PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

24.05.2009

Autor: Vlastimil Podracký

Americký mír

Důležitost euroatlantické vazby.


Římský mír

Mír není snadné dosáhnout, ani udržet. Mnohdy se pléduje staré latinské úsloví: Chceš-li mír, připravuj válku! Ano, obvykle je mír založen na rovnováze. Ale to jen tenkrát, když protivníci jsou přiměřeně stejně silní a přitom dostatečně velcí, aby hrozba zničení byla opravdu veliká. Ale etnické války, hraniční spory a věčné boje etnik obvykle nelze zajistit rovnováhou a obvykle též jsou celé oblasti nestabilní, než někdo zvnějšku zasáhne, aby zavedl pořádek, mír a prosperitu. A tak známe tzv. římský mír, byzantský mír, ruský mír apod. Na Blízkém východě kdysi nebyl mír, víme i z Bible, že Židé stále válčili s okolními národy, řecká města stále válčila mezi sebou, stále byla nestabilita, dokud nepřišli Římané. Ti zavedli mír a hospodářský rozkvět. Známe z Bible, jak se choval římský protektor Pontský Pilát: na základě římských zákonů neshledával na Ježíši žádnou vinu, a snažil se ho zachránit před rozezleným davem Židů, kteří chtěli jeho smrt. Nakonec ustoupil židovské veleradě a davu a nechal Ježíše ukřižovat, jak si přáli.

Obvykle je mír narušen nesouladem zájmů vládnoucího státotvorného národa se zájmy národů podřízených. Židé, přesto, že mohli vyznávat svoje náboženství, přesto, že nikdo neomezoval jejich národnost, nakonec povstali a fanatická sekta Zelótů vedla boj do poslední kapky krve. Možná je Římané opravdu nadměrně vykořisťovali. Ale mír také něco stojí, Římané bojovali s Persií, někdo to přece musel zaplatit.

Byzantská říše byla též mnohonárodní. Udržovala se státotvorným křesťanským náboženstvím. Jenže jednotlivé národy chtěly demonstrovat svoji identitu odlišnými verzemi křesťanství, vznikli nejprve ariáni, potom nestoriáni, koptové a další. A tak byl mír porušen, říše se rozpadala a nakonec zvítězil islám, který opět zavedl „mír", tentokrát založený na nadřízeném vládnoucím náboženství, které sice ponechalo podřízeným křesťanům omezenou suverenitu, ale zcela jasně deklarovalo nadřazenost islámu. Také carské Rusko kdysi zavedlo do nekončících vyhlazovacích válek kavkazských národů mír, tím, že Kavkaz obsadilo a zavedlo svoji vládu.

 

Americký mír

Každý opravdu stabilní mír musel mít svoji jednotící ideu nebo státotvorný národ, který mír udržuje. V Rakousku-Uhersku byl ve východní části maďarský státotvorný národ a v západní německý. Jenže jiné národy to neuznávaly, a jakmile vyšuměla jednotící křesťanská idea, stát nemohl mít trvání. Po druhé světové válce nastal v západní Evropě americký mír, který měl parametry zcela odlišné od předchozích. Američané zde založili svoji vojenskou přítomnost, Západní Německo hospodářsky podpořili, aby sloužilo jako hlavní oponent proti sovětské hrozbě, a tak se pod křídly tohoto míru mohly evropské národy sjednocovat a hospodářsky prosperovat. Důležité bylo, že USA držely naprostou většinu vojenských nákladů. Americký vzor, vliv a tlak, nakonec vedly k přeměně Evropy z nacionalistických a imperiálních států ve spolupracující spolek. Náklady míru nesly USA, udržování základen a hospodářská pomoc se ukázala nakonec jako velmi efektivní, vedla k pádu komunistických režimů a mír se rozšířil do východní Evropy.

Mnozí nepočítali s americkým vlivem a vzorem. Nepočítali, že hospodářský pokrok přesvědčí národy, aby neválčily, a koloniální velmoci, aby se z kolonií stáhly, protože držet kolonie se stalo nevýhodné, lepší bylo spolupracovat v rámci vyspělých států. Zdálo se, že americký mír je nepřekonatelný vzor a „konec dějin". Zároveň ovšem si musíme uvědomit, že nebezpečí komunizmu vybičovalo Ameriku, aby se takto chovala, a americké občany, aby dávali nezanedbatelnou částku na zbrojení a podporu evropských národů. Kdyby tohoto nebezpečí nebylo, nevím jestli by byl americký mír v Evropě a kdoví jestli by neměli pravdu ti, kteří tvrdili, že dějiny se opakují a Němci se vždy periodicky vzbudí a obnoví svůj „pochod na východ".

 

Parametry amerického míru

Otevřená společnost, je zárukou míru. Zahraniční kapitál se spojí s domácím a vznikne „paradigma míru", vzájemného respektu, vzájemné potřebnosti a pragmatických pravidel, které nedovolí nějaké „povstání Zelótů". Toto paradigma předpokládá prospěchové jednání, možnost vykonávat nezanedbatelný vliv peněz na politiku, a tím i nemorálnost tohoto systému, kterou stále kritizují socialisté a komunisté, jakoby to mohlo být jinak.

Proto jsou nepřípustné režimy, které nejsou otevřené, jejichž hospodářství je ovládáno zevnitř, a proto nejde proniknout dovnitř státu zahraničním kapitálem, otevřít trhy a vytvořit závislost, která je sice vzájemná, ale slabší ekonomika je závislejší. Proto byl tak nepřípustný Miloševič, který navíc nedovedl zajistit mír. Dnes je to Lukašenko. Neposlušní Zelótové museli být zničeni stejně jako Jugoslávie, která se vymykala míru. Problém je pouze s naftovými velmocemi, které mají svoje nezávislé peníze. Proto vznikají na hranicích amerického míru problémy s Iránem a Ruskem. Další jsou problematické (Saudská Arábie) a daří se je udržovat jen za účasti ústupků jejich výstřelkům, třeba ústupků rozšiřování islámu, stavění mešit na území Evropy, vyučování islámu na vysokých školách apod. Mír znamená i taktizování a ústupky.

Po pádu komunizmu východní Evropa zavedla otevřenou společnost, to stačilo k tomu, aby se rozhostil „mír". Zastaralé komunistické podniky byly rozkradeny bývalými elitami, které využily svoje postavení a kontakty, zahraniční kapitál využil spolupracujících komunistických struktur k průniku svých zájmů. Nakonec stejně skončila většina rozhodujících podniků v rukou zahraničního kapitálu. V tomto paradigmatu se každá nemorálnost nakonec promíjí, když to přinese mír, který se vyplácí oběma stranám víc než nějaká spravedlnost. Západní kapitál rozšířil svoji působnost, a na východ se dostala nová technika a zaměstnanost. Jen je zapotřebí, aby nemravnost politiky zůstala zachována, aby politici sloužili kapitálu a dělaly se jen nutné kompromisy k zabránění sociálních nepokojů, které by mohly být zdrojem nějakých emotivních myšlenek vymykajících se běžnému konzumně prospěchářskému myšlení. Státy jsou propojeny kapitálem a trhy. Nepokoje v jednom pocítí i ostatní, kteří jsou v prostoru „míru".

Národy žijící v prostoru amerického míru nic nespojuje kromě hospodářství a vzájemně výhodného prospěchu. Jsou to národy jazykově, kulturně a nábožensky rozdílné, kdysi se svářející a proti sobě bojující, mnohdy mající ve své historii dědičnou vzájemnou nenávist. To vše může překonat jen odstranění emocí a zavedení prospěchu a konzumu jako jediné modly. Ideály svobody a demokracie, a jiné doprovodné ideje liberalizmu, jsou jen součástí paradigmatu, který prospěch vytváří, jsou jen nástrojem vzájemně sdíleného prospěchu. Bez nich by nebylo paradigma vytvořeno. Tyto ideje nejsou primární myšlenkou vzájemného konsenzu, jsou jen instrumentálním parametrem (uvědomme si, že ideje demokracie a svobody jsou tu už dávno a válkám nezabránily).

Všimněme si ovšem jednoho podstatného parametru amerického míru: Vzájemná ekonomická propojenost a hospodářské kompromisy jsou sice podstatou, ale nevytváří diktát v oblasti kultury. Země mohou vyznávat své odlišné etické hodnoty a v podstatě lze v jistých mezích kulturně směřovat rozdílně. Pouze je obava z komunistických a nacionalistických totalitních režimů, které by mohly narušit parametry míru, zahraniční investice by se ocitly v ohrožení, nebo by jejich cena nepřiměřeně klesla, volný trh by mohl být omezen a tím i hospodářský konsensus jako základ míru. Čím jsou země po této stránce nebezpečnější, jsou omezenější zahraniční investice v nich, a také domácí kapitál se přesouvá jinam. To vytváří tlak na stálé přizpůsobování i v etických hodnotách. Nicméně to není diktát a čím je země vyspělejší a ekonomika silnější, tím více si může dovolit vyznávat nějaké odlišné etické hodnoty. Jiné země, které se těžko vzdávají svých odlišných etických hodnot (třeba Turecko), potom přiměřeně hospodářsky strádají a jsou spíše na okraji. Samozřejmě, že hrají roli také jiné hospodářské podmínky, třeba zdroje surovin, velikost trhu apod. Země se stabilní domácí kulturou, jako Japonsko a Korea, nepociťují žádný tlak na změnu svých etických hodnot, přestože jsou také v americkém míru zařazeny. Zato Německo muselo změnit po válce svoje etické hodnoty, vzdát se nacionalizmu, a tento příklad je tak silný, že stále nutí k napodobování.

Slabé země, jako Česko a jiné podobné země bývalého východního bloku, se musí přizpůsobovat nejvíce, protože žijí nejvíce z hospodářské propojenosti a závislosti, která pro ně znamená blahobyt. Toto je samozřejmě zneužitelné i pro prosazování kulturních hodnot, které nemusí být kompatibilní s domácími, nad rámec bezprostřední nutnosti a funkčnosti hospodářského propojení.

Americký mír byl umožněn technickými podmínkami otevřeného světa, levné dopravy, závislosti na zdrojích surovin, které se nachází jen v některých zemích, informačních technologií, pohybem pracovních sil apod. Je svým způsobem v historii nevídaný, protože nevyžaduje žádné společné etické hodnoty národů a je založen jen na hospodářském prospěchu. Přitom velmi dobře funguje. Bohužel vnější paradigma míru proniká samovolně dovnitř států, vytrácí se domácí kultura a odlišné etické hodnoty, což má nezanedbatelné, spíše záporné morální následky. Přitom to tak být nemusí, vlastní parametry amerického míru to v zásadě nevyžadují. Podmínkou ovšem stále zůstává americká vojenská přítomnost, která odrazuje případné narušitele míru.

 

Zneužití amerického míru a změna paradigmatu

Američané už udržují mír od druhé světové války. Nikdy neměli žádné podmínky na změnu kulturních hodnot národů, které do jejich míru náležely, vyjma útočných ideologií. Jenže v americkém míru nejsou jen oni. Evropská unie je projekt, který jistě vzbuzoval mnoho sympatií i v Americe. Konečně vznikne v Evropě silný politický celek, který převezme zodpovědnost za svoji bezpečnost a zbaví Američany nezanedbatelných výdajů na armádu. Tento trend se stále více projevuje v nové vládě B. Obamy. Může Evropa opravdu převzít tuto odpovědnost?

Evropa nemá bohužel žádný z předpokladů zajistit kvalitu míru, který je dosud. Nejen, že těžko dovede vytvořit společnou armádu, která by opravdu byla nestranná v houštině zájmů jednotlivých národů, zároveň akceschopná a dostatečně vybavená vzdorovat Rusku, Iránu apod. Nelze předpokládat, že by se nakonec nestavěla proti Americe, třeba podporou Palestinců proti Izraelcům. Ale hlavní je, že v Evropě neexistuje národ, který by mohl být oním „nositelem míru" jako jsou Američané, tedy neprosazující svoje nacionální zájmy. Také společné evropské vědomí je pouze utopický výmysl některých europeistů. Pokud existuje, není na prvním místě pořadí hodnot, a při střetu zájmů s jiným národem jde okamžitě stranou. Není tu nezávislá, mocná a nestranná politická síla, jakou dosud tvořili Američané. Společná síla evropského superstátu bude rozhádaná a neakceschopná, konsensus v politické oblasti není možno zajistit jako v hospodářství, kde fungují nezávislé soukromé subjekty. Nadřízená síla jednoho národa bude vždy zneužita. Prostě Evropa může pouze existovat v rámci amerického míru, nemůže ovšem vytvořit svůj.

Jenže sjednocující se Evropa si už přisadila něco, co není součástí amerického míru, ale už jenom požadavkem tzv. starých evropských zemí. Proto se i národy východní Evropy musí dotlačit k některým dosud nepřijatým produktům, o kterých si západní Evropa myslí, že jsou potřebné. Musel se přijat antidiskriminační zákon, zcela jasně neúspěšný a kontroverzní projekt, musí být registrované partnerství osob stejného pohlaví apod. Polsku a Irsku se vnucují potraty (byla už přijata jakási evropská směrnice). S postupujícím sjednocením toho přibude. Přitom to vůbec není nutné, je to jen ideologický zájem západních levicových liberálů.

 

Projekt bez šance

Historická paradigmata se stále opakují. Blízký Východ po opuštění Římany, Kavkaz po pádu Sovětského svazu, Jugoslávie po zhroucení Titova režimu, Indie po odchodu britské koloniální armády atd. Ale co se stane s Evropou? Je opravdu jistota, že Němci nezneužijí své hospodářské a početní převahy? Nedojde ke konfliktu na Rýnu s Francií? Nebude to zase nový „žalář národů?" Nedojde k situaci, že na malé a nepříjemné národy, nedosti dobře zapsané jako služebníčci těch velkých, budou tvrdě trestány za pochybení v rámci nového superstrátu, ale velcí si budou dělat, co chtějí? To je opravdu více než pravděpodobné, vždy to tak bylo vždy a nemyslím, že by to mohlo být jinak. Je to totiž dáno tím, že ztráta nacionalizmu se jen předstírá. Ve skutečnosti nacionalizmus národů trvá, je nezničitelný, a nějaká nadřízená společná idea, která by ho překryla, není. Není křesťanství, které drželo po nějakou dobu pohromadě byzantskou říši, není jednotící idea jako u amerického národa založená na jednom jazyku a společné kultuře, není jednotná idea státu, který na celém území Evropy nikdy neexistoval. Může být jen osvícená pragmatická vláda jednoho státotvorného národa, ale tím nemůže být žádný z evropských, protože takový prostě není.

Bez americké přítomnosti se opravdu stáváme Bosnou po odchodu jugoslávské armády. Proto navzdory všem antipatiím, navzdory kritickým názorům, není jiného východiska než napomáhat zachovat americký mír a nevěřit, že jej lze nahradit. To ovšem znamená neopouštět euroatlantickou vazbu a více přispívat do udržení tohoto stavu. To také oslabí argumenty, že je nutná sjednocená Evropa až na úroveň federace nebo unitárního státu. V rámci tohoto míru máme šanci si udržet, dokonce i tvořit svoji kulturní odlišnost, nepřijímat pošetilé ideje evropského levicového liberalizmu.

Pokud nebude americký mír, stáváme se prostorem k expanzi silných. Vlivy Německa se budou kompenzovat vlivem Ruska. Nebude možno si vybrat, kam směřovat. Když se objeví německý tlak, automaticky se budou hledat spojenci jinde. Kde asi?

V takové situaci jsme už byli, proč by se měla historie opakovat?

 

22. května 2009

 

Vlastimil Podracký