Autor: spolek Šalamoun

Otevřený dopis - výzva spolku Šalamoun

ústavním činitelům v trestní věci spisovatele Jana Beneše.

---

ŠALAMOUN

Spolek na podporu nezávislé justice v ČR

P.O.BOX 383, 111  21 PRAHA 1

www.spoleksalamoun.com

 

Vážený pan prof.Ing. Václav Klaus, CSc president  České  republiky 119 08  Praha 1 - Hrad	Pan Přemysl Sobotka Senát PČR Valdštejnské náměstí 17/4 118 01  Praha 1	Pan Bohumil Zaorálek Poslanecká sněmovna PČR Sněmovní 4 118 26  Praha 1
Pan Jiří Paroubek Úřad vlády ČR nábř.Ed.Beneše 4 18 01   Praha 1	Pan JUDr.Pavel Němec Ministerstvo spravedlnosti             Vyšehradská 16 128 00  Praha 2	Pan František Bublan Ministerstvo vnitra Nad štolou 3 P.O.Box 21/KM 170 34     Praha 7 - Letná

 

 

Věc:                                                                                                                  Praha 8.8. 2005

Spisovatel Jan Beneš obětí justiční zvůle

 

Vážený pane prezidente!

Vážený pane předsedo Senátu PČR!

Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny PČR!

Vážený pane předsedo vlády!

Vážený pane ministře spravedlnosti!

Vážený pane ministře vnitra!

 

Vážení pánové,

 

obracíme se na vás jako na vrcholné představitele státní  moci, abychom vám na příkladu  trestní věci spisovatele Jana Beneše předvedli v plné hrůze zvůli a neprofesionalitu našich  orgánů činných v trestním řízení. Nečiníme tak proto, abychom odsouzenému Janu Benešovi zjednali zvláštní zacházení. Nebojíme se o něj jako o nespravedlivě odsouzeného, protože jsme přesvědčeni, že celé řízení proti němu je zatíženo tak velkými vadami, že v dalším průběhu bude zproštěn viny. Tyto vady jsou tak velké, že jejich původci by v právním státě museli okamžitě opustit svá místa. Předkládáme vám tuto zprávu proto, že doufáme, že zvůle a neprofesionalita orgánů činných v trestním řízení vůči veřejnosti známé osobnosti vás konečně  probudí z netečnosti vůči trvalému selhávání státu v této oblasti služby občanům. Děláme si také naději, že vás to konečně donutí přijmout účinná opatření, která by zachránila před zvůlí a neprofesionalitou orgánů činných v trestním řízení další stovky bezejmenných, kteří jsou odsuzováni bez viny nebo k nepřiměřeným trestům jen proto, že se neumí bránit. Byli bychom rádi, kdyby vás seznámení s tímto skandálním případem přivedlo k poznání, že základní příčinou selhávání orgánů činných v trestním řízení je jejich téměř absolutní jistota beztrestnosti za poškozování stran řízení, a že je konečně tohoto protiústavního privilegia zbavíte. Příslušníci orgánů činných v trestním řízení jsou jako jediná kategorie občanů protiústavně vybaveni účinnější imunitou než ústavní činitelé. Vědomí nepostižitelnosti má nesporně přímý vliv na profesionální a morální úpadek této kasty. Příkladné potrestání pachatelů justičního zločinu vůči spisovateli Janu Benešovi by mohlo nejen pomoci také dalším obviněným, ale působit i jako odstrašující příklad pro ostatní příslušníky orgánů činných v trestním řízení, kteří by v budoucnu dostali chuť postupovat v trestním řízení jinak, než přísně podle trestního řádu a v souladu s ústavním pořádkem země.

 

Nemůžeme mlčet k tomu, že v zemi, v  které opakovaně unikají potrestání  velcí zločinci, může být slušný člověk nařčen a odsouzen v řízení, v kterém stojí tvrzení „pachatele" proti „oběti", bez důkazů, které buď chybí vůbec, nebo byly vytvořeny uměle, nebo policie zanedbala jejich obstarání, přičemž státní zástupci a soudci se nad přímo protizákonným počínám policie v přípravném řízení vůbec nepozastaví a bez výčitek svědomí rozhodují o uvalení nedůvodné vazby, sestavují nepodložené obžaloby a vynášejí nespravedlivé rozsudky na viditelně vadných základech. Příznačné pro tyto procesy je vytvoření jediné přípustné správné vyšetřovací verze hned na začátku,  na jejíž podporu se hledají důkazy za každou cenu, zatímco nehodící se důkazy se odmítají. Dalším prohřeškem je potlačení ústavně zakotvené presumpce neviny protiústavní presumpcí viny toho, koho orgány na základě subjektivního hodnocení od začátku považují za viníka. Třetím rysem je popření hojně citované zásady „in dubio pro reo" a její nahražení zásadou „in dubio contra reo". Čtvrtým rysem je neuvěřitelná nedbalost a arogance vůči stranám řízení, která může mít u jednotlivých článků řetězce trestního řízení specifické projevy. U policie se nedbalost nejčastěji projevuje vynecháním důležitých vyšetřovacích úkonů, nedůsledností při obstarávání důkazů, popř. tendenčností při jejich výběru. Dále PČR často zanedbává zásadu, že vyšetřování musí být vedeno ve všech směrech, tedy jak v neprospěch, tak ve prospěch podezřelého. Arogance se projevuje v špatném zacházení se stranami a v zneužívání jejich nerozvinutého právního povědomí, jež má za následek neznalost procesních práv občanů. Účastníci pak neuvědoměle podpisují nesprávně sepsané protokoly, jejichž znění se pak proti nim zneužívá, popř. bývají kráceni v právu na pomoc právníka. Státní zástupci nejčastěji hřeší tím, že slepě přebírají a obhajují výsledky vadného přípravného řízení. Zjednodušují si tím práci a lehkomyslně přenášejí odpovědnost na soudy. Soudy korunují vady postupu nižších článků řetězce tím, že nevyužívají institutu předběžného projednání obžaloby  s následným zastavením trestního stíhání nebo vrácením věci státnímu zástupci k došetření, připouštějí projednání věci před soudem na základě neúplného a i jinak vadného dokazování, jehož nedostatečnost se snaží překlenout často neodborně provedeným dokazováním před soudem. V jejich posuzování viny obžalovaného často zaznamenáváme subjektivismus, nadřazený nad věcné posuzování důkazů.

 

Část vad chování orgánů činných v trestním řízení má subjektivní základ. K poškozování základních práv a svobod dle Úmluvy a Listiny inklinují často lidé s předlistopadovou minulostí, vycvičení k jejich nedbání a potlačování. Příčinou selhání státních zástupců a soudců bývá také nízký věk, neboť jim chybí zkušenost a životní moudrost, které nelze nahradit ani vysokou inteligencí a kvalitním školním vzděláním. Netroufáme si hodnotit, jaký je skutečný vliv korupce na chování orgánů činných v trestním řízení. Někdy ale nedokážeme najít jiné vysvětlení pro tzv. nepochopitelná selhání, než právě korupční ovlivnění.

 

Pro úplnost uvádíme, že stejné vady v chování orgánů činných v trestním řízení, proti kterým zde brojíme, jsou také příčinou neúspěchů při trestním stíhání skutečných pachatelů trestné činnosti. Podniknete-li kroky k nápravě námi napadených jevů, přičiníte se tak nejen o předcházení nedůvodné kriminalizaci a dalším justičním přehmatům a zločinům, ale také o účinnější pronásledování skutečných zločinců.

 

Trestní věc spisovatele Jana Beneše

 

1.    Základní údaje o případu

 

Odsouzený : Jan Beneš, důchodce, *26.3.1936, Obořiště 144, okr.Příbram

Oznamovatel :   Miloslav Zacharda, *20.2.1959, Petýrkova 1943/4, Praha 4 - Chodov

Svědkyně : Regina Kavalová, *15.4.1964, Veslařská 3265, Mělník - přítelkyně  oznamovatele

 

PČR - OŘ Příbram - MO Dobříš - policejní insp. npor. Josef Vopička

Spis č.j. OPRB-1380/DO-TČ-2005 zahrnuje:

a) úřední záznam PČR z 8.7.2005; podle něj byl Jan Beneš zadržen 8.7.2005 v 15,15 ve svém bydlišti, eskortován na služebnu PČR do Dobříše, v 16,30 byla telefonicky informována státní zástupkyně OSZ Mgr.Bártíková. Jan Beneš dobrovolně odevzdal startovací revolver s náboji a byl propuštěn v 18,45 (nepravdivý údaj)

b)protokol o trestním oznámení Miloslava Zachardy, sepsaný npor. Josefem Vopičkou  8.7.2005 v 16,45-17,45

c)úřední záznam o podaném vysvětlení Reginy Kavalové, sepsaný pprap.Ivanou Spryslovou  8.7.2005 v 16,50-17,42

d)protokol o výslechu podezřelého Jana Beneše, sepsaný npor. Josefem Vopičkou

e) záznam o sdělení podezření, sepsaný 8.7.2005 npor. Josefem Vopičkou, , který podezřelý převzal v 18,10.

f)protokol o vydání věci, sepsaný npor.Josefem Vopičkou  8.7.2005 v 18,50-19,55

g)odborné vyjádření PČR-Správa SČ kraje - odbor kriminalistické techniky a expertiz Kladno, č.j. PSC 246/KPV-KT-5-2005 z 13.7.2005: střelby schopná zbraň, volně prodejná osobám starším 18 let, bezpečná vzdálenost použití 1,0 m, podepsán pplk. Petr Vojík

 

Spis OSZ Příbram - státní zástupkyně JUDr. Olga Beranová

 

Návrh na potrestání z 20.7.2005 pro tr.činy dle §197a odst.1 tr.z a § 202 odst.1 tr.z.,

 

Sdělení státní zástupkyně JUDr. Olgy Beranové z 15.7.2005 o využití Benešova tr.oznámení z 9.7.2005  na Zachardu jako součásti obhajoby

 

Spis Okresního soudu  Příbram - sp.zn. 1T 68/2005-30 - soudkyně Mgr. Jana Jurečková

 

Trestní příkaz z 25.7.2005 : Jan Beneš se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíce s odkladem na 1 rok a k propadnutí revolveru

 

2.    Skutkový děj

 

Dne 8.7.2005 jel Jan Beneš po Dobříši autem. Vyvolal nevoli řidiče - oznamovatele Miloslava Zachardy, který jel za ním, neboť se mu nelíbil jeho způsob jízdy. Při vjezdu na parkoviště odsouzený zastavil, aby dal přednost vyjíždějícímu autu. Oznamovatel musel zastavit rovněž. Toho využil tak, že vystoupil ze svého auta, přistoupil k Benešovu vozidlu a do otevřených dvířek mu sděloval své mínění o jeho způsobu jízdy. Odsouzený, stále sedě za volantem svého auta, mu ukázal startovací revolver.  Poškozený se spěšně vrátil do svého vozu. Když pak viděl, že si odsouzený zapisuje jeho SPZ, zavolal na PČR a oznámil, že ho Jan Beneš ohrožoval střelnou zbraní a vyhrožoval mu, že mu „ustřelí palici".

 

Toto je popis skutkového děje, očištěný od subjektivních postojů stran a detailů, jež každá ze stran popisuje jinak. Důležité rozdíly jsou tyto:

Podle Jana Beneše k vyvolání Zachardovy nevole došlo v úseku, kde je maximální rychlost omezena na 50 km/hod. a v jednom místě na 30 km/hod. a silnice je úzká, takže není možné předjíždění. Oznamovatel si měl vynucovat zvýšení rychlosti houkáním a blikáním světly. Jan Beneš zdůrazňuje, že za dlouhého pobytu v U.S.A. přivykl přísnému dodržování dopravních předpisů, proto pobídkám nevyhověl. Poškozený se o místním omezení rychlosti nezmiňuje, udává, že jel za Janem Benešem, odhaduje rychlost na 30 km/hod. Jeho nevoli mělo vzbudit to, že mu odsouzený údajně vjel dvakrát náhle do cesty.

Odsouzený uvádí, že oznamovatel otevřel zvenčí dveře jeho auta, křičel na něj a pravou rukou se ho pokoušel za rameno vytáhnout z auta. Miloslav Zacharda tvrdí, že Jan Beneš otevřel dvířka auta sám a na jeho výtky reagoval namířením pistole a vyhrožováním, že „mu ustřelí palici"

Odsouzený uvádí, že revolverem mířil do stropu, aby útočník nepoznal, že se jedná o pouhou startovací zbraň. Oznamovatel tvrdí, že mu mířil přímo na hlavu ze vzdálenosti asi 1,5 m.

 

3.    Vady postupu policejního inspektora

 

3.1 Špatné nakládání s podezřelým. PČR eskortovala podezřelého v 15,15, takže na služebnu s ním dorazila kolem 15,30. Policejní inspektor se jím začal zabývat až v 18,10, kdy mu předal záznam o sdělení podezření. Až do té doby jej držel v uzamčeném prostoru. Celou proceduru ukončil až v 19,55 podpisem protokolu o vydání zbraně. Více než dvouhodinovým čekáním unavený podezřelý mu bez odporu podepsal záznam o sdělení podezření, který v té nekvalitě zpracování, v jaké byl předložen, měl právo odmítnout.

 

Z rozboru údajů o zahájení a ukončení jednotlivých úkonů je zřejmé, že část doby - nejméně 1 hod. - policejní inspektor věnoval jiné věci. Mařil tak zbytečně čas podezřelého a současně jej  nemístně vystavoval únavě. Nenapadlo ho, že 69letý muž by mohl být nemocen (Jan Beneš je krátce po operaci, při které mu byl voperován by-pass).

Nic mu nebránilo, aby si vedl šetrněji. Nebyl žádný důvod k zadržení podezřelého ještě před podáním vysvětlení oznamovatele a svědkyně, jeho výslech bylo možno zvládnout s poloviční spotřebou času podezřelého.

 

Na tomto místě je třeba poznamenat, že až do pravomocného odsouzení musí být s podezřelým nakládáno jako s nevinným. K nešetrnému nakládání s podezřelým nebyly dány žádné zákonné důvody, jež by hulvátství policejního inspektora vůči starému, nemocnému muži ospravedlňovalo. Volný čas nevinného občana není majetkem policie, které zákon ukládá, aby svou činností obtěžovala občany co nejméně. Bylo by na místě, aby nadřízený policejního inspektora vyvodil z jeho postupu kázeňské důsledky.

 

3.2 Jednostranný postup v neprospěch podezřelého. Policie je povinna být při vyšetřování nestranná a vést vyšetřování ve všech směrech, tj. jak v neprospěch, tak ve prospěch podezřelého a musí usilovat o co nejúplnější objasnění všech okolností vyšetřovaného skutku. Tyto zásady, stanovené trestním řádem, policejní inspektor od počátku nerespektoval a jednal jednostranně v neprospěch podezřelého. Jeho postup je v rozporu s ustanovením trestního řádu, tedy nezákonným jednáním.

 

Záznam o sdělení sepsal a předložil  podezřelému k podpisu bezprostředně po vyslechnutí oznamovatele a svědkyně Reginy Kavalové, čímž dal najevo, že výpověď Jana Beneše nepovažuje pro posouzení viny za důležitou, a že předběžně rozhodl o jeho vině, aniž by se zajímal o jeho výklad skutkového děje. Je to nezhojitelná chyba jeho postupu, protože výpověď Jana Beneše obsahuje poznatky, které jsou nejméně tak věrohodné jako tvrzení Miloslava Zachardy v jeho neprospěch, a které zakládají důvodné podezření, že naopak právě on se  dopustil trestného jednání proti podezřelému. Povinná nestrannost ukládala policejnímu inspektorovi, aby byl vůči oznamovateli ostražitý a nahlížel na něj jako na možného podezřelého. Jednostranný   postup v neprospěch podezřelého je tak vícenásobným porušením právních předpisů, takže by závěry, postavené na jeho základě, neměly být použity proti podezřelému, ale proti policistovi.

 

V záznamu o sdělení podezření se policejní inspektor npor. Josef Vopička omezil na tvrzení: „...na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jste se dopustil tr.činu „Násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci" dle §197a odst.1 tr. zákona a „Výtržnictví" dle § 202 odst.1 tr.zákona, neboť na podkladě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že jste dne 8.7.2005 kolem 15,45 hod. na parkovišti u Penny Marketu v Dobříši vytáhl z podpaží revolver poplašný a namířil na Miloslava Zachardu a řekl mu, že mu ustřelíte palici, což vzbudilo důvodnou obavu, že svoji hrozbu splníte. Dále pak uvedeného jednání jste se dopustil na místě veřejně přístupném."

 

Toto je splošťující popis skutkového děje, jímž se skutková podstata nesprávně zužuje pouze  na akt tasení zbraně a jejího namíření. Policejní inspektor se vůbec nezajímal o průvodní okolnosti skutkového děje, ačkoli bez jejich prozkoumání nemohl dospět k objektivnímu obrazu skutečnosti. Následně úplně pominul subjektivní stránku domnělého trestného činu a nesprávně vyhodnotil nebezpečnost počínání podezřelého.

 

Podezřelý i poškozený popisují v podstatě shodně jejich jízdu městem. Je to popis situace, která se na našich silnicích opakuje denně a je příčinou dopravních nehod. Z jejich výpovědí shodně vyplývá, že Miloslava Zachardu dráždil způsob jízdy Jana Beneše a narůstal v něm bezmocný vztek. Není podstatné, že se zřejmě nepodaří prokázat, jaká byla skutečná příčina nevole oznamovatele - zda jízda podle předpisů, kterou uvádí podezřelý, či opakované vjetí do cesty, jak tvrdí oznamovatel. Okolnost, že Miloslav Zacharda opustil auto již při dočasném zastavení před vjezdem do parkoviště, aby mohl podezřelému sdělit své mínění, je důkazem, že jednal v afektu, což je spouštěcí podmínka agrese.

 

Na tomto místě je třeba poznamenat, že výpověď podezřelého i oznamovatele zakládá podezření, že jeden z řidičů nebo možná oba se dopustili dopravních přestupků. Bylo na místě, aby policejní inspektor upozornil na tuto okolnost dopravní policii. Je navíc možné, že prošetření údajů obou řidičů o jejich společné jízdě městem specialisty dopravní policie by svým výsledkem přispělo k úplnosti a objektivitě objasňování domnělého trestného činu Jana Beneše. Jde o nedbalost policejního inspektora.

 

Kritickým bodem je otázka, zda dveře Benešova auta otevřel zevnitř řidič, nebo zvenčí oznamovatel. Policejní inspektor znemožnil zjištění pravdy tím, že nenechal sejmout otisky prstů ze dveří auta podezřelého, který se toho dožadoval. Máme za to, že policejní inspektor jednal v nejlepším případě v nepřímém úmyslu poškodit podezřelého. Také v tomto případě je jeho postup nezákonný.

 

Nezávisle na tom je zřejmá základní situace, v které došlo k domnělému trestnému činu: podezřelý seděl za volantem svého auta a nic nenasvědčuje tomu, že se chystal vystoupit (ani výpověď oznamovatele nic takového nenaznačuje). Oznamovatel, který byl zjevně rozčilený (viz výše zmínka o jeho vyběhnutí z auta) stál nad ním a v nejlepším případě rozčileně hovořil. Nepodaří se zřejmě svědecky ani jinak prokázat, zda se pokusil vytáhnout Jana Beneše za ramena z auta, ale i tak je zřejmé, že oba muži se nacházeli v základním postavení útočníka (Miloslav Zacharda) a ohrožovaného (Jan Beneš). Musíme dále vzít v úvahu nepoměr fyzického potenciálu: útočník je o 23 let mladší, vyšší a hmotnější než ohrožený. Mimo to Jan Beneš je krátce po operaci, při které mu byl voperován by-pass. Pouhé zacloumání ramenem by mohlo způsobit utržení by-passu se smrtícím následkem. Jan Beneš měl právo bát se mladšího, mohutnějšího, rozzuřeného muže. Nastala tedy situace nutné obrany, jejíž přehlédnutí si policejní  inspektor neměl dovolit. Pokud si je dovolil, jednal v nejlepším případě neprofesionálně, v horším v úmyslu přitížit podezřelému, čili nezákonně.

 

Jak je zřejmé z výpovědi oznamovatele, podezřelý na něj mířil ze vzdálenosti asi 1,50 m od hlavy, přičemž bezpečná vzdálenost dle vyjádření znalce je 1,00 m. Podezřelý nevystřelil, ale i kdyby vystřelil, oznamovateli by se kromě leknutí nic nestalo (srovnejme nebezpečnost leknutí a utržení by-passu). Navíc podezřelý tvrdí, že na útočníka nemířil, a jeho tvrzení má logiku - kdyby namířil, útočník by poznal, že nejde o nebezpečnou zbraň a odstrašující účinek by pominul. V každém případě podezřelý prokazatelně usiloval pouze o zastrašení útočníka a nemohl mu ublížit, i kdyby chtěl. To snižuje nebezpečnost jeho počínání na nulu.

 

Policejní inspektor podhodnotil - pokud k ní  ovšem vůbec přihlížel - obhajobu podezřelého také ve věci popření výroku „ustřelím ti palici". Podezřelý dosáhl seniorského věku, takže je třeba předpokládat, že jeho způsob vyjadřování je ustálený.

 

Živí se používáním jazyka, je poměrně plodným autorem zejména beletrie. Lze se domnívat, že rozdíl mezi jazykem jeho knih a tím, kterým hovoří v běžném styku, je zanedbatelný. Je proto třeba vzít vážně jeho námitku, že lze lexikoanalytickým rozborem jeho 32 knih prokázat, že v jeho osobním slovníku se nevyskytuje slovo „palice" při popisu lidské hlavy. To zpochybňuje pravdivost tvrzení oznamovatele, že mu Jan Beneš hrozil „ustřelením palice."

 

Neobstojí ani obvinění ze spáchání tr.č. výtržnictví dle §202 odst.1 tr.zákona. Podezřelý nemohl svým chováním způsobit pohoršení okolí, protože neopustil prostor svého vozidla. Není ani pravděpodobné, že by někdo z okolojdoucích zpozoroval, že nakládá se střelnou zbraní. Pokud by tomu bylo jinak, svědci by patrně reagovali nějakými projevy vzrušení, ale nic takového nenastalo. Naopak oznamovatel vyběhl ze svého auta, běžel k vozidlu Jana Beneše a při nejmenším vzrušeně hovořil, pokud přímo nekřičel. Mohl spíše než podezřelý přitáhnout pozornost a vyvolat zápornou reakci veřejnosti. Spíše lze hodnotit jako výtržnost jeho chování, než obranný postoj Jana Beneše, sedícího za volantem svého vozu.

 

Výpověď svědkyně Kavalové

 

Výpověď svědkyně Kavalové je obsahově totožná se sdělením oznamovatele. Je barvitější o jeden příznačný detail : aby mohla příteli dosvědčit, že podezřelý mluvil o „ustřelení palice", když současně uvedla, že z auta neslyšela, co ti dva na sebe křičeli, vymyslela si, že Jan Beneš po ústupu útočníka vystoupil  z auta, přišel k jejich vozidlu a vykřikl zmíněnou výhružku. Její výpověď je výpovědí blízké, tedy podjatého osoby, dobře obeznámené s výpovědí přítele  a celou věcí. Je to tedy výpověď nevěrohodná, nepřímo snižující věrohodnost tvrzení oznamovatele o verbálním napadení odsouzeným.

 

Neúplnost dokazování

 

Jak výše uvedeno,vytýkáme policejnímu komisaři, že nezajistil sejmutí otisků prstů z dveří auta a nenechal prošetřit související možný dopravní přestupek. Nejsme si jisti, zda nechal prolustrovat trestní minulost oznamovatele. Ve spisu je zaznamenán pouze výsledek lustrace podezřelého. i oznamovatele. Protože účelem dokazování je objektivně posoudit, kdo z účastníků je útočník, zjištění trestní minulosti oznamovatele je nezbytné. Protože v popisu skutkového děje hraje významnou roli chování obou účastníků jako řidičů, bylo na místě opatřit i výpisy z registru řidičských přestupků.

 

Pochybení státní zástupkyně JUDr. Olgy Beranové

 

Text návrhu na potrestání je v podstatě opisem vadného záznamu o sdělení podezření. Státní zástupkyně JUDr. Olga Beranová trestuhodně zneužila okolnosti, že trestní řád nenutí žalobce, aby návrh na potrestání odůvodnil v rozsahu, obvyklém u obžaloby. Pravděpodobně vůbec nečetla protokoly z výslechů, nebo je její intelektuální úroveň tak ubohá, že rozpory ve výpovědích a mezery v dokazování neupoutaly její pozornost. Nekriticky přepsala nepodložený blábol policejního komisaře a spolehla se na to, že v krajním případě moudrý soud její pochybení napraví.

 

Tento způsob vyhodnocení mizerně zpracovaného policejního vyšetřování zasluhuje jedinou odměnu: propuštění ze státních služeb.

 

Selhání soudkyně Mgr. Jany Jurečkové

 

Soudkyně Mgr. Jana Jurečková  přistoupila k vyhodnocení postoupeného trestního spisu se stejnou nedbalostí nebo intelektuální nedostatečností jako státní zástupkyně. Opět v podstatě opsala policistův blábol a doplnila jej pouze výrokem o trestu. Lehkomyslně se spolehla na to, že udělala-li něco špatně, nespravedlivě odsouzený podá odpor, takže její lajdáctví či tupost (paní soudkyni neznáme, takže si netroufáme odhadnout, jaká je příčina jejího ostudného selhání) bezprostředně nezpůsobí škodu.

 

Takový přístup k plnění úkolu soudce ovšem svědčí o hrubé aroganci vůči odsouzenému, na kterého až do právní moci rozsudku má být nahlíženo jako na nevinného. Ve skutečnosti neodpovědné počínání soudkyně je potenciálním ohrožením odsouzeného. Pro občana, který - s výjimkou politicky motivovaného odsouzení z padesátých let a šedesátých let, které mu slouží ke cti - dosáhl seniorského věku bez záznamu v trestním rejstříku, nestál nikdy před přestupkovou komisí, a díky své politické a umělecké tvorbě se těší úctě při nejmenším intelektuálních kruhů a širokého okruhu čtenářů, je obdržení takto vytvořeného trestního příkazu, opírajícího se o bezcenné podklady, stresujícím zážitkem. Znova musíme připomenout, že Jan Beneš je nemocný a vzhledem k povaze jeho onemocnění je třeba připustit, že šok z obdržení ostudného trestního příkazu soudkyně Mgr. Jany Jurečkové by  mohl být smrtícím zážitkem. Tento úhel pohledu je ovšem soudcům, zvláště těm špatným, naprosto cizí, protože se cítí povýšeni nad ostatní občany a důsledky jejich zásahů do jejich životů je vůbec nezajímají.

 

Způsob, jakým se soudkyně Mgr. Jana Jurečková vyrovnala s touto trestní věcí prokazuje, že nepřistupuje k výkonu funkce soudce s přiměřenou péčí. Doporučujeme proto její odvolání z funkce.

 

Prevence opakování podobných zrůdností

 

Opatření proti jednotlivcům

 

Vzhledem k obrovským škodám, působeným občanům této země nesprávným plněním úkolů a pravomocí policistů, státních zástupců či soudců považujeme nedbalost jednotlivců při výkonu těchto odpovědných funkcí za neetické jednání, neslučitelné s jejich významným postavením. Nesdílíme názor poradce prezidenta republiky, předsedy Městského soudu v Praze, JUDr. Jana Sváčka, který na jedné straně naříká, že nemáme prostředky, které by umožnily kárat špatné soudce, a na druhé straně ohlupuje občany tohoto státu veřejným hlásáním názoru, že neetickým jednáním soudce, stíhatelným v kárném řízení, je pouze neetické jednání v mimosoudním životě soudce. Zákon nic takového neříká a soudce nestojí nad zákonem.

 

Vyzýváme proto resortní ministry, aby proti spolutvůrcům zmetku, kterým je trestní věc Jana Beneše, použili nástrojů kárného řízení s cílem umožnit jim hledat štěstí na jiném místě, kde nebudou mít možnost škodit občanům této země. Ostatní oslovené

 

žádáme, aby resortní ministry podpořili v tomto konání vytvořením takové atmosféry ve společnosti, která by odradila kárné senáty od obvyklého ochranářského přístupu k provinivším se kolegům.

 

Legislativní opatření

 

Doporučujeme, aby resortní ministři ještě v tomto volebním období předložili Poslanecké sněmovně PČR novely zákonů, jež by umožnily kárné stíhání hrubé nedbalosti při výkonu funkce státních zástupců a soudců.

 

Doporučujeme, aby ministr spravedlnosti, popř. vláda uložili nejvyšší státní zástupkyni novelizovat Pokyn obecné povahy č.12 z 19. prosince 2003 za účelem odstranění ustanovení, která překážejí trestnímu stíhání policistů, státních zástupců a soudců pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestný čin maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti.

 

Doporučujeme, aby ze zákona o soudech a soudcích byla novelizací urychleně odstraněna ustanovení o rozhodování prezidenta republiky a ministra spravedlnosti o přípustnosti trestního stíhání soudců.

 

Doporučujeme, aby byla rozšířena pravomoc prezidenta republiky odvolávat soudce, a to vč. soudců Ústavního soudu ČR.

 

S úctou

 

 

 

 

 

 

John Bok

předseda spolku Šalamoun

 

 

Na vědomí:

 

Paní JUDr. Vlasta CÍZLOVÁ Okresní soud v Příbrami Milínská  167 261 28 Příbram

Paní JUDr. Yvetta  ŠACHTOVÁ Okresní státní zastupitelství U nemocnice  89 261 80 Příbram

Okresní ředitelství PČR Příbram Generála Tesaříka 19 261 01 Příbram

---