PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

24.09.2007

Autor: Alexandr Tomský

Turecko do Evropy nepatří

Perspektiva vstupu Turecka do EU z pohledu dvou koncepcí evropské integrace.


Všechny spekulativní argumenty na podporu členství Turecka v Evropské unii nejenže neplatí, ale jsou dokonce nepodstatné, protože problém Turecka není problém Turecka, ale politický problém stavu a cíle Unie.

Tak například dobře víme, že existuje vysoká nezaměstnanost mezi mladými lidmi druhé generace arabského původu ve Francii, tureckého původu v Německu a pakistánského původu v Anglii. Zajímavé je, že jde v každém jednotlivém případě o islám. Evropa nemá problémy s integrací přistěhovalců z jiných kultur. Jak obstojí argument, že stárnoucí Evropa bude potřebovat mladou (nekvalifikovanou) pracovní sílu, když si s ní neví rady už teď. Co se týče stárnutí a vylidnění Evropy, tak jde o pravdu částečnou a dočasnou, jež se navíc ani netýká Evropské unie, ale jenom Evropy východní, odkud dnes na Západ proudí milióny lidí. Stárnutí evropského obyvatelstva nebude pokračovat do nekonečna, lidé se přece nebudou masově dožívat sta let, a přestože se tím roční růst unie posílených o přistěhovalce poněkud sníží z dlouhodobých 2,9 %+, hrozí Evropě spíše přelidnění.

Argument, že vidina členství v unii posiluje demokratizaci Turecka, je do jisté míry pravdivý, jenomže demokracie právě tak posiluje práva alevitů, Arménů a jiných menšin a především kurdský zápas o národní identitu a separaci, a tím i značný nacionalismus a konflikt. Evropská snaha vyřadit tureckou armádu z politiky rozhodně neposiluje odluku státu a duchovních. Jak by vypadaly titulky evropských novin jásajících nad vítězstvím umírněného politického islámu, kdyby premiér Erdogan na nátlak armády nevyřadil z volební kandidátky 150 fundamentalistů své strany?

Představa, že rostoucí geopolitický význam Turecka by Unii prospěl, je neméně naivní, vždyť Unie není schopna vyřešit ani problém Kypru, a zatímco je Turecko dnes pro Evropu nárazníkovým státem, s Tureckem by byla zatažena do neřešitelných problémů v Iráku i na Kavkaze, kde má Turecko zcela jiné zájmy než Evropa. Dalo by se říct s nemenší váhou, že by se Unie stala nárazníkovým státem.

Hospodářský význam a prosperita Turecka není zanedbatelná, ale to platí stejně o Číně jako o každé jiné zemi, se kterou Evropa obchoduje, a Turecko jako asociační země je už dávno součástí evropského trhu, se kterým má největší bilanci zahraničního obchodu i investic. Jak si však představují unijní politici zemědělské a sociální dotace do tak chudého tureckého venkova (30% obyvatel), když na ně nemají už teď i bez Turecka. Nezaměstnanost v Turecku (vzhledem k porodnosti) a navzdory hospodářskému růstu stále ještě neklesá, a dokonce i bez sociální podpory je děsivě vysoká a částečně skrytá (30%?).

Problém členství Turecka je absurdní problém evropských politiků, kteří nikdy nedokázali definovat hranice, smysl a cíle Evropské unie. Možná ani nemohli neboť mezi unionisty a ekonomisty nikdy nepanovala shoda.

Pro evropské nacionalisty (Sarkozy, Zieleniec), kteří chtějí budovat společnou Evropu na základě civilizačních hodnot, je Turecko logicky nepřijatelné. A mají pravdu, přestože se jim nepodaří takovou Evropu vybudovat, jelikož společná civilizace je jedna věc a jednotný, polodemokratický, komisařský a imperiální stát věc druhá, a žádné euro a byrokratické sjednocování to nespraví. „Nenastal čas, abychom měli živou sdílenou a dědičnou tradici. A takový čas nikdy nenastane, dokud lidé neobjeví, co mohou milovat více než svou rodnou zem" (G.K.Chesterton). A stěží to bude Evropa napůl islámská! A pokud jde o hodnoty nesdílené, jež nelze tak snadno od politiky oddělit, zeje mezi Tureckem (tím pravým islámským, nejen těmi 20% sekularisty) a Evropou propast. Je to dáno celým odlišným historickým vývojem, a ani diktátorská násilná odluka mešity a státu Mustafy Kemala nebude trvat věčně. Turecká zbožnost roste (41%), tak jako přibývá islámských škol a mešit. Nemusíme hned samozřejmě vidět černě, byly doby, kdy slušné Evropanky středního stavu nosily na veřejnosti závoj, byly doby, kdy byly potraty a homosexualita trestnými činy a kvalitu demokracie to také neohrozilo. Problém je v tom, že je Turecko svou podstatou kolektivistické, buď v náboženském nebo v nacionalistickém významu, a proto je přehrada mezi světskou politikou a kulturou národa vnímána jako něco umělého. Jenom Evropa skutečně tak radikálně oddělila moc císařovu od moci duchovní, že svou vlastní kulturu ztrácí. Jenom Evropa povýšila kacíře nad kolektiv. Jenom Evropa hlásá s Voltairem, že můžeme s někým stokrát nesouhlasit, ale nikdy nesmíme souhlasit, aby mu byl nesouhlas odebrán. Představa umírněných islámských komisařů, kteří mají hrdě reprezentovat turecké hodnoty v Evropské unii, by měla být pro Brusel zlým snem. Rozhodně k nim nepatří umění kompromisu.

Nechci tím samozřejmě tvrdit, že existuje nějaký nepřekonatelný důvod, proč by si Turci nemohli najít liberální rovnováhu mezi fanatickým ateismem Kemala a náboženskou teokracií. V dobrém i zlém jsou natolik evropští a možná jediní z muslimských zemí, kteří tuto šanci mají. Myslím si, že turecký vnitřní spor bude sporem mezi nenáboženským šovinismem a nacionalistickým Islámem, a Evropská unie by s tím prostě neměla mít nic společného, protože politický Islám v turecké verzi bude umírněný, a zároveň pro Evropskou integraci nepřijatelný.

Pro evropské ekonomisty je samozřejmě členství Turecka v Evropě vítané, protože navždy pohřbí nenáviděný sen evropského superstátu a milióny přistěhovalců pohřbí neméně nenáviděný sociální stát.

Avšak nejpodivnější mi na celé hře s Tureckem připadá blamáž, a to na všech stranách. Blamuje se evropská komise, když se domnívá, že slíbené členství Turkům je úspěšnou zahraniční politikou Unie. Její nátlak a ústupky vlády vůči Unii spíše posilují nacionalismus a nechuť vůči Evropě. Blamují se Turci, když si myslí, že mají naději stát se evropskými politiky. Bude jim nabídnuto nanejvýš nějaké pseudočlenství. Blamují se Evropští novináři, a ti zase blamují své čtenáře, pokud píšou, že je členství Turecka reálnou politikou. Není. Ať se nám to líbí nebo ne, státy se silnou historickou pamětí útlaku pod Turky a obrany Západu jako Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Řecko a Kypr nikdy pro členství Turecka ruku nezvednou. Není dobrá, tahle hloupá hra se spřátelenou a sousedskou zemí ani pro nás ani pro ně, protože tím jenom vyvoláváme zbytečné nepřátelství.

 

24. září 2007

 

Alexander Tomský

 

Vyšlo v magazínu Zahraniční politika.

 

+ Pierre Gerbet: Budování Evropy (Karolinum, Praha 2004)