Vzdělání a problém tzv. konkurenceschopné vzdělanostní společnosti
Rozhovor s vysokoškolskou pedagožkou ing.
Alenou Hromádkovou
Na stav našeho vysokého školství se hodně naříká.
Ale jak hodnotíte stav vysokého školství v Evropě?
Západoevropské vysokoškolské
systémy prošly velkými změnami již na přelomu šedesátých a sedmdesátých let,
kdy narostly počty schopných mladých lidí odmítnutých universitami
z kapacitních důvodů. Tedy situace obdobná té naší. Jenže rozdíl byl
v tom, že v kontextu různých protestů probíhala téměř současně
veřejná, odborná a politická diskuse o tom, jak má rozvoj vysokého školství a
jeho modernizace probíhat v ruku v ruce se zvýšením vzdělanostní
úrovně země jako celku. Jak uchovat vysokou kvalitu historicky vzniklých
univerzit s tradicí základního výzkumu a
důrazem na formování charakteru a určitých vysoce profesionálních
postojů a sociálních návyků nejdůležitějších
profesí, a přitom rozšířit řady vysokoškolských studentů o ty mladé
lidi, kteří chtějí rychle vstoupit na trh práce a spíše se věnovat založení rodiny a osobním zájmům. Jinými
slovy: jak skloubit problém vysoké
kvality a zvýšené kvantity, aniž by utrpěly návyky osobní zodpovědnosti za stav
morálky a prestiže studovaného oboru a s tím spjatého výkonu povolání.
Dnes mohu říci, že koncept tzv. masové vysokoškolské docházky je v krizi a
to nejen z finančních důvodů. Jde často o krizi profesionální etiky a to i
v případech, kdy absolventi mají dobře placená zaměstnání.
Já
jsem v letech 1968/9 mohla po dvakrát sledovat vývoj ve Velké Britanii,
kde ve srovnání s francouzskými demonstracemi vše probíhalo klidně a
v soustředění na problém. Jako odlehčovací mechanismus tam např.začala
fungovat Open University, s mnoha konzultačními středisky
v regionech, kdy za pomoci školní audio a videotechniky, včetně zapojení
rozhlasu a televize si mohli lidé všech věkových kategorií a sociálního
postavení (od mládeže, matek a hospodyněk přes
přistěhovalce až po penzisty) vybrat ze širokého rejstříku programů.
Tedy velice kvalitní dálkové studium, které ulomilo hrot různým střetům a
frustracím. Souběžně byla zahájena podpora nových institucí neuniverzitního
typu, které při splnění určitých standardů kvality výzkumu a výuky dostaly po
čase statut univerzity.
Psala jsem o tom práci,
která mi pomohla pochopit, že při formulování vzdělávací politiku musíte jít
zpátky až k Aristotelovi a Platónovi a že to není akademický úlet ale
pevná půda, bez níž vám lidé vyjdou jako pouhé pracovní síly a vzdělanost jako
věc čistě osobního uplatnění na trhu práce. Britsky pojatá koncepce , založená
na uznání principu plurality, autonomie, soutěže, hierarchie a transparentnosti
přinesla výsledky, díky nimž – a dalším společensko-ekonomickým faktorům – se
stala Velká Britanie prosperující zemí, která je v řadě ukazatelů
před kontinentem. To bude trvat i navzdory zásahům labouristické vlády,
která časem se svojí politikou jednotné školy a akcentu na kvantitu také jednou
skončí.
U
nás je veřejná debata o investicích do vzdělání jako do převážně soukromého či
veřejného statku teprve v počátcích.
Potěšilo mne proto, když jsem v průběhu Týdne neklidu na FF UK několikrát
během jednoho shromáždění zaslechla
slova studentů, vyjadřující touhu dostudovat doma a po zkušenostech
v zahraničí se vrátit a pracovat
pro svoji zemi jako celek. Jenže si nevědí rady, protože je čekají nízké platy
a nejistá existence. Představa školného mnohé rovněž lekala jako něco, co si
nemohou dovolit. Můj názor je, že přechod na školné nepomůže systému zásadně
(v zahraničí obvykle jde o úhradu 8-12% nutných nákladů). V této
souvislosti je třeba si uvědomit, že u nás určité vrstvy občanů již běžně platí
za studium svých dětí na středních školách a vyšších odborných školách. Hodnota tohoto obtížného vývoje, ke kterému
časem dojde, spočívá v tom, že si každá rodina bude muset přeuspořádat
priority.
V zemích, kde lidé
pochopili, že musejí spoléhat hlavně na sebe, na své vnitřní zdroje jako je
vůle k pracovní disciplíně, zájem o společenskou soudržnost a kvalitu
života příští generace, reforma školství uspěla. Není důvod, aby to nešlo i u
nás. Reflexe u nás je hotová, nemá cenu
znovu jmenovat seznam neduhů jako je problém ubytování studentů, nízkých
platů učitelů atd. Já bych dodala ještě neschopnost otevřeně diskutovat o pádu profesionální etiky u povážlivě
narůstající části právních a
ekonomicko-finančnických povolání, která problematizují naši pověst
v zahraničí a poškozují nás všechny jako občany-daňové poplatníky.
Sebeúcta a důvěra ve vlastní
hodnotu jednotlivce i země jako celku je nejdůležitějším primárním statkem
Proto jsem se rozhodla jít do eurovoleb, protože to je dobrá příležitost dát
argumenty tohoto druhu do oběhu. Hovořit před deseti lety o veřejné morálce
bylo téměř směšné – dnes je téma byznys a etika ústřední, protože se korupce a
zneužívání moci stalo těžkou brzdou celospolečenského vývoje. Podobně je tomu
tak s obecnou kulturou (kam patří práce masmédií, směřující čím dál tím
více k bulvarizaci) a školstvím. Napřed
se problémy vytěsňují a pak,
když hrozí deficit veřejných financí v rozsahu téměř miliardy miliard, tak
se od těžkostí dají fakticky ruce pryč, protože zdroje nejsou, musí se napřed
zaplatit různé arbitráže, tuneláže a neuvážené státní garance.
Zkrátka stav všech stupňů
našeho školství (včetně učňovského) je
průsečíkem základních lidských, politických a ekonomických nedostatků, které
více či méně známe. Naštěstí tady má EU
rezervy, které v podobě dalších vzdělávacích příležitostí bude dále
nabízet, protože je to i v jejím zájmu, aby nové členské země odborně a
občansky nezaostávaly.
Takže Pohřeb vysokých škol byl předčasný? Nebo
podobné akce vystihují pravý stav věci?
Musíme rozlišovat: techniky a lékařské fakulty, kde je větší propojenost s praktickým životem a kde je nabízena výuka v angličtině pro cizince, spíše překlenou některé akutní problémy např. mzdové . Ovšem stav budov, zastaralost aparatur atd. by se měla stát předmětem zvláštních vládních řešení s propočtem ztrát, k nimž dojde, pokud se neudržitelný stav bude dále prodlužovat. Také bude třeba více rozlišovat mezi institucemi s investicemi do základního výzkumu a převážně výukovými zařízením.
A co ostatní školy?
Velké nebezpečí hrozí
humanitním oborům, kde pracuje řada kvalitních učitelů doslova za
průměrnou a podprůměrnou mzdu. To zde
již mnohokráte padlo. Rektorská konference a Rada vysokých škol po léta na
všechna podstatná rizika upozorňovala s patřičným předstihem. Teď se
budeme muset smířit se situací stagnujících či zúžených státních zdrojů a
hledat zdroje další. Jak? To už bude věcí řešení jednotlivých fakult včetně
takových, že nebude možné přijímat stále více a více mladých lidí na vysoké
školy. Pak bude nutno budovat kompenzující mechanismy třeba po vzoru Open
University či nějakých on-line programů…