PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

19.03.2002

Autor: Vít Klepárník

Civilní oběti afghánské 'války proti terorismu': odpověď

Vít Klepárník - reakce zveřejněná v časopise "Most pro lidská práva" č.5/2002


(Text je odpovědí na v tomto čísle zveřejněnou reakci Jana Kubalčíka. Most pro lidská práva zveřejňuje zkrácenou verzi této odpovědi. Její širší variantu, jež bude zaslána oponentovi, je možné si vyžádat na adrese kleparni@fss.muni.cz).

 

 

Jsem rád, že materiál "Civilní oběti afghánského 'boje s terorismem'", napsaný pro Literární noviny a poskytnutý Mostu pro lidská práva, vyvolal zpětnou vazbu. Reakce Jana Kubalčíka dokladuje, že diskuse na toto téma má nezpochybnitelný smysl. Vedle naší morální a materiální podpory je tím jediným, co můžeme jako osoby s existenčním zázemím a bohatstvím poskytnout milionům ubohých a strádajících lidí vzdálených tisíce kilometrů od hranic blahobytné Evropy. V Afghánistánu jde o civilní oběti dlouhotrvajícího tragického konfliktu a od října 2001 do ledna 2002 i oběti útoku vedeného nejvyspělejší zemí světa (podepřeného materiální pomocí a politickou asistencí dalších "spojeneckých" států - přesněji jejich politické reprezentace). Lidé v Afghánistánu si zaslouží naši pozornost a zaslouží si i naši všestrannou podporu. Konečným našim cílem jako občanů této země, obyvatel Evropy a globálního světa však musí být dosažení stavu, v jehož rámci politická reprezentace nejvyspělejších zemí světa nebude činit takové hrůzné akty jako naposled v Afghánistánu, jež - jako obvykle - byly a jsou zákeřně "zdůvodněny".

 

A. Teze k civilním obětem

Janu Kubalčíkovi materiál uveřejněný v Mostu pro lidská práva některými tezemi nevyjasnil, co "chce autor vyjádřit". Než odpovím na konkrétní námitky (příp. dotazy), podotýkám, že mé cíle - a tudíž i funkce uveřejněného materiálu - byly dopředu omezené (tedy: vymezené). Byl psán pro týdeník, jehož formát nedovoluje zabývat se tématem nijak důkladně (a již vůbec ne ve všech jeho aspektech). Obecně jsem usiloval referovat o civilních obětech. Ani zde však nešlo o to podat celkový výčet a vyčerpávající analýzu průběhu událostí, za nichž došlo k obětem a ani toho, jak konkrétně k obětem došlo apod. Hlavní ("mainstreamová") média otázky kolem civilních obětí upozadila a mystifikovala, politická reprezentace a vojenští činitelé podávali nedostatečné, zkreslené a účelově matoucí informace. Proto jsem se snažil poskytnout co nejpodrobnější informace o první - a pokud jsem nyní opravdu dobře informován dnes již ne jediné skutečné - analýze počtu afghánských civilních obětí, zprávě Marca A. Herolda z katedry ekonomiky New Hampshire University v Durhamu. Prezentovat ji a zhodnotit bylo mým prvním úkolem; upozorňoval jsem na její kvalitu, ale i na vnitřní omezení, jež ji provází (viz "Limity tragického sčítání"; opakuji však: nepředkládal jsem analýzu počtu obětí). Je nepochybné, že sbírat počty z údajů tisku (sekundární sběr, nepřímé doklady) je obtížné posoudit a obtížné kriticky zhodnotit. Sčítání patrně nemohlo být provedeno jinak; přitom to však nijak nevylučuje a neznemožňuje takového postupu (otázka spolehlivosti zdrojů, obtížné posouzení dvojitého sčítání apod.)

Podobně jako počty civilistů zabitých v Kosovu a na území Srbska (1999), v Chartúmu a Afghánistánu (1998), za války v Perském zálivu (1991) a během let 1991-2002 zemřelých v Iráku hladem a nemocemi v důsledku embarga, lze předpokládat, že i v případě Afghánistánu (2001-2) budou odlišné soupeřící údaje o počtech zabitých civilistů zabitých za pár let konfliktní součástí příslušné historické literatury. Nic to nemění na tom, že došlo k vysokému počtu civilních obětí ani na tom, že američtí vojenští a političtí představitelé doposud podávají zkreslené a tendenční informace: Generál Tommy R. Franks, velitel vojenské operace v Afghánistánu, kampaň brání jako "nejpreciznější (most accurate) válku, jež kdy byla v americké historii bojována". Ministr obrany Donald H. Rumsfeld zastává vytrvale názor, že válka stála relativně malý počet civilních obětí (viz Donnelly - Shadid, Boston Globe, February 17, 2002). Sociální realitu je třeba poměřovat právě v konfrontaci s těmito tvrzeními.

 

Čtenáře snad mohl zmást úvodzávěr mého materiálu a některé jiné jeho pasáže. Byly pojaty o poznání šířeji než jeho ústřední část. V nich jsem reference o Heroldově zprávě stručně zasadil do českého i světového kontextu pomýleného pohledu na afghánskou válku (Petra Pitharta a Pavla Kohouta; nešlo tedy o 'nevypjatější' názory). Závěr upozorňoval na význam mezinárodního práva při posuzování legality a legitimity války v Afghánistánu. Tyto pasáže jsem napsal především proto, abych udržel v rámci monotematickéhozáměru přece jen jakýsi celkový pohled, celistvou interpretaci (nic více ani méně).

Materiál přesto nemohl být něčím, zač jej chce mít můj oponent. Stať probírá Heroldovu zprávu o civilních obětech a nijak se nezabývá oponentovou ústřední otázkou "zda je americká reakce nepřijatelná z principu" (k dalším věcem, viz závěr mé odpovědi). V tomto smyslu se ohrazuji proti tezi: "pokud autor uvažoval tak jak jsem uvedl pod písmenem a) - "americká reakce je nepřijatelná z principu" - pak nechápu, proč stále dokola omílá ony civilní oběti." Referovat o civilních obětech bylo mým prvním cílem. Chápu však, že Janu Kubalčíkovi tvrdícímu "jestliže považuji americkou reakci za přijatelnou, pak je třeba uznat, že válka se vede i v informační rovině", se afghánské civilních oběti (zmínky o nich) zamlčené a zamlžené téměř všemi největšími a nejsledovanějšími světovými médii (jsou to především média americká), mohou jevit jako obecně nežádoucí v kterémkoli textu a informační nabídce.

(Odkazuji též na úlohu, jíž mají plnit veřejná média - média veřejné služby).

 

B. Hodnocení akce

Blíže o tom, jak hodnotím americkou ("spojeneckou") akci. V této věci se držím svých poznatků o situaci, mravního přesvědčení a také dnešního platného mezinárodního práva (toto právo nezpochybňuje státní suverenitu). Přitom ale nepomíjím ani dynamickou (vývojovou, evoluční) složku práva, která - jak se již několik let ukazuje - směřuje ke zvýšení senzitivity vzhledem k porušování lidských práv uvnitř "národních států" a zvyšuje svou pozornost i ve vztahu k tzv. transnacionálnímu terorismu (srv. vývoj legislativy na úrovni státu i mezinárodního prostředí během druhé poloviny předchozího desetiletí). V nejobecnější rovině se jedná o různé aspekty komplikovaného procesu přibližování a stírání rozdílů mezi vnitrostátním a mezinárodním právem.

I v tomto případě je "afghánská operace" znovu jako jiné intervence nelegitimní a zároveň nezákonnou akci, jež vykazuje - jak jsem v předchozím materiálu zdůraznil - všechny znaky "zločinů proti lidskosti". Ve shodě s Chartou OSN je pro mne prvým principem její konstatování "My lidé Spojených národů jsme rozhodnuti chránit následující generace před sužováním válkou ..." či "válka je jako mezinárodní nástro nepřípustná". Vojenská kampaň rozsahu a charateru té afghánské je přímou vodou na mlýn daleko hrozivějších akcí než jakých jsme byly svědky 11. září. Navíc, "pokud by každý stát měl právo vést válku proti státům poskytujícím útočiště teroristům, mezinárodní mír a bezpečnost budou krajně ohroženy" (Khan, Ali: "Will the War on Afghanistan Real Any Benefits?," Jurist, Terrorism Law and Policy, November 5, 2001, viz www.jurist.law.pitt.edu/terrorism

khan.htm). Odveta měla garantovat mezinárodní bezpečnost, paradoxně však právě tuto položku podkopává (jako ostatně většina válek).

Je třeba zdůraznit, že všechny vojenské intervence různého typu, jichž jsme byli svědky během posledních patnácti letech (také ale v celém období studené války), nemohou být považovány za "spravedlivé", "oprávněné" či dokonce "humanitární" - navzdory tomu, že politická reprezentace v případech těch posledních humanitárním jazykem či slovníkem lidských práv hovoří. Afghánská lekce v tomto směru nepřinesla žádnou změnu. Ve věci tzv. 'spravedlivé války' odkazuji na debatu, která proběhla v periodiku The Nation a následně i na serveru Znet. Dlouholetý poválečný kritik, moralista, známý autor - člověk těch nejvyšších a opravdových zásad - právník Richard Falk v ní tvrdil, že "válka v Afghánistánu proti apokalyptickému terorismu ji podle mého chápání vymezena jako první skutečná spravedlivá válka po skončení druhé světové války" (publikováno 29. října 2001). Později tyto své - bohužel mylné - závěry sám dementoval a označil se za svědeného "jazykem George W. Bushe, Colina Powella a dalších, kteří, zdálo se, v té době projevovali porozumění tomu, že šlo o drasticky odlišný typ války vyžadující skutečné spolehnutí se na nevojenské přístupy" (viz Falk, Richard A.: "Defining Just War," The Nation, October 29, 2001 a "Is This Really a 'Just War'," Exchange beetween Steve Talbot - Howard Zinn - Peter Weiss - Michael W. Foley - Wade Hudson - Robert Merrill - Michael Ratner and Jules Lobel - Stephen Green - Mansour Farhang - Sean Donahue - Elizabeth Lara - Richard Falk (Reply), The Nation, November 26, 2001, obě www.thenation.com; aj. články).

I tato otázka by si zasložila detailnějšího pojednání, než je toto.

 

Pokud jde o civilní oběti, je to pouze jeden z faktorů, který zcela znemožňuje uznat afghánskou válku vedenou USA za spravedlivou, legitimní a také právně legální. Už samotný tento činitel vylučuje, že by šlo o "obrannou" či "spravedlivou" válku. Avšak počet civilních obětí souvisí šířeji s povahouzpůsobem vedení války, který je jejich prvnínejvýznamnější příčinou (nikoli však jedinou) počtu obětí (americkým záměrům se věnuji v části C níže).

Obě varianty - jsem dotazován, kterou sdílím (a: "americká reakce je nepřijatelná z principu"; b: americká reakce by byla přijatelná, kdyby ji neprovázelo takové množství civilních obětí) nemají k sobě tak daleko, jak je naznačeno. Neprotiřečí a nevylučují se - jak ve vztahu ke stanoveným mezinárodním principům, tak ve vztahu k realitě situace. Americká operace je nepochybně "nepřijatelná" (termín oponenta) nejen z hlediska civilních obětí, které způsobila, ale především v samotném způsobu, jakým byla vedena. Toto konstatování poukazuje na nepřesnost, formulační nedostatky a celkovou simplifikaci věci variantami a) a b) nabízených k "volbě".

Jaké jsou "podstatné důvody", kterou mě mají vést "k odsouzení akce"? (dotaz oponenta). Odpověděl jsem, že jsou morální, situační i právní. Morálně i právně, avšak teoreticky spíše než v praxi, existuje jakási výjimka - možnost zasáhnout. Je však jako živá voda, jako vzácný pramen dostupný jen pro ctnostné lidi sdílící nejvyšší zásady a nejvyšší odpovědnost za všech okolností. I mezinárodní právo požaduje vysoká kritéria: "výkon sebeobrany podléhá řadě právních podmíneknásledné kontrole, zda byly podmínky v konkrétním případě splněny. Ve skutečnosti nejde o prostou "sebeobranu", ale spíše o obranu v mezích práva, tj. o "legitimní" obranu (Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné, Část obecná, Brno, MU a Doplněk, 1997, s. 196, kurzíva Malenovský). Napsal jsem: "zmiňme znovu na závěr jen jednu z okolností, za níž platné mezinárodní právo uvažuje o sebeobranné aktivitě jako přípustné (...). Charta OSN ve svém Článku 51 (...) hovoří o tom, že akce má být přiměřená povaze a rozsahu útoku " - a je tomu tak. Pro zjištění dalších omezení spojených s právem na individuální a kolektivní sebeobranu (uznaly je Rezoluce RB OSN No. 1368 i 1373 ze září a října 2001) postačuje nahlédnutí do kterékoli učebnice mezinárodního práva (a dalších materiálů, statí a skript) dostupných každému studentu právnických fakult i v této zemi (např. autorů Potočného, Malenovského, Jílka či Mrázka aj.). Věnujme se těmto omezením alespoň stručným výčtem (dle Malenovský, Jiří: Ibid., s. 196-9):

1. Povahacíle Američany vedených akcí. Jakkoli se zdá, že vše je samozřejmé, opak je pravdou. Své tvrzení "podle mého názoru byla americká reakce v principu přijatelná" by musel Jan Kubalčík v řádném rozsahu dokladovat (platí to i pro všechny další "položky", jež následují).

2. Akce musí být přiměřená povaze a rozsahu útoku.

3. Musí mít defenzivní charakter (s posouzením vlivu územních okolností).

4. Musí probíhat aktuálně v sebeobraně proti ozbrojenému útoku.

5. Musí být prováděna okamžitě po ozbrojeném útoku (v tomto smyslu může být však jaksi "omezena").

6. Musí být právem nikoli realizací domácí politické "povinnosti" (politické elity před veřejným míněním v USA).

7. Musí trvat nebezpečí útoků.

Situace a charakter americké války na afghánském území vztažený ke každému z těchto měřítek, ukazuje na to, že ani v jednom případě nebyly tato měřítka naplněny. Pro bližší informace odkazuji na dva vlastní rozsáhlé analytické materiály, které by se měly během následujících týdnů/měsíců objevit na internetu v rámci prvého čísla nového kritického periodika sociálně-vědného zaměření.

 

Připojuji navíc k úvaze: V jaké míře se odlišuje "teroristé", kteří nejsilnější světovou velmoc napadli v jejím domácím prostředí a Američané, kteří v odpovědi na ně bombardují (převážně z výšky deseti kilometrů - podíl pum shozených z bombardérů B-52 a strategických bombardérů B-1 tvořil valnou většinu všech shozenýh pum) rozsáhlé civilní oblasti, vzdálené tisíce kilometrů od jejich domovů? První - v kontextu, kterému se zde bohužel nemohu nijak věnovat - zaútočili na symboly americké zahraniční vojensko-politické (Pentagon) a ekonomické (Twin Towers) moci a obětovali přitom (na místech i v letadlech) kolem třech tisíc lidí (nejpřesnější nové údaje viz Daniel Smith, Col. (Ret.), "US and Allied Casualties, September 11 and Operation Enduring Freedom," Center for Defense and Information (CDI), February 25, 2002, viz www.cdi.org/terrorism/operation.cfm). Druzí v údajné honbě za původci (lépe: organizátory a iniciátory aktů, ale také jejich podporovatele) svrhli nedemokratický režim porušující lidská práva. Ve válce, jejíž zcela novou a odlišnou fázi rozpoutali, zabili (a také povraždili) tisíce bojovníků a dalších obránců a s plným vědomím obětovali (zabili) několik tisíc neválčících civilistů - dosti pravděpodobně ještě více než prví jmenovaní (minule jsem důrazně naznačil, že rozhodně nehodlám užívat a rozvíjet utilitaristický argument). Ve vážném omylu se stává ten, kdo zde mezi oběma vytváří rozdíl, kdo vytváří rozdíl v úmyslech, rozdíl v cílech, rozdíl v hodnotách aj.

Pokud nynízde existuje nějaký rozdíl, je to rozdíl v možnostech: rozdíl možností finančních, vojenských, technologických, technických, zpravodajských, lidských (aj.), jež má nejbohatší světová velmoc, a rozdíl kterýchkoli myslitelných možností, jež má ten nejbohatší světový zbohatlík podporovaný (a podporující) vybrané složky jakéhosi (jakýchsi) států (jaksi navzdory veškeré tzv. demokratické kontrole prvního jmenovaného aktéra).

 

C. Problém médií a "koalice"

Užil jsem termíny "koalice" či "spojenci", jež jsem konfrontoval s fakticky hegemonním vedenímprovedením operace Američany. Oba výrazy postavené v uvozovkách je opravdu v kontextu možné pochopit i ironicky, jak naznačuje oponent. Není to však nutné;šel jsem jinou cestou: Uvozovky mají naznačit, že uskupení států, které zformovaly Spojené státy (globální "antiteroristická koalice") není tím, zač je obecně vydáváno. Toto konstatování neplatí jen pro tvrzení mainstreamového tisku, ale přesvědčení a představy výrazné většiny obyvatel euroamerického okruhu i pro tvrzení americké administrativy. Za 'pouty', 'pojítky' mnoha zemí vůči USA nestálo často nic jiného než momentální, krátkodobé a zájmy jako "dej a bude ti dáno" (např. M. J. Jordan, The Christian Science Monitor, November 14, 2001). Skutečná povaha zmíněné koalice států, to je věc na delší příspěvek. Musel by rozlišovat polohy diplomatické (aktivity), politické (stanoviska), další podporu (materiální, morální), přímou vojenskou účast a jiné faktory.

Pokud jde o termín "mainstreamová" - upozorňuje na něj můj oponent - užívám jej v souladu s tím, jak je reflektován a relevantně užíván v mediálních studiích. Nejde však o žádnou floskuli, jakých jsme svědky v politologii, eventuálně jiných sociálních vědách v případě "totalitarismu", "extremismu", a - bohužel - i "demokracie" (aj.)

Můj příspěvek přesto nebyl ani analýzou chování amerických médií po 11. září 2001. Ta by musela být nepochybně zcela jiného formátu a kvality, rozsahu i zaměření. Moje poznámky o tom, že (zvláště) americká média "selhávají" nepochybně mají svou relevanci. Skutečný důkaz by však nemohl být podepřen nutně ničím menším než rozsáhlou a všestrannou kvalitativní, kvantitativní a také komparativní analýzou mediální produkce (televizní stanice, rozhlas, tištěná a elektronická média).

 

Poznámka autora: Toť vše k upřesnění povahy předchozího materiálu a v omezeném rozsahu také vše z argumentace v reakci na oponenta. Janu Kubalčíkovi děkuji za jeho příspěvek do diskuse. Děkuji také redakci Mostu pro lidská práva nejen za ochotu publikovat první příspěvek, ale i tuto odpověď.

Mostu za lidská práva a jeho čtenářům dlužím omluvu za omyl (snad opravdu jen tento jediný). V předchozím publikovaném materiálu jsem se jej dopustil ve chvíli, kdy jsem žurnalistku serveru Democracy Now! Amy Goodman označil za novináře. Za chybu jsem odpovědný (omluva - alespoň tímto způsobem - náleží i zmíněné novinářce).