Autor: Jiří Schlanger

Senátor Julínek zakládá akciovky?

Ad text uveřejněný v Právu 13. května. Nejen o privatizaci nemocnic...

---

Pan senátor Julínek při své úvaze (Právo 13. 5.) o hospodářskoprávní formě nemocnic naprosto objektivně kritizuje nynější formu příspěvkové organizace. Škoda je, že se nepodíval do nedávné historie, kdo a v jakém úřadu do české legislativy tohoto kočkopsa implantoval. V řadě věcí nemá pravdu.

Za prvé není pravda, že by veřejní zřizovatelé v západní Evropě zřizovali nemocnice jako akciové společnosti - nedělají to a ani to dělat nechtějí. V některých státech to ani ze zákona dělat nemohou, protože zákony takových zemí stanoví, že veřejné nemocnice (ty které mají dosáhnout na veřejné finance v národním systému zdravotní péče) musí mít formu "non for profit", tedy neziskové organizace. Platí to pak i pro soukromé vlastníky, pokud chtějí nemocnici provozovat - prostě zákon je zákon. Akciové společnosti jsou naopak společnosti přímo zřízené pro profit. Ten plyne akcionářům buď ze zhodnocení majetku (růst ceny akcií), nebo z rozdělování zisku. Roubovat non for profit režim na obchodní společnost skrze stanovy akciové společnosti formálně lze, ale považuji to za stejnou deformaci jako mít příspěvkovou organizaci bez příspěvku. V řadě zemí mají skutečně zvláštní právní úpravu, která upravuje formu veřejných nemocnic, například v Německu či Rakousku. Ostatně takový zákon už mělo i RakouskoUhersko (zákon o nemocnicích a dalších ústavech humanitárních).

Další, s čím ze slov senátora Julínka nesouhlasím, je, že založení akciové společnosti není privatizací. Obchodní právo je součástí práva soukromého. Je tedy zřejmé, že akciová společnost je subjektem soukromého práva, ať ji založí kdokoli (platilo to i pro státní akciové společnosti). Veřejný subjekt svůj majetek ochrání, když majetek do akciové společnosti nevloží a založí akciovou společnost pouze k tomu, aby provozovala služby a majetek spravovala. Jakmile však majetek do akciové společnosti vloží, přestává být vlastníkem majetku - je nadále již pouze vlastníkem akcií a majetek je součástí jmění akciové společnosti, je zprivatizován! Akcie jsou si přitom ze zákona vždy rovny, podstatné je, kdo je v jakém počtu vlastní. Privatizace jiných dříve veřejných statků nám ukázala několik scénářů, jak stát nebo obce o majetky přišly. První možností je navýšení jmění akciové společnosti. K tomu dochází zejména při potřebě investovat. Dovedu si představit, jak kraj přijme soukromou investiční iniciativu v momentě, kdy se mu nebude dostávat finančních prostředků na investici do nemocnice. Při zhodnocování majetku soukromými investicemi se postupně budou měnit poměry vlastnictví akcií a privátní subjekty budou v souladu se zákonem nabývat větších práv, až společnost ovládnou. Druhý známý scénář spočívá v bohulibém rozdělení akcií mezi řadu samosprávných orgánů, aby se tak dal najevo jejich zájem na veřejném statku a podíl v rozhodování. V momentě, kdy se některá z participujících samospráv zadluží nebo prostě potřebuje peníze pro rozvoj své obce, akcie se stanou předmětem obchodu a přejdou do privátních rukou (tak díky městům a obcím stát přišel o majoritu v severomoravských dolech, v energetických rozvodných sítích). Třetí alternativa začíná zadlužením nemocnice ve formě akciové společnosti u dodavatelů. V tu chvíli přicházejí dodavatelé s návrhem, že odkoupí pohledávku jako balík akcií od veřejného zakladatele. Ten, nemaje vlastní prostředky k uhrazení dluhů, nemá zbytí (další alternativou může být konkurs, a to je privatizace natotata) a prodává své podíly dodavatelům, kteří užívají výhody monopolizace na trhu. Velmi by mne překvapilo, kdyby takto zadlužené nemocnici, která má monopolní postavení v síti a je v regionu nenahraditelná, nepřispěchaly na pomoc distribuční farmaceutické firmy. Je tedy nasnadě, že samotná forma akciové společnosti plodí privatizaci přímo i zprostředkovaně.

Pokud někdo fandí obchodnímu právu a chce zachovat státní vlastnictví, pak jedinou formou, kterou zná český právní řád k tomuto účelu, je státní podnik. Jako státní podnik by však mohly nadále působit pouze nemocnice zřízené státem (a na bázi státního majetku). V tom případě by ovšem reforma veřejné správy s převodem státního majetku dvou krajských a mnoha okresních nemocnic v tomto a příštím roce učinila takovému projektu přítrž. Pokud si naopak někdo myslí, že pro nemocnice je vhodné užít formy obecně prospěšné společnosti, pak je to z jeho neznalosti daňových poměrů pro tyto společnosti platných a skutečnosti, že i tato společnost je subjektem práva soukromého. Stálo by proto za to, opustit klamné iluze o tom, že se v daném právním rámci lze efektivně vypořádat s otázkou, jaká je vhodná forma pro veřejné nemocnice. Přínosnější by bylo dokončit již opakovaně zahájenou práci několika týmů, které se snažily připravit návrh zvláštní právní úpravy hospodářsko-právní formy subjektu veřejného práva pro poskytování veřejných služeb obecně nebo konkrétně pro veřejné nemocnice. Nové volební období je proto šancí.

 

Jiří Schlanger

člen Smírčího soudu Konzervativní strany

 

Publikováno v Právu 24. 5. 2002, přetištěno se souhlasem autora.

---