Autor: Tomáš Haas

Velké listopadové spiknutí a pan Hofhanzl

Reakce Tomáše Haase na článek dr. Hofhanzla "Václav Klaus, hlavní pretendent role českého prezidenta". Se souhlasem převzato z Neviditelného psa. Autor dodává: "...aby byl článek pochopen, je potřeba číst i další článkym které jsem tomuto problému věnoval, jsou k nalezení hlavně ve Fragmentech a na Virtually".

Chtěl jsem napsat tento článek jako polemiku s článkem pana Hofhanzla "Václav Klaus, hlavní pretendent role českého prezidenta" v Neviditelném Psu. Problém je, že není o čem polemizovat, není v něm jediná myšlenka, založená na rozumných a věcných argumentech, se kterou by se dalo souhlasit , nebo se jí pokusit jinými argumenty vyvrátit. Je to tedy ne polemika, ale reakce.

Nemám rád spikleneckou teorii dějin. Je intelektuálně nepoctivá, začíná tím, že si autor napřed utvoří závěr, postaví jej na kostru hypotézy, a doplní stínovou svalovou hmotou pečlivě vybraných zlomků faktů, větší částí polopravd a tam kde ani to nepomůže, doplní fantasií . Ano, historie je plná spiknutí, a v jistém slova smyslu každá revoluce, každý násilný nebo náhlý dějinný zvrat v sobě obsahuje velké nebo menší prvky spiknutí. Pokud jsou předmětem zkoumání historika, začíná hledáním zdrojů, analýzou faktů, ověřováním hypotéz, a tvorba závěrů přijde až na konec. Pokud nejsou opřeny o pevnou kostru ověřených skutečností, může být konstrukce nabídnuta k diskusi jako hypotéza, ale poctivý autor je nikdy nevydává za fakta. U spiklenecké teorie obecně platí, že pracuje opačně, je plná tvrzení, jež nejsou ničím podložitelná, není možno zkoumat a ověřit její závěry. Ty jsou produktem autorovy fantazie, i když někdy vypadají věrohodně, bližší pohled nutně odhalí jejích prázdnotu.

Článek pana Hofhanzla není typickým příkladem obecné spiklenecké teorie, je spíše příkladem její specificky české formy, která je tolik populární v laciných hospodách, kdosi to nazval "politika 4. cenové skupiny", a skutečně tomuto popisu odpovídá. Pan Hofhanzl si vzal na mušku zejména bývalého pana presidenta Havla, a kandidáta na presidentský úřad Václava Klause, kterého tituluje "hlavní pretendent", a který se zdá být hlavním cílem útoku jeho "historické" analýzy.

Začíná zmatenou historicky moralistickou exkurzí, ve které nevím proč každá instance slova kultura je spoutána do uvozovek, takže není jasné, kdy je míněno popisně a kdy je míněno pejorativně. Budí to dojem, že pan Hofhanzl nemá to slovo rád. Celý článek je plný pompézních a obecných frází, které dohromady, pokud se jimi čtenář prokouše, obsahují sdělení, že pan Hofhanzl nemá rád ani komunismus. Tento pocit s ním sdílím, ale nevím, proč to nemohl říci jednodušeji a srozumitelněji.

Tolik o formě, obsah je zajímavý tím, že obsahuje stejně jako všechny jeho články a projevy nic, než nesmiřitelná a neomylná kategorická tvrzení, například že neexistoval "polický disent připravený převzít moc a zodpovědnost, nebereme-li v úvahu vyloučené komunisty, kteří prohráli ve vnitřním stranickém konfliktu".

Pan Hofhanzl se ve svém bojovém zápalu dostal tak daleko, že tvrdí, že nebylo nikoho kromě komunistů nikoho, kdo mohl převzít odpovědnost za stát, že nekomunistická část národa nebyla ochotná a schopná převzít za tento prostor a stát zodpovědnost, a "oficiální disent, nebo to co se za něj vydávalo, byl v převážné míře tvořen lidmi, kteří nebyli schopni převzít zodpovědnost za stát, sami byli poznamenáni komunistickou 'kulturou'".

Nekomunistický disent zde byl, někteří jeho představitelé skončili na šibenici, statisíce jeho členů prošly jáchymovskými lágry, Bory, Mírovem a emigrací. Je nepoctivé vyloučit z něj i to, co pan Hofhanzl nazývá "oficiálním disentem", je to stejně nesmyslné jako zamítnout protinacistický odboj, protože byl profízlován gestapem.

Další statisíce a miliony lidí kteří žili v této zemi, nejsou hodni jeho pozornosti, nebyli připraveni převzít moc, na rozdíl od pana Hofhanzla nepřipravili a pohotově neuplatnili "politický program cesty k potření komunismu a obnovení demokratické 'kultury' a poměrů", a žili své životy pouze jako reagující živočichové.

Pan Hofhanzl má svérázný přístup k historii i v jiných jeho článcích. Nelze se tomu ani divit, hodnotí li pan Hofhamzl českou historii takto: "Byli jsme většinou pasivními účastníky dějinných konfliktů. Naučili jsme se přikrčit a přežít. Maximálně okrást mrtvého vojáka některé z válčících stran".

Pan Hofhanzl se jako sebevzdělaný historik rozhodl uvést na pravou míru i americkou historii. "Federalisté jako strana svůj boj prohráli, ale hluboce ovlivnili a poznamenali vývoj americké demokracie". e článku, ve kterém napsal tuto moudrost nezasvěcenému čtenáři nevysvětlil kdo byli federalisté, a o co bojovali. Pro vysvětlení, federalisté byla skupina soustředěná kolem Alexandra Hamiltona, která na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století v diskusních článcích v tisku a jiných publikacích prosazovala silnější ústavní roli federální vlády. Jejich "prohra" spočívala v tom, že jejich pojetí ústavy získalo převahu, a americká ústava získala svůj charakter a obsah. George Washington nebyl formálně členem federalistické strany, ta během revoluce ani formálně neexistovala, ale byl definitivně federalistou, jeho následovník, kandidát federalistů John Adams byl prvním americkým presidentem zvoleným za politickou stranu. Strana zanikla po roce 1816.

Povšiml si, že "prvé parlamenty a parlamentní způsoby vlády vznikly na ostrovech. Islandský Althing, anglický parlament a i Kongres spojených států vznikl ve své době fakticky na ostrově". Vraťme se k české historii, pan Hofhanzl i zde přinesl několik originálních postřehů.

Českomoravský prostor byl po dobu jednoho tisíciletí hraničním územím mezi evropskou křesťanskou a byzantsko-ruskou civilizací.

Podíváme li se do doby nám bližší, k počátku dvacátého století, ke vzniku Československé republiky, dozvídáme se od pana Hofhanzla, že Československo dosáhlo svého uznání ne na válečném poli, stalo se tak proto, že takové rozdělení Podunajské říše vyhovovalo představám některých vítězů války. Jen legie svým průchodem rozpadajícím se Ruskem prokázaly naši vůli po svéprávnosti.

Nezní to téměř jako školní výlet, ze kterého si legináři přivezli nezávislost své vlasti jako suvenýr? le největším přínosem pana Hofhanzla české historii je jeho koncepce "Velkého Listopadového Spiknutí".

Jak jsem napsal, nemám rád spiklenecké teorie dějin, přiznám se však, že jsem si s úsměvem přečetl tuto nejnovější. Četl jsem jich několik předtím, většinou se shodují v tom, že listopad byl ve větší či menší míře dílem STB, většinou se rozchází v tom, kdo byl partnerem STB, všechny obsahují klasické ingredienty spikleneckých teorií, trochu pravdy, daleko více polopravd, hodně fantasie a žádný konkrétní důkaz. Bez ohledu na jejich kvalitu ale většina jejich autorů, pokud se pod nimi podepsali, je poctivě podává jako hypotézy, jako názor. Ne tak pan Hofhanzl. Že v tom bylo STB a komunistická rozvědka ví i on, on ovšem teorii tvořivým způsobem rozvedl, uzavřel, a vytvořil z ní historickou "objektivní pravdu", odhalil listopad jako Matku všech spiknutí. Dokázal spojit všechny starší teorie tím, že zavrhl zastaralé dělení na viníky a podvedené, byli v tom všichni. Stačí si přečíst jeho články, vše do sebe zapadá jako klíč do zámku. Všichni od Mohority, Štěpána, Adamce a kapitána Minaříka přes Dubčeka, Čalfu, Dlouhého, Havla, Dienstbíra, oba Rumly, Petra Uhla, Klause, Pitharta, Macka, Grebeníčka, Žantovského, Železného a Hanu Marvanovou, až po Zemana, oba Mlynáře, Špidlu, Hegenbarta, oba Bendy, Kühnla a dokonce i Hodače. Pokud se vám některá jména zdají v tomto seznamu absurdní, pan Hofhanzl má po ruce důkazy.

Uvedu jeden pro pana Hofhanzla typický: "Karel Kühnl odešel do emigrace ve stejné době a vlně jako kapitán Minařík a "zimní televizní král" Hodač".

Ve stejné vlně jsem do emigrace odešel i já, jistě mezi spiklence rovněž patřím, a jen to, že mě pan Hofhanzl dosud nezná, zabránilo mému provalení. Nepochybně v některém jeho příštím seznamu zaujmu konečně své zasloužené místo v české historii, hned vedle Klause a Havla. Zatím se tak na spiklenecký seznam pana Hofhanzla dostali všichni, kdo s ním projevili nesouhlas, všichni, kdo odmítají vzít za svou jeho "objektivní pravdu", pro kterou, jak sám v dalším svém článku říká, marně hledal a hledá přívržence všude, od parlamentu až po hospody. "Křičel jsem ve sněmovně, hlasoval, psal. Můj hlas se většinou nedostal ani za dveře jednací síně, mé články mi nakonec nikdo nepublikoval".

Stačí jen dodat, že pan Hofhanzl diskredituje všechny, kdo se pokoušeli, nebo ještě pokusí, o poctivou, mythů zbavenou, historickou analýzu listopadu 1989, která dosud skutečně chybí.

Zůstal vůbec někdo čistý, někdo kdo není listopadovým spiklencem? Napadají mě jen dvě jména, Milouš Jakeš, a Čestmír Hofhanzl. Jakeš bude určitě rád, mýlil se, když si chudák myslel, že je sám, jako kůl v plotě. 

26. 2. 2003

Tomáš Haas