Autor: Michal Semín

Eutanázie je projevem generační války

Vyšlo v MF DNES 17.4.2001

---

Když se před několika desetiletími usilovalo o legalizaci potratu, uváděly se příklady žen po znásilnění, žen s krajně rizikovým těhotenstvím či pravděpodobného úmrtí dítěte záhy po porodu. Byl zneužit přirozený soucit lidí k ženám v mimořádných životních situacích, aby se v průběhu doby potrat do té míry znormalizoval, že se stal běžným prostředkem při řešení nechtěných těhotenství. Dnes se provádí bez větších zábran mnoha snadno dostupnými cestami: chirurgicky před porodem, chirurgicky v průběhu porodu, nitroděložním tělískem, chemicky použitím nejnovějších orálních přípravků s potenciálně abortivními účinky. Již dávno neukazují statistiky pravá čísla lidských osob, usmrcených před vlastním narozením, neboť dnes většina potratů probíhá bez vědomí matky, totiž zabráněním uhnízdění již oplodněného vajíčka použitím moderních "antikoncepčních" prostředků. Tato genocida je projevem přesvědčení dnešního člověka o své plné suverenitě. Žádný na něm nezávislý morální řád mu nedává orientaci v životě. Morálka se v průběhu doby mění, co platilo včera, dnes již neplatí. Mravní normy jsou vynálezem momentální většiny, případně těch, kteří vládnou. V tomto aspektu si novodobý liberál podává s komunistou ruku.

Náboženský obraz světa je překonán, měřítkem správnosti lidského jednání je člověk sám. V takové perspektivě je samozřejmostí, že se k legalizaci potratů dospělo. Těhotenství je pro mnohé ženy a muže nepříjemnou zátěží, komplikací při vlastní seberealizaci, kariérním postupu, životním pohodlí. Je nemocí, kterou je třeba léčit, počaté dítě je vřed, který je zapotřebí odstranit.

Legalizace eutanázie je další fází této antropologicko-mravní revoluce. Tímto tvrzením je překvapen jen ten, kdo nevidí souvislost mezi potratem a eutanázií. Vždyť legalizací eutanázie dnešní generace splácí svůj "dluh" generacím předchozím. Vy na nás s potratem, my teď na vás s eutanázií! Cynismus? Ale ne, jen logické protažení principu institucionalizovaného egoismu na úsečce pozemského života.

Rétorika se volí podobná. Opět se poukazuje na krajní případy mimořádného lidského utrpení, při kterém nejedna mysl pochybuje o smyslu života samotného. Kamery přinášejí obrázky smrtelně trpících, rozhovory se zoufalstvím zápasícími lidmi, upoutanými na lůžko. Tito lidé jsou surově zneužiti pro dosažení mnohem "vznešenějšího" cíle - dovolenosti ukončení života za asistence jiné lidské osoby v jakémkoli okamžiku lidského života. Proto také nejsou představitelé holandských společností prosazujících eutanázii zcela spokojeni s přijatým zákonem, neboť upravuje jen část jejich požadavků. Již se připravují na kampaň novou, jejíž cílem je uzákonit eutanázii bez ohledu na zdraví či věk osoby. Vždyť není logické, aby měl oprávnění k sebezabití jen ten, kdo trpí fyzicky. Fyzickou bolest lze dnes dobře tlumit tišícími prostředky. Utrpení psychické může být daleko nesnesitelnější. A co stav člověka po ztrátě svých blízkých či při vážných životních selháních, kdy svědomí nedá spát? Nemají také tito lidé právo žádat o "milosrdnou smrt"? Vždyť není-li Bůh, proč bych měl být já?

 

Michal Semín

ředitel Občanského institutu

---