PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

27.09.2006

Autor: Dan Drápal

Budeme stavět plot?

Navazuje na text Co se to děje? (viz související článek)


MF Dnes zveřejnila 27. září půlstranu věnovanou ohlasům na nedávno vyšlé články, týkající se islámu. Nadpis této půlstrany zní: „Krize islámu, nebo válka civilizací?" Autoři zveřejněných příspěvků se patrně neshodují v otázce, zda islám je či není v krizi, a ostatně ani v otázce, zda probíhá, neprobíhá či bude probíhat válka civilizací. Obě tyto otázky jsou sice zajímavé, nicméně nejsou nejpodstatnější; první je z hlediska občana našeho státu více méně akademická. Zda je islám v krizi či naopak v rozkvětu, to nechť posoudí sami muslimové. Ty bude tato otázka zajímat nesrovnatelně více než nás.

Pro nás je důležitější otázka, zda můžeme nějak účinně čelit terorismu, a pokud ano, jak. Ten, kdo doposud v důsledku teroristických útoků neztratil nikoho blízkého nebo kdo nechodí denně kolem míst, jež jsou teroristickými útoky poznamenána, si může nadále myslet, že se ho tato otázka netýká. Myslí si to celá řada čtenářů a posluchačů, kteří byli dotazováni na své pocity ze zvýšené policejní ostrahy v reakci na nespecifikované teroristické hrozby v Praze. Z celého srdce bych si přál, aby se nás tato otázka netýkala, nicméně nechceme-li se chovat jako pštrosi a strkat hlavu do písku, položit si ji musíme.

Předně nutno říci, že ač válku s terorismem nemusíme prohrát, nemůžeme ji ani vyhrát. Ten, kdo má největší šanci tuto válku vyhrát, jsou sami muslimové. Islamističtí teroristé mohou Evropě uštědřit velmi bolestné rány, ale jak ukazuje situace v dnešním Iráku, muslimové zabíjejí více muslimů než nemuslimů. Ponechávám nyní stranou otázku, proč se teroristických útoků dopouštějí spíše muslimové než příslušníci jiných náboženství. Je to otázka sice zajímavá, ale přesahuje rámec tohoto článku.

Čelíme-li nebezpečí islamistického terorismu (záměrně píši islamistického, nikoli islámského; chci tím vyjádřit, že nevidím nutnou spojnici mezi islámem a terorismem a rozhodně nechci muslimy urážet), musíme si klást otázku, jaké jsou vlastně naše možnosti. Multikulturalisté a antiamerikanisté často vyjadřují názor, že Západ si za teroristické útoky může sám, a to svou arogancí. Často pak navrhují dělat muslimskému světu rozsáhlé ústupky, namnoze na úkor bezpečnosti Izraele.

Netvrdím, že Západ se nikdy neprojevoval arogantně, nicméně pro úplnost je třeba upozornit, že pokud se někdo někomu neustále omlouvá, tak jsou to představitelé Západu. Rusko se dříve porobeným národům příliš neomlouvalo; naopak prezident Putin považuje rozpad Sovětského svazu za největší katastrofu dvacátého století. Japonsko, demokratické a antimilitaristické, mělo rovněž velké problémy s omluvou Číně, Koreji či jiným národům, které si před druhou světovou válkou či během ní porobilo.

Kromě toho lze těžko připustit, že reakcí na aroganci by mělo být hromadné vraždění náhodných chodců, pasažérů metra či cestujících v letadlech.

Ústupky muslimům vedou i v zavedených západních demokraciích k pošlapání základních lidských práv. Angličtí sociální pracovníci mhouří oči nad praktikováním ženské obřízky, ačkoli je trestná. Nucené sňatky jsou rovněž porušením zákonů - a o tom, že se v západních zemích dějí, existuje celá řada svědectví. Na této situaci mne nejvíc děsí stírání hranice mezi právním a bezprávním stavem: Pokud daný stát nechce vynucovat své vlastní zákony, pak by bylo snad skutečně lepší říci, že v daném státě platí dvojí právo - šaría pro muslimy a běžné zákony pro ostatní obyvatelstvo. (Vím, že České republiky se tento problém zatím příliš netýká, ovšem tento stav se může poměrně rychle změnit.)

Další možnou reakcí je pokusit se něco dělat u samotného kořene problému. Sem patří invaze do Afghánistánu a do Iráku. Myslím, že je na čase si přiznat, že obě akce byly v podstatě neúspěšné. V Afghánistánu se podařilo rychle svrhnout Talibán, nicméně oficiální vláda má pod svou mocí jen Kábul s bezprostředním okolím, a otázka je, co by s ní bylo, kdyby zahraniční vojáci odešli. Ještě děsivější je, že produkce opia v Afghánistánu závratně vzrostla. Nejsem si tak úplně jist, co je větší zlo: proudí-li z Afghánistánu muslimská propaganda a vládne-li tam Talibán, nebo proudí-li z Afghánistánu metráky heroinu.

Na rozdíl od mnoha chytrých komentátorů se také neodvažuji tvrdit, že vím, jaké byly nejvlastnější motivy prezidenta Bushe pro tažení do Iráku. Přiznám se, že ho nepodezírám ani z touhy po ropě, ani z toho, že byl určen ideologií bojovného křesťanského fundamentalismu. Dovedu si představit, že Bush je osamělý muž, který pociťuje obrovskou odpovědnost za nejmocnější stát světa, a který udělal to, co považoval za nejsprávnější. Nicméně i pokud tomu tak bylo, zdá se nyní být už jasné, že rozhodnutí jít do Iráku bylo špatné. Saddám Husajn byl masový vrah - bohužel, nyní zřejmě v Iráku umírá stejný nebo větší počet lidí, jako za jeho hrůzovlády. A nezdá se, že by situace měla nějaké řešení.

Pokud jsem přišel s myšlenkou plotu, oddělujícího západní a islámskou civilizaci, pak mne k tomu vedlo postupně nabyté přesvědčení, že dál cesta nevede ani přes ústupky islámu v západních zemích, ani přes pokus vyvézt demokracii do zemí islámských. Nadhodil jsem myšlenku plotu s vědomím, že je velmi problematická a že nebudu mít hned prostor ji nějak vysvětlit. Věděl jsem, že riskuji nepochopení a výsměch (Štěpán Steiger: „Jak chce oplotit svět, jenž sahá od Maroka po Indonésii?"). Byl jsem ovšem příjemně překvapen celou řadou reakcí typu: „Konečně někdo vyslovil něco, co je spoustě lidí jasné a co žádný politik nemá odvahu říci nahlas!" Množství těchto reakcí mne potěšilo ne snad jen tím, že mi někdo dal za pravdu, ale především tím, že existuje řada lidí, kteří možná sice mají na většinu věcí jiný názor než já, ale kteří mají zdravý selský rozum a vědí, že nějaké řešení je třeba hledat.

Zastavím se u těch politiků. Mou výhodou totiž je, že nejsem politik a netrápím se tím, co by mně nebo mé straně přineslo hlasy, či zda v příštích volbách nějaké voliče neztratím. V situaci, kdy většina obyvatelstva žije ze dne na den či maximálně z roku na rok, politici vesměs ztrácejí zájem o témata, jejichž řešení přesáhne lhůtu čtyř let. S islamistickým terorismem se během čtyř let nevyrovnáme, proto mne nepřekvapuje, že se politici příliš nevyslovují k otázce, jež toto čtyřleté období přesahuje.

Samozřejmě si uvědomuji závislost na ropě, přítomnost muslimských menšin v západní Evropě a jiné souvislosti. Pochopitelně se nekochám představou, že jednoho krásného dne začneme stavět plot a za čtrnáct dní s ním budeme hotovi. Nicméně myslím si, že je nejvyšší čas přestat věci jen tak flikovat a začít hledat nějaké dlouhodobé řešení. Od mnohých bude zaznívat důvěrně známé české „to nejde", bez jakékoli nabídky, co tedy dělat.

Přirozeně je třeba snižovat závislost na ropě. Je potřeba počítat s tím, že se možná změní způsoby našeho života. Bude-li cena ropy čtyřnásobná, asi se nevyplatí vozit kamionem sodovku z Olomouce do Prahy či z Prahy do Olomouce. Možná zakusíme renesanci železnice - nevím. Jsem přesvědčen, že je třeba stanovit si nějaké cíle a pak přemýšlet o tom, jaké cesty vedou k jejich dosažení. Cíl, který svými články sleduji, není, aby moje strana za čtyři roky vyhrála volby, ani abychom muslimům ukázali, co proto. Mým cílem je zachovat západní civilizaci před vnitřním i vnějším ohrožením, protože si - přes celou řadu výhrad, které k ní mám - této civilizace cením a dávám jí přednost před civilizací islámskou. Kdo se mnou tento cíl nesdílí, tomu pochopitelně vše, co píši, může připadat jako blábol.

Ne že bych si myslel, že šance jsou nějak velké. Uskutečňování velkých cílů zpravidla bolí. Vyžaduje ochotu k citelným změnám. Hedonistický prvek je v západní civilizaci možná již natolik silný, že příslušníci této civilizace ke změnám nebudou ochotni a budou jen - ať už v úžasu či lhostejnosti - zániku své civilizace přihlížet.

Myšlenka plotu ostatně není něco, co by na muslimské straně muselo nutně narazit. Vždyť co jiného je ona islámská cenzura, která panuje např. v Íránu? Muslimští představitelé nechtějí, aby do jejich zemí pronikaly prvky dekadentního, „satanského" Západu. Pokud mluvím o vztyčení (pomyslného) plotu, pak vlastně volám po odstranění situace, kdy plot de facto existuje, je ale prostupný jen jednosměrně. Západ by měl trvat na tom, že pokud nebude dovoleno hlásat v muslimském světě jinou víru než muslimskou, nebude na Západě dovoleno hlásat muslimskou víru. Vím, že mnohým tato myšlenka připadá jako kacířská, nicméně trvám na tom, že je spravedlivá a logická. Nevolám po nějaké internaci muslimů - nevím ale, proč by měli mít muslimové v západním světě přístup do médií, když ho nemají křesťané, judaisté, buddhisté či hinduisté do médií v islámském světě.

Již slyším námitku, že bychom popřeli sami sebe. Vždyť by to znamenalo konec svobody slova! Ano, uvědomuji si, že toto vše je třeba dobře promyslet, jsem však přesvědčen, že je o těchto věcech třeba otevřít diskusi.

Když se před rozdělením Československa ozývaly hlasy po referendu a diskutovalo se, jaká otázka by měla být položena, přišel tehdejší šéf ODA s hořkou, leč geniální myšlenkou: Jediná smysluplná otázka, kterou by v tehdejší politické situaci bylo možno položit v českých zemích, by zněla: „Chcete žít ve společném státě se samostatným Slovenskem?" Otázku, kterou si musíme položit, je: „Budeme pouštět do své země ty, kdo nechtějí žít podle pravidel, na nichž jsme se dohodli?" Pokud na ni odpovíme záporně, stavění plotu se asi nevyhneme. Bohužel.

 

27. září 2006

 

Dan Drápal