PODPORUJEME

Národní pochod pro život a rodinu 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Stát, obce, občanská společnost – solidarita, subsidiarita, obecné blaho (východiska a postoje)

Ideální stát by měl zajišťovat svobodu každého jednotlivce ve vztahu k vládě, ostatním složkám společnosti i jiným občanům. Stát nemůže plnit funkci svědomí: stará se pouze o prosperitu společnosti a nikoli jedinců, stíhá zločiny a nikoli hříchy. Žádný stát neučiní člověka dobrým, snadno jej však může učinit zlým. Proto je mnoho věcí, které vláda nemůže dělat, mnoha dobrých věcí se musí zřeknout a přenechat je někomu jinému. Nemůže například lidi krmit, obohacovat, učit ani měnit. Stát nesmí nikdy nic dělat libovolně, musí být nutně svázán všemi možnými zákony. Základní úlohou státu je udržovat mír, chránit vlastnictví a smlouvy a organizovat obecně prospěšné aktivity.

Socialisté de facto kopírují velmi starou ideu zbožštění státu jako absolutní instituce, jíž je všechno dovoleno a jednotlivec či jakékoliv společenství lidských jedinců je povinno se tomuto jednostrannému diktátu podřídit. Jde o snahu ovládnout jedince a vybudovat si nekontrolované mocenské pozice ve státě. Nástrojem k takovému ovládnutí pak často bývá volání po rovnosti, nacionalismus, nebo obojí. Na straně těch, kteří s takovým pojetím politiky sympatizují, se skrývá vnitřní úmysl zbavit se své sociální a osobní odpovědnosti a zajistit si na úkor jiných přijatelně pohodlný život. Takto de facto dochází k degradaci lidské důstojnosti a popření individuální svobody každého jedince a to ve prospěch neosobní a zbožštěné instituce státu.

Konzervativci se proti těmto tendencím rozhodně staví. Víme, že je třeba postupovat nekompromisně vůči všem pověrám a politickým skupinám, které se snaží učinit ze státu náboženskou ikonu přivlastňující si právo, aby každý bez rozdílu obětoval celý svůj život a všechny své tvůrčí síly tomuto bezohlednému monstru moci.

Z přirozenosti člověka plynou totiž tři základní principy, na kterých má být společnost založena: solidarita, subsidiarita a obecné blaho. Princip solidarity zavazuje lidi k vzájemné podpoře a tím i k loajalitě vůči státu. Princip subsidiarity zavazuje stát umožnit každému svobodné naplnění svého života, které závisí především na schopnosti a ochotě jednotlivce ujmout se iniciativy, podstupovat námahu a směřovat k vytčenému cíli. Co jednotlivec může vykonat z vlastní iniciativy a vlastními silami, nemá mu odnímat a přebírat stát. Stát rovněž nemá brát na sebe úkoly, které mohou samostatně plnit rodiny nebo obce. Konečně obecné blaho zavazuje stát podporovat takové politické a sociální podmínky ve společnosti, které podporují lidskou vzájemnost.

Cílem vlády by nemělo být učinit ze všech občanů jednolitou kompaktní masu, ale umožnit každému, aby se mohl mít lépe. Právě v tom spočívá politika snižování daní a omezování regulací. Umožňuje rodinám více investovat do budoucnosti své a svých dětí, podporovat nejrůznější humanitární a občanské aktivity. Opačný přístup vede k utlumení iniciativy občanů, což má za důsledek nárůst počtu těch, kteří chtějí na životě společnosti jen parazitovat. Přesáhne-li jejich počet určitou hranici, jsou výdaje ostatních občanů natolik neúnosné, že mnozí takovou společnost opouštějí.

Pro zdravou společnost je nejdůležitější, aby si zachovala mezi podnikatelskou a vládní sférou nezávislý sektor, který může efektivněji poskytovat mnohé z toho, o čem si nyní myslíme, že musí poskytovat vláda. Přirozenou ochranou nejrůznějších menšin jsou právě zprostředkující struktury stojící mezi občanem a státem. Ony jsou základem občanské společnosti, protože umožňují realizovat mnohotvárné lidské potřeby a zájmy a realizovat cíle, které většina opomíjí nebo nechápe. Podnikatel produkuje výrobky nebo služby, stát řídí. Neziskové organizace nedodávají ani výrobky ani služby ani neřídí. Výsledkem jejich práce je změna lidské bytosti. Jejich cílem produktem je vyléčený pacient, dítě, které se něco naučí, mladí lidé, z nichž vyrostou řádní dospělí, osamělí, kteří naleznou přátele, zoufalí, kterým je otevřena naděje, bezradní, kteří mohou nalézt a uplatnit své schopnosti, apod. Dobrá politika stimuluje rozvoj tohoto sektoru a přenechává mu většinu aktivit, které by jinak musel zajišťovat stát.

Solidarita a sociální pomoc

Solidaritu a sociální pomoc redukují socialisté i liberálové na pouhou otázku ekonomické a materiální intervence. Základní vzorec této představy sociální pomoci je velice jednoduchý: okrást bohaté a prosperující a přivlastnit si to, co nám po právů vskutku nepatří. Takový názor však lze spíše označit jako představu o asociální nespravdlnosti, neboť v konečném důsledku implikue prosté rozdávání hmotných statků a finančních zdrojů těm, kteří svoji potřebu zakládají na subjektivním přesvědčení, že nemají dost a proto potřebují více. Tento nebezpečný trend se stává dnes již těžkou a poměrně závažnou názorovou nemocí zasahující podstatnou část společnosti. Takovýto způsob sociální pomoci je ale ve své podstatně asociální a mravně nepřijatelný.

Konzervativci vědí, že je-li sociální pomoc redukována pouze na materii, jedná se v podstatě o nedostatek sociální sounáležitosti, protože v solidaritě není rozhodující materiální složka, ale duchovně-sociální kompetence solidarizujícího na straně jedné a přijímajícího sociální pomoc na straně druhé. Materiální složka je pouze věcným vyjádřením tohoto vzájemného duchovně-sociálního vztahu. Hlavní tedy je, aby v základě sociální pomoci stálo pochopení celého člověka v jeho přirozenosti, nekonečné hodnotě a důstojnosti, spolu s přirozeným vztahem mezi tím, kdo pomoc poskytuje a tím, kdo ji přijímá. Až od toho je nezbytné případně odvozovat, jak může či má být nakládáno s onou materiální složkou pomoci - tedy tak, aby byla maximálně podpořena věc hlavní.

Má-li být sociální pomoc skutečně a dlouhodobě účinná, je nezbytné vycházet z pravdy o člověku a jeho přirozenosti. Základním příkazem sociální povinnosti a solidarity pro každého člověka je především odpovědnost. Je to odpovědnost k sobě samému, ke své rodině, obecně k bližnímu svému a společenství v němž člověk žije a na kterém je ekonomicky, morálně, nábožensky a kulturně do značné míry závislý. Chápeme-li tedy solidaritu a sociální rozměr lidské bytosti v tomto kontextu a připojíme-li k tomu ctnost spravedlnosti, nabývá pojem sociální spravedlnosti naprosto jiný význam, než v materialistickém (tedy ať už socialistickém či liberálním) pojetí. Smysl pro sociální spravedlnost je situována do oblasti hierarchie duchovních hodnot každého člověka a současně se také spolupodíllí i na jeho mravní kvalitě. Ctnost spravedlnosti je přitom ctností disponující spravedlivého dávat každému to, co mu podle práva náleží, a odnímat to, co mu podle práva nenáleží. To je také důvodem proč je třeba zásadním způsobem odmítnout chápání sociální spravedlnosti coby výše uvedeného prostého rozdávání materiálních prostředků.

Jistě nelze zůstat netečnými k těm, kdo pomoc jiných skutečně potřebují. Pomoc je nezbytné zaměřit k cílovým skupinám skutečně strádajících, jakými bezesporu jsou vdovy vychovávající malé děti, sirotci, kteří nedosáhli věku dospělosti a jsou proto na solidární pomoci přímo závislí, a také osamělí staří a nemocní lidé nemající žádné příbuzné. Smyslem sociální pomoci má být projev sounáležitosti s bližním, je také projevem dobroty lidské duše a proto je jakákoliv nezodpovědná manipulace a spekulace s darovanými prostředky těžkou a nezaslouženou urážkou těch, kteří tyto dary pomoci poskytují. Potřební a strádající přitom téměř vždy trpí nepoměrně více duchovně než materiálně a duchovní rozměr strádání nemůže nikdy žádná materie vyřešit.

Sociální spravedlnost

Otázka sociální spravedlnosti velmi úzce souvisí s různým pojetím práva. Na jednom pólu stojí koncepce socialistická - koncepce pozitivní: založení nároku. Právo vnímané jako nárok operuje s takovým pojetím spravedlnosti, které určitým jednotlivcům či skupinám dává výsadu být v právu a priori. Pro skutečný soud, soud, který právo nalézá, zde není místo; nárokové právo je výsledkem předchozího „soudu" společnosti, případně nám obzvlášť dobře známé „vůle lidu". Bezesporu ušlechtilá a dobře míněná snaha skutečné pomoci potřebným, která se objevila v souvislostí s krizí v třicátých letech a jejímž výrazem byla idea sociální spravedlnosti se díky tomuto mylnému chápání pojmu práva dostala do slepé uličky. Snaha socialistů a liberálů převést každou prospěšnou a žádoucí věc na právo vedla totiž zcela přirozeně k argumentaci, že pokud je něco právem, pak rovný přístup k témuž je také právem. Je-li ale rovný přístup ke všem dobrým věcem právem, pak každá odchylka od statistické rovnosti je odepřením tohoto práva a tedy diskriminací. Každá skupina má potom oprávnění od státu vyžadovat, aby jí tato její práva zajistil. Tím se ovšem dostáváme k naprostému rovnostářství, které je v příkrém rozporu s lidskou přirozenosti a schopností jakéhokoli reálného státu tato práva uspokojit.

Takové chápání sociální spravedlnosti neklade nároky na jednotlivce, ale na stát. Nehovoří o tom, co mohou udělat jednotlivci, ale o tom, co má udělat stát. Sociální spravedlnost v tomto pojetí je rysem společnosti, je používána k popisu stavu věcí - zejména za situace materiální nerovnosti. Pokud by sociální spravedlnost nebyla žádnou ctností, její nárok na morální pozici by vyzněl naprázdno a jediné, co zbývá, je použití moci státu k prosazení redistribuce příjmů nátlakem. Sociální politika je pak redukována na organizování solidarity státem. Tím se ovšem v politice zakrývá skutečná podstata věci. Cožpak může neosobní a chladná státní byrokracie mít něco společného se solidaritou? Ve skutečnosti nejde o žádnou solidaritu, nýbrž o klasické přerozdělování, které je zdrojem čím dál větší moci státu. Ten svou rozpínavost zase zpětně zdůvodňuje nutností „organizovat solidaritu". Tím se bludný kruh omylů uzavírá a je nejvyšší čas jej rozetnout.

Na druhém pólu stojí koncepce negativní, konzervativní: ochrana před agresí a násilím. Spravedlnost je stav být v právu vůči každému násilníkovi a agresorovi. V případě sporu rozhoduje o tom, kdo je v právu s konečnou platností soud. Spravedlnost se zde tedy děje soudním přezkumem jednotlivých stran sporu. Konzervativci respektují, že solidarita, podobně jako spravedlnost, působí veskrze pozitivně a nepochybně obě patří mezi ctnosti. Jako takové jsou však kvalitou jednotlivce a nikoli kolektivu. Podle pravé a odůvodněné koncepce sociální spravedlnosti není sociální spravedlnost nějakým druhem spravedlnosti běžné, ale je běžnou spravedlností aplikovanou na společnost. To znamená, že je primárně otázkou respektování svobodné vůle členů společnosti. Ještě lépe vyjádřeno, společnost je sociálně spravedlivá, jestliže

- její obecně vyznávaná kultura respektuje svobodu vůle,

- totéž činí její platné zákony,

- její ústava či zákonodárný systém zajišťují, aby zákony takovými byly.

Sociálně tržní hospodářství

Liberálové i socialisté, jakožto materialisté, vnímají společnost primárně skrze ekonomiku. Pro první je bohem trh, pro druhé plán.

Idea sociálně tržního hospodářství, kterou jako konzervativci upřednostňujeme, vychází z pojímání sociální spravedlnosti nebo solidarity jako individuální ctnosti, i když s těmito pojmy neoperuje. Říká především to, že národohospodářsky neutrální a autonomní sociální politika patří minulosti a musí uvolnit místo sociální politice, která je v souladu s politikou hospodářskou. Tím se především poukazuje na zapojování soukromé iniciativy při zvládání nejrůznějších životních příhod a nehod, podobně jak je jednotlivci v tržním hospodářství přenecháno rozhodování o produkci a konzumu. Varuje před vývojem k „zaopatřovacímu" státu, který spatřuje již v pouhém vynucování povinného pojištění, protože se nesnáší s hospodářskou svobodou. Místo toho podtrhuje princip subsidiarity jako jeden z nejdůležitějších principů pro sociální zabezpečení.

Sociálně tržní hospodářství není žádnou střední cestou mezi ekonomikou volného trhu a socialistickým plánováním. Jeho základním prvkem je však řízení procesu výroby prostřednictvím trhu, doplněným o zodpovědný systém sociálního vyrovnání, který umožní všem přiměřenou účast na blahobytu. Na prvním místě je vždy zásada svobody a tím i osobní odpovědnost lidí v hospodářském procesu.

 

Na základě pověření Sněmu přijato Generální radou Konzervativní strany v Brně, 2. prosince 2013.