Autor: Vlastimil Podracký

Slušní lidé spolu mluvit musí

Reakce na petici "S pravičáky se nemluví".

---

Levičáci vydali výzvu - „S pravičáky se nemluví" - aby nemuseli mluvit s nikým, protože nemají co říci (viz http://www.nemluvi.wz.cz/).

 

Když vyšla výzva „S komunisty se nemluví", přijal jsem ji s pochopením a připojil se k ní i když jsem si byl vědom, že je to těžké dodržet. Nicméně nelze mluvit s lidmi, kteří stále obhajují totalitu, nechtějí se distancovat plně od zločinů komunizmu a pokud nás zkušenosti z poválečného období poučují, asi by po převzetí moci se nechovali jinak než v r. 1948. Při té příležitosti vzpomínám na svého strýce, který vlastnil stolařskou dílnu a po válce byl komunistou. Stále tvrdil, že Gottwald se zaručil drobným podnikatelům, že jim majetek nezabaví a naopak je bude podporovat. To je stejná rétorika jako mají komunisté dnes. Ale co se stalo? Dílna mu byla v roce 1950 zabavena (kde se vzaly Gottwaldovy sliby?), ale jako komunista byl ustanoven vedoucím. Koncem padesátých let probíhal proces, který bychom mohli také nazvat „asanace", prostě se komunistická strana zbavovala bývalých živnostníků na vedoucích místech. Dělali to velmi šikovně. Tak dlouho je sledovali a možná jim i něco podstrčili, aby je mohli usvědčit z nějakého podvodu. Je s podivem, že tenkrát byli téměř všichni bývalí živnostníci z vedoucích míst odstraněni. Strýce sice nečekal kriminál, jako mnohé ostatní, ale šel jenom k ponku. V roce 1968 si začal veřejně stěžovat na svůj osud, protože se považoval za nevinného a chtěl rehabilitaci. Proto byl samozřejmě potom ze strany vyloučen. Opravdu se naplnilo přesně to, co říkali již staří legionáři, kteří prožili revoluci v Rusku, o komunistech: „Co slovo to lež, co čin to podvod". To si musí uvědomit všichni ti, kteří jako můj strýc s komunisty „mluvili a mluví". Proto ani výzva „S komunisty se nemluví", není nic jiného než snaha, aby se neopakovaly zločiny komunizmu, o kterých se samozřejmě mluvit musí. To ovšem nikterak nebrání tomu, aby se nemluvilo o dalších následných zločinech a praktikách postkomunistického režimu (viz autorova kniha Pozor na tunelování).

Něco jiného je ovšem výzva - S pravičáky se nemluví. Výzva zcela arogantně a možná i s komunistickou sektářskou pýchou odsuzuje celou velikou skupinu obyvatel jiného smýšlení, kteří nikomu nic neudělali, jsou poctiví lidé, kteří chtějí nápravu režimu v rámci demokratických pravidel a nepřichází jim ani v nekrajnějším koutku mysli, že by demokratický režim byl snad něco neblahého. Demokracii nechtějí zrušit, pokud není vyhovující, je nutno ji dopracovat. K tomu v podstatě je otevřen prostor. Lidé se mohou sdružovat do občanských sdružení, psát petice a žádat referendum. Mohou také udělat pochod na Prahu, nebo všeobecnou stávku. A to všechno beze strachu z pracovního tábora nebo odstřelení. Všechny ty stesky nejsou asi podloženy dostatečnými prožitky, když lidé ještě těchto demokratických možností nevyužili. To snad musí někdo v televizi lidi vyzvat, aby šli na Václavák, jako při stávce pracovníku České televize?

Ta odsuzovaná pravice nechce nic jiného, než využívání demokratických pravidel a ne koketování s totalitou. Chce zakládání angažovaných spolků, jako byl třeba Sokol v předválečných dobách. Chce aby místní politika byla v rukou lidí, aby se zde využívalo místního referenda a všech dostupných forem přímé demokracie. Chce aby si obce řešily svoje hospodářské a sociální problémy ze svých nezávislých prostředků. Chce zodpovědnost každého za sebe. Chce co nejširší svobodu člověka, což není nic jiného než co největší pravomoci, ale tomu odpovídající zodpovědnost. Chce zodpovědnost člověka za životní prostředí. Chce občanskou společnost, která by nahradila rozbujelý silný stát. Chce od lidí angažovanost v rámci občanské společnosti. Samozřejmě, že je to pro člověka náročné, ale jinak to nejde! Pravice je si vědoma, že v globálním prostředí se nelze uzavírat v hranicích a že alespoň hospodářský prostor musí být volný (to ovšem neznamená nutnost se otevírat zcela nepřiměřeně také politicky). To není idea pravice, ale zcela reálná skutečnost, kterou nelze odvrátit, protože jinak bychom se propadli do skutečné bídy. Že to nelze jinak, je vidět na tom, že i zodpovědní sociální demokraté odstoupili od své ideje silného státu a přerozdělování prostředků a přidržují se pravicových zásad. Jinak to totiž zodpovědný člověk dělat nemůže.

Co chce levice, kromě rozkladných řečí, které napadají samu podstatu demokracie? Nechce globalizaci, ale jak by ji odstranila? Nechce znečišťování životního prostředí a vyčerpávaní zdrojů, ale nenabízí řešení, kromě odchodu do jeskyň nebo zelené totality. Chce plnou zaměstnanost, ale neví kde vzít pracovní místa. Chce sociální zabezpečení, ale neví kde vzít peníze, aby vysoké daně neohrozily naše podniky oproti zahraničním. Chce aby stát zajistil jistoty lidem, ale nevyzve je, aby šetřili na úkor konzumu, aby si zajišťovali rezervní systémy ať už sami nebo ve spolcích nebo peněžních ústavech pro sebe a pro své děti. Levice, kromě totality jinou konkrétní odpověď nemá. Proto asi nechce s ostatními mluvit. Co by jim asi tak řekla, jak by snesla argumenty proti svým dogmatům?

Je to krásné v hospodě reptat, ale druhý den si v  obchodním domě vybírat zboží z mnohatisícové nabídky. Jen ignorant si přitom nevzpomene na fronty a nedostatek zboží v komunizmu. Proto také se lidé neangažují a využít možností, které nabízí demokracie, se jim nechce, neboť je to obtížné; cíl za to nestojí. Pokud by stál, asi by to udělali. A přesto nelze jinak. Všechno je v lidech. Populistické slibování levičáků, že oni by to zařídili sami bez účasti občanů je zhoubné. Oni by si opět jen zajistili prebendy pro sebe. Stát již nemůže nic řešit. Globální prostředí nutí lidi, aby se sdružovali sami, pěstovali solidaritu a bránili se. Pokud budou lidé svobodni, potom je možné se ubránit všemu, i zahraničnímu kapitálu, i mezinárodním organizacím, i mafiím, i nátlakovým skupinám. Že to lidé neumí je pozůstatek komunistické manipulace, strach a neuvědomění si vlastní svobody a možností, neznalost se organizovat a být solidární. Za to může komunistická totalita. Pokud se z ní lidé neprobudí, opět do ní sklouznou. To je ovšem jako padnout do hrobu.

Proto vyzývám všechny slušné lidi této země - slušní lidé spolu mluvit musí. Názory je nutno jeden druhému říkat. Kdo nechce mluvit s pravičáky nechce mluvit s nikým, protože nemá co říci. Proto i my netvrdíme, že s levičáky nemluvíme, my pouze nemluvíme s totalitními ignoranty. My máme co říci každému demokraticky smýšlejícímu občanovi. Kdo chce dobro této země a nechce jen totalitní jednostranné propagace, mluvit s ostatními musí. Mluvme tedy my, všichni slušní lidé mezi sebou a říkejme si svoje názory. Hlavně se neuzavírejme do sebe a do své sektářské jedinečnosti. Jsme jeden národ a jsme na jedné palubě.

 

Ing. Vlastimil Podracký, Olomouc

---