PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.09.2006
Kategorie: Právo, Ekonomika

Autor: Vlastimil Podracký

Baťova kauza na obzoru. Baťovský systém v zapomnění

Co není zcela běžně známo...


Příběh práce a obětavosti

Vlastně to není ani tak kauza Tomáše Bati, syna známého zakladatele Baťových závodů, ale také kauza jeho strýce Jana, který byl následovníkem Tomáše Bati staršího. Ve Zlíně má být v květnu 2007 odhalena socha Jana Bati. Zároveň se dočkáme dvou soudních projednávání. Tomáš Baťa, kanadský občan, podal ve Štrasburku stížnost na český stát, že mu nevrátil majetek po jeho otci, a potomci Jana Bati, brazilští občané, podají pravděpodobně v prosinci podnět k obnově trestního řízení z roku 1947.

Tomáše Baťu mladšího jsme zaznamenali na televizních obrazovkách okamžitě po listopadovém převratu jako zdatného sedmdesátníka, který se živě zajímá o osudy země svých předků. Zájem nebyl platonický. Tomáš Baťa, známá světová osobnost, promptně podal žádost o navrácení majetku svého otce. Jenže podle restitučních zákonů nic nedostal. Prostě v roce 1945 nebyl jeho majetek znárodněn, protože mu nic nepatřilo. Stoprocentním akcionářem Baťa a.s. Zlín byl jeho strýc Jan. Ten byl odsouzen, již jako brazilský občan, podivným soudem v květnu 1947, tedy ještě v době poválečné demokracie za to, že „jako československý občan v době od poloviny roku 1939, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, v zahraničí vědomě poškozoval zájmy republiky Československé tím, že „odmítl připojiti se otevřeně k čs. hnutí odbojovému, bránil v tom i svým zaměstnancům a jednal tak, že i se svými závody přišel na černé listiny anglickou a americkou", na 15 let žaláře a ztratil tak mimo jiné nárok na odškodnění za znárodnění Baťa a.s. Zlín. Nikdy ovšem nebyl odsouzen za kolaboraci s nacisty, jak se dodnes někdy tvrdí. Brazilská vláda byla vyzvána k vydání zločince. Brazilský velvyslanec, který sledoval soudní proces osobně, označil jej za zmanipulovaný. Byl to opravdu divný proces. Obžaloba měla jen domněnky. Baťa prý měl během své schůzky s Goeringem v listopadu 1938 nabídnout vystěhování Čechů do Patagonie. Prý bránil svým zaměstnancům ke vstupu do čs. zahraniční armády. Nikde nebyly žádné důkazy. Ale vrchol všeho byl, že Baťovi bylo zabráněno se soudu zúčastnit. Každému určitě napadne, že důvodem odsouzení bylo znárodnění tak obrovského majetku. Nicméně nás také může napadnout, že komunistický vliv byl obrovský a všichni optimisté z druhé strany očekávali, že se poměry uklidní, přijde tzv. „normální doba" a je nutno nechat otevřené dveře k nápravě. Kdyby bylo dovoleno Baťovi se soudu účastnit, ani on by výsledek soudu neovlivnil. Dovedeme si představit, jak by dopadl.

Francisco Moacir Arcanjo ve své knize, která vyšla u nás pod názvem Svět porozumí (překlad a náklad Marek Belza) uvádí slova brazilského velvyslance Decia Coimbry, který byl procesu přítomen: „Publikum mlčky vyslechlo znění rozsudku... Pražský tisk se omezil jen na konstatování faktu. Jedině bulletin Francouzské tiskové agentury odhalil průběh závěrečného přelíčení a zároveň uvedl, že Baťa ve své rezidenci v Batatubě se v reakci na informaci o výsledku omezil na slova: Svět porozumí... a pak vydal svým advokátům příkazy k přípravě k podání řádným soudům..."

Nevíme, jak by kauza skončila nebýt komunistického puče. Protože však komunisté záležitost zakonzervovali, zůstal Jan Baťa v očích občanů kolaborantem a pravda, pokud ji chceme znát, může být odhalena až dnes.

Jak to všechno začalo? Baťovská kauza je složitá, nelze ji zde v plné šíři rozkrývat, a má mnoho otazníků. V roce 1931 kupuje prosperující světovou organizaci Jan od svého o 22 let staršího bratra Tomáše za 50 milionů Kč. Na první pohled je to domluvený převod mezi bratry. Tomáš trpí zdravotními problémy a cítí se unaven, jeho bratr je plný síly, je vynikající manažer, podnik zná jako svoje boty, má za sebou mnoho úspěchů. Tomáš umírá rok nato při letecké havárii. Syn Tomáše, tenkrát ještě mladý, odjíždí do Kanady s úkolem vybudovat zde filiální závod. Za Janovy vlády je podnik mimořádně úspěšný. Expanduje do celého světa. Starý Tomáš nemohl svěřit podnik lepšímu pokračovateli.

Přichází však nacistická okupace. Jan odjíždí na začátku roku 1939 do USA, aby se už do své vlasti nikdy nevrátil. Řízením podniku pověřuje tým ředitelů v čele s Dominikem Čiperou a vdovu po Tomášovi starším Marii Baťovou. Obě tyto osoby to nemají lehké, zápolí s nacistickými úřady, balancují mezi odbojem a kolaborantstvím, přičemž pomoc odboji si přivlastňují a kolaborantství přičítají Janovi. Možná také proto, že prostě není přítomen a lze na něj cokoliv svést. Jan ovšem podporuje odboj i za hranicemi. Janu Masarykovi osobně předal 30 tisíc dolarů. Podporuje i londýnskou vládu. Když mu americké úřady odmítají prodloužit vízum, rozhoduje se k osudovému rozhodnutí. Přesídlí do Brazílie.

Již několik let předtím zde rozbíhal svoje plány. Plány podnikatele a budovatele. Brazílie podle nich měla poskytnout surovinovou základnu celé světové organizaci Baťa. V další části článku vysvětlím Baťův systém a právě ten nemohl být dobře realizován ve vyspělé zemi jako je USA. Brazílie byla nejvýhodnějším polem pro Janovo podnikání - byla jedinou spojeneckou zemí v Latinské Americe, byla zaostalá a měla obrovské přírodní bohatství.

Můžeme se zároveň domnívat, že se Jan obával vítězství Osy v Evropě. Pověst o vystěhování Čechů do Patagonie může mít svoje racionální jádro. Proč by schopný a tenkráte ještě pracovitý český národ musel stále snášet příkoří od svých sousedů v Evropě? Proč by mu nemohla být dána příležitost v zemi neosídlené, bohaté a v prostředí, kde nehrozila likvidace. Baťa v Brazílii rozjel obrovské osidlovací projekty. Prvním bylo založení města Batatuba. Potom mělo podle původního projektu, předloženého během války presidentu Euricu Dutrovi, následovat dalších devět měst. Všechna nesla na začátku Baťovo jméno: Bataberá, Bataibuna atd. Nedozírné pláně Mato Grosso a úrodná půda provincie Sao Paulo. Rozlohy několikanásobně větší než Československo, se všemi předpoklady prosperity. To mělo být připraveno pro evropské imigranty, kteří by měli odvahu od základu změnit svůj život. Zatím tam měl třicet rodin českých manažérů a početné rodiny svých pěti dětí (osmnáct vnuků).

Plukovník čs. tajné služby Moravec se ve svých pamětech opatrně zmiňuje o tom, že londýnský odboj Edvarda Beneše měl být zaplacen ze zisků Baťova koncernu. Jan Baťa osobně nabídl presidentu Benešovi veškerou kapacitu svých podniků ve svobodném světě k podpoře exilové vlády - byl odmítnut patrně z ješitnosti za svou ostrou kritiku Mnichova a příspěvky pak zasílal téměř „pokoutně" přes jiné osoby. Britská vláda nehodlala tyto výdaje hradit. Náznaky ukazují, že na Baťu byl vyvíjen tlak. Chtěli, aby se pod svým jménem přihlásil k odboji. On to, přes velké váhání, neudělal. Věděl, co by to znamenalo pro jeho příbuzné a spolupracovníky v okupované Evropě. Také hrozilo, že by Němci dali jeho podnik pod nucenou správu.

Podpora Jana Bati odboji byla obrovská. Sám o tom řekl toto: „Prostředky, které z mého rozkazu a popudu plynuly do odboje za války, byly takového rozsahu, že se rovnaly součtu všech prostředků ostatních příslušníků národa v cizině za války." Úhrnem pro čs. odboj daroval 90 000 000 Kč, pro spojenecké země 80 000 000 Kč, osobní podpora Janu Masarykovi 30 000 USD (zdroje: Zlatá kniha osvobození Slovácka, Joe Nash, Arcanjo, záznamy kancléře Smutného, potvrzení Jana Masaryka, dopis Benešovi a další). Dá se předpokládat, že bez peněz Jana Bati by zahraniční odboj nemohl existovat.

Byly Baťovy osidlovací a kolonizační projekty utopií? Pokud vezmeme v úvahu Baťův systém, potom ne. Chyběli ovšem peníze a lidé. Lidé byli zadržováni v Evropě a po válce potom měli jiné problémy. Peníze zadrželi Spojenci, kteří Baťu zanesli na svoji černou listinu, prý proto, že vlastnil podnik v okupované části Evropy a byly obavy z převodu prostředků tam. Baťovi se podařilo ještě v roce 1941 převést velké prostředky ze svých firem na celém světě do Brazílie. Mohl začít. Ale projekt postupoval pomalu, protože další prostředky byly blokovány Spojenci. Aby se po válce náhodou peníze neodblokovaly, podal jeho synovec Tomáš v Kanadě rozpor proti smlouvě z roku 1931, kterou jeho otec Janovi podnik prodal (po patnácti letech??). Proto se mohlo v blokádě Baťových podniků pokračovat. Přitom byl Jan všemožně očerňován propagandou, že neposkytl čs. odboji prostředky a spolupracoval s nacisty.

Jaký to mělo všechno účel? To je úkol pro historiky. Mnohé se už ovšem nedozvíme. Za celou kauzou vyčuhuje až nápadně snaha Baťův koncern poškodit, zmařit Janovy plány v Brazílii. Kdo se takto spikl? Můžeme se opět jen domnívat. Světoví konkurenti Baťova koncernu a komunisté, kteří chtěli zlikvidovat Baťovy myšlenky? Vždyť Baťův systém byla idea, která mohla komunistům daleko více uškodit než bezuzdný kapitalizmus, který stále svým bezohledným asociálním jednáním naháněl dělníky do jejich náruče.

A potom nastává boj Jana se synovcem Tomášem, který původně dostal jen malý díl majetku a nyní chtěl pro sebe celou světovou organizaci. Nechci soudit kauzu samotnou, pouze si všimněme jejích aktérů. Na jedné straně sporu stojí člověk se smělými plány, člověk práce a zodpovědnosti, vzor úspěšného poctivého podnikatele, který vše dělal pro lidi a lidský pokrok, na druhé straně člověk hájící již zcela ve smyslu soudobého kapitalizmu jen svoje osobní zájmy. Střetly se dvě generace, stará generace práce a poctivosti a nová generace úskoků, lobbyizmu a sobectví. Zvítězila ta nová, prý pokroková, ve skutečnosti naznačující jen směr k úpadku a beznaději. Zvítězil Tomáš.

Nakonec, po dlouhých tahanicích, v prostředí, které Janovi nepřeje, Jan podléhá, zahraniční podniky Tomášovi předává a ponechává si pouze Brazílii. Jenže Baťův koncern je už jen ubohým zbytkem kdysi expanzivní organizace. Špinavost se vyplatila konkurenci obchodní a ideové. Smělé plány jsou dlouhodobým sporem zablokovány a potom se už nekonají. Jan umírá v roce 1965 v Batatubě, obklopen rodinou, jako významný občan rozvíjejícího se brazilského státu, avšak světem opomenut.

 

Baťův systém

Představme si zaostalý kraj se špatnými pracovními příležitostmi a bídnými výdělky, ale s lidmi vychovanými k práci a poctivosti. Mladý člověk přijde pracovat k Baťovi. Nemá nic, jen svoje ruce a hlavu. Přesně tak jako kdysi Baťa. Protože Baťa ví jak to chodí, také ví jak na to. Chlapci dá práci a slušný výdělek. Jenže jsou tu podmínky. Musí se zařadit do systému. Hlavně si nemůže dělat co chce se svými penězi. Dnes by na to asi nikdo nepřistoupil, raději by bral podporu v nezaměstnanosti.

Peníze se ukládají, chlapec je nucen spořit. Baťa se o něj všestranně stará, ale chlapec musí poslouchat. Musí dobře jíst, hlavně vitaminy a kalorie, nesmí pít alkohol. Musí cvičit. Bydlí na ubytovně s ostatními. Vládne tam pořádek. Baťa mezitím s jeho penězi podniká. Zároveň nenechá jiného podnikatele, aby vydělal na jeho zaměstnancích. Chlapec dostává od Bati vše, odjinud služby nedostává, celé prostředí to ani neumožňuje, takže vydělané peníze Baťovi za jeho služby vrací. Zato má všechno lacinější než by pořídil jinde. Dostává jídlo, ubytování, později, až se ožení, i zaplacenou svatbu a posléze byt nebo domek. Tento majetek nepatří Baťovi, ale zaměstnanci, není to tedy komunizmus. Chlapec také může kdykoliv odejít. Ale kam by šel? Okolo je jen bída.

Baťův koncern není jen výroba bot. Boty jsou jen nosný program. Ale na tuto výrobu se nabalují služby pro zaměstnance, buduje se celé město. Vždyť na botách vlastně pracuje jen menšina. Většina zajišťuje služby zaměstnancům a sobě vzájemně. To všechno pod dobrotivou péčí Bati. Baťovi patří ve městě téměř všechno. Obyvatel města u Bati pracuje, dostává od něj peníze a ty mu zase odevzdává. Zato se má dobře. Vše je založeno na rozdílu peněz, které do systému vstupují a vystupují. Vstupují peníze za boty, které zaplatí zákazníci. Vystupují peníze za materiál a nějaké vnější služby a také ty, které zaměstnanec utratí mimo Baťův systém. Aby Baťa získal hodně peněz na svůj rozvoj, mohl kupovat další půdu a podniky, stavět nové obchodní domy, musí být tento rozdíl dostatečně veliký. Jsou dvě cesty jak jej zvětšit. Jedna je prodat více bot, druhá je nevydávat peníze za vnější služby ať už sobě nebo zaměstnancům, ale udělat si tyto služby sám. Baťa si postupně zařídí veškeré dodávky sám. V Brazílii má krokodýlí farmy a tam vyrábí kůže pro luxusní boty. Potřebný materiál doveze do Zlína svojí lodí, která též zásobuje obchody botami. Jinde má zase velkostatky a potravinářský průmysl pro výrobu potravin pro svoje zaměstnance a mimochodem také třeba na prodej. To vede k tomu, že Baťa si postupně zajišťuje všechny dodávky ze svých zdrojů. Systém, dobře namazaný, funguje sám o sobě. Proto ani hospodářská krize s ním zásadněji nepohne. Proč také? Pokud se sníží prodej bot, není to přece katastrofa! Jeden zaměstnanec vyrobí pro druhého potraviny, ten zase pro něj na oplátku postaví dům. Nedostatek a bídu mají někde jinde, ale ne u Bati. Pokud je nejhůře a odbyt bot klesne na polovinu, je nutno zabránit aby se peníze dostaly ze systému ven, zavede Baťa poukázky, aby zaměstnanci opravdu kupovali jen u něho. Prostě plat je jen nějaká cifra na výplatní pásce. Peníze zaměstnanec nedostává. Vybere si je ve službách, které jsou kvalitní a levné. Proč by si stěžoval? Vždyť i prodej svých výrobků si Baťa zajišťuje ve svých obchodech a monstrózních obchodních domech. Nedá na svém zboží vydělat nikomu jinému. Peníze plynou dovnitř, ven velmi málo. Peníze plynou Baťovi, aby za ně pořizoval nutné věci zvenku. Kupoval další pozemky, další podniky, investoval do strojů. Ale i stroje si vyrábí sám. Dokonce i výzkum a vývoj. Mnohdy lepší než přední univerzity. Potom může s penězi expandovat do zahraničí. Zřizovat buňky měst. Stačí jen málo, jen na začátek, a potom se všechno v takovém městě rozběhne samo. Je jedno jestli v brazilské Batatubě nebo v kanadské Batawě. Kam vkročí Baťa, tam rostou mrakodrapy, tovární budovy a záplava rodinných domků jako houby po dešti. Lidé mají najednou co jíst, co na sebe a kde v teple bydlet. Zázrak?

Tajemství Baťova úspěchu je jeho vlastní skromnost a pracovitost. Baťa je v systému zařazen také. Jeho blahobyt, jeho vila, služby, to vše má od svých zaměstnanců. Nepotřebuje peníze. Také jich mnoho nemá. Protože je zařazen v systému musí být jen přiměřeně bohatý. Nicméně „svět chce být klamán" a proto Baťa musí mít vilu a přiměřený komfort, nikoliv ovšem v Praze, kde by musel platit penězi, ale ve Zlíně, kde nic neplatí. Sám to ovšem nepotřebuje. V okamžiku, kdyby začal hýřit, jezdit po světě a utrácet jako synáček z dobré rodiny, okamžitě by se volné prostředky promarnily a celá budova systému by se zhroutila. Na svém území, kde má vše zajištěno svými zaměstnanci, může hostit kohokoliv, třeba i britskou královnu. Kdyby měl udělat hostinu v Praze v Obecním domě, tak by možná ohrozil některou investici, nekoupil by potom důležitý stroj na výrobu podpatků.

Baťův systém prosperuje i v dobách krize. Vnitřně krizi nepociťuje a protože všichni okolo jsou v krizi, snadno vyniká. Hlavně v takové době nakoupí laciné pozemky a nemovitosti. Nejvíce expanduje právě v takové době. Protože jeho systém se podobá feudalizmu, vysvětluje se tím, proč za feudalizmu nebyly hospodářské krize. Také se tím vysvětluje, proč měl Baťův zaměstnanec existenční jistotu a tím se zcela identifikoval se svým podnikem. Loajalita zaměstnance k podniku byla dána morálními vlastnostmi na obou stranách, nicméně hlavně přesahem prospěchu, který zaměstnanec Baťova podniku měl proti jiným lidem v okolí. I když jej třeba Baťa momentálně neodměňoval špičkově, neplatil jeho výkony, zaměstnanec přece jen byl loajální, neboť si uvědomoval: co by vlastně byl bez Bati?

Baťův systém prosperoval v době, kdy lidé věřili ideálům. Věřili v pokrok, v hodnotu lidské práce, v solidaritu a spolupráci. Masarykův výrok, že prosperita je souhra rozumu a srdcí, je nadčasový, nicméně byl brán vážně lidmi, kteří v něj věřili. Dnes lidé věří jen v rozum, srdce prý není nutné. Potom ovšem materiální pokrok společnost rozkládá, protože rozum není usměrněn srdcem tak, aby konal obecné dobro. Baťa se musel spoléhat na své pracovníky. Nějaká korupce nebo jiný podvod nebyl možný a také se nekonal, dokud se nerozložily morální síly válkou, zradou idejí v Mnichově a potom spoluprací se Sovětským svazem a komunisty. Ztrátou morálky padlo vše. To sice neplatilo pro brazilskou expedici, ale ta byla izolována a bez větších prostředků.

V současných vyspělých zemích se systém neuplatní. Je k tomu mnoho důvodů. Především, že lidé mají již mnoho rozmařilých potřeb a Baťa by jim je nebyl schopen zajistit. Hlavně tu obrovskou šíři zboží. Lidé podléhají reklamám, asi by nechtěli si nuceně kupovat Baťův mobil, když jiný je lepší. Považovali by to za omezování své svobody. Asi by také obránci lidských práv kritizovali, že zaměstnanec nemůže disponovat svými penězi a také přísný řád v jeho zařízeních a snaha, aby vdané ženy nepracovaly a umožňovaly prací v domácnosti mužovi se uplatnit a peníze vydělat. Ale hlavně dnes není možno spoléhat na lidi. Není ona souhra rozumu a srdcí. Dnešní doba trpí tzv. krizí svěřenectví, není možno nikomu bez velkého rizika svěřit správu majetku. Lidé ideálům nevěří a jsou nakloněni korupci a podvodům, ale i ti poctivější spolupracovat neumí, nemají solidaritu. Solidaritu nemá zaměstnavatel, potom samozřejmě nelze očekávat od zaměstnance loajalitu. Prostě pokroková idea se do dnešní úpadkové doby bez humanitních hodnot nehodí.

 

Vlastimil Podracký, Marek Belza