Autor: Dan Drápal

Jde o důvěru

Finanční krize a evropská integrace.

---

Před šesti týdny jsem napsal článek „Kam až spadnou burzy", kde jsem vyslovil názor, že burzy přestanou padat, až se obnoví důvěra. Za dobu, která mezitím uplynula, se vlády pokusily obnovit důvěru pumpováním peněz do ekonomiky a vymýšlením všelijakých ozdravných opatření. Zatím však burzy padají a důvěra se neobnovuje.

Je docela možné, že různé ozdravné balíčky nakonec přece jenom zaberou. Obávám se ale, že jen na omezenou dobu. Snad na pár let. Co nás čeká dále, už nebudou krachy jednotlivých firem či bank, ale krachy celých států. Není totiž jasné, kde by normální lidé měli vzít důvěru ke státním zásahům, k nimž nyní dochází. Kde státy berou ty ne už pouze miliardy, ale dokonce i biliony korun (pokud uvažujeme nikoli v dolarech či eurech, ale korunách)? Nemáte také pocit, že si státy mohou začít pomáhat tištěním nových peněz (či něčím analogickým, protože většina transakcí probíhá pouze virtuálně)? A jak dlouho budou mít obyvatelé k těmto penězům důvěru?

Vyslovím kacířskou myšlenku. Asi mě mnozí odsoudí jako ekonomického tupce. Ale domnívám se, že všechno možná skončí návratem ke zlatému standardu. Nebo něčemu, co se tomu velmi podobá. A možná to nebude špatně.

Jedinkrát v životě jsem si koupil něco na splátky. Potřeboval jsem k tomu fůru papírů, potvrzení o příjmu od svého zaměstnavatele i za manželku, atd. atd. Když jsme vše poctivě splatili, začaly se mi hrnout nabídky, že si mohu koupit i další věci na splátky, aniž jsem o cokoli žádal, přišla mi jakási Zlatá karta (nikdy jsem ji nevyužil), protože jsem trochu slaboch, nechal jsem si od své banky vnutit kreditní kartu (byla zadarmo a nikdy jsem na ní nic nečerpal, ještě ji mám schovanou, jak říkal vodník Čochtan) a nějaké peníze dlužím jen v rámci nejužší rodiny. Radím vám, dělejte to jako já!

Kdybych si od někoho něco půjčil, může mi věřit. Ale já nemám v plánu si od někoho půjčovat.

Teď přejdu k zdánlivě jinému tématu: Evropští politici se trápí, jak protlačit Lisabonskou smlouvu. Pan Ganley z Irska má dle mého názoru pravdu, když požaduje, aby evropská ústava měla pětadvacet stránek. O té by se totiž dalo smysluplně hlasovat a mohla by se o ní pořádat referenda. A víte, že by možná prošla? Třeba bych pro ni hlasoval i já. O těch pětadvaceti stránkách bych se byl možná schopen rozhodnout, zda jim věřím nebo ne. Lisabonské smlouvě nikdo normální věřit nemůže, protože jí nikdo nerozumí. Proto jsou mnozí lidé instinktivně proti - a obávám se, že mají pravdu. Vůbec to nemusí vypovídat o tom, zda jsou pro evropské sjednocení či proti evropskému sjednocení. Například můj hlas proti lisabonské smlouvě není ani v nejmenším hlas pro Václava Klause, Jana Zahradila či paní Bobošíkovou. Jsem pro evropské sjednocení.

Co tedy máme dělat? Co ve svém článku navrhuji?

Přemýšlejme o tom, komu ve svém okolí můžeme věřit. Přemýšlejme o tom, zda lidé mohou věřit nám. Pokusme se vytvářet ostrůvky těch, kdo si mohou věřit. A až půjdeme volit, lhostejno na jaké úrovni, přemýšlejme především o tom, komu můžeme věřit. Všímejme si spíše toho, jak daný člověk dodržuje slovo, ne toho, co nám slibuje.

Čeká nás ještě dlouhá cesta k vystřízlivění. Na jejím konci budeme asi chudší, ale pokud věci dopadnou dobře, poctivost bude zase ve vážnosti. Na dané slovo půjde spolehnout. Morálka přestane být sprosté slovo.

Ne-li... Raději nedomýšlet!

 

21. listopadu 2008

 

Dan Drápal

---