Autor: Petr Němec

Když ne kvůli ropě, proč potom?

Se souhlasem autora i redakce převzato z Hospodářských novin

---

Lidé na celém světě demonstrují proti válce v Iráku pod heslem "Žádnou krev za ropu!" Je to nabité emocemi. Při bližším pohledu je ale také zavádějící. Jistě, o ropu v této válce jde. Nikoli však v první řadě. Můžeme souhlasit s tvrzením amerického magazínu The New Republic: "Amerika nevstupuje do války jen proto, aby obohatila Chevron nebo Exxon." Kdyby šlo Spojeným státům pouze o iráckou ropu, mohly by si ji zajistit daleko levněji a bez prolití jediné kapky krve. Poslušný a vděčný diktátor, jakým Saddám Husajn byl vůči USA ještě před rokem 1990, je nejlepší garancí přístupu k druhým největším známým zásobám ropy na světě. Washington se na Husajna dlouho díval jako na spojence při řešení problému, který měl s Íránem. Teprve, když diktátor překročil určité meze, byl sám rozpoznán jako problém.

Oč v této válce jde, o tom spekulují mnozí. Přesně to zřejmě ví pouze prezident George Bush a členové jeho štábu. K těm málo jistotám patří poznání, že válka neposlouží hospodářským zájmům Spojených států. Nebo poslouží daleko méně, než tvrdí ti, kdo ji schvalují. Touto stránkou války se zatím nejpodrobněji zabýval William Nordhaus z univerzity Yale. V minulosti vedly války vždy k prudkému zvýšení poptávky a konkrétně pro Spojené státy znamenaly obrovský ekonomický impuls. Ale tento "železný zákon poválečné konjunktury" neplatí přinejmenším od první války v Perském zálivu v roce 1991. Naopak, tato válka, tvrdí Nordhaus a spolu s ním další ekonomové, povede k podstatnému zvýšení zátěže hospodářství. Příčinou toho, že přestává platit "železný zákon" válečné a hlavně poválečné konjunktury, je prostý: Náklady na uplatnění síly, tedy přímé vojenské výdaje, nemají v celkovém válečném účtu takovou váhu jako v minulosti. První válka v Zálivu stála 61 miliard dolarů, zhruba tři desetiny procenta tehdejšího hrubého domácího produktu USA. Naopak 2. světová válka stála Washington 130 procent hrubého domácího produktu. Dnes na váhu válečného účetnictví dopadají mnohem více nepřímé náklady: Psychologie spotřebitelů a investorů, narušené obchodní a kooperační vazby. A v tomto konkrétním případě i rostoucí ceny ropy. Podle propočtu peněžního institutu Wells Fargo znamená zvýšení ceny barelu ropy o deset dolarů snížení hrubého domácího produktu USA o půl procenta. V peněžním vyjádření 50 miliard dolarů. To je asi polovina částky, kterou zatím hodlá prezident Bush vydat na tuto válku.

George Bush se také nechal slyšet s heslem, které po něm opakoval i britský premiér Tony Blair: "Ropa patří iráckému lidu a bude sloužit jeho blahu." To uklidňuje a navozuje myšlenku, že se Spojené státy opravdu nehodlají zmocnit iráckých ropných polí. Na druhé straně není jasné, jak bude hodnota ropy uplatněná. Studie Council on Foreign Relations (Rady pro zahraničně politické záležitosti) spadající pod ministra zahraničí Colina Powella říká, že ropná zařízení v Iráku budou potřebovat tři roky a investice pět až sedm miliard dolarů, aby se dostala na těžební kapacitu 3,5 miliónů barelů ropy denně. Tolik se v Iráku těžilo naposledy v roce 1990. Protože Washington počítá s tím, že na obnově země se bude Irák podílet výnosy z prodeje ropy, moc toho nezůstane. Aby se kapacita zvýšila na šest miliónů barelů denně, je třeba alespoň dvacet miliard dolarů a hodně času. I když je zřejmé, že se na obnově ropné infrastruktury budou v největší míře podílet právě americké firmy, opět platí: Na podpis kontraktů nebyla nutná válka.

Je možné namítnout, že Saddám Husajn by se moci nevzdal dobrovolně. Ale prakticky všechny ropné země na Blízkém a Středním Východě jsou přinejmenším autokratické. Proč tedy zrovna Saddám, když se nade vší pochybnost nepodařilo prokázat, že vlastní zbraně hromadného ničení, se kterými by byl schopen ohrozit Západ? Připomeňme si, třeba, že patnáct z devatenácti teroristů podezřelých z organizování a provedení teroristického útoku na New York a Washington, pocházelo ze Saúdské Arábie. Spojené státy by tedy měly mít všechny důvody, aby se zlobily především na tuto zemi. Zřejmě nejblíže odpovědi na otázku, když nejde (hlavně) o ropu, tak oč tedy, se přiblížil neokonzervativní stoupenec války Paul Wolfowitz, když řekl: "Tyto autokracie používají výnosů z ropy pro udržení svých režimů." Jinak řečeno: Vezměme jim ropu, privatizujme zdroje - a přiblížíme se tržně orientovanému hospodářství a otevřeme dveře demokratizaci. To ovšem navádí k "trvale udržitelné válce", nejen v této oblasti, jejímž cílem by bylo zřízení jakýchsi "Humanistánů" na místě nynějších nedemokracií.

O smyslu a cílech války se vedou spory i ve Spojených státech. Jisté je, že příčiny, které k ní vedly, jsou mnohočetné. Je také mnoho důvodů, proč proti válce protestovat. Ropa je ale pouze jedním z nich. Irák je součástí celé zapeklité a výbušné situace na Středním Východě. Odstranění militantního režimu může být krokem k řešení. A ropa: Odborníci z Rady pro zahraniční záležitosti doporučují, aby se USA vystříhaly správy ropného bohatství Iráku a co nejrychleji ji předaly buď OSN nebo místní správě. Jinak budou nařčeny z kolonialismu a z toho, že iráckému lidu "ukradly" jeho bohatství. 

 

Text byl uveřejněn v Hospodářských novinách 1. dubna 2003.

 

Petr Němec

 

---