PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

11.02.2004

Autor: Michal Pehr

Konzervativismus a třetí republika

Junior klub KDU-ČSL spolu s nadací Konráda Adenauera uspořádaly 11. února 2004 v Senátu Parlamentu ČR seminář "Dvě stě let konzervatismu v Českých zemích". Postupně, tak jak nám budou přednášky jejich autory posílány se svolením k publikování na našich stránkách, uveřejníme ty nejzajímavější. Pro poznání historie konzervatismu v Čechách, pochopení jeho postavení za Rakouska-Uherska, 1. a 3. republiky, po únoru 1948 a dnes, to jsou přednášky vskutku fundamentální...


Dámy a pánové.

Česká respektive československá společnost měla ke konzervativismu vždy zvláštní vztah. Kdybych se chtěl pokusit o bonmot, tak bych musel říci, že česká společnost konzervativně (ve své konzervativnosti) odmítala konzervativismus. A tak vás musím v tomto duchu zklamat, ale konzervativismus během období třetí republiky byl v podstatě mrtvý (alespoň v politickém slova smyslu), protože v této době u nás téměř všichni dobrovolně a s nadšením prohlašovali, že jsou socialisté a to pokud možno už od Bílé hory. Ale abych nepředbíhal a mluvil na trochu vážnější notu (vždyť víme jakou zkušenost má česká společnost s bonmoty).

Svůj příspěvek na náš dnešní konferenci jsem nazval Konzervativismus a třetí republika. Jak už z názvu vyplývá, cílem mého vystoupení je pokusit se alespoň častečně a v náznacích definovat osudy konzervativismu v době tzv. třetí republiky.

Jsem si vědom, že popsat konzervativismus v této době je úkol velmi nesnadný. Vyvstává zde celá řada otázek. Víme jak je těžké definovat konzervativismus a stejně tak je tomu i v případě třetí republiky, ke které je rovněž řada výhrad. Už samotný pojem není přesně definován a otázky tím jen přibývají.

Termínem třetí republika jsem označil období let 1945-1948, tedy těsně poválečné období. Základním časovým mezníkem byl pro mne na jedné straně vznik respektive znovuobnovení Československé republiky v roce 1945 a na druhé straně únorové události roku 1948 s dozvuky spojené s přijetím nové ústavy, abdikací a smrtí Ed. Beneše v září 1948.

Naše společnost a v tom vidím zásadní problém tohoto období projevuje jistou bezradnost. Stále totiž neví jak toto období hodnotit. Základní otázka zní: byla to demokracie nebo totalita?

Na jedné straně bylo toto období vyjímečné. Válka skončila. Po šesti hrůzostrašných letech je země opět svobodná. S prohrou nacistického Německa byl spojen postupný faktický zánik Protektorátu a Slovenského štátu. Na jejich troskách vznikala nová tentokráte třetí československá republika. Bylo to hektické období. Rodila se nová doba. Snad všichni si přáli vytěsnit válku a válečné zážitky ze své paměti. Obyvatelé byli plní ideálů a nadějí v lepší budoucnost a nové zítřky. Většina lidí věřila, že nastává onen štastný čas, kdy bude možné budovat novou, štastnější a lepší republiku, zem i celou společnost. Byl to zvláštní čas nadějí, kdy si snad všichni přáli aby nový stát byl lepší než ten prvorepublikový a o druhorepublikovém ani nemluvě.

Na druhé straně je toto období dobou omezené demokracie, kterou lze označit jako systém třetí republiky, kdy představitelé demokratických sil svádějí s komunisty zvláštní souboje o podobu omezené demokracie. Demokraté sice věří v zachování demokracie a bojují za její zachování, ale mnohdy souhlasí a někdy dokonce podporují její okleštění, které má být v zájmu společnosti.

Zákaz některých politických stran, tvorba vlády a jejího programu v Moskvě, vytváření, organizování a obsazování státní správy, znárodnění a správa tohoto majetku, stejně jako správa policie, vojska a dalších bezpečnostních složek jsou právě ty případy, kdy představitelé demokratických sil včetně prezidenta Ed. Beneše více méně ustupovali komunistům a někdy dokonce i podporovali provedení výše jmenovaných změn.

Věnuji se zvláštní době. Strašlivý zážitek z války a obava z fašismu - z toho co přinesl - způsobily příklon společnosti k levici. Byla to doba vymknutá z kloubů, kdy lidé dobrovolně a s nadšením budovali omezenou demokracii, systém prvotní Národní fronty, který kombinoval demokratické a nedemokratické prvky, protože věřili, že nová společnost bude lepší a dokonalejší. Lidovou demokracií se označovala demokracie, která měla v Československu zavládnout po osvobození. Měla to být nová a lepší demokracie než ta prvorepubliková.

Vytvořil se nový systém, který měl spojovat východ se západem, komunistický systém s demokratickým systémem západoevropského stylu. Tento experiment byl označován za: „vyspělou a tradiční demokracii" v níž Československo chce: „sdružit východní pojetí hospodářské rovnosti a sociální spravedlnosti se západním pojetím individuální plné svobody".

Tyto slova jakoby navazují na Benešův koncept socializující demokracie. Tento koncept vycházel z přesvědčení, že demokracie se neustále vyvíjí a proměňuje. Domníval se, že vzhledem k obrovským změnám, které způsobila válka musí dojít k zásadní proměně demokracie. Touto proměnou měl vzniknout nový vyšší a lepší typ demokracie, kterou nazval socializující demokracie. Tato demokracie měla nahradit nedokonalou liberálně buržoazní demokracii. V této souvislosti nesmíme také zapomenout, že prezident Edvard Beneš viděl jednu z příčin pádu demokracií před druhou světovou válkou ve „strachu konservativních elementů buržoasních z komunismu a sociální revoluce".

Je pochopitelné, že za těchto poměrů, kdy i Ferdinand Peroutka píše, že „cesta do budoucnosti vede jen branou socialismu", neměli konzervativci a jejich ideály na růžích ustláno. Slovo konzervativec se stalo jakýmsi nevysloveným synonymem pro slovo reakční. Platila zde rovnice, že konzervativní rovná se reakční a reakční rovná se fašistický respektive nacistický. Tato rovnice a dobová atmosféra způsobila, že se mnozí odvraceli od ideálů a názorů a ti, kteří jim zůstali věrní se k nim jen velmi opatrně hlásili.

Když jsem si připravoval dnešní referát, tak jsem dlouho přemýšlel koho ke konzervativcům v době třetí republiky přiřadit. Tehdejší konzervativci netvořili totiž žádný pevnější proud. Spíše jen přežívali pod ochranným štítem Československé strany lidové, kterou vedl ostatně v určitém slova smyslu také konzervativec Msgre Jan Šrámek. Tito lidé se pochopitelně hlásili většinou ke křesťanskému konzervativismu a byli spíše solitery. Klasickým příkladem byl lidovecký poslanec a předseda lidovecké mládeže Bohdan Chudoba. Z dalších jmenujme alespoň lidoveckého žurnalistu Luďka Formana a Miloslava Skácela. K nim musíme také přiřadit skupinu kolem tehdejší Revue Katolík se šéfredaktorem jezuitou P. Adolfem Kajprem a přispěvovateli jako byl Karel Schwarzenberg alias Jindřich Středa. Tato revue neboli list pro kulturu a život z víry jak zněl podtitul se vyznačovala antiliberálně vypjatým konzervativismem, který je paradoxně přiváděl až na půdu křesťanského socialismu. Nesmíme také zapomínat, že řada konzervativců (aktivních v druhé republice) dožívala v ústraní bez jakékoliv možnosti působit (klasickým příkladem byl Msgre. Bohumil Stašek a Josef Talacko, když pomineme to, že po válce byl tajemníkem lidoveckého ministra Adolfa Procházky).

Všichni tito konzervativci pokud byli aktivní měli v době třetí republiky jedno společné. Snažili se více méně o opatrné komentování politických událostí. Poukazovali na přehmaty doby a snažili se poukazovat na porušování principů konzervativní politiky v duchu omezené demokracie.

Klasickým příkladem toho co jsem řekl byl Bohdan Chudoba, kterému bych se rád na závěr trochu blíže věnoval. Někteří ho znají jako propagátora baseballu, někteří ho znají jako renomovaného historika a autora děl jako byla Španělé na Bílé hoře. Zjednodušeně řečeno, Bohdan Chudoba byl zvláštní člověk. Byl neobyčejně inteligentní a vzdělaný, který si byl své inteligence vědom což někdy bylo až na škodu věci, ale to je jiná kapitola. Byl člověk pozoruhodných postřehů, které měli možnost čtenáři poznat na stránkách lidoveckého tisku. Z jeho článku velmi jasně vyzařovala jeho křesťansko konzervativní orientace a bylo patrné, že měl dva úhlavní nepřátele: liberalismus a komunismus, přičemž komunismus interpretoval v podstatě jako levobočka liberalismu. Ve svých projevech označuje komunistickou stranu za totalitní stranu usilující o zavedení diktatury. Jeho smělé výpady proti komunistům mu přinášely řadu problémů (v lednu 1946 byl krátce zatčen, komunisté se z něj snažili udělat špiona a velezrádce a on na oplátku inicioval proti komunistickému ministru informací Václavu Kopeckému parlamentní kárné řízení). Na druhé straně mu přinášely ovšem určitou popularitu. Je znám jako odvážný bojovník, který ve svém soukromí však na adresu své aktivity skoro prorocky pronáší: „Nemá to žádnou cenu za dané situace riskovat život a vědět předem, že se tím nic nedokáže. Ve státě, kde jediná politická strana má pevně v ruce všechny bezpečnostní orgány, tam byla demokracie navždy pohřbena. Perem se proti kulometům nic nedocílí. A taková je situace u nás." Jak se později ukázalo měl stoprocentní pravdu. Únorové události roku 1948 udělaly tomu všemu přítrž a jestliže předtím neměli konzervativci příliš mnoho možností veřejně vystupovat (tu měli možnost vystupovat jen jako křesťanští konzervativci), pak po roce 1948 tuto možnost definitivně ztratili. 

 

Michal Pehr, Masarykův ústav AV ČR