Autor: Jiří Payne

Není třetí cesta mezi federací a konfederací

Vystoupení Jiřího Payna na téma evropské integrace na ideové konferenci ODS v Praze dne 17.5.2003. Publikováno s autorovým svolením.

---

ODS ještě před několika lety na podobné ideové konferenci publikovala, přesněji někteří členové publikovali, manifest eurorealismu, který utvářel pohled veřejnosti na evropský program ODS, ač nikdy nebyl schváleným dokumentem. Ještě předtím jsme se na předcházející ideové konferenci víceméně shodli na tom, že naše kritika fungování Evropské unie a jejích perspektiv je natolik závažná, že je naší povinností to říkat nahlas. Nyní jsme se dopracovali k heslu, že vstup do Evropské unie podporujeme, ale že máme nějaké svoje představy o tom, jak by Unie měla vypadat. Je pravda, že jsme dlouho takové představy nepublikovali a že teprve v poslední době se začínají objevovat názory členů ODS, jak by si Unii představovali a jak by si představovali reformu institucí. Přesto to stále nestačí.

1. Není třetí cesta mezi federací a konfederací

Evropská unie se dnes nachází v podobné situaci, v jaké bylo Československo těsně před svým rozpadem. Tehdy Slovensko 'provozovalo' svojí nezávislou zahraniční politiku zatímco federální ministerstvo věřilo, že zahraniční politika je svěřena jemu. A každému, kdo má alespoň elementární znalosti z teorie federalismu, bylo jasné, že takový politický útvar nemůže přežít a že jsou pouze dvě možnosti: buď se Slovensko vzdá svých ambicí být nezávislým suverénním státem a podřídí se federálním zákonům a pak bude federace zachována, a nebo musí dojít k rozdělení federace.

2. Střetnutí federalistů a konfederalistů ovládne politiku

Evropská unie je v přesně stejné situaci a došla do ní z opačné strany. Buďto se musí vrátit k mezivládní spolupráci a zrušit všechny prvky federalismu, nebo se musí federalizovat. Podle teorie federalismu neexistuje žádná jiná cesta. Všechny ostatní cesty musí vést k nerozhodnosti, která v současném rychle se rozvíjejícím světě vede k naprostému zaostávání. Není nejmenší důvod domnívat se, že střet federalistů a konfederalistů v Evropě bude méně bolestivý, než tomu bylo při vzniku Spojených států. Naopak, struktury jsou mnohem komplikovanější a proto vítězství jedněch nad druhými bude bolestivější.

3. Rozšíření jako alibi pro neschopnost najít řešení

Evropská unie si neví rady sama se sebou, podobně, jako jsme si nevěděli rady my někdy v roce 1991. Bolestivá rozhodnutí, která by bylo potřeba provést s nějakou silnou politickou autoritou, nemá kdo by je proved, protože tak silní politikové v Evropě nejsou. Bolestivá opatření se odkládají na později. Rozšíření Evropské unie poslouží mnohým evropským politikům, aby si z nás udělali obětního beránka, abychom jim vytvořili alibi za nefungování, stagnaci, všechny problémy, které se dostaví. Nakonec se možná řekne: podívejte se, když přibylo tolik desítek milionů zemědělců v nových kandidátských zemích, budeme muset konečně seškrtat zemědělskou politiku. A hněv evropských zemědělců se obrátí proti nově vstoupivším zemím.

4. Požadavky dalších výhod proti nezbytným škrtům

Evropu čeká bouřlivá doba, prohlubují se napětí a krize. Doba blahobytu v Evropě, kdy přebývaly peníze v rozpočtech, definitivně skončila, ale sociální požadavky se stupňují. V posledních několika týdnech se ukazuje, že evropští odboráři si nenechají vzít blahobytné standardy. Evropská unie, která stagnuje, místo aby byla schopna stimulovat své občany, aby více pracovali, potýká se se stávkujícími odboráři za zkrácení pracovní doby, aby se ještě méně pracovalo. Omezení blahobytných standardů a sociálních výhod, které Evropská unie tak štědře rozdávala v době, kdy evropskou bezpečnost dotovaly spojené státy prostřednictvím jaderné ochrany, je nezbytností, nikdo však k tomu nemá odvahu. Dochází k sociálnímu napětí, které nemůže dobře skončit, nějaké elegantní řešení neexistuje.

5. Budeme 'euro-ossis', občané druhé kategorie

Rozdělení mezi východem a západem je mnohem hlubší, než jsme si dovedli představit a vidíme to na příkladu německého národa. V Německu rozdělení mezi 'Ossis' a 'Wessis' bude ještě mnoho generací přetrvávat. Naši politikové slibují českému občanovi, že konečně dostane pas se zlatými hvězdičkami a že stane se tak rovnoprávným občanem Evropy. Je to planá naděje, protože my budeme na desetiletí takovými evropskými 'Ossis'. Budeme považováni za občany druhé kategorie. Možná třetí kategorie. Příklad: S námi v jedné řadě s novým evropským pasem bude stát bývalý ruský generál, který, řekněme, v roce 1968 prováděl invazi do Československa a který nechal postřílet mnoho lidí, kteří se mu zdáli být podezřelí. Sourozenci těch postřílených s ním budou stát v jedné řadě se stejně novým evropským pasem. My se s tím ještě dokážeme nějak vyrovnat a řekněme, že ruskému generálovi, který je ve výslužbě někde v Pobaltí, odpustíme a přijmeme ho za svého spoluobčana. Západní Evropa to ale nebude rozlišovat, pro ně budeme všichni 'Ossis'. Jestli Německu pomáhá, že mají vědomí jednoho německého národa, tak s českým národem se nikdo takhle solidarisovat nebude.

6. Argumenty pro rozšíření na straně EU

Evropská unie s vědomím toho, že jejich občané rozšíření příliš nepodporují, si uvědomuje, že si může dovolit nastavit vyjednávací podmínky tak, aby byly naprosto nepřijatelné. A pak se ukáže. Buďto střední Evropa dospěla ve svých reformách natolik, že se stává dospělou a má autentické politiky, a ti pak ponižující nerovnoprávné podmínky musejí odmítnout, nebo je neodmítnou, a pak se na rozšíření západní Evropa 'napakuje'. Podobné argumenty se používají například v rakouských příručkách, které se rozdávají na rakouském ministerstvu zahraničí, které mají přesvědčit rakouské občany, kteří nemají rádi Českou republiku, aby s rozšířením souhlasili. 'My se na té České republice napakujeme! ', tak argumentují unijní vlády svým občanům. Perspektiva, že se staneme rovnoprávnými občany Evropské unie, je skutečně vzdálená.

7. Garantem evropské bezpečnosti je NATO

Příznivci evropského rozšíření také často tvrdí, že Evropská unie je instituce, která zabrání tomu, aby mezi evropskými státy nebyly války. Říkají: 'Podívejte se zpátky, padesát let v Evropě nebyla válka, to je přece úspěch evropské integrace!' Dovolím si tvrdit, že to je veliký omyl. Válka v Evropě nebyla proto, že existovalo NATO. Evropská integrace zatím nemá jedinou positivní zkušenost, že by nějaké válce dokázala zabránit, že by nějaký destabilizační konflikt dovedla vyřešit. Na Balkáně totálně selhala. Řešit problém Albánie, který nechtělo řešit ani NATO, ani nikdo jiný, museli nakonec Italové sami, protože evropská solidarita, na rozdíl od solidarity v NATO, končí tam, kde by měla nasazovat svoji energii, své peníze a své vojáky za zájmy, které se jich nedotýkají. Za stabilitu těch posledních padesáti let vděčíme nikoli evropské integraci, ale působení NATO.

8. Evropský isolacionismus vůči USA

Politika Francie a Německa v poslední době je velmi zaměřená proti USA. Někteří evropští politikové vycházejí z představy, že když se podaří oslabit autoritu NATO, automaticky jeho kompetence a autoritu shrábne Javier Solana a jednotná evropská zahraniční a bezpečnostní politika. Leckdo si řekne: 'Vždyť je to jedno, jestli naší bezpečnost garantuje NATO nebo Evropská unie, ono to vyjde nastejno.' Leč zatímco NATO má efektivní struktury, jak mezinárodně spolupracovat a dosahovat rozhodnutí, jak za druhé naplánovat společnou operaci a za třetí má také prostředky na její provedení, Evropská unie nedisponuje technikou, která by k provedení nějaké rozsáhlejší akce byla potřeba. Není znám ani jediný případ, že by Evropská unie dokázala vyřešit nějaký zahraničněpolitický bezpečnostní problém. Oslabení NATO může mít pro Evropu tragické následky.

9. Zpochybnění suverenity poškodilo celosvětový systém

Evropská unie, aby obhájila fakt, že porušuje pravidla federalismu, dlouhodobě zpochybňuje koncept státní suverenity. Tvrdí, že pojem 'suverenita' je vyčpělý. Na Evropskou unii prý nelze aplikovat teorii federalismu, protože suverenita už neplatí. Prý lze vytvořit hybrid: budeme partneři napůl suverénní a napůl nesuverénní a budeme mít napůl federaci a napůl nefederaci. Je-li však zpochybněna suverenita v Evropě, těžko požadovat, aby platila jinde. Tím je narušena nejen evropská, ale celosvětová stabilita.

Zpochybňování státní suverenity, která bývala základem pořádku ve světě, má jeden důsledek: Není-li suverenita, nemá smysl, aby existovalo OSN. Není-li suverenita, není k jakékoli vojenské akci nutné mít mandát Rady bezpečnosti OSN. Každý stát může vůči jinému státu podnikat cokoli. Evropská unie si dosud neuvědomila, že boj proti suverenitě má takovéto důsledky, které se nakonec nelíbí samotným státům, které s touto myšlenkou přišly. Chce-li Evropská unie ve své hybridní podobě zaostávat, je to její věc, ale tímto jednáním poškozuje celosvětový systém. Tak se ocitáme na počátku třetího tisíciletí bez suverenity, možná bez OSN a možná i bez NATO.

10. Obojaká česká diplomacie vede k osamocenosti

Situace pro Českou republiku je velmi vážná. Česká republika ještě před šesti lety měla vynikající vztahy se všemi svými sousedy a mezi ně jsme počítali i Maďarsko. Díky neobratné zahraniční politice jsme považováni za nevěrohodného partnera ze strany všech našich sousedů. Slováky jsme začali povýšeně ignorovat, s Rakouskem máme velmi špatné vztahy, česko-německá deklarace se stala neúčinnou, Polsko nás považuje za věrolomné po mnoha zkušenostech, kdy jsme něco řekli a pak jsme udělali něco úplně jiného, kdy jsme jim slíbili, že žádná česko-řecká iniciativa nebude a tři dny na to byla naším ministrem zahraničí opublikována. Jsme často považováni za nevěrohodného partnera. Ztratili jsme sympatie a podporu evropských států - nemůžeme spoléhat, že by pro nás Francie cokoli udělala, že by pro nás cokoli udělala Británie, kdybychom to potřebovali - a taktéž máme nedobré vztahy se Spojenými státy. Těžiště amerických zájmů v Evropě se přesouvá z Německa do Polska. Na počátku nejistého třetího tisíciletí v očekávání, že v Evropě může dojít k velmi ošklivým věcem - k velké nestabilitě se Česká republika ocitá osamocena úplně stejně, jako byla v třicátých letech. Tehdy jsme pomáhali řešit problémy v Etiopii, abychom se zavděčili Francii, a skončilo to mnichovskou smlouvou, kterou nám vpadli do zad. Dnes jsme v podobné situaci. Nedávno jsme například měli spolu se Slovenskem chemickou jednotku v zálivu a zatímco Slováci deklarovali, že jsou součástí americké aliance, naše vláda deklarovala, že pouze poskytuje humanitární pomoc a že není součástí aliance. Takováhle schisofrenní politika musí přinést své ovoce, ale to ovoce nebude dobré.

Často jsem slyšel v ODS argument, že až budeme v Unii, že ji zevnitř napravíme. My jsme si nedokázali prosadit ani rovnoprávný počet poslanců v Evropském parlamentu a kdyby to neudělali jiní, tak jsme to neměli. Proto lze pochybovat naší o schopnosti cokoliv v Unii ovlivnit. Naše nejednoznačné postoje nejsou přesvědčivé. Obojaká politika přinesla Československu a České republice mnoho utrpení a mnoho problémů.

11. Pilíře liberalismu nejsou pro občana, ale pro podnikatele

Poslední poznámka, se týká údajných čtyř pilířů, svobod, na nichž stojí evropská integrace, jako je volný pohyb kapitálu, pracovních sil, zboží a služeb. To jsou jistě myšlenky liberální a ODS se k nim právem hlásí. Tyto čtyři svobody jsou předkládány jako něco, co přináší rozšířenou svobodu občanům Evropské unie. Buďme upřímní, není tomu tak. Vezměme například volný pohyb kapitálu. Kdo z vás má problém, že potřebuje kapitál investovat na frankfurtské burse a nemůže? Ono to jde. Podle našich zákonů, když zajdete do banky a řeknete: 'Já chci za tyto peníze nakoupit akcie na frankfurtské burze.', ukáže se, že volný pohyb kapitálu již existuje. Pokud se jedná o běžného občana, mnoho mu to nepřináší, většinou není investor. Výhody jsou hlavně pro velké koncerny, pro velké akciové společnosti, které budou vydělávat na volném pohybu kapitálu a možnosti přelévat jej rychle z jednoho státu do druhého. A volný pohyb pracovních sil je také iluze, ve skutečnosti je to obráceně. Velké společnosti se stěhují za volnými levnými pracovními silami. Když v Německu jsou příliš vysoké daně a mzdy, tak zavřou fabriku a přesunou ji do Irska, protože tam jsou daně a mzdy nižší. Kdo potřebuje volný pohyb pracovních sil, jsou hlavně velké společnosti, protože jejich manažeři, a těch je stále málo, jsou přesouváni z jednoho státu do druhého. Výhoda volného pohybu pracovních sil se netýká běžných zaměstnanců, netýká se prostého občana, týká se především manažerů. Podmínky pro nalezení práce, kdybych se rozhodnul pracovat například ve Španělsku, jsou dnes v jistém smyslu dokonce lepší, než budou po vstupu do Evropské unie. Dnes mohu na turistické vízum hledat práci v zemích Unie tři měsíce, pak tu zemi na den opustím a mohu další tři měsíce hledat. To už po vstupu nepůjde. Pokud nejste majitelem obchodní společnosti, zpravidla nemáte problém s volným pohybem služeb nebo zboží po Evropě.

12. Znavená evropská civilisace umírá

O tom, že se evropský kontinent, ta 'stará dobrá Evropa', ocitne počátkem třetího tisíciletí mimo světové dění, že začne zaostávat, že tato civilisace zestárla, o tom víme minimálně pětadvacet let. Pouze se předpovědi začaly naplňovat. A cesta dopředu není v tom, že se sjednotíme. Politická integrace není postačující podmínkou pro to, abychom zachránili evropskou civilisaci. Civilisace zanikají, za prvé protože nejsou schopny ufinancovat svůj vlastní provoz, za druhé protože dobro, které přinášejí, je menší, než náklady, které jsou potřebné k jeho dosažení a za třetí civilisace zanikají z důvodu přeregulování. Po každé události se najdou politikové, kteří řeknou: 'Je potřeba zavést ještě další regulaci.' Česká republika si zachovala množství regulačních norem ještě z doby komunismu, které nedokázala zrušit. Přijímá tisíce dalších norem, které má Evropská unie z doby dávno minulé. Legislativně jsme zestárli o celé století. Evropská ekonomika stagnuje. Máme z NATO informace, že technologické zaostávání Evropy proti Americe je minimálně patnáct let. Přeregulované podmínky pro život a podnikání způsobují, že Evropa zaostává čím dál víc.

13. Česká odpověď

Současní čeští politikové pravděpodobně vědí o neblahých důsledcích, které s sebou evropská integrace přináší a přesto vstup do Evropské unie podporují. Zdá se, že je to stanovisko v ODS většinové, pravděpodobně jej nedokáže změnit. Pro české politiky je hlasování v referendu velikou výzvou, aby se začali chovat odpovědně. Pokud neupozorní na všechny tyto problémy českou veřejnost, pak se stávají spoluviníky.

---