PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

29.05.2008
Kategorie: Lidská práva

Autor: Vojtěch Pospíšil

Rovnosti a nerovnosti

Rovnost a svoboda - konkurenční hodnoty.


Ač je nerovnost přirozeným zákonem přírody, lidé odpradávna toužili po rovnosti. Je otázkou, které historické uspořádání lidského společenství přineslo lidem více utrpení, zda hierarchické, či to, usilující o rovnost.

Je ale paradoxem dneška, že poté, co bojovníci za rovnost vyhráli první bitvu za odstranění nerovnosti v zákonech a vyhrávají i druhou za zdůraznění rovnosti tamtéž, usilují ve třetí bitvě o uzákonění nerovnosti za účelem dosažení konečné rovnosti.

Rovnost čtyřikrát jinak:

Rovnost jako stejným stejně.

Toto pojetí rovnosti platívalo v dobách, kdy ještě neexistovalo všeobecné, přímé a rovné hlasovací právo, ale již existovala politická svoboda jako kategorie. Proto například ti, kteří platili stejné sumy daní, měli i stejné množství hlasů ve volbách. Byl to v podstatě princip horizontální rovnosti a vertikální nerovnosti. Ti, kteří nesli menší daňovou zátěž, měli hlasů méně. Jelikož na společnou hromadu méně přispěli, měli na rozhodování o jejím použití menší vliv.

Tak například prostějovský lékárník Karel Vojáček s matkou rozdělili v obecních volbách v roce 1870 svých 9 hlasů v poměru 5 Čechům a 4 Němcům a zabránili tak spolu s dalšími zodpovědnými Čechy (např. Františka Chmelařová od Modrého lva) prvnímu českému starostovi Prostějova z let 1867 až 1870 Floriánu Novákovi v pokračování nebezpečně nacionální české vlády.

Tento systém podporoval vládu elit nejen ve smyslu materiálním, ale potažmo i intelektuálním. V takovémto systému by nikdy nezvítězili ve volbách fašisté či komunisté, jejichž voličské jádro tvořili a tvoří vždy ti nejzávistivější spoluobčané.

Rovnost jako rovnost příležitostí.

Mělo to být ideální pojetí rovnosti, ale očekávání nenaplnilo. To, že někdo dostal příležitost vedle jiného postavit se na start, byl jen začátek cesty k cíli. Ale bylo potřeba zajistit ještě rovnost oněch cest.

Rovnost jako rovné zacházení.

Tak dospěla snaha po rovnosti do svého nejvyššího bodu. Další krok se mi jeví jako cesta zpátky. Proč tento krok následuje? Byl vyvolána zjištěním, že rovné příležitosti a rovné zacházení mohou ve skutečnosti upevňovat nerovnost. Jak napsal v jedné ze svých povídek už spisovatel Emil Zola: „...při vznešené rovnosti před zákonem, která zakazuje bohatému i chudému spávat pod mosty, žebrat po ulicích a krást chleba." A protože cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly, objevila se tato rovnost.

Rovnost jako rovnost výsledků.

Tato rovnost popřela celou předchozí cestu. Abychom dosáhli rovnosti výsledků, musíme popřít zásadu rovných příležitostí a rovného zacházení. Musíme zavést obrácenou diskriminaci, které v USA říkají pod dojmem svých historických vin k indiánům a černochům affirmative action (vyrovnávací akce), a pro kterou Češi nalezli krásný eufemistický protimluv pozitivní diskriminace. Jejím nejužívanějším nástrojem jsou kvóty, často eufemisticky nazývané směrná čísla. Těmito kvótami jsou podporovány minority, aby se „dotáhly" na majoritu. Díky nim se například paradoxně většina obyvatelstva, kterou ženy jsou, pokládá za minoritu!

Obrácenou diskriminací postižené školy musím v rámci jakési kvóty přijmout studenta s horšími výsledky z protěžované minoritní skupiny, na úkor studenta lepšího, ale z majoritní skupiny „ostatní". Musí tohoto protěžovaného studenta mírněji hodnotit, aby dosáhl stejného výsledku, jako studenti ze skupiny ostatní. I významné černošské osobnosti se k tomuto systému vyjádřily takto: „Je to systém, v němž se má pomoci osobě A (současnému černochovi) potrestáním osoby B (současnému bělochovi) za to, co osoba C (běloch v minulosti) udělala osobě D (černochovi v minulosti).

Kruh absurdní cesty se tak uzavírá.

Na začátku byl boj proti diskriminaci v zákonech. Později se této diskriminaci pro odlišení od nového fenoménu začalo říkat diskriminace přímá. Stanovuje se pomocí testu „but for/pokud by nebylo". Zjistí-li se např., že osobě by nebyla upřena výhoda, „pokud by nebylo" jejího pohlaví, jde o přímou diskriminaci.

Zaměstnavatel v USA, který odmítal zaměstnávat černochy, zvolil po zákazu přímé diskriminace tuto taktiku. Zavedl testy gramotnosti pro všechny uchazeče, a to i na nekvalifikovaná místa, kde taková kvalifikace nebyla třeba. Tím oklikou opět dospěl k vyloučení černochů ze zaměstnání. A zároveň přispěl k definici nepřímé diskriminace. Je jí takové jednání, které sice staví stejné požadavky před všechny, ale tyto požadavky nesouvisí např. s vykonávanou prací. Jejich důsledkem je jen to, že ztíží přístup jisté skupině, což lze statisticky doložit! Tento a další případy vedli k boji za zdůrazňování rovnosti v zákonech včetně vylučování nepřímé diskriminace. A vedly k boji aktivistů za změnu myšlenkových stereotypů. A to až tak radikálním způsobem, že např. u diskriminace byla prosazována presumpce viny, což je nástroj totalitních režimů (každý je podezřelý, přesvědčení o všudypřítomnosti zla je základem každé inkvizice), na rozdíl od dosud proklamované demokratické zásady presumpce neviny.

Pod vlajkou boje proti diskriminaci vznikla i nová ideologie zvaná politická korektnost. Klíčovou roli hraje orwellovská vize reformovat jazyk tak, aby už nikdo nebyl jeho prostřednictvím necitlivý vůči druhým. Je to utopická snaha učesávat a esperantizovat jazyk na základě ideologických kritérií.

Nejvážnějším soupeřem rovnosti je dnes proto svoboda (svobodou projevu počínaje)která se stala její konkurenční hodnotou!!

A na závěr ještě pár paradoxů rovnosti:

Čím jsme si rovnější, tím více lpíme na svých odlišnostech. (A propos, už jste si pořídili kérku?)

ale

Větší rovnost posiluje touhu po ještě větší rovnosti. (Když je všechno přibližně na stejné úrovni, i sebemenší nerovnost působí rušivě.) Vzhledem k tomu, že žádná společnost nedokáže zajistit úplnou rovnost, „demokracie blahobytu" živí nespokojenost a frustraci.

 

Prostějov, 22. května 2008

 

Vojtěch Pospíšil