Autor: Ing. Jan Friedlander

Demokracie je jen pro demokraty

Je ještě možné zvrátit tendence vývoje našeho hospodářství a rozhodovat o naší obraně demokratickými prostředky?

---

Podporu tomuto principu nám navrhl předsedající, když jsme se před 15 lety vyslovovali k návrhu Ústavy ČR. Stručně řečeno vyjadřoval nepřípustnost legálního působení stran a hnutí, které by chtěly demokracii odstranit. Návrh měl kladnou odezvu, i u mne. Ale o tom dnes psát nechci. V posledních dvou třech letech jsme o tom v Klubu diskutovali často - a marně. Zákony jsou v pořádku, ale protidemokratickým elementům se daří výborně. Navržený princip však má ještě nejméně jeden další možný výklad, o kterém tu chci dnes mluvit.

 

Musím se čtenářům omluvit, že se budu do určité míry opakovat. Jenomže to, co se mnohým jevilo či jeví jako katastrofické scénáře pesimisty (česky Schreckvorstellungen), se začíná až příliš dobře shodovat s realitou. Mám na mysli svá tvrzení, že díky neochotě většiny voličů podpořit reformní opatření nezbytná pro další chod státu dojde nakonec ne-li k zániku takovéto společnosti, pak alespoň zcela určitě ke konci jejího demokratickému systému. Impulsem k tomuto článku je stať Karla Hvížďaly „Prožíváme krizi demokracie?" (Neviditelný pes 15. 5. 2007).

Autor rekapituluje výsledky šetření STEM, dle něhož 61 procent našeho obyvatelstva volá po vládě pevné ruky. Podobný pohyb však neprobíhá jen u nás. Autor cituje známé politology. Paula Nolteho, který hovoří o nelibosti vůči demokracii, s tím, že už ani na Západě není přijímána jako fakt, o němž není třeba se bavit. A Ralf Dahrendorf vidí rostoucí nevíru v demokracii jako důsledek hospodářské stagnace. Západ je zatím ohrožen o něco méně, ale i tam se může stát, že se demokracie stane jen přechodnou etapou společenského vývoje.

Vraťme se opět k nám. Kde máme hledat příčiny? Naše politická scéna je divadlo vskutku odpuzující. Hlavní příčinu tohoto faktu však nevidím především v charakteru politiků. Jistě je mezi nimi mnoho lidí neseriózních. Ale i ti charakterní se pohybují v nesnesitelném dilematu: buď budou provádět plýtvavou politiku vedoucí k brzké hospodářské katastrofě, nebo půjdou od válu. Jako Špidla. Právě balancování mezi dvěma špatnými možnostmi (tertium non datur) vytváří smutné a směšné postavy. Hlavní problém spatřuji, politicky zcela nekorektně, ve voličských masách.

Pojem demokrat není podle mne naplněn pouhým odmítáním autokratických režimů. Znamená člověka, který umí spravovat demokratický stát. To neplatí jen pro osoby z vládních struktur. V demokracii svým způsobem vládne každý účastník svobodných voleb. A není podle mne demokratem ten, kdo tak nečiní zodpovědně. A kdo neusiluje o nabytí takového přehledu, který by mu umožnil, co jeho zemi posouvá vpřed a co naopak vede k její zkáze. Vůbec nejde o to, aby lidé rezignovali na uplatňování svých zájmů. Je jen třeba, aby uměli hlasovat a jednat tak, aby usnadnili jejich realizaci.

Dnes je u nás situace taková, že se záchrana našich veřejných financí jeví být demokraticky neproveditelnou. A stejně tak i obrana vlasti, jak o tom svědčí průzkumy mínění o radaru v Brdech. To všechno spolu s veškerou špínou politické scény způsobuje, že demokracii začínají brát v potaz i někteří demokraté. (Já ještě ne.)

Jak z toho ven, a to jinudy než přes autokracii? Teoreticky je řešení jasné: vzdělání, vzdělání a zase vzdělání, a k tomu občanská a mravní výchova. Jak je ale realizovat? Nemůžeme revitalizovat roky stranického školení nebo VUML. Ale jak přimět masy, aby pochopily, že nadměrná štědrost tady a teď znamená výbuch v blízké budoucnosti? Že neliberální zákoník práce je velice příjemný, ale vede k vyšší nezaměstnanosti? Byl jsem nedávno na lázeňském léčení a cestou na časně ranní procedury jsem potkával lidi nesoucí si čerstvý denní tisk. Co myslíte, že si téměř všichni kupovali? No přece Blesk! Společnost, v níž převažují čtenáři bulváru a diváci telenovel (slovo může mít dva významy) a voyeurských show, není společností demokratů a nemůže dlouhodobě být ani společností demokratickou. Demokracie je jen pro demokraty.

Takže já praktický recept nenacházím. Ale abych nekončil tak pesimisticky, tak jeden, i když o něm nevím, snad existuje. Měli bychom se pídit po informacích o tom, jak to přišlo, že ve Švédsku v posledních volbách přivedli k moci vládu, která nepokračuje v politice zhoubného, byť neobyčejně příjemného plýtvání. A naději vidím i ve Francii. I když v den, kdy toto píši, nejsou parlamentní volby ještě u konce, zdá se, že dochází k ukázkovému vítězství těch, kteří vědí, že tak jako dosud už prostě dál nelze. A co je také velice milé: vítězství těch, kteří už nechtějí, aby se jejich vlast vymezovala proti ostatním (zvláště některým) zemím svobodného světa.

Když jednou v roce 1947 vezl Jan Werich autem Jana Masaryka kolem švédské ambasády, ministr poznamenal: „Čím víc poznávám Rusové, tím radši mám Švédové". Já závidím Švédům Švédové a Francouzům Francouzové. Přidáme se někdy k nim? Budu moci přestat závidět? Nevím.

 

13.6.2007

 

Jan Friedlaender

---