PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

01.12.2010

Autor: Čestmír Hofhanzl

3 otázky na téma monarchie – Iluse monarchie v Čechách

Čestmír Hofhanzl obdržel 3 otázky od bloggera Romana (www.monarchiemistorepubliky.blog.cz). Níže jsou uvedeny, za každou z nich následuje příslušná reakce dr. Hofhanzla.


Motto: „Dvakrát se dá vstoupit do jednoho koryta, ne do stejné řeky - voda je jiná."

 

Roman: Pokud se, pane Hofhanzle, rozhlédnete po Evropě ... a evropských monarchiích, lze říci, v čem může být - ve srovnání s republikou - existence monarchie z Vašeho pohledu (konzervativního člověka) pro občany pozitivní a v čem negativní?

 

Čestmír Hofhanzl:

Chceme-li uvažovat o pozitivech republiky, respektive monarchie, musíme sestoupit k počátkům společenské existence člověka - ke vzniku kultury, společného snášení se, spolupráce v zájmu přežití tlupy, později společenství. V určitém okamžiku vývoje přestala stačit pudová schémata. Některý jedinec začal jednat jinak - tak, že to bylo výhodné pro něho a následně i pro tlupu. Když se takovému jednání začali učit další, vznikala kultura. Jedinci schopní učit se a využívat výhod nové technologie se prosazovali ve vedení společenství. Udržení výhody nové technologie pak vedlo k předávání zkušeností v generační posloupnosti.

V Evropě se po rozpadu Římské říše shodou okolností utvořilo prostředí, kde žádná moc nedosáhla absolutní převahy a monopolu. Největší roli v tom sehrálo křesťanství i jeho institucionální organisace. Zástupce Boha na zemi, Římský papež, nebyl jen mocí duchovní - měl své vojsko, které dokázalo obhájit světskou nezávislost správce duchovní instituce křesťanství.

V době „temných století", po rozpadu římské organisace a moci, kdy Evropou táhly tlupy barbarů, se pánem-suverénem určitého území stal ten, kdo byl se svou vojenskou družinou schopen toto území uhájit a zajistit možnou existenci obyvatel. Díky instituci prvorozenectví se dokázala udržet kontinuita moci v rodech, s ní se oak mohla udržovat i rozvíjet kultura. Ze suverénů, kteří uhájili svá území a udržovali v něm pořádek, vznikaly šlechtické rody. Od počátků evropské křesťanské civilisace nebyla moc jen kořistí - souvisela s ní i odpovědnost za území i poddané.

Větší územní celky integrovala královská moc - v době vnějšího ohrožení, pod jeho tlakem, byli vládci menších území schopni pod vedením královské suverenity spojit své síly a ohrožení se postavit.

Díky této společenské, duchovní a mocenské stavbě v Evropě po staletí nikdy nepřevládla žtádná moc absolutně a tedy nemohla svého postavení totálně zneužít. Mocní a vládci se museli učit dohadovat se a v případě nutnosti nebo společného prospěchu spolupracovat. Díky tomu, že papež nebyl pouze duchovním zástupcem Božím na zemi, ale měl i své vojsko a dokázal tedy obhájist ve světských poměrech svoji nezávislost, nestal se nikdy sluhou světské moci. V tom je zásadní rozdíl mezi křesťnstvím západním a východním.

Dokud byl křesťanský základ evropské civilisace živý, měl každý - i panovník a suverén - odpovědnost za své veškeré jednání, i za případné poddané, před Bohem. Přes lidské slabosti, nectnosti a zneužití moci byla vědomím Božího dohledu udržována hranice - závazek dlouhodobé odpovědnosti. Prostředí, které monarchu obklopovalo, sloužilo tomuto principu a pomáhalo udržovat stabilitu.

Předností monarchie je udržování dlouhodobého řádu. Monarchie se jako symbolický prvek udržování stability a řádu zachovala zejména tam, kde monarcha jako suverén dokázal dostát tradici umírněnosti a odpovědnosti, kde nezneužil svého výsostného postavení a moci.

Ve Francii začal rakev monarchistickému uspořádání stloukat kardinál Richelieu za Ludvíka XIII. prosazením centralisace královské moci. Tato centralisace odňala odpovědnost za organisaci společenství a jeho celkový vývoj francouzské nobilitě. Poslední hřebík do této rakve pak ve Francii zarazila nešťastná revoluce.

V Německu se neduživý císař Vilém nechal zneužít k centralisaci Německa, zbrojení a vyvolání války. Následkem bylo „zlotření" Němců, vláda nacistické spodiny, Hitler... se všemi ostatními důsledky.

V Rakousku nesla podíl na úpadku monarchie církev. Jako duchovní instituce si neudržela odstup od světské moci. Stala se státní církví, sluhou světské moci - místo aby jí rovnala páteř. V důsledku samozřejmě poškodila samu sebe. Český ateismus a slabost ve víře je jedním z plodů. Předposlední císař František Josef i mocenská kamarila jej obklopující se neuvědomili nebezpečí účasti v „německé válce". Monarcha selhal v nejdůležitější funkci, kterou měl mít. Výsledkem byl rozpad Rakouska - rozpad uspořádání, které třista let integrovalo malé středoevropské země a udržovalo tak v tomto prostoru mír a stabilitu.

Česká společnost prošla v posledních sedmdesáti leteczh třemi „ismy": nacismem, komunismem a současným postkomunismem. Všechny tři, včetně toho současného, byly a jsou vzpourou a popřením řádu, tedy umírněného a slušného mezilidského stýkání se a jednání. Sedmdesát let již žije česká společnost v prostředí, kde zásady dobrých a umírněných mravů neplatí a je celým prostředním vychovávána k tomu, aby tuto neplatnost dále pěstovala. Stali jsme se za ta desetiletí „peleší lotrovskou". Řekněte mi, jak chcete přesvědčit společnost, zpracovávanou po sedmdesát let strojem na drcení charakterů a mravů, že uvěří v monarchu, který všechno bezbolestně udělá za ně? Zabrání jejich zlobě, chtivosti, závisti a zlodějství?

Nejde již vkročit do stejné řeky.

 

Roman: Znáte neparlamentní politickou stranu Korunu Českou (monarchistickou stranu Čech, Moravy a Slezska); jak se díváte na její politický program ... na možnost přeměny České republiky na monarchii ... a vůbec na její působení? Má taková politická strana "nárok na existenci"?

 

Čestmír Hofhanzl:

Znám Korunu Českou i její program. Z toho, co jsem napsal výše je zřejmé, co si myslím: jako samostatný subjekt politiky může Koruna Česká působit jen jako prostředek recese. Nebo ještě hůř - k odvádění pozornosti od toho, co se v naší zemi dnes, pod kulisou „parlamentní demokracie", skutečně děje.

Berou-li lidé angažující se v Koruně České své politické aktivity vážně, měli by spojit své slaboučké síly s podobně konzervativně uvažujícími lidmi v jeden subjekt, zastřešený idejemi a zásadami konzervativního tádu lidských věcí.

Augiášův chlév, ve který se za posledních sedmdesát let změnila česká společnost, se nedá jednoduše vykydat - řeku do něj vpustit nelze. Máme malou naději, že časem přesvědčíme část těch, kteří též zatím „dělají pod sebe", že je možno jednat a žít jinak.

 

Roman: Co dle Vás přináší obecně současné malé neparlamentní politické strany, třeba typu Konzervativní strany, do českého politického spektra? Existují nějaké styčné plochy mezi konzervativními politickými stranami jako Koruna Česká a Konzervativní strana či další - mohou mezi sebou spolupracovat ... a dělají to?

 

Čestmír Hofhanzl:

Nejdříve je poctivé říct, že nejsme parlamentní demokracií ve smyslu, který takové politické uspořádání mělo v Evropě před tím, než jsme prošli fašismem a komunismem. Tyto totalitarismy zničily společenskou svavbu, ve které byla společnost rozrůzněna do skupin podle svých hodnot, životních preferencí, příislušnosti k určitým profesím. Přes toto rozrůznění však všechny spojovala společná civilizační zkušenost. Měli jen různý náhled na to, jak politicky i organisačně řešit problémy hospodářství, státu a podobně. Politické strany byly nástroji, které na veřejné scéně zastupovaly zájmy ideově, hodnotově i společensky ukotvených vrstev. Parlament byl veřejným kolbištěm, kde se před zraky veřejnosti soutěž odehrávala.

Fašismus a ještě více komunismus toto společenské uspořádání, které se utvářelo po staletí a vyústilo v parlamentní demokracii, zničil. Zůstala jen většinová masa politicky bezprávného plebsu bez vnitřně ukotvených hodnot, bez zkušeností s politikou, bez elity. Sametový způsob revoluce zachoval vládnoucí vrstvu stvořenou a vychovanou komunismem netknutou. Byla tak zachována vládnoucí společenská vrstva, propojená „hodnotově", technologickými zkušenostmi, rodinnými i profesními vazbami a dobře ukotvená v prostředí - tedy jako taková téměř neporazitelná. Přitom to byla a je společenská vrstva, která neuměla a neumí nic jinéh, než „svým způsobem" vládnout, přičemž tím „jejím způsobem" je parasitování na celém společenství. Toto společenství „činovníků" vědělo jednu věc perfektně: aby mohli ve svých zvycích pokračovat, musí si udržet moc jakýmkoli způsobem a plebs v blbosti.

Byl jsem při tom a tak jsem viděl „založení" pluralitní politiky v průběhu „sametu" devadesátých let. Tvrdím, že u vniku založení většiny „politických stran", parlamentních i neparlamentních, měly bývalé řídící orgány své kádry. Bylo tomu tak i u strany, u jejíhož vzniku jsem byl a kterou jsem zastupoval v Parlamentu - u Občanské demokratické aliance. Pokusili jsme se ODA založit na ideích a podle toho se i chovat a jednat. Neměli jsme šanci - zlikvidovali nás atakem zvenčí i zevnitř. Neměli jsme za sebou žádnou společenskou vrstvu pevnou v hodnotách i ve svém jednání. Udělali z nás pro veřejnost spolek „kamarádů z Rytířské", kteří nejsou na silidní - pragmatickou politiku a neplatí dluhy. Tento dluh fungoval jako vidle, které nám při samém vzniku nasadili na břicho a pak s nimi podle potřeby vrtěli. Největší kritici tohoto dluhu byli titíž lidé, kteří příslušnou půjčku sami dojednali...

Na konci „éry totalitního komunismu" neexistovala v zemích „tábora socialismu a míru", mimo vládnoucí špičku, jiná společenská vrstva spojená sdíleným zájmem a hodnotami, schopná a připravená převzít moc a odpovědnost. Snad jen v Polsku udrželo živé katolictví jakousi společnou platformu, ye které mohla garnitura politických vůdců nezakořeněných v komunismu vyrůst. Na konci osmdesátých let neexistovaly v Čechách ani zárodky politických skupin, který by diskutovaly svůj již nekomunistický politický program (o výjimce by se snad dalo diskutovat v případě Demokratické iniciativy).

Sametová „pluralita", tak jak vznikla a jak byla založena, nemohla být ničím jiným, než fiktivním, pro veřejnost hraným divadlem. Peníze, resp. obecně zdroje na organisaci politiky, připravené zkušené „kádry" a zázemí v aparátu státu měla jen jedna společenská skupina - technologové moci v tajné bezpečnosti, bankovnictví, ve státních úřadech a hospodářských podnicích - tedy lidé, kteřé totalitní stát ovládali a řídili již posledních dvacet let před rokem 1989. Nikdo jiný zde připraven nebyl. Přes divadlo, které se v parlamentu odehrávalo, jsme s ohledem na to, jak byla v samém počátku nastavena podstatná kritéria, neměli šanci základní běh věcí změnit.

Politické parlamentní spektrum si vytvořili a do vedení „stran" se dostali jen lidé, které si vybrali a podpořili. Aféry s financováním „politických stran" byly připravené a sehrané. Sloužily k likvidaci, nebo k úpravě k použití nedostatečně spolehlivých. Během několika let byli z politiky eliminováni lidé nespolehliví a nepoužitelní. Dnešní parlamentní „politické strany" nejsou autentickými politickými stranami v tom smyslu, jak je zná evropská pluralitní politická tradice. Poslanci, senátoři a ostatní politické „osobnosti", které se pohybují po scéně, nejsou ve své většině těmi, kdo politiku tvoří a rozhodují a důležitých otázkách. Pozorujeme loutky a herce hrající divadlo pro veřejnost - rozhodují jiní a jinde. Organizátoři sametové revoluce dosáhli svojí fiktivní pluralitou dokonalého komunismu. Rozhodují z pozadí o všem, veřejně přitom však nejsou známí a tak nenesou žádou odpovědnost. Tím, jak bylo nastaveno veřejné prostředí, jeho parametry a „hodnoty", jsou volby degradovány na pouhé výběrové řízení, ve kterém je obměňováno složení divadelních ansámblů.

Tvrdím konečně, že tytéž síly stály i u zrodu většiny malých stran - dříve a/nebo dnes neparlamentních. Tyto aktivity měly smysl ve spoluvytváření fikce plurality. Programy, tváře a chování těchto subjektů pro to svědčí.

Nelze však zmanipulovat a uhlídat úplně vše a všechny. Systém, který má více proměnných dává větší předpoklady positivního vývoje. Velké myšlenky a velké činy často začínaly z velice skrovných počátků a stojí-li malá strana na pravdivých principech a základech, pak záleží jen na lidech, kteří se v takovém subjektu a společenství angažují a mají poctivé úmysly, aby zaujali a přesvědčili o své pravdě další; záleží jen na jejich vytrvalosti. Politická pluralita „sestrojená" postkomunisty totiž není poctivá, pravdivá, ani trvalá.

 

Roman: Děkuji Vám, pane Hofhanzle, za Váš čas i ochotu zodpovědět mé otázky.