Autor: Alexandr Tomský

O existenčním minimu "evropských" hodnot

"Zdá se, že většina základních evropských normativních hodnot bud' zaniká nebo mutuje v něco odlišného, v jakési paskvily." Předneseno na konferenci "Evropské hodnoty a identita pro 21. století".

---

Potíže s určením a hierarchizací evropských civilizačních hodnot jsou značné. Především už proto, že jsou Evropy hned dvě, Západ a Východ, Occident a Orient, rozdělené dodnes schizmatickou hranicí z roku 1054 a celým miléniem odlišného politického a kulturního vývoje, přestože jsou obě dědictvím téže řecko-římské antiky a židovsko-křesťanského náboženství. Podobně nemůžeme považovat ani Iberijsko-americkou civilizaci zcela za evropskou, zatímco anglosaskou Ameriku stále ještě ano. Držme se tedy pro jednoduchost Západu.

Poměrně jednoznačná je politická totožnost Evropy. Už Voltaire si v roce 1751 všiml, že „Evropa je jednou velkou republikou mnoha států, které ač více či méně monarchické, konfesí odlišné, mají přece jenom společný náboženský základ a společný pricip práva a politiky, zcela neznámé v jiné části světa." Ani dvě století nacionalismu a národních států na tom nic nezměnilo.

Historie Západní Evropy vytvořila už v době Voltairově univerzální politický systém, který posléze vyústil v dnešní neméně univerzální liberální demokracii, kterou tato civilizace dokonce poměrně úspěšně exportovala i do tak civilizačně odlišné Asie.

Jak je tomu však s určujícími duchovními a kulturními hodnotami Západu? Existují takové bez nichž by Evropa nebyla Evropou?

T.S. Elliot, Georges Bernanos i Konrad Adenauer se domnívali, že ano, že Evropa nemůže existovat bez křesťanského dědictví. Empirik namítne, že je to nemožné, a že každá hierarchizace civilizačních hodnot je nutně subjektivní. Vždyť v kulturním podvědomí Evropy existuje antické pohanství, pronásledování kacířů a sekt, kult přírody, pantheismus, gnostické i totalitární ideologie apod. Evropa přece nikdy nebyla jednoznačně křesťanská, přestože až do začátku 20.stol. (l914) bylo křesťanství silou dominantní.

Je proto každý výčet západních hodnot opravdu subjektivní ? Do jisté míry ano, každý věk produkuje svou ideologii a ta není jen popisná, je i propagandou. Řekneme-li dnes, že liberální demokracie, vláda zákona, lidská práva, tolerance, kulturní pluralismus, tržní hospodářství, sociální stát i důraz na svobodu vědy a umění spolu s mnoha křesťanskými ctnostmi, které vešly do oběhu společnosti jako soucit, caritas, či respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti mají charakterizovat naší civilizaci, budou nám takové hodnoty jistě připadat normativní, univerzální a stále nás ještě vymezují od civilizace Arábie, Indie nebo Číny, jako v době Voltairově. Budou subjektivní i v tom, že jistě nepopisují naší civilizaci jaká opravdu je. Problém je však v tom, že tento soupis není ani tolik výčtem hodnot (an sich), jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž také popisem dnešního stavu historického vývoje a ten předpokládá dlouhý duchovní vývoj a síly jiné než je dnešní pojetí svobod, práv a tolerance. A zde myslím jsou křesťanští kritikové na pevné půdě neboť se zdá, že jsou duchovní síly Evropy už dávno nalomeny.

Připustíme-li, že existuje daný rámec lidské přirozenosti, stává se každá kultura jen jednou z mnoha jejich možných forem. Nahrazuje vlastně před-lidský instinkt. Jsou-li však kulturní normy zásadně v rozporu s biologickým přežitím společnosti, je taková společnost odsouzena k záhubě, (incest, lidské oběti, pedofilie, promiskuita, totalitarismus a pod.).Antropologie zná mnoho příkladů civilizací, které zahubily samy sebe. Dokonce i historičtí Římané a Keltové sice biologicky přežili a kolují v naší krvi, jejich kultura však nepřežila a to, jak se zdá, nikoli primérním zásahem zvenčí, nýbrž předchozím rozkladem zevnitř. Na jejich fyzickém základě vznikla pak civilizace zcela odlišná.

Dnešní stav společnosti v mnohém takovou situaci, alespoň v náznaku, připomíná. Zdá se, že většina základních evropských normativních hodnot buď zaniká nebo mutuje v něco odlišného, v jakési paskvily. Alespoň několik příkladů.

Základní buňkou každé společnosti je rodina, jež umožňuje stabilní rozvoj osobnosti, v Evropě je to rodina monogamní. Její evidentní rozpad znamená nástup generací jedináčků (60%), často patologicky egoistických, neurotických, depresivních, neschopných trvalého partnerství. Více než 70% dětí nespí pod střechou svého biologického otce. Více než 30 % mladých mužů volí život bez rodiny a většina žije téměř do 40 se svou matkou (tzv. mamá hotel). Statistika mluví jasnou řečí. Obezita, anorexie, drogy, násilí a kriminalita mladistvých, nemluvě o sebevraždách, neustále stoupá. Společenství rozvedených nemůže monogamní normu znovu nastolit a hledání jiného stabilního modelu (bigamie, polygamie) naše kultura rovněž neumožňuje.

Normativním protipólem monogamie byl kdysi celibát. U zrodu evropské vzdělanosti stojí celé generace mnichů a kněží. Ještě v 19.století se univerzitní profesoři většinou neženili a slečny učitelky pamatovala ještě generace mých rodičů. Vzdělání bylo nejvyšší normou osvícenské i národní společnosti. Jejímu cíli byli ti povolaní ochotni obětovat i manželství. Dnes, jako by profesoři z povolání vymřeli a studentů, kteří se chtějí věnovat vědeckému bádání neustále ubývá, zatímco přibývá studentů politologie, sociologie, etnografie a jiných společenských oborů, kteří pak nacházejí uplatnění ve stále více bytnějící státní správě. Nebude to dlouho trvat a Čína nebo Indie vychová více vědců a techniků než Západ.

Individualismus. Sehrál kdysi zásadní roli v odmítnutí absolutních nároků státu a diktátu církve či mechanicky pojímané tradice. Byl jedním ze zdrojů Západní invence. Dnes, odmítáním jakéhokoli tlaku ze strany společnosti, ve jménu osobní svobody a tolerance, se dopouští neustálého verbálního násilí a je jednou z příčin rozpadu normativní společnosti. Individualismus dokonce společnost neuznává. Je jakousi nevědomou postmoderní filosofií života bez zodpovědnosti a popíráním objektivní pravdy - každý názor je rovnocenný - napadá samu podstatu Západní společnosti, jež v rozumu viděla jeden z Božích atributů, a jejíž neuvěřitelný rozvoj vědy, umění a technologie tento vztah umožnil. Mnohým obdivovatelům Západní civilizace v Indii či jinde připadá jako bychom zešíleli. Naše společnost z pochopitelných právních důvodů nechce trestat za názory, pouze za činy. Jenže hranice mezi nimi je nejasná i v případě politického extremismu (Kolakowski), jak se však vyrovnat s postmoderním relativismem? Rigorózní vzdělání vyžaduje úctu k epistémické autoritě rodičů, učitelů a starších, a ta je dnes napadána už v základní škole.

V hedonistické společnosti prochází podobnou mutací i pojetí svobody a tolerance, další velké výdobytky Západní společnosti, neboť právě svobodou a empatií k právu na svědomí a odlišný názor se Západ vymezoval proti ostatnímu světu. Všichni bychom si jistě přáli, aby stát individuální svobodu omezoval co nejméně, avšak prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást meze lidským citům a vášním (Burke). Svoboda bez ctností je stejnou tragedií jako tolerance agresivní hlouposti, jsme-li dnes například nuceni „politicky korektně" uznávat anti-normativní útoky feministek a homosexuálů na monogamní rodinu. Jako by zde původní rovnost před Bohem, později před zákonem, mutovala v rovnost sociální, čili materiální, jež aplikovaná na rodinu má zajistit rovná práva a povinnosti manželů. Jenže manželská láska je dohodou ryze privátní a díky erotickému přátelství chápe a toleruje jinou dělbu práce než prosazuje mechanické rovnostářství feministek, které proniklo dokonce i na univerzity v podobě „gender studies". Kdysi se kacíři upalovali, protože ohrožovali náboženskou jednotu společnosti, dnes jako bychom si neuvědomovali nebezpečí nových ideologií, jež ve jménu menšinových práv napadají rozum, pravdu, tradici a všechny požadavky a povinnosti vyplývající ze života společnosti. Těžko si umíme představit, že by společnost přežila jako jakási konfederace minoritních  práv a norem.

Evropa má za sebou 75 let „občanské války" (1914-89), zvítězila sice nad totalitárním kolektivismem, duchovně však živoří. Hledáme-li příčinu proč, zdá se, že všechny občanské i osobní ctnosti mutovaly v jakési protispolečenské viry, zdá se že ji toto vítězství přišlo draho.

Upadla totiž do opačného extrému; totalitarismus zničil nejen víru v Boha i člověka (humanismus), ale i víru v existenci a oprávněné nároky společenství. Došlo tak k povýšení suverenity a autonomie jedince. A tak se zrodila „společnost" odcizených a osamělých lidí, neschopných uznat ani řád lidské přirozenosti ani řád a normativní hodnoty vlastní kultury. Je jenom otázkou času kdy liberální a svobodná společnost přestane být tolerantní i svobodná.

 

Alexander Tomský

 

Předneseno na konferenci „Evropské hodnoty a identita pro 21. století"

Brno 18. června 2006

---