PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

02.05.2011

Autor: Dan Drápal

Etický průvodce dnešní politikou

K rozhodnutí Ústavního soudu ve věci státního příspěvku na stavební spoření


V 15. a 24. žalmu jsou uvedeny lidské vlastnosti a postoje, který obstojí před Bohem. Je neuvěřitelné, jak aktuálně se tyto zásady týkají dnešní politiky. Zmíním jednu z nich, neboť v minulých dnech jsme doplatili na to, že jsme se onou zásadou neřídili.

Žalm 15,4 o Božím člověku říká: „...nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě". Tak ekumenický překlad. Bible 21 má „nemění, co odpřisáhl, i kdyby na to doplatil".

Ano, uhádli jste správně, mám na mysli výnos Ústavního soudu, týkající se stavebního spoření. Stát doplácí na to, že celá instituce stavebního spoření byla kdysi nastavena nepříliš moudře. Dokud ekonomika rostla více než čtyřprocentním tempem, tato chyba nevadila. Pak se ale přišlo na to, že je třeba šetřit, a protože příliš vysoký státní příspěvek nebyl ani příliš moudrý, ani příliš spravedlivý, vláda, konkrétně ministr financí Miroslav Kalousek, se rozhodl s tím něco udělat a státní příspěvek „zdanil".

Příspěvek na stavební spoření byl nespravedlivý. Stát zde vybrané a poměrně snadno definovatelné skupině poskytoval výhodu, kterou neposkytoval nejchudším. Lidé s velmi nízkými příjmy stavební spoření uzavřít nemohli a tudíž na státní příspěvek neměli nárok.

V devadesátých letech bylo ovšem pro stát výhodné, když si značná část obyvatelstva začala spořit. Peníze byly ve stavebním spoření vázány nejméně na pět let a tak mohly banky akumulovat kapitál, místo aby lidé peníze utráceli v přímé spotřebě. Nicméně státní podpora stavebního spoření byla příliš štědrá. V podstatě lze říci, že ti, kteří stavební spoření neuzavřeli - ať už z jakýchkoli důvodů - z rozhodnutí státu přispívali těm, kdo je uzavřeli. To, že se vláda rozhodla s tím něco dělat, nebylo vůbec špatně.

Problém je v tom, CO vláda udělala. Kalousek se dopustil dvojí chyby, a dle mého názoru jde v první řadě o chyby etické, až v druhé řadě o chyby  politické nebo ekonomické.

Především udělal něco, co je velice problematické a co je narušením biblického principu, uvedeného na počátku tohoto článku. Změnou podmínek stavebního spoření „za jízdy" stát nedostál svému slibu. To má dalekosáhlé etické - ale v posledu i politické a ekonomické - důsledky. Nemusí-li plnit své sliby stát, nemusím své závazky plnit ani já, řekne si občan. Prostě jak v osobním životě, tak v životě politickém uděláme všichni dobře, když budeme plnit své sliby a když naše slovo bude platit. (V našem národě je celá řada lidí, kteří se domnívají, že to platí jen v životě soukromém, ale nikoli v životě veřejném, zejména v politice. Tito lidé se mýlí a já je chci svými články - včetně tohoto - vyvádět z tohoto omylu. Ano, tvrdím, že etika platí i pro politiku, a že eticky nesprávné jednání je z dlouhodobého hlediska nesprávné i politicky.)

Ministr Kalousek - a celá vláda - mohl říci: „Celý institut stavebního spoření byl špatně nastaven a my v tom nehodláme pokračovat. Musíme ale splnit závazky, které zde jsou. Parlamentní cestou prosadíme změnu zákonů, tak aby stát nevynakládal prostředky na příspěvek na stavební spoření." Ano, krátkodobě by to ještě navýšilo schodek státního rozpočtu. Tvrdím však, že šetřit tím, že nedodržíme slovo, je dlouhodobě kontraproduktivní.

Druhou chybou ministra Kalouska bylo, že nenazval věc pravým jménem. Ano, vím, že už mu ledaskdo otloukl o hlavu, že faktické „snížení státního příspěvku" nazval „daní". Problém je ale hlubší, než se může zdát - proto je třeba se u něj zastavit. Velkým nešvarem v českém národě je právě to, že věci se nenazývají pravými jmény. Ostatní i jméno „stavební spoření" je falešné. Spousta lidí - řekl bych, že valná většina - používá stavební spoření pouze jako finanční přilepšení - ostatně, aby se z něj dalo něco skutečně postavit, muselo by být stavební spoření uzavřeno na nejvyšší částku na několik členů rodiny. Můžeme v této souvislosti použít Paroubkovu větu: „Pánové, kdo z vás na to má?" Jen malý zlomek těch, kdo stavební spoření uzavřeli.

Nazývání věcí nepravými jmény má u nás dlouhou a hlubokou tradici. Často skrývá různé nepravosti, mnohdy lidi jen mate. Tak třeba „pojištění na důchod". Ano, vím, že nejsem první, kdo upozorňuje, že nejde o pojištění, ale o daň. Na taková nesprávná označení narážíme na každém kroku a pak se pomalu nevyznáme ve vlastním životě. Někdy to má důsledky relativně komické. Nazývání věcí nepravými jmény vydatně prohloubili komunisté, kteří v poslední fází svého vládnutí dokázali dosáhnout dokonce i toho, že ojetá auta se prodávala v podniku s názvem „Klenoty". To je docela zábavné; jinak ovšem nenazývání věcí pravými jmény mohlo mít důsledky vážné. Potrat se nazýval „umělé přerušení těhotenství". Slovo „přerušení" se ale spojuje s představou budoucího navázání - mluvíme třeba o „přerušení jízdy". Zde bylo namístě přinejmenším slovo „ukončení", pokud se za každou cenu chcete vyhnout obratu zabití nenarozeného dítěte. Jindy byly důsledky tohoto přejmenovávání přímo smrtící - jako když Sovětský svaz „ukončil let" korejského letadla: Rozuměj, toto letadlo s více než dvěma stovkami cestujících sestřelil.

Z výše napsaného si dovoluji učinit dva jednoduché závěry:

1. Stát a my všichni máme plnit závazky, které jsme na sebe vzali, a to i tehdy, když se nám to nehodí.

2. Měli bychom věci nazývat pravými jmény. Nazývejme rýč rýčem a ne „zemědělským náčiním". Nakonec na tom vyděláme všichni.