PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

11.11.2008

Autor: Jan Kubalčík

Budoucnost bez nenávisti

Průběžná reakce na text Čestmíra Hofhanzla "Marné volání" a text Vlastimila Podrackého "Nenávist bez budoucnosti".


Dovolím si (Jan Kubalčík - JK, 11.11.2008) glosovat diskusi - ostrou výměnu názorů - kolegů Hofhanzla a Podrackého.

Tímto článkem odpovídám (Vlastimil Podracký - VP) na dehonestující výplod Čestmíra Hofhanzla zvaný Marné volání. Níže vpisuji do textu.

 

Motto: „Je možno polemizovat s tím, kdo neví, vychází ze špatných základních předpokladů, když neklame a skutečně hledá. Jest marné a ztráta času vést polemiku s těmi, kdo pravdu nectí a slovo je jim jen prostředkem k libovolnému cíli."

VP: Nevím kdo motto vymyslel, ale přesně naznačuje povýšenecký postoj pana Hofhanzla. Prostě pravdu má jen on a jemu se musí všichni podřídit. Kdo mu odporuje, s tím se nebaví.

Pan Hofhanzl vlastní úzké ideologické klišé, které stále opakuje, o něčem jen mírně odlišném diskutovat nechce. Bohužel není sám, a tak má snad smysl i tento článek, protože odpovídat na nevyprovokované dehonestace samotné smysl nemá.

JK: Ano, kolega Hofhanzl se skutečně dopustil několika osobních narážek bez verbálních rukaviček. To jistě není nic chvályhodného. Z druhé strany je čestné své případné pochybnosti o úmyslech oponenta sdělit narovinu - to dává možnost, po schladnutí hlav, vše vysvětlit...

 

Ad text Vlastimila Podrackého „Postkomunistické vydání v širším pohledu" z 1. října 2008.

Vlastimil Podracký je plodný psavec, z jeho textů přímo křičí účelové nakládání se slovy i fakty. Jako kdyby nevěděl a necítil, že určité věci spojit dohromady nelze.

Uvedený text má být kritickým pohledem Podrackého na můj článek z 18. září 2008 „Investigativní žurnalistika v postkomunistickém vydání". Je to můj pohled a názor na tzv. kausu „Morava-Tlustý". Nikdy jsem nereagoval na nenávistná napadání, kterými jsem po léta častován na internetu, jsem názoru, že čas ukazuje, jak věci byly a kde je pravda.

Měl jsem štěstí vidět „převratné" události přeonačení komunismu a jeho velikánů na demokraty a podnikatele zevnitř scény. Snažím se psát a i tím předávat svou zkušenost. Mnohokrát jsem viděl, jak se dá slov a pojmů zneužívat, kolik se najde ochotných a přičinlivých tu špinavou práci dělat. Je obtížné rozlišovat, kdy je to jen hloupost a kdy přičinlivá navedenost.

Nemravnost nevznikla způsobem převratu, jak mi Podracký vkládá do úst a pera, komunismus celou svou podstatnou je nemravný. Obchod, který „revolucionáři" s držiteli moci udělali, povýšil nemravnost o řád. Připisování mi konspiračních teorií je vědomá a záměrná lež. Stačí znát historii - žádná privilegovaná vrstva, ať se proflákne jakkoli, neodejde sama. Udělá vše, aby pokračovala, z vlastní vůle své zvyky nezmění.

VP: To je slovíčkaření. Samozřejmě, že nemravnost vznikla v komunizmu, to přece nepopírám.

 

„Dekomunisace", lépe řečeno perestrojka, proběhla celkem umírněně proto, že Dzeržinského chlapci zvláštního ražení (již asi v páté či šesté generaci), kteří sovětské mocenské monstrum řídili, dobře věděli, že stará mocensko-politická technologie se musí, v zájmu jejich vlastního přežití, změnit. Při současné úrovni vojenských technologií a poměru sil nepřicházel vojenský konflikt v úvahu.

Na druhé straně tzv. svobodný svět žije svou vlastní hodnotovou krizi - půl století blahobytu vykonalo své dílo. Několik generací v pohodlí, bez prožitku hlubokých krizí, mělo těžké následky. Do politických pozic, společenských postavení, v kultuře... se na Západě prosadili lidé, kteří odpovídali a vyhovovali vkusu nasycené a pohodlné společnosti. Je proto přirozené, že političtí „vůdcové" svobodného světa chtěli „změnu" ani ryba ani rak, hlavně v poklidu. Myslím, že garnitura, která v konci osmdesátých let byla na Západě v politických funkcích, si ani nebyla obrovitosti problému vědoma.

VP: Západní svět nežije jen nějakou hodnotovou krizí. Ale marxistické síly už v šedesátých letech provedly „pochod institucemi" a převzaly moc. Zavádí ideje, které vedou k rozkladu rodiny, ztrátě natality a rozkladu hodnot. Pokud bude tento vývoj pokračovat, vymřeme, vyčerpáme všechny zdroje v jedné generaci a zničíme planetu. V Evropě prakticky konzervativní síly nejsou. V Americe mají na svojí straně tak polovinu obyvatel. Více v mých knihách (Návrat k domovu). Marxizmu se nepodařilo totalitou zničit lidskou svobodu, nyní se o to snaží lákadly pohodlného života v radovánkách, kde hlavním zdrojem prostředků je nezaložení rodiny, proto může být i vysoká životní úroveň, protože rodina spolkne vždy nejvíce prostředků. To nepřichází jen samo sebou, je to umocňováno ďábelskými idejemi feminizmu, rovnosti sexů, výchovou dítětě k radikálnímu individualizmu. Vypadá to pěkně, ale na konci je konec civilizace. K tomu se už Evropa připravuje idejemi multukulturalizmu, aby předala evropský životní prostor jiným etnikům, hlavně muslimům. To ovšem omezenci typu pana Hofhanzla pochopit nedovedou a nikdy o tom ani diskutovat nechtějí. Je to prostě mimo jejich úzké ideologické klišé.

Že tento stav má na svědomí jen komunizmus je lež, levicoví liberálové umně naroubovali na komunizmus svoje ideje. Havel byl prvním prorokem.

JK: Ani jeden s pánů diskutérů, každý svým způsobem a svou měrou, si neuvědomuje, že terče jejich oprávněné kritiky jsou sivelmi blízké, snad by se dalo zjednodušeně říct až splývají v terč jeden, jen nahlížený z jiné pozice. Ty pozice přitom nejsou vzájemně se vylučující a „spor", kdybychom se drželi pouze věci, by mohl vzniknout maximálně o to, zda na prvním místě má stát ostražitost před komunismem s komunisty, nebo před (post)moderními relativisty - levicovými liberály. Aniž bych chtěl tady a teď takový hypotetický spor rozhodovat, musím se ptát: je nutné takový spor vést? Domnívám se, že nikoli. Oba diskutéři podceňují nebezpečí, které shledává podstatným ten druhý. Jak jsem výše uvedl, zdroje obou popsaných hrozeb jsou přitom tak blízké, že prakticky splývají. Není možné nevidět, že „osoby a obsazení" onoho „pochodu institucemi" zahájeného v šedesátých letech byly ve velké míře, coby pátá kolona v podobě různým „mírových hnutí", financovány z Moskvy... A, z druhé strany, komunisté jsou mravními relativisty. Jejich mravní relativismus se však neprojevuje např. prosazováním sňatků homosexuálů, ale, obecně řečeno, manipulacemi s pravdou (vzpomeňme na svým způsobem úsměvné, ale signifikantní odstraňování později popravených soukmenovců z oficiálních fotografií...) a radikálním pohrdáním člověkem („nas mnogo"). Samozřejmě že si dokážu představit řadu situací, kdy komunisté a relativisté budou stát proti sobě. Avšak neboť ti, kteří činí zlo, se nemohou spřátelit, ale jen spřáhnout, platí pro ně, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel". A takovým nepřítelem je pro obě větve téhož zlého stromu každá instituce, která může být a často také je kolébkou ctností - ať už je to rodina, církev, obecní společenství,... prostě všechno to, co je drahé nám konzervativcům. Takže: je nutné takový spor vést? Domnívám se, že nikoli.

 

Skutečná změna Německa nenastala po prvé hrozné válce, s jejím měsíce a roky trvajícím umíráním v zákopech s yperitem. Trvali na ní až ti, kteří v mládí zažili zákopy první války a po válce druhé byli ve vrcholných vlivných politických a vojenských funkcích. Zkušenost s nedůsledností řešení problému první války, fakt, jak se tato nedůslednost vymstila, byla hlavním argumentem.

Vyprávění pana Podrackého, že převrat byl založen na pokleslé morálce, je jenom část pravdy. To bylo základní médium, ve kterém historický proces „přeonačení" probíhal. S tímto společenským stavem šéfové ruské tajné služby i jejich satelity v celkové strategii jistě počítali a tohoto stavu umě využívali. Co se vytváření rozvratu a jeho zneužívání týká, jsou nedostižnými odborníky. Přičítat však tento přístup a technologii oběma stranám rovným dílem je v lepším případě „na hlavu", v tom druhém, horším, je to záměrná dezinformace. Kdyby Západ takto aktivně postupoval, sám sobě by záměrně kopal hrob. Ze strany Západu to bylo tak, jako po prvé válce. Reagan za své vlády důsledným postupem Rusko uzbrojil a hospodářsky vyčerpal, přinutil je k ústupu a ke změně; neporazil je. Tak, jak demokracie jednají, když neprojdou krvavým mlýnem, aby prožily, pochopily a musely jednat důsledně. Další kroky k vykořenění systému, aby došlo ke skutečné změně, neudělaly. Naopak, mocensky nezajištěnými investicemi pomohly Rusko postavit na nohy.

VP: Západ neměl co porážet. Po dohodách v Rejkjavíku, když už nehrozila jaderná válka a fanatičtí komunisté byli eliminováni svými pragmatickými soudruhy, začali „papat z ruky". Za dolar udělali cokoliv. Západ měl před sebou obrovské území od Aše až po Vladivostok ke kolonizaci. Stačilo mít peníze. Všechno bylo prodejné. I lidé. Nemravnost vyhovovala jako metoda. Komunističtí pohrobci bez morálky jako prostředníci. Akorát těch peněz nebylo tolik na takové velké území. Proto se podařilo některým tunelářům postupně získat prostředky z bank a postupně se zazobávat. Ale znehodnocená měna dovolila se západními penězi téměř kouzla.

JK: Domnívám se, že hlavním rozdílem byla poválečná okupace Německa a vůle vítězných mocností k Norimberskému procesu. O tom, do jaké míry by proběhla denacifikace a jaký by byl následný vývoj, pokud by bylo Německo ponecháno jen samo sobě, můžeme jen spekulovat... Kdybychom tedy hledali pararelu ke konci komunismu, museli bychom říct, že Západ skutečně neviděl, přes všechna varování, přes všechna svědectví, přes řadu lidí, kteří znali pravdu... Západ jako celek neviděl, jak hlubokým zlem komunismus je. Děkujme Bohu, že k dost možná apokalyptickému přímému střetu Západu se Sovětským svazem nedošlo. Druhá strana mince však je, že v horizontu několika (desítek?) let k němu ještě dojít může. Tak, jako se 1. světová válka, přes všechnu svoji hrůzu, nedala srovnat s 2. světovou válkou, tak možná válku studenou, se všemi jejími krutými horkými konflikty na okraji (Korea, Vietnam, Afghánistán...) nebude možné srovnat s tím, co přijde. Vilémovské Německo po 1. světové válce přestalo existovat, stejně tak SSSR. Nebylo období vlády Borise Jelcina v Rusku analogií Výmarské republiky? Tak, jako se Západu vymstila nedůslednost v případě Německa po 1. světové válce, možná se mu, daleko víc, vymstí v případě Ruska po válce studené. A to o to víc, že i ostatní rizika, kterým nám je dáno dnes čelit (demografická imploze, radikální islám, energetická závislost,...), jsou dost nebezpečná každé jedno samostatně, natož pak podporují-li jedno druhé.

Myslí kolega Podracký tím pragmatismem a „papáním z ruky" po Rejkjavíku třeba tanky v Pobaltí v roce 1991? Nemůžu mluvit za jiné, ale opět: „Západ měl před sebou obrovské území od Aše..." ke kolonizaci? Takže nejsme součástí Západu? Jsme jen kolonizovaní? Tzn. v podstatě domorodci, kteří by se měli (ale to nechci kolegovi Podrackému podsouvat, jenom spekuluji...) při první příležitosti vzbouřit a své kolonizátory svrhnout? Ještě se k tomu vrátím, ale rád bych se kolegy podrackého na tuto věc zeptal - pokud jsme kolonizovaní, myslí si, že je logické se proti kolonizátorům vzbouřit? Pokud ano, co navrhuje?

Další podstatný aspekt je následující. KGB pracovala velmi sofistikovaně na manipulaci s lidmi. Už jen dlouhá tradice v této činnosti (sahající daleko před VŘSR), na kterou mohla navázat, svědčí pro její (vlastně bych měl psát jeho...) velké mistrovství. Ano, KGB záměrně dávala do pohybu celé skupiny lidí - prostředkem byly kompromitace, vydírání, peníze, lži... cukr i bič ve všech myslitelných podobách. Cíl byl dostat zbytek světa nejprve na kolena a potom v ideálním případě přímo do moskevského područí. To, co tady kolega Podracký píše, se dá číst také takto: Západ chtěl zase kolonizovat nás (tedy nikoli zbavit nás sovětského jha...). A používal k tomu obdobně nechutné prostředky, jako KGB. Prostředkem pro porážku sovětského bloku mu bylo zbrojení. Pro následnou kolonizaci měl plán využít nemorálních komunistických pohrobků - nemorálních stejně, jako západní aktéři, alespoň si budou rozumět... Dále měl plán využít jako prostředků peněz a šíření nemravnosti jako metody. Atd. atp. Jednak kolega Podracký vyčítá kolegovi Hofhanzlovi konspirační teorie, kde hlavní roli hrají ti, kteří se skutečně příslušnou činností dlouhodobě zabývali - totiž KGB. Přitom sám se dopouští krkolomné konspirace, jen otočené naruby... na místě KGB by měla stát na straně Západu asi CIA, ale i když si o této organizaci nedělám iluze, rozhodně si nemyslím, že spřádala plány na kolonizaci území „od Aše po Vladivostok" s výše zmíněnými metodami, prostředky a prostředníky. Ale hlavní je, jakou syntézu z toho lze vyvodit: Západ a SSSR byli v podstatě stejní. Všichni, kteří z vlastní zkušenosti a nahlas odkrývali o sovětském režimu pravdu, byli v hluboké nenávisti. Důvodem bylo právě to, že celá sofistikovaně vybudovaná legenda o „stejnosti" obou režimů se pod tíhou věrohodných svědectví hroutila jako domeček z karet... Tohle důležité sdělení, tuto podstatnou relativizaci, která měla podlamovat vůli vzdorovat sovětské (ideologické i fyzické...) expanzi (protože proč vlastně, když mezi nimi žádný podstatný rozdíl není), se přitom KGB snažila dostat do hlav obyvatel Západu pomocí svých nelegálů (zaplacených, vydíraných či jinak získaných intelektuálních „opinion makerů" - novinářů, literátů a jiných umělců, vědců,...) celá dlouhá desetiletí. Jak se pak můžu kolegovi Hofhanzlovi divit, že se na takové názory dívá s krajní opatrností?

Přece jen se nyní na okamžik vraťme k výše uvedené otázce, zda na prvním místě našeho zájmu má stát ostražitost před komunismem s komunisty, nebo před (post)moderními relativisty - levicovými liberály. Kritéria pro rozhodování mohou být např. tato: 1. Kdo je nám nyní aktuálnější hrozbou? V tomto bych se spíše přiklonil k těm relativistům. Ale s přibývající kremelskou aktivitou se pomalu začínají misky vah vyrovnávat. 2. Kdo (s větší pravděpodobností) koná záměrně, cíleně, plánovaně a kdo spontánně? Domnívám se, že toto kritérium jednoznačně staví na první místo komunismus. Má velkou praxi v taktice „čím hůř - tím líp" se strategickým záměrem převzetí moci. Převažující spontánnost relativistických liberálů je přece jenom staví na druhé místo - prostě proto, že z upřímného liberála se často, až má jeho dcera něco kolem 15 let, stává zcela přirozeně konzervativec... ale upřímný komunista, aby se svého přesvědčení zbavil, musí prodělat téměř náboženskou konverzi (viz např. Whittaker Chambers). A to ještě berme v potaz to, že řada komunistů v západních zemích mohla být „jen" užitečnými idioty. To se u komunistů přímo v zemích sovětského bloku nedá říct ani náhodou - tento svět se svojí podstatou nebezpečně podobal Farmě zvířat roku 1984... Přesto bych však setrval u svého přesvědčení, že řešit tuto otázku není nutné... je to jen akademické... proč? Protože způsob, jak účinně čelit oběma uvedeným hrozbám, je stejný. Je jím věrnost skutečným hodnotám Západu.

 

Vyprávět, jak Západ penězi, které k nám proudily, podporoval jemu vyhovující politiku, je ze strany pana Podrackého lež a účelový podraz. Byl jsem v tzv. vysoké politice po „převratu" od samého počátku. O žádných takových penězích ze Západu na prozápadně demokraticky orientované strany, ničeho nevím. Západní politika ve své hlouposti nic takového nedělala. Nebyl to „levicový liberalismus", byla to obyčejná hloupost. Hloupost tím větší, že nacismus po prvé válce v Německu trval i s válkou jen dvanáct let. Komunismus i jen v naší zemi i s nacismem dohromady půl století. Země sovětského bloku i jejich obyvatelstvo po několik generací vyrostlo ve zlotřilém systému, jeho hodnoty a zvyky má ve své mentalitě a zvycích pevně vestavěné. Peníze na politiku v Československu po „převratu", a bylo tomu tak jistě i ve všech ostatních postsovětských zemích, měla jediná politická skupina - státně-bezpečnostní a ekonomicko-hospodářská technokracie, tedy předlistopadoví držitelé faktické moci, společenská vrstva, kterou byl stát ovládán již v posledních dvou desetiletích komunismu. Nikdo jiný zdroje na politiku neměl a ani tady nebyl. Dědicové totalitního státu si přes financování vytvořili ke svému obrazu virtuální politické strany. Měl jsem příležitost vidět, jak byl tento systém tvořen. Viděl jsem výrobu afér financování politických stran - sloužily jen k umravnění nebo i likvidaci nepohodlných nebo již nepotřebných jedinců nebo stran.

VP: Pan Hofhanzl neví, že k nám ze Západu proudily peníze? Vždyť o korupci jakési zahraniční firmy na jakémsi zastupitelstvu píše v jednom ze svých příběhů. Co ta izraelská firma, která měla stavět dálnici do Ostravy? Co další stovky a tisíce příkladů. Vždyť každý přece takové zná. Estébáci hráli roli prostředníků, i informace se dají koupit. Na Východě přece peníze nebyly! Kde by se vzaly ve zdevastovaném prostředí, kde podniky byly podkapitalizované. Jedině spořitelna a banky peníze měly. Ty se uvolňovaly postupně na privatizaci jeko nedobytné úvěry. Volné peníze nebyly. Rusko bylo v troskách a Sovětský svaz v rozpadu. Věřit, že někdo financoval politiku z vlastních zdrojů nebo z Východu, může věřit jen malé dítě a pan Hofhanzl. Financování politických stran je přece možné nepřímo. Byli jsme obrovskou prádelnou špinavých peněz.

To neříkám proto, že by to snad šlo dělat jinak. Nakonec jsme skončili stejně v rukopu Západu, jinak to nešlo. Sami bychom se z toho nedostali. Problém je jen v tom, že prostředníky, kteří si nahrabal,i byli komunisté, se kterými Západ jednal jako s partnery. Morálnějším způsobem bychom jistě něco mohli zachránit.

JK: Tohle je možná jednou z klíčových otázek, která by stála za věcnou debatu a ledasco by se určitě vyjasnilo. Jedna věc je korupce. Ano, i západní firmy, žel Bohu, po celém světě, tedy i u nás, podléhají pokušení korumpovat místní mocné, aby dostaly příslušnou zakázku. Vzhledem k tomu, že právní řád není jako „u nich doma" a inklinace místních špiček je téměř hmatatelná, pokušení je obrovské. Samozřejmě to neomlouvá. Ale jsou to snad nějaké „peníze na politiku"? Možná, ale až druhotně. Nezaměňujme příčinu a následek.

Domnívám se, že mezi diskutujícími došlo v tomto bodě k obyčejnému nedorozumění. Kolega Podracký totiž, jak je nyní patrné, měl na mysli tyto korupční peníze. Ano, ty tu jistě byly. Ale kolega Hofhanzl celou dobu hovoří o penězích, které byly vydány primárně na politiku - zejména na rozjetí systému začátkem 90. let. Hlavní rozdíl přitom spočívá v tom, že korumpovaný může být až ten, kdo reálnou moc drží. A v prvních okamžicích po listopadu 89 zde reálnou moc (chvíli, téměř) nedržel nikdo. Nejdříve se jí musel znovu chopit - tedy v novém systému vyhrát volby. V tom samozřejmě bylo drobné riziko těch, kteří technologickou změnu moci připravovali - co kdyby prostě prohráli? Co pak? Tomu se muselo zabránit stůj co stůj. Efektivní cestou byla samozřejmě propagace „vhodných" kádrů - to, i když podstatná část novinářské obce byla na jejich lodi a i když se vždycky najde dost užitečných idiotů, stálo už tehdy pěkné peníze. Těžko by se i v těchto dřevních dobách propagoval někdo, kdo by neměl příslušné politické sekretariáty se svými placenými zaměstnanci. A tak bylo třeba vybudovat vhodné partaje, které by nědělaly staronovým pánům potíže. Finance v tom hrály klíčovou roli.

Je velkou iluzí kolegy Podrackého, když píše, že „Na Východě přece peníze nebyly!". Je to iluzí tak velkou, že je těžké divit se zvýšené ostražitosti, pokud někdo něco takového tvrdí. Vždyť přece dobře víme, že moskevské pány zajímalo až velmi druhotně, jak podkapitalizované podniky jsou (jak může taková drobnost zajímat někoho, kdo klidně vyvolá záměrný hladomor... nebo pohazuje mezi civilisty výbušniny ukryté v hračkách...), hlavně že ideologická válka je dobře finančně zabezpečená. Na tu bylo v zemích sovětského bloku peněz vždycky dost. Argument zdevastovaného prostředí je v tom zcela irelevantní - vývoz surovin, udržování většiny společnosti v příšerných podmínkách a otrocká práce (to jenom namátkou...), to jsou bohaté zdroje. Neporovnatelně vyšší než ty, které sem mohly v první fázi přinést za případným účelem korupce západní soukromé firmy. Dlouhodobé vykrádání lesů na našem území - to je např. jeden z bohatých zdrojů financování našich loutkových parlamentních stran tvořících loutkovou vládu a loutkovou opozici. Je to zdroj tak bohatý, že nějaké korupce západních firem, i kdyby byly sebebohatší, s ním vůbec nelze srovnávat (a to nemluvím o tom, že každý korumpovaný bude mít v první řadě tendenci ulít si úplatek pro sebe samého...). Na majetek KSČ nikdo nesáhl, majetek SSM byl rozkraden - kampak asi přišel?

To, co se nestalo a kolega Hofhanzl to popisuje správně když uvádí, že to bylo z hlouposti Západu, bylo potřebné financování politické strany skutečně prozápadní orientace, která by tak měla sílu postavit se ostatním, více či méně skrytě promoskevským subjektům účelově založeným StB, s cílem jejího volebního úspěchu. Prostě nestalo se. Veškeré peníze na politiku pocházely z jednoho zdroje. Jeden příklad důsledků za všechny - vzpomeňme Vladimíra Dlouhého a jeho snahy o to, abychom se energeticky neodpoutali od Moskvy ani náhodou či omylem... To, co tady uvádím o volbách prvních platilo (a platí...) v jen nepatrně zmenšené míře i o volbách dalších. Jsou tohle konspirační teorie?

Skončili jsme v rukou Západu? Dokonce „nakonec" a „stejně" - což signalizuje jistý povzdech typu „škoda, že to tak dopadlo...". Zde se tedy již jednou zmíněné téma objevuje znovu a s ještě větší intenzitou. Už jsem se na to kolegy Podrackého ptal ve své reakci na jeho jiný text. Takže podle něj my nejsme součástí Západu? Jeho vysvětlení zatím postrádám a já sám si jinak tyto jeho opakované poznámky vyložit nedokážu. V tom s kolegou Podrackým hluboce nesouhlasím a i když sám tyto sklony nemám, těžko se můžu divit kolegovi Hofhanzlovi, že se na názorovou orientaci, v jejímž základě je přesvědčení o naší přirozené nesounáležitosti se Západem, dívá s krajním podezřením... Vždyť v Konservativní smlouvě, základním dokumentu Konzervativní strany, se píše: „Zkušenost a zdravý rozum prokazují, že pro dosažení a udržení těchto dvou cílů státními institucemi jsou nezbytné: ... Sounáležitost s ostatními zeměmi západní civilisace,která je dosud nejsvobodnější civilisací v dějinách lidstva a současně nositelkou základních pravd o člověku, z nichž vychází také naše politické přesvědčení. Jakékoli pokusy o separaci a isolaci od ostatních zemí západní civilisace považujeme za zradu naší existenciální identity v dějinách.".

 

Na počátku potřebovali pár věrohodných osobností, aby se to divadlo „odchodu komunismu ze scény" řádně rozběhlo. Mám s tím osobní zkušenost, kterou jsem mnohokrát jinde popsal. Když nás již nepotřebovali, bez potíží nás ze scény odstranili. Kdo přijal jejich pravidla hry, dostal trafiku; kdo dělal potíže a byl zranitelný nebo svou neopatrností či hloupostí k tomu dal příležitost, toho umazali. Svádět vše na velkokapitál a levicový liberalismus, kteří rozložili Západ, je opět zavádějící kousek pravdy sloužící k odvedení pozornosti od podstaty problému. Faktem je, že v osmdesátých a devadesátých letech došlo k významné změně technologie mocenské politiky. Po Reaganových „Hvězdných válkách" přestalo být efektivní vydírat svět množstvím tankových brigád a počtem atomových hlavic. S globalisací světového finančního systému dostaly totalitně ovládané země, které nemusejí brát ohledy na své občany, na tomto válčišti jedinečnou výhodu. To je, dle mého skromného mínění, také hlavní zdroj současné krize bankovního systému ve Spojených státech a v Západní Evropě.

Spekulativní mazanice pana Podrackého o korozi konzervativních hodnot a nasazení levicového liberalismu via levicový liberál Václav Havel, kterého využil levicový Západ, je už vyslovený průjem. Václav Havel byl pro to perestrojkové divadlo ideálním symbolem. Ješitný posera, jehož slabiny rukovoditelé perfektně znali a ovládali, odvedl pozornost publika zcela jinam. Navíc se dovedl do své role vžít tak, že skutečně věřil, že on sám ji režíruje. Tvrdit, spekulovat o Václavu Klausovi, jako o exponentovi „pravicového Západu" se záměrem tržně orientované reformy, kterého budou moci po použití vyhodit - to už je vyslovená hajzlovina z dílny KGB. Pak ještě tvrdit, jak se vymknul svým tvůrcům a stal se prezidentem navzdory! Neuznal bombardování Miloševičova režimu, nezávislost Kosova, je dnes vlastenecký... to už je na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny...

VP: Havel byl na Západě podporován. Vycházela tam jeho průměrná díla, zatímco emigrantské časopisy a knihy zápasily o přežití. Nedělní oběd měl pravidelně s některým západním velvyslancem. Byl to oběma stranami dohodnutý člověk. Západ si od něj sliboval především jeho ideové nasměrování našeho národního prostoru k levicovému liberalizmu. Potom samozřejmě ony tlusté čáry.

Není jen mým názorem, že Klaus se vymknul a jedná dnes nezávisle a toho využívá k hájení národních zájmů, Maldí konzervativci a Mladá pravice si myslí totéž, a to jen tak namátkou.

JK: Oba diskutéři se shodnou na nelibosti k exprezidentovi Václavu Havlovi. Že na něj někteří západní politici slyšeli, je pravda. Pochopitelně Západ potřeboval v první fázi v každé zemi na někoho „vsadit", pokud se nějak hodlal zasazovat o to, aby nevyzpytatelný sovětský blok přestal existovat (kterýžto cíl si explicitně vytýčili více méně jenom Reagan a Thatcherová...). Jsou dvě možnosti: že si Západ Václava Havla „vybral" (jak tvrdí kolega Podracký), sledoval jeho perzekuce, posílal za ním své diplomaty a komunistická moc tento výběr akceptovala, nebo že StB pod profesorským dohledem mistra manipulace a dezinformace KGB umě Václava Havla Západu podstrčila (a Západ jej akceptoval, mimo jiné proto, že prostě nikdo jiný nebyl po ruce...). Obávám se, že to druhé je neskonale pravděpodobnější. Nejsem si přitom jist, že toto umění mohlo být tak dokonalé, že by si to sám Václav Havel třeba ani neuvědomil a sám věřil tomu, že šéfem je on (jak tvrdí kolega Hofhanzl...), ale to už je podružná otázka.

Poblouznění panem prezidentem Klausem s kolegou Podrackým nesdílím a těžko v objektivním hodnocení může být argumentem výčet těch, kterým pan prezident Klaus učaroval. Jen málokterý vrcholný reprezentant jiného státu hovoří v Moskvě rusky (a pan Klaus jistě není sám, kdo ruštinou vládne...). Pan prezident Klaus se skutečně ničemu nevymknul. Můžeme se např. přít o tom, zda je naše těsnější integrace do evropských struktur přínosnější či spíše škodlivá a v čem přesně pro nás samotné. Těžko však popřít, že spolupracující demokratická Evropa udržující a rozvíjející těsnou transatlantickou vazbu je jasně v rozporu s neoimperiálními ambicemi Moskvy. Tím samozřejmě neříkám, že mi některé kroky prezidenta Klause nejsou sympatické (homosňatky, antidiskriminační zákon...) a vidím jako bídu zdejší politické scény, pokud jednou z „vlajkových lodí" takových kauz je právě Václav Klaus. Kdykoli se dostanu k tomuto tématu, nemůžu vynechat trefné zhodnocení, které svého času vyjádřil Roman Joch a které přesně vystihuje i to, co si myslím já sám - Václav Klaus není nic než Saruman. Je těžké vyčítat zvýšenou ostražitost v případě, že někdo soustavně velebí Sarumana...

 

Více odmítám Podrackého text komentovat. Nevěřím, že tu neuvěřitelnou slátaninu psal sám. Jinak si musím myslet, že byl probuzen ze spícího stavu a nastaven do bojové aktivity. V tom případě si myslím, že to řídící pracovníci přepískli.

 

30. října 2008 v Třeštici

 

Čestmír Hofhanzl

 

VP: Konspirační stihomam tohoto typu je opravdu na uzavřené oddělení psychiatrické kliniky. Přitom právě ten zbytek textu mého článku je důležitý pro budoucnost. Je to o nebezpečí levicového liberalizmu. Ale to pan Hofhanzl nevnímá, je to mimo jeho omezené klišé, nebo pro něho prostě moc složité.

VP: Závěr:

Myslím, že přišel čas na „hodinu pravdy". Začátkem devadesátých let, když se „lámal chleba" a byla nějaká možnost se s komunizmem vyrovnat, tu byla jediná strana s tímto programem a to byl KAN. Tenkrát jsem byl v KANu, vypracovával program a volil jej. Co dělali ti dnešní, jediní spravedliví vlastníci nepřekonatelné pravdy? Volili ODS a ODA, které vyrovnání s komunizmem nechtěli. Dokonce někteří v těchto stranách fungovali a jejich program tvořili. Proč neměla ODA ve svém programu vyrovnání s komunizmem? Na to by měl odpovědět jediný znalec pravdy, který se o ničem jiném nebaví. Co dělal pan Hofhanzl v té době? Samozřejmě, že vyrovnání s komunizmem nechtěl. Dnes si dělá „pravdu" z úplného opaku. Povýšenost mu nedovolí, aby přiznal chybu.

Občané v době „lámání chleba" měli šanci zvolit KAN a tím vyrovnání s komunizmem. Neudělali to, je to jejich rozhodnutí, na které doplatili a ještě doplatí. Nemůžeme říci, že by nám někdo nutil tlustou čáru za minulostí pomocí nějakých peněz z Východu. Tenkrát o tom rozhodli občané ve svobodných volbách. Takové rozhodnutí musíme přijmout a stálé omílání pozdního nesouhlasu nemá smysl.

Dovolil bych si touto cestou vyzvat členy Konzervativní strany, aby se dívali do budoucnosti, viděli svět pravdivě, nepoklonkovali mocenským centrům, zbavili se mýtů o minulosti, protože práce na obnově konzervativních hodnot bude vyžadovat nezávislé myšlení, které bude nutno mnohdy obracet i proti nebezpečným myšlenkám přicházejícím ze Západu. Existence naší strany jen na základě „hledačů nepřátel" a „vyvolávání nenávisti", je zbytečně promarněný čas.

JK: Ten, kdo se snažil dělat politiku bez výše uvedeného finančního zázemí - prostě na koleně, ten si neškrtl ani na začátku devadesátých let. Hlavně proto, že KAN nebyl vybrán, neuspěl. ODA ano - byla vybrána a to také kolega Hofhanzl v řadě svých textů uvádí. ODA dostala příslušnou půjčku v řádu desítek milionů korun. Tyto peníze posloužily k rozjetí činnosti ODA a zároveň byly náloží, která byla odpálena v momentě, kdy se ODA pokusila o emancipaci. Byla odpálena těmi, kteří tuto půjčku zprostředkovali - kdo tuto okolnost nebere jako jasný důkaz účelovosti od prvopočátku, nevím, jak průkazněji by se to dalo ještě doložit... Jak jsem uvedl, kolega Hofhanzl se několikrát o kolegu Podrackého osobně otřel a to jistě není nic, čím by bylo možné se chlubit. V tomto bodě mu to kolega Podracký vrátil. Nelze však neuvést, že na otázku „Co dělal pan Hofhanzl v té době?" a následné konstatování „Samozřejmě, že vyrovnání s komunizmem nechtěl." stačí najít si příslušné záznamy z vystoupení v Parlamentu. Ty jednoznačně svědčí ve prospěch kolegy Hofhanzla...

Závěrem bych rád oba diskutéry vyzval, aby oddělili osobní rovinu od té věcné, ať už je důvodem onoho osobního osočování nikoli nepochopitelná ostražitost kolegy Hofhanzla, nebo stejně pochopitelný pocit uraženosti kolegy Podrackého. Případně přetrvávající věcné rozpory lze jistě vyřešit v diskusi - a jak už to u konzervativců bývá, jistě bude vítězit argument nad argumentem a nikoli vůle nad vůlí. Se závěrečnou výzvou kolegy Podrackého věcně zcela souhlasím. Pokud však má kolega Podracký dojem, že někdo z členů Konzervativní strany „poklonkuje mocenským centrům", měl by říct kdo to je a komu že to poklonkuje... Co se mýtů týče - sám na toto téma s kolegou Podrackým vedu diskusi, jejímž předmětem je (zjednodušeně řečeno) Rakousko-Uhersko, jeho zánik a vznik První republiky. Svoji výzvu by si měl kolega Podracký vzít předně k srdci on sám. Na nebezpečnosti řady myšlenek přicházejících ze západu (a záměrně píši malé „z"...) se bez potíží naopak vřele shodneme. Hodnotou myšlení však primárně není jeho nezávislost, ale správnost směřující k pravdě. Přes ostrost výměny názorů mezi diskutujícími kolegy je třeba mít na paměti, že: „Politickou stranu chápeme jako společenství, které sjednocují myšlenky a nikoli zájmy. Dominují-li ve společnosti třídy, znamená to, že dominují jejich zájmy. Strana se řídí principy a schopností obětovat své zájmy těmto principům. Je školou sebezapření. Strana, která neobětuje moc principům, jen politikaří. Strana není ani tak silná svým počtem nebo vlivem, ale spíše energií myšlenek, které reprezentuje, a věrností svých členů těmto myšlenkám. V tomto pojetí není strana ani tak skupinou lidí jako souborem myšlenek a ideálních cílů. Její důležitost a hodnota je především v tom, že konstituuje svobodu vytvářením prostoru pro svobodu projevu a tím, že vychází z principů, které jasně odlišuje od účelu. Vlády, ve kterých zasedají představitelé takovéto strany, nejlépe zajišťují pokrok a zároveň kontinuitu, brání stagnaci a brání revoluci. Konflikty zájmů a sil ve společnosti se tak přenášejí na konflikty mezi stranami, na konflikty mezi principy." (Viktor Dobal) Plně souhlasím s tím, že „hledání nepřátel" a „vyvolávání nenávisti" je promarněný čas a ještě bych k tomu přidal to, že to může mít i horší následky. Ale z druhé strany bychom se jistě s kolegou Podrackým shodli na tom, že „na tchoře jsou nejlepší vidle".

Další výměna textů tohoto typu na webové stránce Konzervativní strany postrádá smysl. V případě přetrvávajících osobních nevraživostí nechť pánové volí mezi pistolí a šavlí.