PODPORUJEME

Národní pochod pro život 2020


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

14.05.2002

Autor: Vít Klepárník

Civilní oběti afghánské 'války proti terorismu': druhá odpověď

Vít Klepárník - reakce zveřejněná v časopise "Most pro lidská práva" č. 7/2002: konec diskuse


Tímto textem zveřejňujeme v minulém čísle avizovanou odpověď Víta Klepárníka na reakci na jeho článek věnovaný civilním obětem války v Afghánistánu. Tímto příspěvkem na přání autora diskusi na stránkách MLP ukončujeme s tím, že další debaty mohou být vedeny osobně (e-mail autora uveden za textem).

 

Oponentovi má minulá obhajoba (viz Most pro lidská práva 4/2002) zaměření původního materiálu na civilní oběti nepostačovala. Opakuji: můj první materiál se skutečně zabýval civilními oběťmi. Jestli může být přinesen lepší argument a důkaz než ten, že článek věnoval 80% prostoru civilním obětem afghánské války a nesl název "Civilní oběti afghánského 'boje s terorismem'", rád bych jej ještě četl a slyšel (opravdu se již nejedná o výzvu k dokazování opaku). Ostatně, zabývat se civilními oběti (a vůbec jakýmikoliv oběťmi) musí být by mělo být dnes uznáno za daleko podstatnější než tlachat nad tím, zda a jak je technika přesná či jak dalece perverzní jsou americké tzv. "národní zájmy".

 

A. Americká politika a její nepřijatelnost

Nyní krátce k diskusi o dvou variantách hodnocení postupu USA, které již jednou oponent předložil, abych si "vybral":

a) "americká reakce je nepřijatelná z principu";

b) "americká reakce by byla přijatelná, kdyby ji neprovázelo takové množství civilních obětí".

V reakci na teze jsem již poprvé tvrdil, že varianta prvá nevylučuje druhou a že nabídkou obou alternativ (mají vyčerpávat důvody nemravnosti a nespravedlnosti etc. reakce) oponent zcela zjednodušuje věc. Obě teze opravdu neuvádějí a zdaleka nevyčerpávají důvody toho, proč bychom měli a musíme americkou reakci chápat jako nespravedlivou a nelegitimní. Teze o "zjednodušení věci" oponenta podráždila a tvrdí, že "z autorovy poznámky čiší nepochopení, jež je důsledkem neznalosti (nikoli věcné, ale formální)". Naznačuje potom, že filosofovi (mám jim být jako student oboru filosofie) a matematikovi (Jan Kubalčík absolvoval odbornou matematiku na PF MU Brno) náleží odlišné pole působnosti (v pohledu na věc se míjí z hlediska svého zaměření). Není však třeba uhýbat tímto stylem - tento postup se dnes stává typickým proponentům oborových specializací. Ve věci obou tezí jsem však asi měl naposled dovést argument opravdu až k jeho jasnému "zakončení".

Tezi b) reformulujme do příhodného tvaru: "Jestliže americkou reakci neprovázelo takové množství civilních obětí, pak je přijatelná." Teze náleží mezi věty formální logiky, jedná se o implikaci (binární pravdivostní funkci). Implikace je výrokově nepravdivá v jediném případě, když má první část výroku pravdivostní hodnotu 1 a druhá část výroku pravdivostní hodnotu 0 (teze "pak je přijatelná" má hodnotu 0) - za této situace výrokově nevyplývá. Empirická skutečnost ale naznačují, že civilní oběti nejsou jediným důvodem, proč považovat americkou intervenci za "nepřijatelnou" (v logice se hovoří o "nepostačující" podmínce).

Teze "americká reakce je nepřijatelná z principu" není větou formální logiky, ale teze empirická. Pravdivostní hodnota výroků je závislá na (široce definovaných)zkušenostních podmínkách (jsou jimi fakta stejně jako principy legality a legitimity, jež mají nepřímý vztah k existujícímu). Tyto podmínky určují pravdivostní hodnotu výroku. "Princip", který má oponent na mysli ("nepřijatelná z principu"), není žádným konkrétním principem. Jedná se pouze o jinou formulaci věty "americká reakce je nepřijatelná jako taková". Upřímně řečeno, v realitě neexistuje žádná taková situace, kdy by byla "americká reakce nepřijatelná jako taková". Z prostého důvodu: Neexistuje žádná americká reakce "jako taková". Existuje však mnoho takových amerických reakcí, které ve svých podobách (způsobech, podobách) a ve svých komplexních souvislostech budou nespravedlivé, nemravné a protiprávní - z hlediska formálních znaků (právní aspekty, definice nepřítele, definice cíle apod.) a také z hlediska jejich obsahu (způsobu, jakým byly provedeny). Takovou reakcí byla americká operace v Afghánistánu. Pokud měl ale Jan Kubalčík ve vztahu k afghánské operaci na mysli ideu "válka je vždy nepřijatelná" (krajní pacifismus), příklad druhé světové války v obecném smyslu ukazuje, že mohou/mohly existovat výjimky (tezi přitom není možné aplikovat na veškeré události a akce v jejím průběhu). Odvolával jsem se na principy Charty OSN, podle nichž je útočná válka zakázána. Afghánská válka byla na rozdíl od druhé světové války mj. také válkou útočnou (krátce k tomu bod 2 části 6).

Jinak, pokud jde o boj s tzv. terorismem, "porážka teroristů může mít různou podobu - a také různou cenu. Jde především o to, přimět teroristy a potenciální teroristy, aby se vzdali tohoto zhoubného způsobu prosazování svých cílů. Skutečné vítězství nad teroristy a účinná eliminace terorismu přitom předpokládá jednoznačné odmítnutí zásady "účel světí prostředky". Závěrem proto nezbývá vyjádřit naději, že této skutečnosti jsou si plně vědomi i protagonisté současné "antiteroristické koalice" (Strmiska, 2001, s. 51). Obdobnou záležitost jako Strmiska jsem měl na mysli, když jsem minule odkazoval na obecný názor vhodně zformulovaný Alim Khanem. Podle něj, "pokud by každý stát měl právo vést válku proti státům poskytujícím útočiště teroristům, mezinárodní mír a bezpečnost budou krajně ohroženy". Totéž jsem měl na mysli, když jsem na jiném místě tvrdil, že "terorismus stejně jako utopii však můžeme v myslích lidí 'zničit' pouze tak, že pozměníme skutečnost, z níž jejich ideje, proti nimž směřuje, vyrůstají." Pro probírané útočníky z 11. září si musí světové společenství (a ne tedy jen USA spolu s Velkou Británií) nalézt jiné odpovědi, než je otevřená válka proti režimu, který jim poskytuje zázemí. Jinak je a bude velmi pravděpodobné, že se útočníci navrátí v daleko razantnější podobě a především v daleko širším rozsahu.

 

... "prostředky poškozují jakýkoli cíl, (...) na prostředcích opravdu záleží, dnes více než před padesáti či sto lety" (Uhl, Petr: Právo, 13. 10. 2001, s. 7). Případů, v jejichž intencích by bylo možné prostředky užít ve jménu cílů, bylo, je a zůstává naprosté minimum. Případ, jakým byl Afghánistán 2001-2, je dokladem a symbolem toho, že všichni ti, kteří upřednostňují prostředky před cíli z dlouhodobého hlediska umožňují, že v budoucnu - v horizontu deseti až třiceti let - se ve vztahu a srovnání s 11. zářím 2001 dočkáme něčeho daleko horšího (Klepárník, Vít, 2002).

 

Americká reakce ve vztahu k Afghánistánu mohla být docela dobře vcelku diplomatická - ve svém úmyslu i své realizaci. Čtyři týdny po 11. září ale nebyly v Bushově administrativě obdobím "zadržování". Převážná část údobí byla využita k přesunutí jednotek a materiálního zabezpečení do regionu, zastrašení neochotných zemí - Pákistánu, Uzbekistánu a Tadžikistánu (poskytly zázemí a potřebný prostor) - a k potlačení domácích nesouhlasných hlasů a práv těchto oponentů. V USA existovala obava z destabilizace řady "spřátelených" zemí islámského regionu. K žádnému diplomatickému řešení nebyla vůle (viz také Kubalčíkův bod 4: "poslední prostředek po použití všech ostatních nenásilných prostředků"), linie administrativy byla konzistentní "nevyjednávání". USA činily vůči Talibanu požadavky, které by ony samy ani žádná jiná země světa nikdy neakceptovala (volný přístup amerických vojenských jednotek do "citlivých míst" plus žádost, aby byla vydána nespecifikovanáskupina lidí). Při tomto tlaku byl Taliban po krátkou dobu (dost možná, že takticky a nikoli fakticky) ochoten vyjednávat vydání vedení Al-Kajdá do neutrální "třetí" země. Je pravděpodobné, že maximální kompromis z jeho strany mohl spočívat v ustavení soudního tribunálu v sousedním Pákistánu. Teprve ten by rozhodl, zda bude Usáma a další představitelé vydání do USA. Americká diplomacie však byla od počátku zaměřena na rozvinutí války (Mahajan, Rahul: "New Crusade: The U.S. War on Terrorism," Monthly Review, Vol. 53, No. 9, February 2002). K problematice alternativ válce krátce bod 4 části D.

 

K dezinterpretaci prvního textu: nenapsal jsem, že "civilní oběti vždy vylučují "obrannou" či "spravedlivou" válku, jak tvrdí oponent. Hovořil jsem od počátku striktně v kontextu této (afghánské) 'války proti terorismu'. Napsal jsem: "civilní oběti, je to pouze jeden z faktorů, který zcela znemožňuje uznat afghánskou válku vedenou USA za spravedlivou, legitimní a také právně legální. Už samotný tento činitel vylučuje, že by šlo o "obrannou" či "spravedlivou" válku" (viz argumentace "nepostačující" podmínky shora). Ještě jednou cituji z minulé odpovědi: "Americká operace je nepochybně "nepřijatelná" (termín oponenta) nejen z hlediska civilních obětí, které způsobila, ale především v samotném způsobu, jakým byla vedena."

Mezi civilními oběťmi je obvykle rozdíl v situaci a kontextu konfliktu, v nichž k nim došlo a dochází. Vždy se však jedná o "civilní oběti". V tomto smyslu jsou si všechny "civilní oběti" - a vyzní to celkem jistě hloupě - svým nespravedlivém utrpení "rovny". V Afghánistánu se ve vtahu k obětem jednalo především o množství mrtvých, ještě více ale o obecné okolnosti, za nichž k těmto nesmírným obětem zabitým nesmírně krutým způsobem došlo (viz níže). Můj názor na afghánskou operaci neformují nejen důsledky operace (k tomu také body části D).

 

B. Operace v Afghánistánu a vylodění v Normandii! (?)

Neskonale vtipný je oponentův argument na podporu opaku výše uvedeného hodnocení (cituji, uvozovky jsou mé): "Pak vylodění spojenců v Normandii bylo vyloženým zločinem proti lidskosti, neboť na poklidném kontinentě rozpoutalo válečný konflikt, přičemž bylo velmi dobře známo, že k četným civilním obětem zcela jistě dojde. Pokud chce být autor ve své argumentaci konzistentní (což předpokládám), měl by uznat, že Operace Overlord byla útočnou a nespravedlivou válkou (to proto, že samotný činitel civilních obětí vylučuje dle autora opak." (Kubalčík).

K těmto školáckým omylům - nevím zda více úsměvným nebo děsivě ohromujícím - toto:

1. Operace Overlord nerozpoutala "válečný konflikt", jak tvrdí oponent. Operace byla válečným vyloděním a pokusem o následné ovládnutí velkého území. Samotná operace však není de iure "válkou". Operace je totiž i nadále (školské učebnice v tomto jistě nelžou) považována pouze součástí mnohem širšího konfliktu - druhé světové války. Rozpoutalo ji Německo 1. září 1939, avšak revizionistická historiografie právoplatně poukazuje i na podíl některých z pozdějších Spojenců na jejím vzniku - ať již dlouhodobý či přímý. Součástí a počátkem nové fáze konfliktu bylo i vylodění v Normandii. Tato invaze sama o sobě (ať již byla podniknuta kdekoli) byla nezbytnýmnutným krokem k získání kontroly na Západní Evropou obsazenou Němci. Afghánistán žádnými zahraničními silami obsazen nebyl, tedy pokud za "obsazení" nevydáváme dlouhodobou materiální a vojenskou podporu válčícím stranám, do níž byly USA tak výrazně zapojeny.

V Afghánistánu probíhala několik desetiletí občanská válka, Taliban se ujal vlády v roce 1996 po dobití Kábulu a po více než sedmnácti letech této války. Na zločinech proti lidskosti se v době své vlády podílel, jako se dříve podílely i jiné afghánské bojující složky (a vlivné složky současné Severní koalice, z nichž některé se dnes podílejí na pro-americké Karzáího vládě). Humanitární organizace období vlády těchto složek považují za "nejčernější v historii Afghánistánu" (blíže viz RAWA, "Interview s Sonali Kalhatkar z Afghan Women's Mission, přetištěno v Z magazine, January 2002 či Joost Hiltermann (Human Rights Watch), citovaný In: Charles Sennott, "A dark side to the Northern Alliance," Boston Globe, October 6, 2001).

 

2. Operace Overlord nebyla "útočná a nespravedlivá" (Kubalčík). Cílem operace bylo obsazení území dobitého tři roky předtím expanzivním státem. V rámci operace se Spojenci nezaměřovali svou pozornost zdaleka v takové míře na civilní cíle (v českém jazyce nejlépe Hubáček, Miloslav: Invaze), operace probíhala primárně jako operace pozemní, nikoli letecká (dominantní roli letectva dnes a roli v období druhé světové války nelze zjevně srovnávat). Přesto v průběhu druhé světové války nalezneme případy, kdy Spojenci vědomě porušovali ideje lidskosti (právní kategorie "zločiny proti lidskosti" byla zformulována o pár měsíců později Norimberským tribunálem. Ničím je nelze omluvit, a jistě ne ani tezí, že druhá světová válka byla "spravedlivou válkou" (viz níže). Legitimita na rozdíl od legality dovoluje "zločiny proti lidskosti" identifikovat a odsuzovat navzdory tomu, že legálně (a konceptuálně) neměly v této době ještě svůj základ, a také když bylo postižení těchto zločinů uplatněno Norimberským tribunálem selektivně a retroaktivně (zákaz retroaktivity - zpětné platnosti - je ústřední principem legality, pokud je porušen, legalita je obvyklevždy vážně ohrožena, avšak legitimita být narušena nemusí).

3. Západní Evropa nebyla "poklidným kontinentem" (Kubalčík), pokud však oponent nemá pod "klidem" na mysli fakt, že docházelo k mučení příslušníků francouzské odboje, deportacím Židů do koncentračních táborů a masovým popravám. Pokud nemá na mysli, že po skončení války měla Francie přes půl milionu mrtvých - z toho desítky tisíc padlých v odboji (asi 75 000 příslušníků Francouzské komunistické strany, PCF - "strana 75 000 zastřelených") a že v závěru války bojovalo proti okupační silám půl milionu členů Francouzských vnitřních sil (FFI) a tisíce francouzských partyzánů (FTPF).

4. Francie nebyla jen pro-nacistická Vichy; v době Operace Overlord byla ostatně jako stát s Německem ve válce - zásluhou plukovníka Charlese DeGaulla a historii následující jeho slavný projev z 18. června 1940 (pronesený několik dní po kapitulaci Francie). Formálně jím deklaroval neposlušnost svým nadřízeným a postavil se do čela zahraničního odboje (pozdější "Svobodná Francie"). Během následujících let musel překonávat řadu překážek ze strany Británie a USA, v září 1941 jej uznal SSSR jako "vůdce všech svobodných Francouzů" atd.

Vyslovme přesto obecnou tezi: komparace událostí z vojenských a politických dějin 20. století a případu Afghánistánu 2001/2 je možná. Zůstaňme u případu druhé světové války, i ten nabízí dostatek případů, které nám poslední zkušenost symbolicky a také do jisté míry připodobňují:

1. Konvenční bombardování Drážďan a dalších velkých německých měst.

2. Atomový útok na Hirošimu a Nagasaki a konvenční bombardování desítek japonských měst.

3. Sovětská lhostejnost při vyvražďování bojovníků Varšavského povstání.

 

Na závěr upozorňuji (a neplatí to jen pro tuto část), že ověření základní validity - i těch triviálních tezí a informací, které užíváme - je a musí být základem kterékoli kritické práce.

 

C. Role OSN, "otázka demokracie" a intence teroristů.

Odvolání se na OSN přítomné v původním i následujícím textu naznačuje nejen můj velký respekt a uznání nejvýše postavené organizace, kterou všichni hlavní mezinárodní aktéři (a nemám na mysli pouze státy či "národní" státy) - alespoň nominálně - uznávají. Daleko významnější jsou principy, na nichž je existence a činnost této instituce vázána - dovolávají se jich zakládající i tisíce pozdějších dokumentů (např. principy řešení konfliktů mírovými prostředky, zákaz útočné války apod.) Státy světa a další mezinárodní aktéři se tyto principy rozhodly přijmout, navzdory tomu je však mnohé z nich dosud respektují jen laxně případně je podle "momentálních potřeb" vykládají velmi svévolným způsobem (případ USA a amerického postupu v Afghánistánu je v mnohém typický).

Jistě můžeme uvažovat nad tezí, že OSN zneužívají tzv. "nedemokratické" státy (oponent neuvádí žádné z nich a hlavně neuvádí ani případy takového zneužití svými hlasy a svou politikou - nemohou tedy snad tzv. "nedemokratické" státy v mnoha situacích prosazovat demokratické, právní a mravní postoje?). Jak lze vedle toho potom chápat nespravedlivé, nemravné a protiprávní chování těch států, které jsou vydávány s pompou za "demokratický" pupek světa? Kdo a za jakýchokolností bude svým 'demokratickým' postupem ostatním aktérům stavět laťku a normu jejich aktivitám na mezinárodním poli? (z represí v USA po 11. září je patrné, že také na poli domácím).

 

Pokud jde o demokratičnost západních zemí (zvláště USA) a "nedemokratičnost" Afghánistánu pod vedením Talibanu, debata o této otázce je obtížná a vyžaduje velké množství prostoru. Přesto a především zde však musím uvést, že toto neurvalé a vskutku "tupé" srovnávání USA a nedávného afghánského režimu, obou se zcela jinou sociálně-politickou kulturou, náboženským základem a odlišnou historickou zkušeností, nemá v sociální teorii obdoby. Dopouští se jej manipulátoři dějin, kteří ukazují zdánlivou pokrokovost jedněch a zpátečnictví druhých - a pouze jen ti, kteří dopředu chtějí "připomínat vývoj naší euroamerické civilizace ke svobodě a míru, které v této oblasti dosáhla" (Kubalčík). Také ale ti, kteří usilují vidět svět na cestě k jakémusi "završení", "konci dějin" (Fukuayama), či jinak obdobně, anebo chtějí vidět svět jako globální homogenní jednotku, jako výraz jediného směřování, jediné "cesty".

Taliban, tento velmi uzavřený vládní systém, jeden z nejvíce retrográdních režimů na světě, byl opožděným a vedlejším produktem studené války, o níž bývalí její "demokratičtí" bojovníci ze Západu tvrdili, že dávno skončila. Taliban byl produktem postkoloniální politiky a v užší smyslu také patnácti let občanské války. Vedle odlišnosti kulturního kontextu, i tato skutečnost je důvodem, proč při jeho posuzování není možné uplatnit kritéria známá z euroamerického kontextu.

Spojené státy jsou nejčastějším aktérem násilných intervencí druhé poloviny 20. století (o motivech velmi dobře informuje rozsáhlá a solidní, kritická (nejen) anglosaská literární produkce). Konzervativní - resp. 'konzervativně-liberální' - zájemci opravdu nemusí ideologické "táborové" materiály. Oponent čte Henryho Kissingera a sv. Tomáše Akvinského. Prvý je nositelem Nobelovy ceny za smiřování s Čínou při řešení vietnamského konfliktu. O něco dříve se v americké administrativě podílel - ve jménu 'boje proti komunismu' - na rozhodnutí o užití kobercovém bombardování, při kterém zahynuly na vietnamských hranicích desetitisíce lidí (viz níže). I pro jiné své krvavé zahraničně-politické aktivity se měl již dávno nalézat v modrých teplácích - tisíce lidskoprávních organizací světa o to dodnes marně usilují. Druhý - při vší úctě k opravdovému životu, mnou tolik ctěné a vážené autoritě filosofického a sociálně-politického myšlení středověku (a obecně dějin) - jako autor je vcelku pochopitelně nevhodný k porozumění událostem a procesům probíhajících po roce 1945 - tomu, co nyní přináší své 'slušnými lidmi' tolik opovrhované a nenáviděné 'plody'. Mnohé z Akvinského principů spravedlivé války - oponent na ně odkazuje - jsou přesto nadále v platnosti (viz část D).

V první odpovědi oponent tvrdil "v demokracii nelze vést válku bez podpory veřejnosti - ani válku spravedlivou. Tuto skutečnost si Spojené státy dostatečně ověřily ve Vietnamu, kde domácí hnutí donutilo vládu vydat své spojence do rukou komunistické guerilly" (Jan Kubalčík: Ad Civilní oběti afghánského "boje s terorismem"). K tezi se jistě není třeba vyjadřovat, alespoň však všetečně naznačím, že v případě vietnamské a nyní i afghánské intervence je možné číst nejen články-perly Romana Jocha, materiály Občanského institutu, brněnský Proglas, příp. literární produkci (nikoli onu překladatelskou) senátora Žantovského. Jejich společným ústřednímnástrojem jsou úmyslná zkreslení, polopravdy a lži a prvním cílem jejich publikování je potom vytvářet ideologické vize, blamovat poddajné lidi a šířit zdeformované poznatky o situaci a šířeji stavu světa (srv. také Miloš Mendel: "'Střet civilizací'" ve světle vědeckého výzkumu"). Můžeme číst i dějepisné práce té nejvyšší kvality ("odborné" a kritické, lze-li o nich takto hovořit) na téma vietnamská válka (autoři Kimball, Kolko, Schulzinger, Herring, McMahon a nejnověji Buzzanco, Lee, Castle a Hunt aj.). Můžeme číst i desítky specializovaných prací zabývajících se vlivem domácího a celosvětového protiválečného hnutí na průběh vietnamské války (autoři De Benedetti, Gelb, Hershberger, Jeffreys-Jones či Powers aj.) Připomínám, že se jedná o americké, nikoli sovětské, čínské, vietnamské nebo kubánské autory.

Literatura uvádí, že přijatá vojenská strategie vedla k pádu jedné administrativy (Johnson), že ani masivní nálety neumožnily válku Američanům (a spojenecké jihovietnamské vládě) vyhrát. Vietkong (Kubalčíkova "komunistická guerilla") nebyl v rukou "Moskvy", "Číny", ani Fidela Castra. Byl výrazem neukončeného antikoloniálního a národně-osvobozeneckého boje vietnamské populace v kontextu ideologického soupeření dvou bloků a rozsáhlé sociálně-ekonomické a nacionální transformace velké většiny světa. Od března 1969 bylo "každé stažení amerických jednotek kompenzováno masovým bombardováním, jemuž padly za oběť desetitisíce nevinných (...), v březnu 1972 Severovietnamci zahájili novou ofenzívu (...) Nixon odpověděl dalším bombardováním, během šesti měsíců bylo svrženo 400 000 tun bomb a hospodářská infrastruktura byla zcela zničena (...), aby si Nixon vynutil rázný pokrok v jednáních, zahájily letouny B-52 v prosinci 1972 novou vlnu náletů soustředěných na Hanoj (...)" (v této době již bylo zřejmé, že Kongres od 1. ledna 1973 neschválí jako válečný výdaj již ani dolar). V lednu 1973 byla v Paříži konečně podepsána mírová dohoda (Yvan Vanden Berghe: Velké nedorozumění, s. 143-5).

(Dost možná, že odlišnost nespočívá v uznání vlivu veřejného mínění na ukončení vietnamské války. Spíše je patrné, že diference mezi mnou a Janem Kubalčíkem existují v normativní oblasti, neshodujeme na tom, zda-li kritické veřejné mínění - k definici např. klasické dílo Habermas, Jürgen: Strukturální přeměna veřejnosti, Praha, Filosofia, 2000 - vůbec může ovlivnit politickou elitu v jejím rozhodování. Volbu v této věci proto nechám na čitateli.)

Tedy i kvalitní práce zabývající se americkou politikou vůči Afghánistánu, Střední Asii a muslimským zemím, nabízejí možnost pochopit dnešní Afghánistán a americkou politiku posledních desetiletí.

 

Dvě krátké reakce k tématům "demokracie" a "intence teroristů":

Ad. 1.: 'Demokratické' Spojené státy americké.

Povahu politické kultury v USA celkem jasně ukázal před více než stopadesáti let Alexis de Tocqueville. Jeho Demokracie v Americe, sv. I. (1 ...) říká:

 

"Avšak v rámci tak organizované demokracie, jakou jsou Spojené státy, se setkáváme pouze s jedinou mocí, s jediným elementem síly a úspěchu, a už s ničím jiným. V Americe vytyčuje většina kolem myšlení začarovaný kruh. Uvnitř těchto mezí je spisovatel svobodný, ale běda mu, odváží-li se je překročit. Ne že by se musel obávat autodafé, ale je vydán napospas nepříjemnostem všeho druhu a každodennímu pronásledování. Politická kariéra je mu uzavřena: urazil jedinou sílu, která mu k ní mohl a otevřít cestu. Upírá se mu všechno, i sama sláva. Než zveřejnil své názory, domníval se, že má stoupence; nyní, kdy se odhalil, se mu zdá, že už nemá žádné, neboť ti, kdo ho odsuzují, se projevují hlasitě, a ti, kdo smýšlejí jako on, aniž mají odvahu, mlčí a straní se ho. Ustupuje, sklání se nakonec pod tíhou každodennosti a uchyluje se k mlčení, jako by měl výčitky svědomí, že řekl pravdu. V Americe svoboda ducha není." (Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe I., Praha, Lidové noviny, 1992, s. 193-4, kurziva V.K.).

V USA se udržuje více méně trvalá tyranie veřejného mínění. V této kultuře trvale si trvale předávají moc pouze dvě politické strany a znemožňují uplatnění třetí politické síly (námitka o tzv. "svobodném" voliči je pouze slabou berlou). Naposled určil prezidenta zpolitizovaný Nejvyšší soud. Poslední prezidentské volby vyhrál člověk, o jehož myšlení a kvalitách a záměrech lze s úspěchem vážně pochybovat. Jsou zde i konkrétní případy propagandisticky zneužité vázané na 11. září - např. případ francouzského občana alžírského původu, kterému dnes v USA hrozí smrt na elektrickém křesle za to, že se údajně "učil létat, ale nikoli přistávat".

A vzhledem k protivníkovi, jakékoli úvahy procházely hlavou Usamy Bin Ladina nebo členů jeho sítě, jeho stanoviska z období po 11. září šířená televizními stanicemi neobsahovala žádnou zmínku o nelibosti vůči americké demokracii, svobodě nebo roli žen v euroamerické společnosti (Mahajan).

 

Ad. 2. "Američané minimalizují oběti, zatímco teroristé se je pokouší maximalizovat."

Politická reprezentace (a na politické pokyny napojená média) nepochybně verbálně kladli zcela mimořádný důraz na to, aby světovému veřejnému mínění zdůraznili, že se pokoušejí "minimalizovat oběti". Pentagon, americké ministerstvo obrany, opakovaně zdůrazňoval, že se pokouší afghánské civilní oběti minimalizovat. Tato strategie se však plně rozchází s doloženými případy mimořádného množství civilních cílů a bombardované civilní infrastruktury (a Taliban opravdu žádné "živé štíty" neužíval).

Co se týče útoků z 11. září, jejich destruktivní a psychologický efekt se nepochybně odlišuje od týchž efektů v jiných běžných obdobných útocích. Zůstává však otázkou, v jaké míře. Prostředky při něm užité (pád letadla) nebyly nové; byly spíše užity novým způsobem. Útok na USA nebyl případem terorismu za využití zbraní masové destrukce (mass destruction weapons terrorism, WMD-terrorism), ačkoliv devastující potenciál aktu přímý i nepřímý byl jistě ohromný a ohromující. Jednalo se o specifický - nikoli terorismus kategorie WMD - s velkým počtem obětí (Strmiska, 2001). Americkými experty tento případ - dnes můžeme říci, že modelový - očekáván. Posledních několik let bylo přesto patrné, že s využitím nových technologií budou dříve či později útoky s tak vysokým počtem obětí s úspěchem provedeny (zhruba 200 mrtvých ve Washingtonu a přibližně 1400 obětí na jeden newyorský útok je spíše výjimkou, podobně vysoké počty obětí byly dosud známy z války - zvláště v případě účinků leteckého bombardování známého i z případu Afghánistánu). Ukázkou a jistým vzorem, který snad mohl dominovat a zpoluformovat představy aktérů útoku z 11. září, byl případ přepadení letadla společnosti Air France skupinou alžírských aktérů z organizace Ozbrojená islámská skupina (Armed Islamic Group, GIA) v prosinci 1994. Jejich plánem bylo plně natankované letadlo s desítkami pasažérů navést do středu Paříže. Podle amerického znalce problematiky Bruce Hoffmana lekce případu z roku 1994 a z 11. září 2001

 

"nespočívá v tom, že bychom měli zapotřebí být nerealisticky vševědoucí; měli bychom spíše uvažovat o celé šíři potenciálních útoků a ne jen o těch na krajním konci technologického spektra." Hoffman dále tvrdí: "Teprve nyní jsme začali uvažovat a diskutovat o představě - že teroristé se mnohem více zajímají o publicitu než o zabíjení, a proto tedy nemají ani potřebu ani zájem na zničení vysokého počtu lidí" (Hoffman, 2001). Obdobná jsou tvrzení Briana Jenkinse: "Teroristé chtějí, aby se velký počet lidí díval, aby velký počet lidé poslouchal, ale nepřejí si vysoký počet mrtvých lidí" (Jenkins, 1975: 15); "jednoduché zabíjení velkého počtu lidí je zřídka kdy cílem teroristů (...) Teroristé operují podle principu minimální nutné síly. Nebudou považovat zabití velkého počtu lidí za nutné, pokud bude zabití jen několika málo postačovat jejich cílům" (citováno dle Hoffman, původně Jenkins, Brian: "The Likelihood of Nuclear Terrorism," RAND, Santa Monica, July 1985).

 

(Otázka si žádá znovu delší pojednání.)

 

D. Sv. Tomáš Akvinský & otázky "spravedlivé" války.

Tomáš Akvinský skutečně náleží do tradice tzv. spravedlivé války. Oponent prezentoval Tomášovy podmínky takové spravedlivé války, které později rozvinuli jeho následovníci.

 

K podmínkám vedení takové spravedlivé války zde uvádím pouze několik základních tezí (každá z otázek je totiž dostatečně širokým polem pro rozsáhlejší studie). Alespoň z drobné části chci korigovat ty z velkých omylů, polopravd, zjednodušení a nepochopení, které naposled oponent v interpretaci podmínek 'spravedlivé války' ve vztahu Afghánistánu (prosím, konfrontujte text s předchozími výroky Jan Kubalčíka):

 

Ad. 1. "Vyhlášení války oprávněnou autoritou".

V souladu s principem oddělení mocí je ústavou stanovenou autoritou Spojených států pro vyhlášení války americký Kongres. Federální ústava uvádí, že pouze ten může vyhlásit válku. Ačkoli se USA po skončení druhé světové války účastnily několika desítek různých zahraničních intervencí, ani v jednom případě nebyla Kongresem válka vyhlášena. V probírané poslední situaci prezident Bush Jr. znovu neobdržel od Kongresu samotný akt vyhlášení války, ale pouze Společnou rezoluci (Joint Resolution), jež ho opravňuje k užití síly vůči národům, organizacím a jednotlivcům zapojených do útoků z 11. září a státům, jenž jim poskytují útočiště. K postupu poslanců a senátorů amerického Kongresu, který dobrovolně přenesl (zbavil se) vůbec těch nejvýznamnějších svých pravomocí (došlo tím k narušení "systému brzd a rovnováh" i principu oddělení mocí), se nepřipojila jediná členka zákonodárného sboru, poslankyně Sněmovny reprezentantů za Demokratickou stranu Barbara Lee. Jediná ze všech 535 členů Kongresu odmítla chystanou masivní intervenci spojenou později s především s nálety a masovým vyvražďováním, neboť je podle ní třeba "rozvinout naše zpravodajství a předvést zločince před soud (...) koneckonců naskýtá se nám i příležitost ukázat světu, že velmoci si mohou vybírat zbraně, jimiž budou bojovat, a že je jen v naší moci vyhnout se nepotřebné vojenské akci, vedou-li i jiné cesty k oprávněnému odčinění křivdy a k ochraně naší země" (viz český překlad "Velmoc si může vybrat zbraně," Literární noviny, číslo 40, 3. říjen 2001, s. 5).

Prezident Bush akty z 11. září deklaroval jako "akt války" (v rétorice jako nástroj domácí politické mobilizace užíval mnohem účelovější spojení jako "jsme ve válce" apod.), k samotnému vyhlášení války přitom nedošlo. Americká administrativa se od počátku (takticky) vyhýbala charakterizování povahy budoucí americké odpovědi na akty z 11. září. Jak ukázal vývoj po 6. říjnu - a mnoho z lidí sdílejících naději pro nevojenské řešení tím bylo nepochybně zlomeno - byla striktně válečná. Zmiňovaný rozpor a nelegitimita s ním spojená - právníci hovoří krom porušování mezinárodního práva, také v tomto směru o porušení americké ústavy - musí být konfrontovány také s charakterem útoků z 11. září a statutem jejich aktérů. Tuto věc již ponechám stranou. Uzavřeme tedy tím, že prezident Bush ospravedlnil akci nikoli vyhlášením války Kongresem, ale výzkumy mínění naznačujícími, že téměř 90% občanů žádá vojenskou akci ("bombardujte" - zněly nápisy na mnoha plakátech a transparentech) a 80% Američanů považuje cenzuru informací z války za "dobrou ideu" (good idea).

 

Ad. 2. "Musí být vedena ze správného důvodu či pro správnou věc (jako jsou sebeobrana, ochrana nevinných)" (Kubalčík).

V úterý 11. října 2001 americká administrativa deklarovala hlavní cíle a strategii operace. Kromě záležitostí týkajících se Bin Ladina a sítě Al-Kajdá (ty zde pomíjím, ačkoli ani ony nejsou v mnohém bezrozporné - především v otázce důkazů o skutečném podílu osob zmiňovaných v čele organizace) byly daleko nejkontroverznějšími potenciální cíle operace ve vztahu ke hnutí Taliban. Přesto se ještě během prvních tří týdnů cíle operace Trvalá svoboda částečně proměňovaly (včetně samotného pojmenování akce) v závislosti na tom, jak se administrativa pokoušela skloubit bezprostřední válečné cíle s širšími, dlouhodobými strategickými imperativy v regionu - zvláště v otázce stability v Afghánistánu a celé Střední Asie, která jej obklopuje (ten byl po jistou dobu položen stranou).

Po 11. září představitelé administrativy v mnoha různých verzích zdůrazňovali dva možné cíle vojenské akce proti Talibanu:

1. Potrestat je (v omezeném slova smyslu) za jejich spojení s Bin Ladinem a donucení Talibanu ke kooperaci a přivedení Bin Ladina před spravedlnost.

2. Svrhnout Taliban, ať již jako formu potrestání anebo jako cestu k otevření cesty pro novou vládu v Afghánistánu, jež bude plně spolupracovat s USA v boji proti Al-Kajdá. V tomto tvrdším smyslu zněla známá Bushova teze o nečinění rozdílu mezi útočníky a těmi, kteří jim poskytují útočiště (pravděpodobně státy).

Propojení Al-Kajdá a Talibanu bylo přesto jen minimální a nepřímé. Taliban i Al-Kajdá procházely obdobími vzájemných rozepří a střetů, zvláště s ohledem na činnost Al-Kajdá vůči USA (nemohu zde prezentovat podrobně celou historii ani jen posledních dvou let, vydala by na desítky stran). Ještě měsíc před 11. září americká administrativa vážně vyjednávala s představiteli Talibanu o podmínkách Bin Ladinova vydání. Avšak již předtím, v lednu 2001, čerstvě nastoupivší Budhův tým přijal za svůj tajný plán, zpracovaný předchozí vládou a zabývající se otázkou svržení Talibanu (Clintonův tým fakticky nikdy o jeho realizaci neuvažoval). Útok na Taliban, stejně jako útoky na civilní infrastrukturu většiny hlavních afghánských měst, útoky vedené s vědomím hrozby humanitární katastrofy několika milionů obyvatel, exodus 80% obyvatel hlavních správních center a smrt tolika civilistů, jistě nejsou "sebeobranou" ani "obranou nevinných" (Kubalčík).

 

Ad. 3. "Musí být vedena se správným záměrem (tím nemůže být např. kořistění či zotročení jiného národa)" (Kubalčík).

V rovině záměrů komplikuje americkou akci řada faktorů, které nijak nesvědčí o upřímnosti amerických záměrů. "Záměr" zde nepochybně významně souvisí také s cíli operace, jež byly velmi sporné a protiprávní (viz bod 2). K těmto pochybným záměrům jen to, že nová afghánská vláda je významně napojena na americkou administrativu, již jen osobou premiéra Hamída Karzáího. Americká přítomnost v Afghánistánu potom pomůže prosadit různé druhy amerických zájmů. Známé jsou strategické aspekty spojené s transportem surovinových zdrojů. Americká firma UNOCAL se již od počátku 90. let usiluje o prosazení trasy ropovodu přes území Afghánistánu. Významná část čelních představitelů dnešní americké administrativy je napojena na největší průmyslové korporace, vojenské nevyjímaje. Na okraj je třeba zmínit i snahu o získání obecného zahraničně-politického (mocenského) vlivu v regionu celé Střední Asie (Afghánistán je pouze střípkem), který posiluje stávající americkou hegemonii. Studenti situace a znalci regionu ví, s jakou intenzitou probíhá poslední desetiletí vojenská spolupráce s režimy bývalých post-sovětských republik a jinými státy.

Faktorů, jako jsou tyto, je možné jmenovat několik desítek, každý z nich přitom je samostatným rozsáhlým tématem (ne tedy nadhozením jako v tomto případě). I zde odkazuji na frekventované elektronické zdroje.

 

4. "Operace měla být užita jako poslední prostředek po použití všech ostatních nenásilných prostředků" (Kubalčík).

Média během posledního měsíců se nabízela minimum kritičtějších informací a veřejnost se proto minimálně dozvědět o alternativách válečnému tažení realizovanému v Afghánistánu USA a Velkou Británií. Tato otázka si zasluhuje (jako mnoho jiných zde) bližší pojednání, existuje k ní velké množství materiálů. Jen krátce a tezovitě slovy jediného materiálu o některých ze zvažovaných možností, kterým nebyl - a zdá se ani nemohl být - poskytnut prostor. V silách USA bylo prosadit:

- svolání Rady bezpečnosti OSN (tu naopak USA cíleně obcházely)

- zřízení mezinárodního tribunálu s pravomocí hledat, žádat vydání a uvěznění aktérů zodpovědných za útoky z 11. září

- zřízení mezinárodních vojenských a policejních sil pod kontrolou OSN. Měly provést (v daleko významnější součinnosti s vládami států) zatčení odpovědných za útoky 11. září a těch, kteří by podobné útoky chtěli opakovat (blíže např. Michael Ratner: "An Alternative to the U.S. Employment of Military Force," Center for Constitutional Rights, New York, viz www.zmag.org/ratnercalam.htm)

 

5. Operace "musí být provedena s nadějí na úspěch."

Zvolená strategie pro americkou operaci byla jistě prováděna také s ohledem na její úspěch, jinými slovy, s ohledem na kritérium efektivity. Avšak efektivita nejenže nabízí jediný pohled na věc, ale celkově deformuje realitu. Ostatně hlavní cíle operace (rozbití Al-Kajdá) nebyly dosaženy. Z hlediska prosté efektivity tedy mohla být operace úspěšná (svržení Talibanu). Jiná měřítka vzbuzují daleko více skepse.

Čeho tedy Američané dosáhli? Je situace v Afghánistánu vzhledem k tomu, jaké byly užity prostředky skutečně stabilní? Bylo dosažen mír a zlepšila se situace běžných obyvatel Afghánistánu? Během posledních tří měsíců probíhá přinejmenším třetí britsko-americká operace zaměřená na pronásledování jednotek Talibanu a Al-Kajdá. Pozice Karzáího vlády (navzdory mnoha kompromisům a ústupkům) je dva měsíce před zasedáním afghánské kmenové rady nejen nejistá, především ale vratká, o čemž svědčí i pokračující útoky mírové jednotky v Kábulu i jinde. Američané (a proamerická prozatímní afghánská vláda) nezabránili ani rozsáhlému vyvražďování Paštůnů v severním Afghánistánu v následující měsících po ukončení leteckého bombardování (viz servis Human Rights Watch).

 

Ad. 6. "Musí být vedena proporcionálně".

Proporcionalita je významným kritériem v mezinárodním právu. Vztahuje se především k dříve zmiňovanému článku 51 Charty OSN hovořícím o možnosti sebeobrany. Přitom sebeobrana, jak jsem minule uvedl, je vymezena velmi náročnými kritérii (srv. kterékoli materiály mezinárodního práva). Americká reakce nebyla proporční, nebyla obranná. Nebránila útokům (nepřicházely z území Afghánistánu, Taliban v nich nijak nefiguroval aj.). FBI po celou dobu pracovala na poptávku administrativy, ve skutečnosti žádné další bezprostřední útoky Spojeným státům nehrozily, již vůbec ne z území Afghánistánu. Události v Afghánistánu nemají s proporcionalitou nic společného.

 

Pokud jde o americké intence a afghánské civilní oběti, vyjděme ze stanoviska, jež zformulovali pracovníci World Policy Institute v souvislosti s leteckými útoky na území Srbska před dvěma a půl lety:

 

"Vysoký počet civilních obětí způsobený bombardováním Kosova a Srbska Severoatlantickou aliancí podkopává jakoukoli představu o tom, že letecká válka má "humanitární" cíle. Fred Kaplan z Boston Globe zdůrazňoval, že přinejmenším 1200 civilistů bylo zabito poté, co NATO započalo svou leteckou válku a že počet civilistů zabitých v poměru k tonáži shozených pum je vyšší než v období, kdy vrcholila vietnamská válka. Důvod vysokého počtu civilních obětí je prostý: větší část náletů NATO proběhla v hustě zalidněných oblastech, a tak dokonce i když většina bomb dopadla do blízkosti svých zamýšlených cílů, ty které terče minuly, mnohem pravděpodobněji zasáhly sousední budovy, úřady, nemocnice a staré domy, veřejné obchody a jiná místa, kde se shromažďují civilisté. Připočteno k faktu, že NATO jako cíle vědomě volilo civilní infrastrukturu, včetně mostů a elektráren, je vcelku pravděpodobné, že smrtící daň způsobená bombardováním Severoatlantickou aliancí by se mohla během měsíců a let zvyšovat tím, jak by lidé umírali hledem a nemocemi zapříčiněnými rozbitím srbské ekonomiky (tak, jak se před lety stalo v Iráku). ZABÍJENÍ CIVILISTŮ BOMBARDOVÁNÍM  SEVEROATLANTICKOU ALIANCÍ NENÍ "OMYLEM". JE LOGICKÝM A PŘEDVÍDATELNÝM VÝSLEDKEM ZPŮSOBU, JAKÝM SE NATO ROZHODLO VÉST VÁLKU." (vybráno a citováno z World Policy Institute, Arms Trade Resources Center, "Policy Updates," June 4, 1999)

 

Slovy amerického radikálního historika Howarda Zinna: "Vzdušné bombardování přináší jako nevyhnutelné důsledky zabíjení civilistů; lze to předvídat dokonce i tehdy, pokud podrobnosti o tom, kdo bude obětí, nemohou být předpovězeny. Úmrtí a zmrzačení zapříčiněné bombardovací kampaní v Jugoslávii nejsou náhody, ale nevyhnutelné výsledky uvážené a surové kampaně proti lidem této země." (In: Zinn, Howard: "Their Atrocities-and Ours," The Progressive Magazine, July 1999).

 

Policy Updates World Policy Institute a Zinnův text je plně v souladu s konstatováním prvního materiálu. "Intence a záměry USA (deklarovaná snaha potrestat "viníky") v tomto hodnocení nemohou sehrát nijak významnou roli, neboť účinky zvolené strategie (...) jsou armádním a politickým činitelům dopředu jistě nejlépeznámy." Patrně od samého počátku nebyla smysluplně pochopena užitá deskriptivní věta o bombardování probíhajícím ve významné části případů z výšky deseti kilometrů (Kubalčík: "pro mne přitom zůstává záhadný smysl poznámky o počtu kilometrů, z kterého jsou shazovány pumy ...").

Podobně jako na území Jugoslávie (Srbska) i v Afghánistánu - pozdější užití větších vojenských útvarů Američany fakt nijak nemodifikuje - byla čelním nástrojem užitá vzdušná síla. Zdá se to být "nevinné", ale opak je pravdou: USAF (příp. letecké síly NATO) vyznávaly od počátku 90. let, v celém jejich průběhu - a zjevně i dnes vyznávají - doktrínu strategického bombardování. Jde o vojenskou doktrínu napuštěnou ideologií. Dělá si - jak s vtipem říká Charles Knight - skutečnoulegraci z omezení náležících zakázaným (prohibited) cílům, jež jsou jedním z významných pojmů doktríny Spravedlivé války. Ve skutečnosti se totiž strategické bombardování významnou měrou přibližuje doktríně Totální války. V ní je civilní, ekonomická a sociální infrastruktura chápána jako vnitřně spoluúčastná a zapletená do válečných cílů nepřítele. Proto je "'legitimním' cílem destrukce" (Knight).

 

K dřívější americké politice vůči Talibanu (je možné citovat desítky knih a článků) uveďme alespoň jediné stanovisko, americké senátorky Dany Rohrabacher, tak, jak je  přednesla v dubnu 1999 - dva a půl roku před 11. zářím 2001 - před Senátním podvýborem pro zahraniční politiku k jižní Asii. Uvedla zde (pozn. Dana Rohrabacher je konzervativní republikánské poslankyně se zřetelným proticlintontovským sentimentem, přesto je jistě zajímavé vyslechnout její hodnocení):

 

"jako osoba úzce zapojená do americké politiky vůči Afghánistánu po nějakých dvacet let, jsem si kladla otázku, zda či nikoli tato administrativa (administrativa prezidenta Clintona, pozn. V.K.) realizuje skrytou politiku, jež posiluje Taliban a umožňuje tomuto brutálnímu hnutí držet se u moci. I kdyby prezident a ministr zahraničí vyslovili nad surovou politikou Talibanu svůj odpor, zvláště nad jejich represí žen, aktuální uskutečňování americké politiky má opakovaně opačný efekt. Toto tvrzení zakládám na následujících důvodech:"

 

E. Závěr.

Nelituji ani minutu kterékoli diskuse, avšak touto svou odpovědí (a s její kvalitativní úrovní nejsem spokojen) si dovoluji debatu s Janem Kubalčíkem ukončit. Nevím, zda jsem odpověděl zcela na všechny oponentovy námitky. Zda jsem však argumentačně odpověděl na většinu těch, jejichž udeřily do očí solidního a vnímavého čtenáře, ponechám právě na tomto čtenáři.

Je to vyčerpávající a po dvou odpovědích, zdá se mi, ne zcela smysluplné. Základní problém zde spočíval a nadále spočívá v tom, že oponentovy všeobecnějednoduché (vyslovované celkem prostě a bez údivu nad vlastními formulacemi) vyžadují velké množství prostoru, energie a také znalostí, aby jim mohl čtenář čelit. Takové názory a teze obdobné jsou jednoduché a jasné, a snad také proto zaplňují přední stránky tiskovin a hlavní TV média. Prostor, energii - a snad i nějaké znalosti - do diskuse nepostrádám, avšak diskusi s oponentem jsem ochoten vést již pouze ústně (nepochybně mne časově i energeticky zatěžuje, provozuji i jiné aktivity, včetně literárních). Připomínám a zdůrazňuji, že jsem velkým příznivcem diskuse a v ní potírání všeprostupující účelovosti argumentace a dogmatického statu quo. (Většina z těch, kdo mne znají, jistě dobře rozumí věci, kterou mám na mysli a kterou sdílím.)

Přesto mi dovolte ještě několik obecných poznámek k průběhu diskuse:

Jan Kubalčík přecházel řadu argumentů (z původního textu i z první odpovědi), raději přecházel na stále nová pole a rozšiřoval debatu namísto toho, aby dovedl argumentaci alespoň v některých záležitostech na solidní úroveň - na níž by mohla být udržitelná. Oponent tedy raději planě konstruoval, a to až na ubohou úroveň "demokracie Západu" a "civilizace svobody a míru". Jan Kubalčík také rétoricky zneužil i tezi "ďábelských USA" či "vtělení satana na zemi" (USA), ačkoliv o škodlivosti americké politiky zde i na desítkách jiných míst v průběhu posledního století nelze pochybovat. Mohu to upřímně dosvědčit jako poctivý a dlouholetý student dějiny americké zahraniční politiky a světa mezinárodních vztahů.

Janu Kubalčíkovi jsem za jeho námitky vděčen. Nikdo jiný mi zde neodpověděl. Nikdo další nehodlá v Mostu pro lidská práva vést debatu o záležitostech velkých lidských obětí, o věcech, které se nás všech významně dotýkají. Americká politika a strategie ve válce v Afghánistánu i politika na jiných místech totiž dnes určují směr, jimž se budou mezinárodní vztahy formovat přinejmenším jedno dvě následující desetiletí. Možná ale se opravdu nejedná o náhodu. Osm měsíců od začátku "antiteroristické kampaně" na její nedávný průběh většina běžných obyvatel rychle zapomíná. Nevím, zda se jedná o běžný chod dějin (jak budou uvádět tzv. "konzervativní" komentátoři), ptám se ale zda - případně v čem a v jaké míře - je nezbytný a nutný. Jedině my sami se můžeme vést k tomu, abychom tomuto trendu čelili a v sobě kultivovali prvek - jednu z mála opravdových sociálně-kulturních kvalit - naši paměť (role médií ve vytváření konstrukcí a zkreslení je pro informované jistě vskutku děsivá).

 

P.S.: Tato debata mě na již v únoru přivedla k myšlence publikovat rozsáhlejší materiál o americkém angažmá v Afghánistánu. Snad se tedy oponent i jiní zájemci - nejen čtenáři Mostu pro lidská práva - dočkají lepších argumentů a nepoměrně důkladnějšího zpracování problémů, které jsme zde společně s Janem Kubalčíkem nadhodili. Tato publikace s dosud zvažovaným titulem Nová 'válka proti terorismu' by měla rozsáhle a podrobně analyzovat průběh afghánské kampaně, širší pozadí celé 'války proti terorismu' - z momentálního pohledu - přibližně do doby osmi měsíců od 11. září 2001. Bude obsahovat také kratší obecný historický exkurz do afghánské a středoasijské politiky USA a v nejobecnějším smyslu také americké politiky ve vztahu k islámskému světu po roce 1945.

 

Vít Klepárník

Pozn.: Absolvoval historii a politologii na FSS MU Brno. Na MU Brno nyní studuje postgraduálně.

Kontakt: kleparni@fss.muni.cz

 

 

Referenční literatura:

Bergen, Peter L.: Svatá válka. Autentické svědectví o tajemném světě Usáma bin Ládina. Praha, OTTOVO nakladatelství, 2002, z anglického originálu Holy War, Inc. vydaného nakladatelstvím The Free Press, A Division of Simon and Schuster, New York, 2001.

Berghe, Yvan Vanden: Velké nedorozumění. Praha, Rada pro mezinárodní vztahy, 1996.

Hoffman, Bruce: "Rethinking Terrorism in Light of a War on Terrorism, Testimony of Dr. Bruce Hoffman." RAND, September 26, 2001, viz www.rand.org/publications/CT/CT182/CT182.pdf

Hubáček, Miloslav: Invaze. Praha, Mladá fronta, 1988.

Jenkins, Brian: "International Terrorism: A New Mode of Conflict," In: Carlton, David - Schaerf, Carlo (eds.): International Terrorism and World Security, Croom Helm, London, 1975.

Keller, Jan: Dvanáct omylů sociologie. Praha, SLON, 1997.

"Key Legislators Urge Bush Team to Help Liberate Iraq," Security Forum, No. 01-F 83, July 12, 2001, Center for Security Policy, Washington, D.C., viz www. ... ... (připojen je i dopis devíti klíčových senátorů prezidentu Bushovi).

Khan, Ali: "Will the War on Afghanistan Real Any Benefits?," Jurist, Terrorism Law and Policy, November 5, 2001, viz www.jurist.law.pitt.edu/terrorismkhan.htm

Klepárník, Vít: "Některá zkreslení obrazu afghánské 'války proti terorismu' užívaná americkými médii." Nepublikovaný rukopis, březen 2002.

Klepárník, Vít: "Oběti či 'nevinné' oběti?" Halas. Časopis studentů FF a FSS MU, No. 3, Vol. 2001/2002.

Knight, Charles: "What Justifies Military Intervention?" Project on Defense Alternatives (PDA), Commentary, 27 September 2001. (Tento komentář je upravenou verzí řeči Charlese Knighta před Ethical Society of Boston ze 4. února 2001. Je doplněn dodatkem zabývajícím se novou 'válkou proti terorismu' (přehlédnuto 14 December 2001) a vybranými texty k problematice spravedlivé války, totální války a strategického bombardování (přehlédnuto 21 January 2002).

Kubalčík, Jan: "Ad Civilní oběti afghánského "boje s terorismem," Most pro lidská práva, 4/2002

Kubalčík, Jan: "Ad. Civilní oběti afghánského 'boje s terorismem': veďme tedy tuto diskusi." Most pro lidská práva, 5/2002.

Kudrna, Jaroslav (a kolektiv): Dějiny Francie, Praha, nakladatelství Svoboda, 1988.

MacIntyre, Alasdair C.: Short History of Ethics, University of Notre Dame 1966.

Mahajan, Rahul: "New Crusade: The U.S. War on Terrorism," Monthly Review, Volume 53, Number 9, February 2002, viz www.monthlyreview.org

Mendel, Miloš: "Střet civilizací" ve světle vědeckého výzkumu. In: Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur. Žhavé sondy deseti autorů. Praha, Evropský literární klub, edice Nové směry, sv. 3, s. 19-49.

Petrů, Pavel: Francouzská republika, Praha, nakladatelství Svoboda, 1982.

Strmiska, Maxmilián: "Macro-terrorism, 'Holy war', and religious violence. Current Challenges to Conceptualization and Typology of  Terrorism," Central European Political Studies Review, Číslo 4, Ročník III., podzim 2001.

Strmiska, Maxmilián: Demokracie a terorismus. Pojetí a typologie subverzivního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2001, 1. vydání.

Štepán, Jan: Formální logika, Olomouc, Nakladatelství a vydavatelství FIN, 1995.

de Tocqueville, Alexis: Demokracie v Americe I., II. Praha, nakladatelství Lidé noviny, 1992.

Uhl, Petr: "Prostředky poškozují jakýkoli cíl," Právo, 13. 10. 2001, s. 7.

World Policy Institute, Arms Trade Resources Center, "Policy Updates," June 4, 1999, viz www.

worldpolicy.org/projects/arms/