PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

22.02.2011

Autor: Čestmír Hofhanzl

Bez vyrovnání se zlem jsou smyslem medicíny platy lékařů

Po desítky let, v systému nastaveném na zneužití a zlo, se uvnitř každého z nás zlo hromadilo. Společenství lidí, které necítí potřebu a nutnost se s ním vyrovnat, bude následky své mravní slabosti dostiženo.


Po liberalizaci poměrů, když povolilo sevření a tlak, kterým komunistický násilnický režim svůj plebs udržoval v poslušnosti, se projevily důsledky dlouhodobého ponížení - poškození morálky všech. Vypuklo sobectví a neodpovědnost.

V bývalé Jugoslávii držel po téměř padesát let Josip Broz Tito v uzavřeném kotli výbušnou směs národů lišících se svými kulturami a se vzájemnými historickými reminiscencemi. Když odešel, morálně poškozená Evropa nepřevzala za tuto část kontinentu odpovědnost. Místo toho, aby pomalu a opatrně odpouštěla z jugoslávského kotle přetlak páry, sundala z kotle víko. Výsledkem bylo téměř deset let vzájemného vraždění: nenávist a reminiscence na dalších sto let. V době válek jsem jezdil do nových nezávislých zemí jako pozorovatel OBSE na volby. Tu hrůzu jsem měl možnost vidět a její příčiny pochopit.

V naší zemi se v méně drastické podobě odehrál podobný proces. Společenská vrstva, která komunismus vybudovala a téměř tři generace na zemi a společnosti parazitovala, zorganizovala revoluci „Pravdy a lásky". Slogany „Pravda a láska", „Lidská práva", či „Nejsme jako oni" znamenaly uvolnění sevření, kterým byl plebs po několik desetiletí udržován v poslušnosti.

Povolení sevření - „lidská práva" a pocit volnosti v přechodné době plebsu na čas stačil. Většina populace, po více než dvě generace chovaná jako pracovní síla, nebyla zvyklá cítit odpovědnost a chovat se podle toho. V nejdůležitější době, když se dalo něco změnit, většina nezaregistrovala, co se skutečně děje.

Strůjci revoluce „Pravdy a lásky" neměli na skutečné změně, tedy na tom, aby převrat šel na kořeny zločinného režimu, žádný zájem. Neměli žádný zájem potrestat viníky hospodářského úpadku země i mravního marasmu, který prostoupil celou společností. Nechtěli dát příklad a jasný signál do budoucnosti, že zneužití moci a zločiny se budou v naší zemi trestat. Museli by totiž potrestat sami sebe.

Za vnějším liberalismem, „Pravdou a láskou" a „Lidskými právy" běžel nemilosrdný proces zpětného přesunu moci opět do rukou komunistické nomenklatury, která stát ovládala v posledních dvaceti letech „zlého" komunismu. Privatizace byla směrována tak, aby informovaní měli všechny výhody. Tento proces buď neměl pravidla žádná, anebo platila pravidla taková, která se dala zneužít. Při porušení těchto pravidel nebylo možné se dovolat ničeho - sankce nebyly vůbec, nebo nebyly ani teoreticky vymahatelné, nebo byla nulová jejich praktická vymahatelnost. Ti z „nových lidí", kteří neměli zábrany, využili této příležitosti a utrhli kořist pro sebe. Stali se ve své většině spojenci organizátorů té velkolepé historické loupeže. Stačilo, aby přijali nepsaná pravidla tohoto zločinného spiknutí. Pro toho, kdo tak neučinil a nezařadil se, začal platit zákon - najednou byl stíhaným... Dokonce i policie a soudy začaly v takovýchto případech fungovat.

Exemplárním příkladem v naší gubernii byl privatizátor Poldi Kladno Vladimír Stehlík. Do procesu privatizace vstoupil v holportu s „kormidelníky". Agent Státní bezpečnosti Stehlík byl v mládí horolezcem. I proto mu odvaha nechyběla. Jak byl zvyklý spoléhat se sám na sebe, začal se chovat jako svobodný zloděj. A to se mu stalo osudným. Média a orgány činné v trestním řízení se začaly činit. O něco později máme příklad v zemi bývalého Velkého Bratra v osobě a případu Michaila Chodorkovského. Našeho mafiána Františka Mrázka musel odstranit nájemný vrah. Věděl příliš mnoho a stal se nevypočitatelným.

V naší zemi vyrostly a žily téměř tři generace jako poloviční otroci. Vnitřně máme zažité dialektické pojetí významu slov a pojmů. Nebyl proto velký problém podvodnou revoluci realizovat a dovést do „úspěšného" konce. Velké většině stačil pocit odvázání od kůlu. Co dělají „páni nahoře", to se jich netýkalo. Ti snaživější, když viděli, jak se krade, si snažili také přikrást. Dnes nadávají a ze všech sil se naží nevidět, co se skutečně stalo. Přichází čas, kdy si začínají uvědomovat, že doba individuálního přihrávání si skončila. Nikdo je nenaučil, nikdo jim nedal osobní příklad, že zlepšení svého postavení, uznání své práce i jejího ohodnocení lze též dosáhnout nápravou poměrů, obnovou smyslu pro fair play. Je to postup obtížný, vyžadující úsilí a odříkání, ale zaručující nezpochybnitelný výsledek s perspektivou. Oni mysleli pouze na svůj krátkodobý hmotný prospěch - jak je 50 let totality dobře naučilo... I díky jejich přístupu tak nyní budou žrát už jen ti velcí, kteří jsou spojeni se strůjci systému.

Dvacet let jsem pracoval ve zdravotnictví. Po delší čas ve třech zdravotnických zařízeních v různých krajích. Měl jsem možnost vidět a porovnávat odbornou úroveň, vnitřní poměry, pojetí medicíny i to, jak je ovlivňovaly společenské poměry i postupující vnitřní rozklad komunistického systému.

Na prvním pracovišti v plicní léčebně jsem poznal, jaké odborné i mezilidské poměry se v pokřivených poměrech nastavených komunistickým režimem vytvoří na izolovaném pracovišti bez akutní medicíny, kde nutnost řešení kritických stavů vytváří přece jen jistou zpětnou vazbu. Ústav ovládaly malicherné osobní půtky a nevraživosti. Získal jsem tam základy odborné kvalifikace v oboru. Čas jsem využil ke studiu.

Na druhém pracovišti v okresní nemocnici - dnes je to nemocnice krajská - jsem uvedl do provozu a deset let vedl laboratoř funkčního vyšetřování plic. Tehdy to byla jedna z asi deseti moderně vybavených laboratoří v Československu. Na tomto pracovišti jsem měl příležitost poznat a pochopit k čemu se vyvinulo „socialistické zdravotnictví", co se stane, když se vlády nad společností chopí úchylná ideologie, kde v konečném stádiu dozrávání - degenerace se nejdůležitějším kvalifikovaným předpokladem stane loajalita, tedy přesněji řečeno aktivní vykonávání všech svinstev, a do jakých rozměrů takovýto vývoj dospěje ve zdravotnictví.

Můj tehdejší šéf položil základy své kariéry včasným pochopením „pomýlení" obrodného procesu v roce 1968. Normalizoval poměry ve zdravotnictví v okolním kraji - kam jeho moc dosahovala, kde se stal se neomezeným pánem. V nemocnici i na oddělení praktikoval výchovu kádrů, podobnou způsobu jakým vychovával nové kádry předseda slušovického kolchozu František Čuba. Ve zdravotnictví, kde „výrobním materiálem", na němž se výrobní proces realizuje, je nemocný člověk, tato „výchova" nabyla obludného rozsahu a rozměru.

Ve Slušovicích se každý vedoucí pracovník musel stát součástí podvodného systému. Dělali věci, které byly podvodné a nezákonné. Každý byl opakovaně diskreditován a do něčeho namočen - až si zvykl. Měl-li někdo pochybnosti, Čuba mu nemilosrdně připomněl, co dělá. Dva vedoucí slušovických podniků mi jako pacienti při vyšetřování řekli, na čem pracují a jak celý ten „pokrokový podnikatelský systém" funguje. Řekli: „Už nemohu říct ne, vzepřu-li se, Čuba na mně všechno hodí a dostanu patnáct let.". Ve Slušovicích mohli dělat věci, které nikdo jiný nesměl. Mohli tak činit proto, že se zabývali činnostmi, které si komunistický stát oficiálně nemohl dovolit. Tento kolchoz na pasekách také vyvážel zbraně teroristickým skupinám, nebo dovážel pro sovětské „bratry" komponenty špičkových počítačových technologií do raket. Experti, kteří oficiálně stavěli hotely ve Vietnamu, nakupovali tento materiál v Hongkongu a na Tajwanu. Proto zde zemědělské družstvo vyrábělo počítače.

Lékaři v nemocnici se podle podobné „technologie" museli naučit, kdy a u koho smějí stanovit správnou diagnózu, kdy a u koho mohou adekvátně léčebně postupovat, koho smí a koho nesmí přijmout na oddělení, koho mohou léčit a u koho musí urychlit odchod do věčných lovišť. Smyslem tohoto výcviku bylo zvyknout si a v případě potřeby pak považovat za normální postupy i jednání odporující profesní etice i obecné morálce.

Tehdy jsem si myslel, že se jedná o konání psychicky poškozeného člověka, který patří na uzavřené psychiatrické oddělení. Dnes - po tom, co jsem viděl v devadesátých letech v nejvyšších kruzích i na veřejné scéně celého státu - tvrdím, že si tak budoucí kormidelníci pragmaticky zkoušeli, co všechno se dá s lidmi dělat, do čeho je lze možné postupně namočit tak, aby to začali považovat za normální.

Za dobu, kdy jsem tam pracoval, zděšeně utekli tři kolegové, když pochopili, co se po nich žádá. Ostatní se přizpůsobili. Jeden z těch, co odešli, mi po letech řekl: „Naučil jsem se tam, co nikdy lékař nesmí udělat.". Pro druhého bylo hranicí, když byl posazen k lůžku a bylo mu nařízeno dát do infuse velkou dávku dolzinu a pak ještě adrenalin, tělo se bránilo odchodu na onen svět. Svoje profesní a morální dilema řešil ulehnutím na psychiatrii, odtud dal výpověď a odmítl se již na pracoviště vrátit.

Několik prvních roků jsem měl na tomto pracovišti výlučné postavení. Zaváděl jsem nové moderní pracoviště a nebyla za mě náhrada. I na mě ale přišla řada. Na buzerace jsem nereagoval. Žádal jsem, aby mi bylo prokázáno, co nedělám dobře. Když na mně byly požadovány výsledky podle potřeby, dělal jsem, že nevím, co se po mě požaduje. Odpovídal jsem: změřil jsem to, co uvádím ve vyšetření, vyšetřím pacienta před vámi. Odborné práce jsem musel dělat tak, aby „pán velkomožný" o tom nevěděl. Pak je však publikoval pod svým jménem, přestože o daném oboru neměl ani ponětí. Dostal jsem zákaz studovat, navštěvovat ústavní knihovnu, jezdit na celostátní semináře odborné společnosti, publikovat.

Dokladem, jak normalizace zasáhla i specializovanou odbornou komunitu, byl i vývoj v odborné lékařské společnosti, jejímž jsem byl členem. Do roku 1975 se na seminářích ještě přednášely původní nové práce. Přednášeli je sice šéfové pracovišť, kteří sami často tyto práce nedělali, ale byli ještě schopni porozumět tomu, o čem práce a dané téma je. Po roce 1975 však již šéfy pracovišť byli ve své většině lidé, kteří udělali normalizační kariéru. Tito šéfové pod sebou již nesnesli schopného člověka, který by na ně pracoval. Báli se, že by je ohrožoval. Nikdy sami odborně nepracovali a nebyli ani schopni přednést to, co za ně udělal někdo jiný. Semináře se staly čtením rešerší z odborné literatury, které si mezi sebou dělilo pár lidí z vedení společnosti.

Na svého šéfa jsem nakonec vzal židli. Běhal za stolem, kterým se kryl a křičel: „Já jsem vedoucí!". Řekl jsem mu: „Nechováte se tak. Až budete jednat jako šéf, budu vás respektovat i pracovat pro vás. Chováte se jako dobytek!". Dal jsem výpověď sám, „Slunéčko všemohoucí" bylo již profesorem, státním internistou a diabetologem. Odborně, pracovně, ani občansky na mě nebylo co vytáhnout. Bylo však jen otázkou času, kdy na mě něco vyrobí. Dostalo se mi ujištění, že mě v celém Československu nikdo nezaměstná.

Dělal jsem správce chaty, pak tenisových kurtů, žena lékařka byla na mateřské s třetím potomkem. Na inzerát jsme našli místo na Vysočině. Začal jsem pracovat jako laborant v Jihlavské nemocnici. Dělal jsem vyšetření krevních plynů a vnitřního prostředí. Zjistil jsem, že tak, jak se odběry a vyšetření provádí, neodpovídá žádný výsledek stavu pacienta. Udělal jsem si kontrolní odběry a srovnání ze všech oddělení, která tato vyšetření dělala. Ukázal jsem výsledky lékařům - reakce prakticky žádná. Od té doby jsem si chodil dělat odběry sám, abych za svoji práci ručil.

Nedlouho potom pořádala lékařská odborná společnost, jejímž jsem byl ještě členem, celostátní seminář k problematice vyšetření vnitřního prostředí. Vystoupil jsem v diskusi a řekl: „Byla zde přednesena současná úroveň znalostí o problematice. Mám dotaz, zda přednášející vědí, jaká je skutečná praxe, úroveň vyšetření, a kolik lékařů umí výsledky interpretovat. Ukážu vám, jak to fungovalo v naší nemocnici." Promítl jsem diapozitivy s výsledky srovnání, které jsem udělal a řekl: „Je to prakticky obecný stav ve většině nemocnic. Každý, kdo se o problém zajímá, to ví.". Následovalo ticho, nikdo nediskutoval. Bylo to, jako bych ve slušné společnosti vylezl na stůl, sundal kalhoty a vystrčil na ctihodnou společnost holou řiť.

Mé „rouhání" mělo tehdy pozitivní efekt. Za několik měsíců jsem od sekretáře odborné společnosti dostal nabídku, zda bych si nepřipravil přednášku o metodice vyšetřování a interpretacích výsledků. Udělal jsem to. Na závěr přednášky jsem řekl: „Vyšetření se provádí již na mnoha pracovištích, ale téměř nikde tak, jak by se dělat mělo. U dynamických veličin to znamená, že výsledky často neodpovídají skutečnosti. Příčinou je obecný mravní rozklad - to, jak a jací lidé se dostávají na vedoucí místa a to i v odborné sféře. Dokud v tomto nedojde ke změně i mé povídání bylo mlácením prázdné slámy.". Měl jsem aplaus. Lidé, kteří se mi již několik let vyhýbali, mě chodili poplácávat. Blížil se konec osmdesátých let, přestávali se bát.

Na jaře 1990 jsem se dostal na kandidátce Občanského fóra do sněmovny České národní rady. Do politiky jsem se dostal díky tomu, že zaběhlý systém přestal v přechodné době fungovat.

Dostal jsem tak příležitost vidět, co se v naší zemi pod slogany „Pravdy a lásky" odehrálo i na „poli zdravotnickém". V zimě 1989-1990 se v Jihlavě u Nové nemocnice začaly budovat základy pro „III. etapu výstavby nemocnice", jak bylo naplánováno dlouho před tím v období legálního komunismu. Hlavním důvodem bylo zajištění práce pro místní Pozemní stavby - tehdy největší stavební podnik ve městě. Stavělo se podle původního megalomanského projektu. V roce 1991 jsem jako poslanec zorganizoval sešlost přednostů okresních úřadů s řediteli nemocnic. Na Vysočině je pět nemocnic ve vzdálenosti dvacet až třicet kilometrů od sebe. Navrhoval jsem, aby se dohodli, na co se bude ta která nemocnice specializovat s cílem soustředit odborníky a investice. Nepochodil jsem. Na ničem se nedohodli. V Jihlavě se v dalších letech mimo zmíněné dostavby Nové nemocnice provedla rekonstrukce za stovky milionů chirurgie a interny ve Staré nemocnici. V Havlíčkově Brodě, dvacet pět kilometrů od Jihlavy, se za více než miliardu postavila zcela nová nemocnice.

V polovině devadesátých let za mnou začal chodit ředitel nemocnice v Jihlavě, abych jim pomohl sehnat šest set milionů na stavbu nové budovy chirurgie - starou chirurgii právě renovovali. Odpověděl jsem mu: „Zbytečně vyhazujete stamiliony oknem, v tom nejedu.". Peníze stejně získali.

Ředitel, bývalý důstojník vojenské posádky, se ke svému místu dostal přes členství v Rotary klubu. V Jihlavě se členem této úctyhodné křesťanské organizace stal každý, kdo myslel na kariéru a budoucnost. Dokud jsem byl poslancem, dostával jsem od tohoto křesťanského majora a ředitele při každé příležitosti dopis s přáním zdraví a úspěchů. Když jsem v Poslanecké sněmovně skončil, zavládlo ve vedení nemocnice upřímné zděšení, abych se nechtěl vrátit na svoje původní pracoviště. Nevěděli, že do původní řeky se znovu lézt nikdy nepokouším.

Od počátku Sametu jsem byl členem Občanské demokratické aliance. Za ODA jsem byl i poslancem ve Sněmovně. Od roku 1991 jsme se pokoušeli iniciovat reformu zdravotnictví, přes tehdejšího premiéra Václava Klause však neprošlo nic.

Na podzim roku 1991 jsem šel přes Staroměstské náměstí v době, kdy zde televizní režisér Fairaisl natáčel pořad o zdravotnictví. Zastavil jsem se a poslouchal. Neudržel jsem se a na kameru řekl: „Stav zdravotnictví je následkem obecného mravního úpadku, který nastavil minulý režim. Když člověk ztratí morálku, v nemocnici otupí k lidskému neštěstí a bolesti - nejhůře ho to mravně poznamená." Řekl jsem, jaká je konkrétně moje zkušenost ze zdravotnictví.

Stal jsem se „padouchem". Mluvil jsem příliš otevřeně. Nic jsem neodvolal. Za rok po volbách 1992 přišla do Poslanecké sněmovny žádost o moje zbavení poslanecké imunity. Při projednávání této žádosti 3. ledna 1993 jsem vystoupil a řekl: „Udělal jsem toto a toto. Příliš otevřeně jsem řekl, čeho jsem byl svědkem. Na svém tvrzení trvám. K soudu půjdu, i když vím, že zůstanu sám, stejně, jako jsem byl sám před léty.". Pro moje zbavení imunity bylo v celé sněmovně jen šest hlasů včetně hlasu mého. Věděl jsem tehdy, že bych soud prohrál. V českých poměrech by mi nikdo nešel svědčit. Byl jsem připraven žádat u soudu svoje okamžité zatčení a uvěznění.

Je třeba si po dvaceti letech po Sametové revoluci říci na rovinu: Na konci osmdesátých let byli ve vrcholných funkcích - platí to obecně - v naprosté většině lidé, kteří začali svoji kariéru v období normalisace na začátku sedmdesátých let. V medicíně jsem to měl možnost vidět. V prestižních oborech se mohl stát primářem resp. vedoucím pracoviště jen člověk z politického hlediska použitelný a ve Straně dobře zapsaný, pro Stranu přijatelný.

Sametový způsob změny režimu znamenal, že téměř nikdo, tedy ani v oboru zdravotnictví ve vyšších kruzích lékařské elity, neprahnul po skutečné reformě, po zásadních změnách přístupů. V době, kdy se mohly provést zásadní reformy, se neudělalo nic. Ten, kdo měl „nahoře" protekci a uměl v tom chodit, vybavil pracoviště drahými moderními vyšetřovacími přístroji, a pomohl sám sobě. Hledání smyslu účelu a míry fungování medicíny, podíl a účast pacienta na odpovědnosti za své zdraví - nic z toho nikoho z technologů sametové modernizace komunismu nikdy nezajímalo. Stejně tak málokoho z „medicimanů" zajímal budoucí vývoj a osud oboru, kterým se živili. To se stane, když v historicky klíčové době nemá daný obor osobnosti, které by viděli dále, než za mísu šošovice. Ohromilo mě, když se věhlasný profesor Pafko nechal napsat do dozorčí rady Komerční banky.

Na počátku devadesátých let byla jedinečná a neopakovatelná příležitost provést základní reformy, nastavit i spoluúčast pacientů, vytvořit prostředí, ve kterém by lidé cítili odpovědnost za své zdraví a spolupodíleli se na základech léčení. V té době ještě lidé byli ochotni se uskrovnit, byli schopni mnohé pochopit.

Co se však stalo: v Sametové revoluci - v hospodářské sféře i na společenském jevišti - se prosadilo sobectví a kariérismus bez bázně a hany. Totéž platí i v medicíně. V prvním státním rozpočtu České republiky, který jsme schvalovali na podzim 1990, činil podíl určený na zdravotnictví třicet tři a půl miliardy. Přes inflační růst i násobné zvětšení objemu celkové sumy rozpočtu o něčem vypovídá skutečnost, že dnešní suma určená na zdravotnictví činí kolem dvě stě padesáti miliard. Množství zdravotních pojišťoven na počátku devadesátých let nesloužilo svobodě pojištěnců, ale stejně jako množství bank mělo sloužit a také posloužilo k vyvedení peněz do správných rukou.

Od konce Druhé světové války je v naší zemi zvykem. že kdykoliv o něco šlo, chovali se příslušníci „elity", která nás na veřejné scéně zastupovala, jako krátkozrací sobci, kteří nakonec končili jako tajtrlíci. Pro velikány sametové revoluce to platí násobně. Uvolnili síly, které půjdou jen těžko zastavit.

Dnešní medicína je odrazem toho, jak po roce 1989 dala elita vyrostlá z normalizačních kádrů sedmdesátých let svým „étosem" příklad lékařské mladší generaci.

Přirozeným důsledkem „Pravdy a lásky" i „Lidských práv" ve společnosti, kde nedošlo k základní změně principů, na nichž zločinný komunistický systém stál, bylo jen další uvolnění mravů. Liberalismus v peleši lotrovské znamená jasné vítězství těch nejhorších.

Čeká nás doba, kdy bude tak, jako jsme toho byli svědky v případě lékařské akce „Děkujeme, odcházíme", vybuchovat jedna časovaná puma za druhou. Společnost vychovaná jako plebs, společnost bez individuální odpovědnosti, plná pocitů oklamání, bude přístupná hlasům krysařů. Všichni budou žádat. Individuální odpovědnosti je nikdo již tři generace neučil, nedal příklad. Ti, kdo vždy mysleli jen na své momentální blaho, se širšími úvahami nikdy nezdržovali a důsledky si nikdy nepřipustili. Když jsem někdy v roce 1991 ve sněmovně řekl, že „změna v naší zemi může začít jediným způsobem, že my sami, svým jednáním nastavíme pozitivní příklad", většina poslanců se mi smála. Nyní by měl každému posměváčkovi, který má ochotu se alespoň trochu zamyslet, začít ten úsměv poněkud tuhnout. Ti, kteří myslet nedokážou, nemohou, nebo nechtějí, na tom budou ještě hůř - jako každý, kdo je něčím velmi nepříjemným překvapen.

V Třeštici 12. února 2011

Čestmír Hofhanzl