs. stát rozpadl nějakými národnostními spory, že neuspěl v historickém procesu. Přesto že předválečný čs. stát byl umělý konstrukt, vydržel všechny historické zkoušky, nestal se ani komunistickým, ani fašistickým, ani nacistickým, jako většina států okolo. Zůstal opravdu ostrůvkem demokracie (jedině Rakousko se mu přibližovalo). Přijímal uprchlíky z nacistického Německa. Masaryk nebyl žádný diktátor, jak se snaží dokázat někteří manipulátoři svými, ze souvislosti vytrženými dokumenty, ale demokrat a zastánce individualizmu (nikoliv nějaké stádnosti). Známá jsou jeho vystoupení na amerických univerzitách, kde prohlašoval: „men, no measures (člověk, nikoliv zřízení)".

Při mobilizaci v r. 1938 stáli Češi a Slováci jednotně na hranici opevněné pevnostmi, odhodláni za tento stát bojovat. Pokud by je západní velmoci nezradily, nedošlo by pravděpodobně k válce. Pokud ano, vázala by republika velké množství německé armády tak, aby Francie mohla obsadit Porýní a přinutit Hitlera ke kapitulaci.

Teprve po Mnichově, když už bylo jasné, že Hitler obsadí Čechy, Slováci ze strachu před Maďary se spojili s Hitlerem, který slíbil, že je bude před nimi chránit. Zato museli Slováci plnit některé příkazy, jako třeba internaci Židů a vytvoření armády bojující po boku Německa. V podstatě byl Hlinka vlastencem, stejně jako Beneš. Také Tiso byl vlastenec, který podporoval Beneše ve volbách v r. 1936. Musíme si uvědomit, že šlo doslova o přežití národů, a v takovém případě jde morálka stranou. Bohužel Mnichov, válka a následné události udělaly z těchto lidí něco jiného, ale to je již jiná kapitola.

Sudetští Němci podlehli stejné zločinecké ideologii, jako jejich soukmenovci v Německu. Před obdobím nacizmu většinou nebyli proti republice (dokonce ani Henlein). Již koncem dvacátých let se vzpamatovali ze šoku rozpadu Rakouska a začali spolupracovat. Zjistili, že čs. republika je demokratická a že pomocí demokracie se jejich oprávněné požadavky splní. Jenže po roce 1933 podlehli nacistickému mámení, že jsou vyvolená nordická rasa, stanou se pány světa, budou ovládat jiné národy, a ty, které jim nebudou vyhovovat, vyhladí. Někteří trpěli nezaměstnaností a byli rádi, že jim říše zajistí práci. Jejich selhání koncem třicátých let se maskuje cílenou manipulací s historickými fakty snažícími se dokázat, že byli za čs. republiky diskriminováni a proto se rozhodli pro zločinný nacistický režim. Válku nezpůsobilo nic jiného než německý nacizmus, ať už v říši nebo v Sudetech, a nebýt jeho, nebylo by ani desítek milionů mrtvých, ani odsunu sudetských Němců, ani komunizmu ve střední Evropě. Kdo tvrdí něco jiného, manipuluje s historickými fakty.

První čs. republika má mnoho nepřátel. Jsou to především komunisté a němečtí nacionalisté. Všichni nám budou předhazovat svoje mýty, které je mají ospravedlnit a špínu hodit na čs. republiku. Proti tomu se můžeme postavit jen my na základě historické pravdy.

 

12. října 2007

 

Vlastimil Podracký