Autor: Dan Drápal

Proč by církev neměla brát peníze od státu

Co platíš, to také vlastníš...

---

Nedávno jsem byl jedním přítelem dotázán, zda nemám nějaký článek o financování církví. Jelikož jsem ve svém archivu marně pátral, rozhodl jsem se ho napsat.

První tři staletí své existence církev státem financována nebyla. Přesto se jí podařilo získat pro Krista značnou část Římské říše, ačkoli jí státní moc nakloněna nebyla - po většinu času spíše naopak. Tehdy to byla církev, kdo určoval témata, jimiž se lidé zabývali.

Pak nastalo nové období, které bylo pro církev celkově obdobím úpadku. (Uvědomuji si, že tento obecný soud je do značné míry zjednodušující, protože hážu do jednoho pytle různá období a různé kulturní a politické situace. Nicméně v hrubých obrysech na tomto úsudku trvám.) Evangelium bylo zkompromitováno, celkově křesťanská morálka nebývale poklesla. Ve věcech víry namnoze panovalo násilí, vedly se konfesijní války. Až v 18. století se ve Spojených státech klopotně propracovali k názoru, že nejlepší je odluka církve od státu. (Zdůrazňuji, že odluka církve od státu je vynálezem křesťanů, nikoli nevěřících!)

Když se v naší zemi dostali k moci komunisté, tak církve na jedné straně téměř veškerého majetku zbavili, na druhé straně jim vnutili státní financování. Dobře věděli - bohužel, mnohdy lépe než křesťané - že co platíš, to také vlastníš. Některé církve se státnímu financování bránily, ale přečkaly jen ostrůvky této „pozitivní deviace" - např. Křesťanské sbory, které neměly klasické „duchovní" a tudíž pro ně nepotřebovali platy.

V současné době se zdá, že financování církví není spjato s žádným zasahováním do jejího života. Státní orgány si nevyhrazují žádné právo rozhodovat o obsazení církevních úřadů.

Přesto považuji financování státem za škodlivé. Vysílá totiž falešný signál navenek i dovnitř.

Naše společnost je vůči církvím nepřátelská. Je do značné míry nepřátelská i vůči křesťanství jako takovému, nepřátelství vůči církvi je ovšem ještě silnější než nepřátelství vůči křesťanství. Braním peněz od státu církev předem přiznává svou slabost. V rozhovorech s nevěřícími mi mnohdy hodně pomohlo, když jsem mohl říci, že Křesťanská společenství (církev, jejímž jsem členem) od státu peníze ze zásady neberou. Je-li církev finančně na státu nezávislá, dodává jí to věrohodnosti.

Celkově se dá pozorovat, že členové církví, kteří svou církev musí financovat sami, k ní mají mnohem vřelejší vztah než ti, kterým se o „jejich církev" postará stát. Celkem nepřekvapí, že se zde uplatňuje podobný mechanismus, jako při vztahu občanů ke státu, jenž je zdaňuje (tento mechanismus popisuje Fareed Zakaria ve své pozoruhodné knize „Budoucnost svobody".) Státy, které nemají (státem vlastněné) přírodní bohatství, z nějž by mohly financovat svůj chod, musí své obyvatelstvo zdaňovat. Toto obyvatelstvo má ovšem mnohem hlubší zájem o to, jak stát s penězi vybranými na daních hospodaří. Zpravidla tam funguje účinnější kontrola a obyvatelé těchto zemí se se svým státem více identifikují. (I u tohoto tvrzení ovšem nutno upozornit, že existují výjimky, neboť ve hře jsou ještě další faktory. Obecně ovšem toto pravidlo platí.)

Viděl jsem rovněž, že církve, které berou peníze od státu, se občas neubrání různým čachrům (např. financování administrativních či jiných pracovníků církve z peněz, které jsou v zásadě určeny na duchovní správce sborů). Tyto čachry dále ubírají církvi na „morálním zdraví".

Financování státem je rovněž návykové. Některé evangelikální církve před druhou světovou válkou státní peníze ze zásady odmítaly, po únoru 1948 si nechaly peníze státem vnutit, a když se objevila opět možnost žít „za vlastní", ukázalo se, že už k tomu nemají sílu. Jako ptáček, který sice dostával tlusté červíčky, ale vždy jen za další pírko ze svého křídla. Nakonec nastal den, kdy ptáček už nevzlétl.

Pokud církev žije ze svých vlastních prostředků, je dost dobře zřetelné, na co má a na co nemá. Žije úměrně horlivosti (i finanční horlivosti) svých členů. Nestaví vzdušné zámky a Potěmkinovy vesnice. Dobře zvažuje, do čeho se pouští. Je to pro ní nezbytností.

Jaké jsou nejběžnější „křesťanské" argumenty pro financování církví?

Křesťané platí daně, tudíž mají právo z nich něco dostávat.

Takové právo určitě mají, ale proč by měli mít právo na větší díl koláče, než ostatní? Tento argument by platil pouze tehdy, kdyby církve byly placeny z volitelných daňových asignací, tj. kdyby všichni občané měli právo nasměrovat určité procento svých daní tam, kam chtějí - na sport, do zdravotnictví, na církve...(Ostatně, tato možnost zde v omezené míře je.) Při současném systému mohou nevěřící křesťanům právem vyčítat, že je musí proti své vůli financovat. Já osobně bych s touto myšlenkou žít nedokázal.

Křesťané prokazují společnosti určité služby, proto je správné, že od ní dostávají peníze.

Já si sice také myslím, že křesťané prokazují společnosti určité služby, leč ty služby, které by podle Boží vůle prokazovat měli, nejsou vyčíslitelné penězi. Pokud církve provozují např. charitu, pak může stát usoudit, že je to pro stát výhodné, a může charitativní podniky vedené křesťany spolufinancovat. Na tom bych nic špatného neviděl. Stejně tak považuji za nehoráznost, pokud stát na žáky církevních škol přispívá méně než na žáky běžných státních škol. To je ale něco jiného, než financování běžného provozu církve.

 

21. října 2007

 

Dan Drápal

---