Autor: Jiří Nedoma

Archiv Petra Zídka a Paroubkův koncert velmocí

Od dob ruských carů jestliže Rusko získalo nová území, vždy se obávalo o svoji novou hranici a znovu tlačilo na své nové sousedy jako na ty předchozí, v té době již okupované.

---

Ve středu 5. srpna 2009 vyšel v LN komentář novináře Petra Zídka ke komentáři bývalého českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga v Respektu na názory předsedy ČSSD Jiřího Paroubka po jeho návratu z Ruska a jeho rozhovorů s ruským premiérem Vladimírem Putinem. Šéf ČSSD se svém rozhovoru LN sdělil, že „už to nemůže být jen jedna země, která bude dělat hlídače světového pořádku, ale že to musí být nějaký koncert velmocí, které budou v tomto směru působit a navzájem respektovat své zájmy." Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg na to v Respektu reagoval slovy: „Tak to nás Pánbůh ochraňuj, koncert velmocí fungoval vždycky jen velmi krátkou dobu a pak to vedlo k velkým konfliktům". Na to reagoval pan novinář, že „skoro se nechce věřit, že bývalý ministr zahraničních věcí mohl pronést takovou nejapnost." Pak se snažil vysvětlit pojem „koncert velmocí", a jak vysvětloval, základem dlouhého období bez válek po napoleonských válkách až do počátku krymské války byla tzv. Svatá aliance, smlouva mezi Rakouskem, Pruskem a Ruskem. Podle Petra Zídka architektem Svaté aliance byl kníže Klemens Metternich a jeho spolupracovníkem a následně i jeho nástupcem v úřadě byl příbuzný bývalého českého ministra Felix kníže Schwarzenberg. Jak novinář Petr Zídek uvádí Svatá aliance byla předchůdkyní pozdější Společnosti národů, Organizace spojených národů i Evropské  unie. Skutečnost však byla naprosto jiná než Petr Zídek uvádí.

Na počátku 18. století Rusko o svoji existenci bojovalo se Švédskem u Poltavy, jeho západní hranici tvořila řeka Dněpr. Na konci 18. století se již Rusko stalo hlavním podílníkem při dělení Polska. V roce 1804 se ruský car Alexander I. obrátil na tehdejšího anglického premiéra Williama Pitta jr. s plánem na všeobecný mír v Evropě. Car Alexander I. se v duchu osvícenských myšlének cítil mravním svědomím tehdejší Evropy, přestože se zásadami osvícenských filosofů ve své zemi neřídil, podobně jako Stalin a jeho následníci ve dvacátém století. Jeho cílem bylo, aby se evropské mocnosti zreformovaly, zřekly se feudalismu a své spory předkládaly k arbitrážnímu mezinárodnímu řízení, samozřejmě pod ruským vedením. Po několika letech obrátil o 180 stupňů a stal se zastáncem opačných autokratických názorů. Carův projekt však nevyhovoval Anglii, ale ani evropským mocnostem Rakousku a Prusku, v té době druhořadým mocnostem sužovaných Napoleonem. Premiér William Pitt jr. navrhl místo toho program evropské rovnováhy, která se pak skoro doslovně stala na Vídeňském kongresu (započal svoji činnost v září 1814) základem uspořádání v Evropě, známá jako Aliance čtyř, jež byla tvořena Anglií, Rakouskem, Pruskem a Ruskem. Svatou alianci navrhl ruský car Alexander I., který se jako vítěz v r. 1815 cítil povolán přetvořit úplnou reformou mezinárodní systém, založený nyní na konzervativních náboženských pravdách - tedy na opačných principech než navrhoval před 11 lety anglickému premiérovi Pittovi jr. Rakousko se obávalo budoucího silného vlivu Ruska, proto Metternich přepracoval carův návrh, ve kterém náboženský princip byl nahrazen požadavkem, že signatáři udrží vnitropolitický status quo. Podle Metternicha tímto způsobem bylo možno omezit vliv Ruska a tak cara zavázat k podpoře legitimních vládců v Rakousku a Prusku a v boji proti myšlenkám revoluce šířících se Evropou z Francie. Ke Svaté alianci se Anglie odmítla připojit, neboť nesouhlasila s možností zasahování do vnitřních záležitostí jiných států jednou z velmocí.

Po porážce Napoleona v Rusku si Metternich uvědomil, že Rusko představuje z dlouhodobého hlediska potenciální hrozbu, proto se snažil eliminovat carovy ambice - to byl hlavní cíl Rakouska i Pruska ve Svaté alianci, které po napoleonských válkách byly ekonomicky i vojensky vyčerpané. Proto hlavní silou míru po dlouhou dobu dvou generací byla Aliance čtyř, neboť Anglie svojí politikou podporovat slabšího udržovala v Evropě celkovou rovnováhu.

Proto se nemýlí bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ale naopak se mýlí předseda ČSSD Jiří Paroubek a novinář Petr Zídek, neboť historie se opakuje, opakovala se po II. světové válce, kdy se hranice Ruska posunula až k Labi a nyní jsou opět tendence tyto pozice znovu získat zpět. Gruzie, Čečensko, celý Kavkaz a Zakavkazí, ale i střední Evropa je toho opět důkazem. Proto nás Pánbůh ochraňuj od novinářů a politiků typu Petra Zídka, kteří neznají souvislosti a tvrdí jen polopravdy, které jsou horší než největší lži. Od dob ruských carů jestliže Rusko získalo nová území, vždy se obávalo o svoji novou hranici a znovu tlačilo na své nové sousedy jako na ty předchozí, v té době již okupované. Proto ta Metternichova obava z Ruska, které pronikalo do Polska a na Balkán, proto ta Svatá aliance, tedy snaha jak udržet cara pod dohledem jako jakéhosi spojence. Podobnou situaci řešil Churchill po druhé světové válce v případě Stalina, takže nic nového ve středoevropském regionu. Podobnou situaci řešíme i dnes, proto ten dopis exprezidenta Václava Havla a dalších představitelů střední Evropy novému americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Jak nás historie již několikrát poučila silná střední Evropa je předpokladem stability celé Evropy.

Historie se neustále opakuje, proto je třeba znát všechny historické souvislosti a vzájemné vazby mezi mocnostmi. Jinak se napáchá více škod než užitku. Lehkomyslnost politiků je drahá záležitost za kterou se draze platí i po několik generací.

Jiří Nedoma

V Praze, 6. srpna 2009

 

---