„Úkol zůstává vlastně jediný: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.“
Manipulace, provokace, dezinformace čili kupci,
intelektuálové a moderátoři.
Grzegorz Górny
Odkaz
Džingischánův
Ve 20. století se v Rusku
vyskytla celá plejáda vynikajících historiků a myslitelů, kteří úplně zvrátili
pohled na minulost Ruska. Kdežto do té doby byla tato země považována za dědice
Rusi Kyjevské, jejímž dějinným úkolem bylo sjednocení ruských území, nyní se
objevila myšlenka, že Rusko je dědicem impéria Džingischánova, jehož úkolem
zůstává sjednocení celé Eurasie. Mezi osobnosti, které měly nesmazatelný vliv
na ruský intelektuální život, patřili mezí jinými: kníže Nikolaj Trubeckoj,
Nikolaj Aleksějev, Petr Sawicki, Lev Karsavin a Lev Gumilov.
Mongolsko-tatarská vláda trvala
na Moskevské Rusi přes dvě století a vtiskla jí trvalé znamení, tím víc, že to
byla století, v nichž se ruské etnikum teprve utvářelo. Od Zlaté hordy navíc
moskevská vláda převzala struktury a mechanismy společenského života, např.
berní systém, který v Rusku fungoval až do říjnové revoluce (a který
ukládal daň dokonce na slepice). Také uspořádání bojarských hodností, tzv. činů,
vycházelo z mongolského vzoru (samotné slovo čin bylo čínského původu),
nemluvě ani o tom, že některé bojarské rody, např. Subarovci, pocházely přímo
z tatarských kmenů. Moskevští panovníci převzali ze Saraje i složitý
dvorní ceremoniál, výrazně kontrastující s prostými zvyklostmi staré Rusi.
Podobné závěry formuloval
americký historik Michael Cherniavsky, který ve svých pracech ukázal, že
moskevské pojetí moci a způsob vlády nebyly převzaty z Byzance, ale od
Zlaté hordy, a tedy jinými slovy: car v sobě měl více z chána než
z basilea. Systém opírající se o výboje a tyranii nebyl původu
byzantského, ale asiatského.
Symbolickou je zejména
skutečnost, že mezi korunovačními šperky moskevských carů se nacházela „čepice
Monomachova“ (poprvé jmenovaná v závěti velkoknížete Ivana I. Kality
v roce 1339 jako „zlatá čepice“), která měla být podle ruských pověstí
darována kyjevskému knížeti Vladimíru byzantským císařem Konstantinem IX. (co
mělo znamenat, že Moskva je právoplatným následníkem Konstantinopolu), ve
skutečnosti ovšem byla tato pokrývka hlavy darem pro Ivana I. od chána Uzbeka.
Kdo ví, není-li ovšem pro zde
popisované věci nejsymptomatičtější otázka obščiny, neboli praruské
obce. Pro slovanofily 19. století byla tato instituce společného vládnutí
prostřednictvím rady staršinů samou esencí ruskosti, a měla být rozhodujícím
prvkem ruské odlišnosti od zemí ostatní Evropy. Tato instituce, vynášená do
nebes mj. Hercenem, Danilevským nebo Samarinem, měla vzniknout v prehistorii
jako přirozený projev životní moudrosti ruského lidu. Současné výzkumy
historiků – Čičerina, Klučevského a Mikulova – ale ukázaly, že obščina
byla vynálezem Tatarů, kteří ji vymysleli a vnutili Rusi ve 13. století jenom
proto, aby se jim snáze vybíraly daně. I
další výzkumy ukazují, že mnoho prvků, které byly doposud přijímány bez pochyb
za výkvět ruského ducha, jsou ve skutečnosti převzetím mongolsko-tatarských
vzorů.
Ve světle toho, co bylo výše
řečeno, se nyní podívejme podrobněji na metody vedení válek, a zejména na specifický
způsob dosahování vítězství nad protivníkem.
Kupecké
mise.
V dávných dobách plnila
úlohu masových médií tržiště. Dnešním novinářům a publicistům, i dokonce, jak
bychom to nazvali dnes, předním osobnostem utvářejícím veřejné mínění, tehdy
odpovídali kupci. To oni nejlépe znali svět, procestovali mnohé země, měli
nejvíce informaci. Když dorazili do nějakého města, vyhledali tržiště.
Tržiště bylo mnohem více než
pouhým místem obchodu, koupě a prodeje, bylo informačním centrem, místem výměny
názorů. Sv. Řehoř z Nazjanzu nám zanechal popisy velkých teologických
sporů, které byly vedeny v době chalcedonského koncilu obchodníky a
kupujícími na byzantských tržištích. Nové věci se vždy šířily z tržišť.
Přiváželi je obchodníci, mezi prodavači se přenášely od úst k ústům,
a posléze je po blízkých vsích a městečcích rozšířili návštěvníci tržišť.
Byli to právě kupci, kdo tuto
diskusi vedl – mohli předkládat nová témata, rozněcovat představivost, mást
stopy, odvracet pozornost. Když se potom dostatečně mnoho kupců objevilo
současně v mnoha městech se stejnými informacemi, mohli dokonce vnést do
myslí nový pohled na svět. A toho se rozhodl využít Džingischán.
Mongolský vladař, než začal
novou válku, vysílal do země, kterou chtěl porobit, své zvědy. Nejčastěji
přijížděli jako kupci v čele velkých karavan, vybavených levným a dobrým
zbožím. Aby nebudili nedůvěru, nejčastěji to nebyli samotní Mongolové, ale
spíše Polovci, Korejci nebo Rusové. Předtím prošli příslušným vyškolením, při
němž se učili vyzvědačské práci. Vypracovávali např. náčrty, do kterých
zakreslovali každý hájek, brod, nebo louku pro pastvu. Když později hordy
útočily, bezchybně využívaly znalost terénu.
Působení „kupců“ se neomezovalo
jen na topografické poznání. Zajímali se i o poznání poměrů politických,
společenských, hospodářských, i náboženských. Využívajíce tyto znalosti,
manipulovali informacemi s cílem rozpoutat etnické a náboženské vášně, aby
tak svého budoucího protivníka co nejvíce vnitřně oslabili, a rozbili jeho
jednotu a solidaritu. Současně účastníci těchto karavan vůkol diskrétně
vyprávěli o velikých dobrodiních, která prostému lidu všude přinášejí vojska
Zlaté hordy.
„Džingischán měl dokonale
zorganisovaný aparát šeptané propagandy, který u vyhlédnuté oběti oslaboval
vůli k odporu“ – tato slova nenapsal historik zabývající se středověkem, ale
jeden z nejvýznamnějších sovětologů druhé republiky, odborníka Ústavu východní
Evropy ve Vilně, Stanisław Swianiewicz. Našly se v jeho práci, popisující
metody sovětské infiltrace v Polsku před rokem 1939. Ale nepředbíhejme …
Jak postřehl Witold St.
Michalowski, „za vlády Džyngisidů nebylo zaznamenáno mnoho příkladů
individuální odvahy a hrdinství“. Není na tom nic divného – snažili se
totiž vést své výboje tak, aby statečnost a hrdinství nebyly zapotřebí. Jejich
ideálem bylo dosáhnout vítězství nad protivníkem bez použiti síly. Tento způsob
chápání konfliktů čerpali ze spisu, který se mnohem později, ve 20.
století, stal „biblí“ sovětských tajných služeb.
Vítězit
bez použití síly.
Sun Tzu byl geniální vojenský
stratég, který žil v Číně před 25 stoletími. Velel vojskům krále Wei, a vždy
vítězil. Svoje úvahy zapsal v knize „Umění války“, která – jak
z dokladů víme – byla známa japonským vládcům již v 8. století. „Ti, kdo
jsou znalci umění války, pokoři armádu nepřítele bez boje. Dobývají města, aniž
by na ně museli útočit, a porážejí vlády, aniž by je museli dlouho dobývat,“
psal Sun Tzu, a dodával: „Vaším cílem musí být ovládnout vše, co je pod
sluncem, v netknutém stavu. Pak vaše armáda zůstane neznavena, a vaše
vítězství bude úplné. To je umění útočné strategie.“
Jak toho ale dosáhnout? Na to
Sun Tzu předkládal „13 zlatých zásad“:
1.
Diskreditujte
vše, co je v zemi protivníka dobré.
2.
Vtahujte
představitele vládnoucích vrstev protivníka do zločinnosti.
3.
Podrývejte jejich
dobré jméno. Ve vhodné chvíli je předhoďte pohrdání jejich krajanů.
4.
Využívejte ke
spolupráci bytosti nejpodlejší a nejodpudivější.
5.
Všemi způsoby
desorganisujte účinnost protivníkovy vlády.
6.
Zasévejte mezi
obyvatele nepřátelského státu vášně a neshody.
7.
Poštvávejte mladé
proti starým.
8.
Vysmívejte se
tradicím vašich protivníků.
9.
Všemi způsoby
vnášejte zmatek do zázemí, do zásobování a do vojsk nepřítele.
10.
Oslabujte
smyslnými písněmi a hudbou vůli vojáků nepřítele bojovat.
11.
Pošlete
prostitutky, aby dokončily dílo zkázy.
12.
Nešetřte sliby a
dary, abyste získali znalosti. Nelitujte peněz, neboť peníz takto vydaný se
vrátí stokrát.
13.
Všude infiltrujte
své špehy.
„Jen člověk, který má
k dispozici právě takové prostředky, a dokáže je využívat k zasévání
rozkolu a zmatku – jen takový člověk je hoden vládnout a velet. Je pokladem pro
svého vladaře a oporou země,“ – těmito slovy shrnul Sun Tzu kodex svých
válečných zásad.
Oněch „13 zlatých zásad“ bylo zadáním pro
činnost kupců vysílaných Džingischánem. Protože se mohli pohybovat všude a
setkávat se všemi, měli možnost je všechny, bod po bodu, diskrétně uplatňovat.
Ve 20. století převzali
jejich úlohu jiní „lídři veřejného mínění“. Teprve ve světle těchto faktů
začíná být srozumitelná sovětská špiónománie, přikazující vidět v každém
cizinci potenciálního agenta a snažící se obsáhnout co nejvíce oblastí života
státním tajemstvím – je to důsledek posuzování ostatních podle sebe samotných.
Na jiném místě Sun Tzu psal: „
Celé umění války se opírá o mazanost a vytváření iluzí.“ Proto je také pro
vedení války schopnost využívání takových technik, jako je desinformace,
manipulace a provokace, důležitější než vojenská síla.
Třetí
Řím aneb Druhý Saraj
Velcí válečníci, Džingischán a
Tamerlan, si učení Sun Tzu přisvojili. Jejich vojska byla neporazitelná,
protože vstupovala do akce – jak psal ruský generál Ivanin v roce 1875 –
„teprve v koncové etapě, teprve tehdy, kdy na bedra armády připadl poměrně
snadný úkol závěrečného podrobení území určeného k ovládnutí.“ O vlastním
úspěchu útoku rozhodla již mnohem dříve dlouhotrvající ofensiva výzvědná,
diversní a podvratná. Armáda měla za úkol jen dokreslit tečku nad
‚i‘. Jak psal jiný ruský teoretik
vojenství, přednášející na sovětských vojenských školách, generál Alexandr
Svěčin: „Větší vojenská výprava byla
podniknuta pouze tehdy, když byla jistota, že ve vládním organismu
sousedního státu vznikly hluboké rozpory.“
Známý historik vojenství 19.
století, člen vojenského vědeckého výboru u hlavního štábu v Petersburgu,
kníže Nikolaj Golicyn psal, že jsme (Rusové) „převzali Džingischánův vojenský
systém v průběhu dvou staletí tatarské poroby, a zapojili do našich vojenských
zvyklostí a způsobů v období před reformami Petra I.“ Již zmíněný generál
Svěčin zvláště zdůrazňoval výpůjčky v oblasti rozvědných služeb.
Systém byl převzat ne
teoreticky, ale prakticky, což ruští vojenští historici dokládali na příkladu
ruské dvorní ochranky na dvoře Kublajchána (vnuka Džingischánova, čínského
císaře a zakladatele dynastie Juan), nebo též moskevských oddílů podřízených
chánům Zlaté hordy, např. Tochtamyšovi. U Tatarů dokonce graduoval sv. Alexandr
Něvský, který nejprve bránil Novgorod před Švédy a křižáky, a později
z téhož Novgorodu vyjížděl vymáhat výkupné v rámci tatarských
trestných tažení.
Ruský historik Pavel Mikulov
napsal, že když skončila mongolská nadvláda, moskevská velkoknížata nebyla
schopna „vytvořit jiný program než onen minulý, tradiční, který se jim stal
instinktem: ještě více zabírat a hromadit, klamat a páchat násilí –
s cílem jediným – uchvátit co největší moc, a co nejvíce peněz.“
Typickým příkladem takového
politika byl car Ivan IV. Hrozný. Jeho vojenská reforma byla provedena podle
tureckého vzoru, a vznik osobní gardy carovy, proslulé neslýchanou krutostí,
tzv. opryčniny, zvané někdy „neproniknutelnou tmou“, navazoval na model
mongolský. Džingischán dělil lidi na dvě skupiny: ty, které lze zastrašit, a
ty, kteří strach neznají. První spojoval s lidmi usedlými, druhé s
kočovníky. Proto soudil, že spolehnout se lze jenom na kočovníky. Jisté
podobnosti lze nalézt i v jednání Ivana Hrozného, který pro svou vládu
určil zásadu stavět na lidech vykořeněných, hrajících si se smrtí,
nerespektujících jakákoli pravidla a normy. Z takové lidské materie se
rekrutovala jeho opryčnina – teroristická organizace umístěná mezi
vladařem a privilegovanou třídou. Stejný vzor jednání využíval později i Petr
I. a Stalin.
Car podporoval politiku
desinformace. Uchovaly se jeho instrukce pro moskevské vyslance na evropských
dvorech, které přikazuji lhát o moci a majetkové situaci vladaře. V klam
byli uváděni i cizinci přijíždějící do Moskvy. Jak píše životopisec Ivana
Hrozného, Vladislav Serczyk: „Pro přijímání knížecích hostí přijíždějících ze
zahraničí, a zejména pro důležitější poselstva, platil zvláštní protokol. Aby
návštěvy získaly dobré mínění o bohatství a hustotě obyvatel země, v den
příjezdu delegace byly zavírány obchody, krámky i pracoviště, a lidé byli
vyháněni na cestu, kudy měli cizinci projíždět. Dav shromažďující se
v ulicích byl zvětšován služebnictvem z bojarských a šlechtických domů, a
dokonce i z podmoskevských osad.
Tato tradice pokazuchy se
nejen uchovala do pozdějších dob, ale byla dokonce tvořivě rozvinuta, když
vzpomeneme umělé ‚Potěmkinovy vesnice‘ v 18. století, nebo také návštěvy
SSSR ve 30. letech 20. století, které uskutečnili západní spisovatelé,
jako byli Romain Rolland, André Gide nebo Leon Feuchtwanger, kteří obdivovali
„socialismus s lidskou tváří“. Anekdota vypravuje, že jeden z oněch
umělců, George Bernard Shaw, byl okouzlen a po návratu do Velké Británie
vyprávěl, že v Sovětském svazu dokonce i švadleny znají nazpaměť jeho
dramata, a recitují si je mezi sebou zpaměti při práci ve fabrikách – samozřejmě
v angličtině!
Po
kupcích - encyklopedisté
O tom, že si ruští vládci vzali
učení Sun Tzu a Džingischána k srdci svědčí dějiny rozbíjení Polska. Dříve
než došlo k vojenskému tažení, probíhala mnohaletá diversní akce, vedoucí
mj. k mravnímu rozkladu vládnoucích elit Polska. Když do rukou
kosciuzskovských povstalců padl archiv ruského velvyslance Igelströma, našel se
v něm seznam 110 nejvýznamnějších osob polského státu, kteří po léta
dostávali tajné úplatky z petersburské pokladny. Byli mezi nimi mj. král
Stanislaw August Poniatowski, kníže Adam Czartoryski, primasové Lubenski a
Poniatowski, a desítky dalších vládních úředníků a církevních hodnostářů.
Jinou výpůjčkou od Džingischána
byl způsob, jímž bylo rozbití Polska představeno západnímu veřejnému mínění.
Raymond Aron kdysi prohlásil,
geniální je ten, kdo dokáže svou visi skutečnosti vnutit davům. V druhé
polovině 18. století byli takovými genii nepochybně francouzští encyklopedisté,
kteří dokázali vnutit svůj osvícenský pohled celému světu. Nejdůležitějšími ze
všech encyklopedistů pak byli Diderot a Voltaire. A ty se také moskevští vládci
rozhodli zapřáhnout do svého plánu jako „vlivové agenty“.
Kateřina II. koupila Diderotovi
velikou knihovnu za 15 tisíc liber a učinila jej doživotním správcem této
knihovny s ročním platem tisíc liber. Není potom divu, že filosof dal své
pero do služeb Petersburgu. Údajně barbarské Francii představoval Rusko jako
vzor k následování, jako „ideální vládu rozumu“. Na počest carevny Kateřiny
psal pochvalné hymny tak servilní, že se dají srovnat snad jenom s peány
psanými ve 20. století na počest Stalina Paulem Eluardem nebo Johannesem R.
Becherem.
Ještě
více vycházel ruským instrukcím vstříc Voltaire. Za patřičný plat
v dukátech, které mu vyplácel kníže Voroncov, ospravedlňoval ruskou
politiku vůči Polsku, která byla završena jeho rozdělením. Svůj úkol splnil
nejenom publikací brožury, která Polsko očerňovala, ale i tím, že rozesílal
listy svým známým, o kterých věděl, že mají vliv na veřejné mínění.
V korespondenci s paní du Deffand napsal: „Semiranda Severu vysílá 50
tisíc vojáků do Polska, aby tam zavedla toleranci a svobodu svědomí.“ V dopise Šuvalovovi psal
s nadšením: „Poprvé v dějinách světa dochází k tomu, že prapor války
byl vyzdvižen pouze pro to, aby lidem byl dán mír a štěstí.“ Helvetiovi psal:
„Je pomluvou tvrzení, že ruská imperátorka
pomáhá disidentům v Polsku jen proto, aby se zmocnila některých
provincií této republiky. Přísahala, že netouží ani po kousíčku té země, a vše,
co dělá, jest podřízeno pouze jedinému – nastolení tolerance.“
A tak Voltaire ospravedlňoval rozdělení Polska
nutností zavedení tolerance, když temné polské katolické davy nezajišťovaly
disidentům svobodu víry. Podobná argumentace se objevila ve filosofické
propagandě po II. světové válce, když bylo porobení Polska Sověty
ospravedlňováno potlačením prý odvěkého polského antisemitismu.
Voltaire
ostatně prodával svůj polemický talent ruským carům opakovaně. Prodával
doslova. Nejlepší transakcí pro něj bylo
napsání „Dějin Petra I.“, o kterémžto díle se vyjádřil d´Alambert, že „vyvolává
znechucení ponížeností a hnusem svých pochval“. Voltaire, který byl u
evropských dvorů považován za vzor nezávislosti myšlení a nekonformismu
jednání, shrábl za svůj výtvor, psaný pod dohledem ruských censorů, 100
tisíc liber.
Ve
svém spisu na téma Petra I. francouzský filosof opomněl jednu důležitou zásluhu
ruského cara. Byl to totiž on, jako prvý z ruských vládců, kdo pochopil
úlohu žurnalistiky a význam veřejného mínění v zemích západní Evropy.
Rozhodl, aby byly více využívány k utváření obrazu Ruska v zahraničí. Jak
napsal ruský historik Pěkarski ve své knížce „Věda a literatura
v Rusku“: „Petr považoval za nutné
najmout tucet předních redaktorů a novinářů, kteří by se zavázali psát články o
Rusku v požadovaném duchu, ve shodě s nařízeními vlády. Agenti potom
verbovali obhájce ruské vlády mezi evropskými novináři a spisovateli ve všech
zemích.“
Dlouhý je seznam prodejných
spisovatelů, kteří vykonávali příkazy Ruska:
Fontenelle, Marmontel, Grimm, Falconet, Mercier, Dumas – a to jsou jen
prvá jména, která padnou do očí. Po celé 19. století trvají neustálé ruské
dotace pro největší evropské noviny, mezi nimiž nacházíme i „The Times“. Peníze
byly vypláceny mj. za to, aby se na svých stránkách nevěnovali „polské otázce“.
Největší počet lidí od pera zverboval ruský agent v Paříži Jakov Tolstoj.
V jedné depeši šéfovi ruské policie generálu Benkendorfovi uvedl: „‚La
Quotidienne‘ je plně oddána zájmům Ruska. Pánové Michaux a Lyoranty přijmou
k tisku vše, co jim jen budeme chtít zadat na téma Ruska.“ O půl století
pozdějí, v roce 1904, jiný ruský agent v Paříži, Raffalovič, podával
do centrály zprávu: „Během prvních měsíců pohltí nenasytná prodejnost
francouzského tisku 600 000 franků.“ Podle dokladů ruského ministerstva financí
z roku 1906 stály jen dotace pro francouzský tisk v roce 1905 státní pokladnu
přes 2 milióny franků.
Stoji za pozornost, že titíž
západní autoři, kteří tak ochotně vychvalovali Rusko, zároveň na druhé straně
podkopávali základy tradic ve svých vlastních zemích, často vystupovali
proti všeobecně přijímaným mravním zásadám, útočili na církev, oslabovali
rodinu. Úplně jako by uskutečňovali program obsažený v „13 zlatých pravidlech“
Sun Tzu.
Není potom divu, že v r.
1856 Ludvík Mierosławski napsal: „Čemu by se měla připsat ona téměř bezmoc
veškerých materiálních nákladů Francie a Anglie proti státu třikrát technicky
slabšímu než je každá z těchto zemí, než onomu zásadnímu rozvratu, té
neviditelné malárii, která vsakuje ruské doktríny do všech společenských vrstev
Západu, až se nakonec dostanou do nejhlubších základů západní společnosti.
Ony doktríny nelze než odmítat, a to je vlastně činí tak hroznými. Ruská idea,
to je v podstatě mongolský cesarát starého světa, a tedy potlačení veškerých
práv lidskosti jejich popřením. Je příliš chytrá na to, aby vystupovala
otevřeně, stačí jí vkládání vlastní nenávisti a odporu do srdcí národů, po
nichž v duchu vztahuje ruku. Kolik zlých instinktů, kolik temné závisti, kolik
duchovního úpadku, a kolik zejména slabosti nevědomky padlo do žoldu tohoto
pokušitele, který druhou rukou rozsévá pomluvy proti všemu, co mu stojí
v cestě.“
Po
encyklopedistech – intelektuálové
Encyklopedisté se již nedožili
doby, kdy jejich vnímaví žáci vytvořili novou společenskou vrstvu –
intelektuálů. Podle názoru Friedricha Augusta von Hayek intelektuálové nikdy
neměli větší moc než ve 20. století, kdy formovali představy mas a
modelovali veřejné mínění. Hayek, který definoval intelektuály jako „prodavače
použitých myšlenek“, se domníval, že „obyčejný člověk dnešního dne se bez
prostřednictví této vrstvy o událostech a myšlenkách dozvídá jen nemnoho“, a
tak právě intelektuálové „rozhodují, které názory a postřehy se k nám
dostanou, které skutečnosti jsou tak důležité, abychom se o nich dozvěděli,
jakou formou a pod jakým uhlem nám mají být ukázány“. Při tom všem si
obyčejný člověk ani nevšimne, zda intelektuálové popisují skutečnost věrně, či
její popis zkreslují podle svých představ. Anebo podle přání svých nadřízených
– mohl by povědět ten, kdo je obeznámen s historií kolaborace intelektuálů 20. století
s totalitními režimy.
Nepopiratelným úspěchem
sovětských komunistů bylo, že zdaleka ne všichni západní intelektuálové se
oddali službě komunismu za peníze. Bez ohledu na to, či budeme jejich
angažovanost vysvětlovat „heglovským uštknutím“, „zradou úředníků“ nebo „hanbou
vlasti“, nic to nemění na tom, že bolševici na ně pohlížejí – slovy Leninovými
– jako na „užitečné idioty“. Jak si uvědomil emigrovaný znalec problematiky SSSR
Michal Heller, „specifikum sovětské desinformace spočívá v tom, že svou
životní sílu čerpá ze základů Západu, který se po obdržení impulsu
z Moskvy již desinformuje sám.“
Seznam jmen by mohl vést
k zoufalství: Jean-Paul Sartre, Louis Aragon, Andre Breton, Simone de
Beauvoir, Paul Eluard, Henri Barbusse, Romain Rolland, Jean Cocteau, Andre
Malraux, Paul Valery, Herbert George Wells, George Bernard Shav, Ernest
Hemingway, Man Ray, Sinclair Lewis, Upton Sinclair, Virginia Woolf, Luis
Bunuel, Stefan Zweig, Heinrich Mann, Anna Seghers, Tristan Tzara a další.
Ne všichni ovšem byli idioti, a
někteří znali svou cenu. Leon Feuchtwanger se objevil v Moskvě v roce
1937 právě v době vrcholu „velké čistky“ a demonstrativních soudů. Při
rozhovoru se Stalinem si stěžoval se na kult osobnosti panující v SSSR,
ale souhlasil, že napíše knížku vychvalující přednosti sovětského státu,
komunistického režimu a velkého vůdce – Josefa
Stalina. Měl jenom jednu podmínku: aby při dalším procesu byli ponecháni
při životě všichni obžalovaní židovského původu. Stalin souhlasil, a ještě v
témž roce vyšla tiskem knížka „Moskva 1937“.
První velkou politicko-kulturní
akcí, která přitáhla mnohé z výše jmenovaných literárních celebrit, byl
Mezinárodní kongres spisovatelů na obranu kultury, zorganisovaný
v červnu roku 1953 v Paříži. Mýlil by se, kdo by si myslel, že
myšlenka uspořádat toto setkání vyšla od některého z oněch tvůrců.
Iniciátorem svolání kongresu byl osobně Josef Stalin, který tímto úkolem
pověřil sovětského spisovatele, a současně dopisovatele Izvestijí v Paříži –
Ilju Erenburga. To ovšem vyšlo najevo až o mnoho let později. Pro soudobé
Evropany měl kongres být manifestací pokrokových názorů literárního světa.
Světa nevědomky naplňujícího „13 zlatých zásad“.
O skutečnosti sovětského
působení nechť vypoví následující příklad: v roce 1933 zahynulo na
Ukrajině následkem Stalinem uměle vyvolaného ‚Velkého hladu‘ – podle různých
odhadů – 6 až 12 miliónů lidí. Dopisovatelem „New York Times“ v Moskvě byl
v té době Walter Duranty, který za své reportáže z Ruska dokonce
dostal Pulitzerovu cenu. Duranty psal, že ovšem v SSSR je kalamita, ale je
to kalamita z nadbytku úrody – a rozepisoval se dlouze o „tlustých miminkách
v jeslích a mateřských školkách“, a o tržištích „plných vajec, ovoce,
drůbeže, zeleniny, mléka a másla“. V téže době byly vesnické cesty a ulice měst
na Ukrajině pokryty lidskými mrtvolami, lidé ohryzávali i kůru se stromů, a
případy kanibalismu nebyly ojedinělé.
Přesto se zpráva o ‚Velkém
hladu‘ neprobojovala do povědomí západních společností. Korespondence Malcolma
Muggeridge týkající se tohoto tématu byla zcensurována v redakci
‚Manchester Guardian‘. Dvojice uznávaných sociologů, Sydney a Beatrice Webb,
stavěla kolektivisaci a zemědělský systém SSSR jako vzor „nové civilisace“, a
příklad hodný následování v kapitalistickém světě. V Hollywoodu
krátce poté v tomto duchu natočili film ‚Polární záře‘, v němž byl
sovětský kolchoz idylicky představen jako neméně než ráj na zemi.
Ježíš
materialista, Stalin – dobrá žena.
Když před II. světovou válkou
utekl do USA agent GRU Walter Krywicki, mezi lidmi, s nimiž v Americe
mluvil, nenašel nikoho, s kým by si mohl vážněji promluvit o SSSR. Americká
sovětologie se nacházela v plenkách, a newyorkští novináři kladli Krywickému
naivní otázky ve stylu: Je to pravda, že Stalin dává příkazy Kominternovi?
V té době bylo jedním ze
států, v nichž byla sovětologická reflexe nejlépe rozvinuta, Polsko. Mezi
přední znalce problému náleželi mj. již zmíněný Stanisław Swianiewicz, Ryszard
Wraga a také Włodzimierz Bączkowski. Poslední z nich zveřejnil v roce
1938 důležitý náčrt nazvaný „Zamyšlení o jádru ruské moci“. Bączkowski,
zdůrazňuje ruské výpůjčky v oblastí vojenství z tradice
tatarsko-mongolské, napsal: „Hlavním druhem ruských zbraní, který rozhodoval o
trvání Ruska do dnešní doby, o jeho moci i eventuálních budoucích vítězstvích,
není prvek vojenské síly, jak je v Evropě obvyklé, ale hluboké politické
působení, charakteristické svou diversní, podvratnou, a propagandistickou povahou.“
Bączkowski obracel pozornost na
„obrovský nárůst jednotek rozvědky, politické policie a nástrojů diverse ve
státní struktuře Ruska“, ve srovnání s nimiž je „ruská armáda de facto
druhoplánovým prvkem v ruské výzbroji“.
Již první organisační uspořádání
sovětské bezpečnosti – Čeka – zahrnovalo Oddělení provokací, které se
v rámci organisačních úprav změnilo na Úřad desinformace, potom od roku
1959 působilo jako Odděleni „D“ I. Hlavní správy KGB, a od roku 1969 jako
Oddělení „A“ její zahraniční správy. V důsledku každé reorganisace
narůstal význam a počet desinformačních struktur v rámci sovětských
zvláštních služeb.
Když Bączkowski psal v roce
1938 svůj text, nemohl ani tušit, jakého rozmachu nabudou podvratné aktivity
SSSR po II. světové válce. S cílem rozvrátit zevnitř buržoasní společnosti
kapitalistického světa inspiroval Sovětský svaz a pomáhal činnosti mnoha
nejrůznějších hnutí a skupin.
Je
všeobecně známo, že aktivity nejznámějších teroristických organisací na světě
byly sponsorovány Sověty, a dostávaly od nich další pomoc. Mezi skupiny tajně
podporované Kremlem patřily mj.: La Lotta Continua, Rudé brigády,
Baader-Meinhof, Rote Armee Fraktion, IRA, nebo ETA. Nejhledanější teroristi,
takoví jako Carlos nebo Abu Nidal, využívali pohostinství, školení a pomoci
komunistických států. Moskva však měla v ruce nejen levicový teror, ale i
krajně pravicový. Teprve po otevřeni archivů Stasi se například ukázalo, že
„Hoffmanova skupina obranných sportů“, odpovědná za řadu atentátů, mezi jinými
také za strašlivý výbuch bomby v době Oktoberfestu v Mnichově
v roce 1980, byla řízena komunistickými agenty z Východního Německa.
Podobně
infiltrované a řízené z moskevské centrály bylo hnutí pacifistické, kterému se
v západních státech dařilo přivádět do ulic stovky miliónů lidi, kteří
protestovali nejprve proti válce v Koreji, později proti americké
intervenci ve Vietnamu, a posléze proti rozmístění amerických raket
‚Pershing‘ v Západní Evropě (samozřejmě podobné protesty se nekonaly proti
rozmisťování ruských raket SS-20 ve východní Evropě, a to přesto, že s tím
začali Sověti, a Američané jenom odpovídali na jejich kroky). Tyto věci popsal
velmi přesně Vladimir Bukovsky ve své studii „Pacifisti proti míru“.
V knížce
„Rudý kokain. Narkotisace Ameriky a Západu“ ukázal americký odborník na obchod
s narkotiky Joseph D. Douglas na dlouhodobé podvratné operace Rusů a
Číňanů, jejichž cílem bylo rozšíření drog v západních zemích. Douglas
popsal zejména vazby největších drogových kartelů na ústředí zpravodajských
služeb komunistických států. V akcích tohoto druhu vynikal zejména čínský
vůdce Mao Ce-tung, jehož oblíbenou četbou bylo ‚Umění války‘ od Sun Tzu, a
který opakoval, že Číňané mají povinnost se pomstít za „opiové války“ 19.
století, a že ve 20. století musejí využit drogy proti svým nepřátelům.
Jiným
druhem komunistického působení bylo rozviřování antisemitismu. Jedním
z příkladů může být operace „Svastika“, prováděná na přelomu let 1959/1960,
jejíž podrobností zveřejnil agent KGB Rupert Sigl, který utekl na Západ. Mezi
Vánocemi 1959 a polovinou ledna roku 1960 bylo totiž v Západním Německu
zaznamenáno až 833 antisemitských projevů: znesvěcování židovských hřbitovů,
pomníků a synagog. Židé žijící v Západním Německu dostávali anonymní
výhrůžky telefonem a v dopisech. Současně docházelo k antisemitským
výstřelkům v Londýně, Oslu, Vídni, Paříži, Parmě, Glasgowě, Kodani,
Ženevě, Stockholmu, Mediolanu, Antverpách, New Yorku, Melbourne, Manchesteru,
Aténách, Perthu, Bogotě a Buenos Aires. Nejvíc jich ale bylo v SRN –
v několika desítkách měst. Není proto divu, že západní Němci začali
ztrácet důvěru svých partnerů v NATO: v některých zemích došlo k ignorování
diplomatů, propouštění západo-německých zaměstnanců, přestávaly se prodávat
německé výrobky, nebo i přerušovat kontrakty s partnery ze SRN. Velký
titulek v ‚New York Herald Tribune‘ hlásal : „Bonn není v stavu
zbavit se nacistického jedu“.
Sověti
s akcemi tohoto druhu neustávali – umísťovali své vlivové agenty také na
místech klíčových pro dnešní společnost: jako úředníky na ministerstvech,
televizní producenty, literární agenty, a dokonce církevní hodnostáře. Stačí
uvést, že v letech 1931-1968 byl canterburským děkanem v anglikánské
církvi Hewlett Johnson – člověk, který po své návštěvě Ruska v roce 1937
(v době největších stalinských čistek) napsal knížku, která vychvalovala
komunismus, nazvanou „Socialistická šestina světa“ (byla přeložena do 25 jazyků
a vydána v milionech exemplářů). Tento člověk, který po setkání se
Stalinem řekl, že Soso mu připomíná jeho matku: „dobrou ženu“, svědčil
v roce 1949 v Kravčenkově procesu v Paříži, že Sovětském svazu
nejsou tábory nucených prací. V roce 1950 obdržel stalinovský Řád míru, a
nakonec prohlásil, že „Ježíš byl materialista“, za což mu ve Velké sovětské
encyklopedii přiřkli více místa než samému Kristovi.
Kromě
fronty vnější existovala také fronta vnitřní. Ve státě chánů, a později
ve státě carů a komunistických tajemníků nebylo místa pro opozici.
Pluralismus ve věcech veřejných a politických byl zakázaný. Každý, kdo měl
jiný názor než vládce, se automaticky stával zrádcem vlasti. Poněvadž se ale
takoví lidé přeci objevovali, museli být označováni za nepřátele. A vůči
nepříteli se potom jednalo podle osvědčené tatarsko-mongolské taktiky.
Nejznámějším
příkladem činnosti carské ‚Ochrany‘ bylo působení Ivana Azefa – šéfa ‚Válečné
organisace‘ Strany socialistů-revolucionářů, a současně tajného agenta carské
police. Jeho působení bylo ale tak tajemné, že organisace, kterou řídil, mj.
spáchala úspěšný atentát na ministra vnitra von Plehwe, který přitom byl
nadřízeným policie, a to v té době, kdy Azef byl jejím konfidentem. Problém
dvojitých agentů byl trvalým risikem této práce, a proto vzkaz Sun Tzu,
„infiltrujte všude své špehy“, zůstával aktuální.
V tom
sovětská ČeKa (a její nástupkyně OGPU, NKVD a KGB) překonala Ochranu: kdežto
carská policie pouze umísťovala své lidi do čela oposičních organisací,
sovětská bezpečnost celé takové organisace vytvářela. Nejznámější akcí toho
druhu (dnes je možné se o ní dočíst jako o vzorové rozvědné operaci na
internetových stránkách ruské Federální služby bezpečnosti) byla akce „Trust“
ve 20-tých letech minulého století.
Čekisté
totiž vytvořili fiktivní antikomunistickou organisaci, kterou nazvali
Monarchistický svaz středního Ruska, a využívali ji přes pět let: od roku 1922
do roku 1927. Taková organisace skutečně existovala v letech 1919-1920,
ale byla čekisty zlikvidována, a posléze opět jimi vzkříšena k životu –
kupodivu s týmiž lidmi jako předtím, ale teď již zverbovanými Sověty.
Řídili ji carští generálové Brusilov, Zaničkovsky a Potapov, kteří ve
skutečnosti plnili bolševické příkazy. Díky nim se Moskvě podařilo rozhádat
ruské emigranty, rozbít oposici, a podsunout západním rozvědkám falešné
informace. Podařilo se jim touto cestou přesvědčit zejména evropské státy, aby
nezasáhly vojensky v SSSR, protože komunismus je tam přeci
v posledním tažení, a vojenský konflikt by jenom sjednotil ruský národ
okolo sovětské vlády, která, když bude ponechána sama sobě, se určitě zhroutí.
Díky operaci Trust byli zákeřně do SSSR přilákáni a tam uvězněni vůdci
proti-komunistické oposice v emigraci, mezi nimi také Boris Savinkov, který
později zahynul, když vypadl z okna vězení na Lubjance.
Týž
postup byl později použit po II. světové válce k potlačení polského
podzemního hnutí za svobodu, když Úřad bezpečnosti vytvořil fiktivní Komando
WIN-u. Jadwiga Staniszkis pro tento druh působení vymyslela pojem „umělá
negativnost“.
Po intelektuálech – televize
Závratnou
kariéru dnes v postmoderní terminologii dělá slovo simulacrum.
Řečeno co nejstručněji, označuje kopii bez originálu. Takovými kopiemi, které
nikdy neměly svůj původní vzor, byla velká mediální představení spojená
s tzv. Podzimem národů v roce 1989, např. Kulatý stůl v Polsku,
nebo Prosincová revoluce v Rumunsku, nebo také obrana Bílého domu
v Moskvě v srpnu 1991. Všechny byly vlastně vymyšleny ne jako
skutečné události, ale jako veliká televisní představení. Kulatý stůl se
odvolával na v Polsku existující tradici politiky symbolu, a jeho cílem
bylo – abych znovu použil výraz Jadwigy Staniszkis – aby „zlom posloužil
kamufláži kontinuity“. Obrana Bílého domu s bohatýrským Borisem Jelcinem
ve věžičce tanku nebyla než virtuální skutečností, protože nebylo žádné obrany,
a to z toho prostého důvodu, že ani žádný útok na Bílý dům se nekonal.
Událost ta existovala pouze na desítkách milionů televizních obrazovek po celém
světě.
Dost
už dnes víme – mj. také z výzkumů Rady Portocala – o pádu vlády Nicolae
Ceaušeska v Rumunsku. Ve skutečností tam došlo k palácovému převratu,
ale aby nová vládní garnitura získala společenskou legitimitu, zorganisovala se
revoluce. Ne náhodou se její centrum nacházelo v hlavní budově státní
televise v Bukurešti. Byla to tedy „televisní revoluce“. Vezmeme-li v úvahu
rumunské podmínky, byla rozehrána s opravdu hollywoodským rozmachem. Když
21. prosince 1989 utíkali účastníci demonstrace ve středu hlavního města před
útokem tanků, televisní diváci měli dojem, že jen tak tak unikli masakru. Ve
skutečnosti byl rachot jedoucích tanků vysílán z velkých ampliónů na
střechách domů, a stačilo jenom několik agentů roztroušených v davu, kteří
křičeli „jedou tanky!“ a začali utíkat, aby lidé zpanikařili. Televisní diváci
měli dojem autenticity události, protože lidé nehráli, ale byli skutečně
vyděšení.
Podobně se z ampliónů na
střechách bloků pouštěly magnetofonové nahrávky dávek z kulometů. Vojáci
věrní ‚Frontě národní soudržnosti‘ ovšem při rozhodné obraně revoluce
odpověděli střelbou z karabin, při čemž zahynulo víc lidí, než jich bylo
zastřeleno za celou dobu Ceaušeskova panování. Západ přimhouřil oči nad vraždou
bývalého diktátora poté, co francouzská televise uvedla reportáž o tisících
obětí zavražděných Ceaušeskem, jejichž hromadný hrob byl objeven
v Temešváru. Opět jsme měli co do činění se simulacrum, protože
žádných poprav nebylo, a mrtvoly se stopami pitev byly svezeny z různých
márnic a piteven. Divadlo se ale přeci odehrálo – tím, že mu televisní diváci
uvěřili.
Nejlépe zdokumentována ale byla
desinformační akce v Československu, spojená s tzv. ‚sametovou revoluci‘.
Česko bylo asi jediným státem, v němž byla vytvořena oficiální komise
(Komise 17. listopadu), která se zabývala všemi okolnostmi tzv. Podzimu národů.
Díky otevření policejních archivů se podařilo zjistit, že v červnu roku
1987 začaly české tajné služby akci s krycím jménem ‚Klín‘. Jak potvrdil
vysoký důstojník těchto služeb Miroslav Chovanec, který odpovídal za její
průběh: „Cílem této akce bylo brzdit sjednocování oposice a získat vliv v jejích
řadách, tak aby se umožnil regulovaný přechod k pluralistickému systému.“
O rok později začala česká StB
začala vytvářet „ilegální skupiny“, a tisknout „ilegální tisk“, a také
vytvořila nový druh agenta, totiž protikomunistického disidenta
„z povolání“. Jak prokázala Komise 17. listopadu, jednou z organisací
nejvíce infiltrovaných protikomunistickými agenty byl klub Obroda, který
vycházel z řad Charty 77. „Agentura, kterou jsme měli uvnitř oposice,
prostě šla s tou oposicí nahoru,“ vypovídal později Chovanec.
Současně začal i v samotné
komunistické straně vzestup lidí, kteří měli pověst „nepokorných liberálů“,
stoupenců „demokratisace“, a odpůrců „ortodoxního betonu“. Nejlepším příkladem
může být postava Josefa Bartončíka, v letech 1971-1988 placeného agenta
StB, tajemníka komunistické strany v Brně, a pozdějšího předáka lidovců.
Dr. Pavel Žáček, který se už po
pádu komunismu na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu zabýval
operací Klín, píše: „Šlo o vytvoření jakéhosi kontrolního mechanismu pro připravovaná
jednání u kulatých stolů, přesně podle polského modelu.“ Cílem operace tajných
služeb bylo nejprve vytvoření „protikomunistické“ oposice, a později podělení
se s ní o vládu u „kulatého stolu“. Veřejné mínění to mělo přijmout
samozřejmě, jako dohodu dvou stran zastupujících celou společnost.
„Sametová revoluce“ začala
v Česku 17. listopadu 1989 po brutálně potlačené studentské demonstraci
v Praze. O datu této manifestace věděli funkcionáři StB dřív než její
oficiální organizátoři – studenti z hnutí Stuha. Demonstrací 17. listopadu
začala celá řada protivládních demonstrací, které si nakonec vynutily resignaci
vlády. Jiskrou, která způsobila výbuch společenské nespokojenosti, byla údajná
smrt studenta, který šel v čele protikomunistického průvodu.
Ve skutečnosti to pouze poručík
StB Ludvík Zifčák-Růžička, který demonstraci naváděl, předstíral smrt, a byl
ihned odvezen policejní sanitkou. Mezitím se historka o jeho smrti začala se
šířit a provokovat otevřená vystoupení proti režimu.
Je důležité se zmínit, že
poručík Zifčák-Růžička byl několik měsíců předtím zatčen policií jako disident
(což mu mělo dodat důvěryhodnosti v oposičních kruzích), a při demonstraci
samotné naléhal na to, aby se průvod studentů dal po trase vládou zakázané, což
muselo vést ke střetnutí s policií.
Jak přiznal jeden
z hlavních organisátorů operace Klín, generál StB Alois Lorenc – na nového
vůdce státu byl připravován jeden z vůdců Pražského jara v roce 1968,
stoupenec Gorbačova a „socialismu s lidskou tváři“, Zdeněk Mlynář. Žil v
emigraci, ale byl přivezen do Prahy důstojníky československé rozvědky. Ukázalo
se, že již přijel pozdě – situace se vymkla z ruky.
Vladimír Bukovsky to popisuje
takto: „Všechno probíhalo velmi dobře, podle scénáře – až do poslední chvíle,
kdy se uprostřed všech těch nepokojů, a po pádu vlády, najednou v Praze
objevil Mlynář. Měl řadu vystoupení v televisi, a měl proslov na
Václavském náměstí. Lidé ale bučeli a pískali, protože jen opakoval staré
slogany z roku 1968. V té chvíli Čechoslováci už nechtěli
,,socialismus s lidskou tváří“, nechtěli žádný socialismus, s žádnou
tváří. Vypískaný Mlynář vycouval ze hry. Protože reakce lidí byla jiná,
než jakou očekával, prostě se otočil na patě a vrátil se do Vídně. A najednou
se ten velmi přesný, a přesně dodržovaný scénář zasekl. Sověti neměli na místě
žádného svého kandidáta. Věci se velmi rychle vymkly z ruky. Havel se svými
přáteli byli na místě a zvítězili na celé čáře.“
Všimněme si, že Vladimír
Bukovský řekl:,,Sověti neměli na místě žádného svého kandidáta.“ Tento známý
ruský disident po neúspěšném puči v Moskvě v srpnu 1991 a po převzetí
moci Borisem Jelcinem využil moment politické nejistoty a získal přístup do
kremelského archívu. Z materiálů, s nimiž se seznámil, je jasné, že proces
pádu komunismu byl událostí v Moskvě předem plánovanou, která probíhala
podle předepsaného scénáře – a vlastně podle několika různých scénářů, podle
specifické situace dané země (např. maďarská varianta se značně lišila od
rumunské). Podle Bukovského byly jedinými státy, v nichž plán neuspěl, východní
Německo a Československo.
Výsledky svého bádání
v kremelských archivech uzavřel Bukovský mj. v knížce ,,Moskevský
proces“. Její polské vydání bylo v roce 1999 ostře zkritisováno na
stránkách ,Gazety Wyborczej‘. Autor byl samozřejmě nejvíce kritisován za
rozšiřování teorií spiknutí. Recensent Gazety radil Bukovskému, aby se raději
zabýval něčím „užitečnějším – psaním politických thrillerů na způsob Roberta
Ludluma“. Oním recensentem byl Leslaw Maleszka, odhalený o dva roky později jako
dlouholetý placený agent SB.
Ve svém textu se Maleszka mj.
vysmíval Bukovského versi sametové revoluce v Česku. Dnes stačí otevřít si
oficiální internetové stránky české policie, a v katalogu tamějšího Úřadu
pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu si vyhledat texty týkající se
podrobností operace ‚KLÍN‘, které potvrzují pravdivost faktů, jak je podává
Bukovsky.
Tyto informace jsou v Česku
veřejně dostupné od roku 1994, kdy byly poprvé publikovány výsledky pátrání
Komise. Je pozoruhodné, že tyto informace nebyly zveřejněny v polských
médiích, přestože v Praze bylo akreditováno hodně korespondentů, a tak
senzační téma muselo být lákavé pro každého novináře. Díky tomu zůstali diváci
polské televize a čtenáři polského tisku uchráněni od pokušení zbytečných
srovnávání s událostmi v Česku.
Teprve ve světle výše uvedených
faktů začíná být jasné, proč se Čechům tak velmi rychle podařilo provést
lustrace a dekomunisaci. Kdyby zvítězila varianta „kulatého stolu“, u kterého
by zasedla „konstruktivní oposice“, jistě bychom se tam dočkali filosofie
„tlusté čáry“.
Musíme dodat, že schválení
lustračního zákona se setkalo s prudkým útokem velké části českých medií,
jejichž publicisté již již slyšeli nářek na hranicích pálených čarodějnic.
Útoky najednou umlkly v květnu 1992, kdy dva konservativní deníky,
‚Telegraf‘ a ‚Metropolitan‘, zveřejnily průkazkové fotografie spolu
s osobními údaji 400 českých novinářů, kteří byli nepochybnými agenty
bezpečnosti. Nepochybnými, to znamená takovými, kteří skutečnost své spolupráce
s StB potvrdili vlastním podpisem, často za poskytování honoráře.
Události roku 1989
potvrzují postřehy Rogera Mucchielliego, který již v roce 1971 ve své
práci ‚Diverse‘ napsal, že bez tisku, rádia a televize by dnes byla
desinformace bezmocná, protože „masová média jsou ideálním novodobým nástrojem k
manipulaci veřejného mínění“.
Marshall McLuhan se jednou optal
svých posluchačů: „Jakým způsobem se dnes loví lidské duše? Udicí nebo sítí?“
Když mlčeli, odpověděl: „Ani udicí, ani sítí. Udicí se lovilo v dobách
apoštolů, sítí – v době Guttenbergově. Dnes se vyměňuje voda. A dělají to
elektronická media.“
Kdybychom přenesli toto
přirovnání na naše téma, ukázalo by se, že udicí lovili kupci na starodávných
tržištích, sítí intelektuálové ve svých knížkách a brožurách, a dnes nám media
vyměňují vodu – mění nám naše přirozené prostředí, protože naším prostředím je
čím dál více informační prostor.
Vůči manipulaci, desinformaci a
provokaci zůstává úkolem vlastně jedno: nedovolit jim, aby ulovili naše duše.
Překlad
z polštiny pořídil Petr Vančura, listopad 2005