Autor: Vojtěch Pospíšil

Dějiny izraelsko-palestinského konfliktu

Dnešek a jak jsme k němu došli...

---

Palestinou je nazýváno území mezi Mrtvým, Středozemním a Rudým mořem ležící na spojnici dvou starověkých kultur - Mezopotámie a Egypta. Samostatná bývala Palestina jen dočasně a to jen tehdy, když Mezopotámie a Egypt procházely obdobím oslabení.

Ve 13. stol. př. n. l. zasáhla východní Středomoří vlna přistěhovalců, kteří pocházeli pravděpodobně z jihovýchodní Evropy. Egypťané je nazvali „mořskými národy". Tažení bezprizorních se účastnili hlavně řečtí Dórové. Jeden proud těchto národů zničil mykénskou kulturu, jiný obsadil Krétu, další vyvrátil říši Chetitů a vydal se do Egypta. Faraón Ramess III. mořské národy porazil, ale byl tak oslaben, že přestal kontrolovat území Palestiny osídlené Kananejci. Do Palestiny tak mohly pronikat nové kmeny.

Využily toho hlavně dva. Prvním byli egejští Filištíni (Pelištejnci), jeden z mořských národů. Po nich má Palestina své současné jméno. Vytvořili pětici městských států v čele s Gazou. Druhým z těchto kmenů byli Izraelci, které vedl Jozue. Historie jejich vpádu je popsána v Knize knih - Bibli. Izraelci přešli řeku Jordán a zmocnili se nejstaršího města světa, kananejského Jericha. Jeho obyvatelstvo vyvraždili a město vypálili. Pak se obrátili na sever a podmanili si okolí Genezaretského (Galilejského) jezera.

Od biblického patriarchy Abrahama (Palestinci nazývaného Ibrahim), který přišel do Palestiny z mezopotámského města Ur už kolem roku 2200 př. n. l., odvozují jak Palestinci tak Izraelci svůj původ a „boží" nárok na Zaslíbenou zemi. Izraelci skrze jeho syna Izáka, kterého měl s manželkou Sárou, Palestinci skrze syna Izmaila, kterého měl s otrokyní Hagar.

Někdy kolem roku 1020 př. n. l. Filištíni postupující od pobřeží vyháněli Izraelce z úrodné půdy a nakonec dobyli jejich sídelní město Silo. Král David vybudoval z malého města Jeruzaléma nový záchytný bod a vytlačil Filištíny zpět na území jejich pěti městských států. Izraelci postupně rozšiřovali svou moc. Vznikla dvě království. Severní Izrael a jižní Judsko. Izrael dokonce dobyl nejdéle trvale obydlené město světa Damašek. Izraelské království vymazala z mapy v roce 722 př. n. l. Asýrie. Hlavní město Judska Jeruzalém dobyl v roce 597 př. n. l. babylonský král Nabuchodonosor. V roce 586 př. n. l. zbořili Babyloňané jeruzalémský chrám a desetitisíce Židů odvedli do babylónského zajetí. Návrat Židů z babylonského zajetí umožnil až v roce 539 př. n. l. perský král Kýros II, který se lstí zmocnil nedobytného Babylónu. Židé znovu vybudovali svůj chrám, který definitivně zničil roku 70 n. l. Titus, syn římského císaře Vespasiana. Římské období v Palestině bylo r. 324 n. l. vystřídáno křesťanským obdobím byzantským, které bylo roku 638 ukončeno islámským obdobím muslimským. Od roku 1099 až do roku 1187 ovládali Palestinu křižáci. Pak následovali opět s krátkou křižáckou epizodou staří známí Egypťané a od roku 1517 vládli v Palestině turečtí sultáni.

Po rozpadu Osmanské říše se stala v roce 1917 Palestina britským mandátním územím. Ministr zahraničí Velké Británie Arthur Balfour přislíbil 2. listopadu 1917 v tzv. Balfourově deklaraci vybudovat v Palestině národní domovinu pro židovský lid rozptýlený po celém světě. Naopak jiný Brit, legendární plukovník, archeolog a spisovatel v jedné osobě Thomas Edward Lawrence, agent britské Inteligence Service, který vedl v roce 1917 arabské povstání proti Turkům, sliboval Arabům bezmála obnovu arabského chalífátu. Británie hrála se Židy i Araby velmi podivnou hru. Britská mandátní správa se řídila zásadou „rozděl a panuj". Nicméně do Palestiny přicházeli pod heslem „zemi bez národa národ bez země" Židé z celého světa. Když ve druhé světové válce rozpoutal Hitler holocaust, proud židovských utečenců do Palestiny ještě vzrostl.

Po roce 1945 si Británie s mandátem v Palestině nevěděla rady. Ocitla se v kleštích dvojího odboje - židovského a palestinského. Dne 29. listopadu 1947 se o osudu Palestiny rozhodovalo při hlasování Valného shromáždění OSN. Říci „ano" znamenalo hlasovat pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Pro toto řešení, jehož velkým podporovatelem byl ministr zahraničí Jan Masaryk, se vyjádřilo 33 států, proti bylo 13 států a 10 se jich zdrželo hlasování. Arabští vůdcové vyhlásili, že vznikne-li židovský stát, vojensky ho napadnou.

O šabatu, 15. května 1948, měl skončit britský mandát. V pátek 14. května, pět minut před východem první hvězdy, vyhlásil David Ben Gurion stát Izrael. Neodvolával se přitom jen na rezoluci OSN. „Naším mandátem na území Izraele je Bible!" Izraeli se podařilo proklouznout do života náhodným oknem v dějinách, které se otevřelo na pár měsíců v letech 1947-1948.

O pět hodin později vypovědělo 40 milionů Arabů 650 tisícům izraelských Židů válku. Začala válka o existenci Izraele. Do Izraele vtáhly armády Egypta, Zajordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku, i jednotky z Jemenu a Saúdské Arábie. Většina Arabů žijících na území Izraelského státu uposlechla výzvy nejvyšších islámských hodnostářů, aby dočasně odešli, než se obrovské převaze Arabů podaří Židy zmasakrovat. Izrael opustilo půl milionu Arabů.

Prvními, kdo uznali stát Izrael, byli Sovětský svaz a Spojené státy americké. Praha uznala Izrael pět dní po vyhlášení nezávislosti a bleskově mu poskytla vojenskou pomoc. Pušky, letadla a půjčila mu letiště v Žatci na výcvik izraelských pilotů, parašutistů a tankistů. První izraelský premiér Ben Gurion později řekl: „Československo zachránilo Izrael před porážkou a zničením." Ve skutečnosti to byli především sami Izraelci, kteří poučeni krutou historickou zkušeností holocaustu, kdy Hitlerovo Německo vyhladilo 6 milionů Židů pasivně se poddávajících svému osudu (snad s jedinou výjimkou povstání ve Varšavském ghetu), změnili přístup ke svému životu podle zásady „pomoz si sám a Bůh ti pomůže".

Izraelský stát měl mít rozlohu 14 000 km2 a arabský 11 000 km2. Jeruzalém měl zůstat mezinárodním městem. Po úspěšné obranné válce ovládl Izrael 80% území Palestiny (získal Západní Galileu a Střední Palestinu = 6 000 km2). Ale Jeruzalém byl rozdělen. Zajordánská Arabská legie vycvičená Angličany a vedená Angličanem Johnem Glubbem dobyla Staré židovské město včetně Zdi nářků a Chrámové hory. Židé museli svoji historickou čtvrť opustit. Egypťanům připadlo pásmo Gazy a Zajordánsku kromě části Jeruzaléma i západní břeh Jordánu. Izrael si uvědomil, že má-li v budoucnu přežít, musí zvýšit počet svých obyvatel. Proto v zemi, která dodnes nemá formální ústavu, platí jako ústavní zásada toto: Izrael je domovem všech Židů, což každému Židovi, ať je kdekoliv na světě, dává právo přijet do země a stát se jejím občanem.

V roce 1956 znárodnil Egypt Suezský průplav. Také zablokoval Izraeli přístav Ejlat v Rudém moři. Vypukla sinajská válka za podpory Francie a Velké Británie. 29. října 1956 vstoupil Izrael do pásma Gazy a během pěti dnů dobyl celý Sinajský poloostrov. Volný průjezd k přístavu Ejlat byl zajištěn. Izrael opustil dobytá území za podmínky, že průjezd do přístavu Ejlat, brány Izraele do Asie a Afriky, zajistí v budoucnu vojska OSN.

V roce 1967 požádal egyptský vůdce Násir, aby se mezinárodní vojska pod vlajkou OSN ze Sinaje stáhla, jinak nezaručuje jejich bezpečnost. OSN jej poslechla. Podle Násira „nadešla hodina H", přinášející bitvu, která zničí Izrael. Po odchodu OSN zablokoval Egypt Tiranský průliv, jediný přístup Izraele k Indickému oceánu. Izraelské velení si uvědomovalo nutnost prvního úderu, protože na rozdíl od arabských států šlo Izraeli o holou existenci. 5. června 1967 v 7.45 byl zahájen nečekaný útok. Nesl se ve znamení zdrcujícího náletu na nepřátelská letiště. Stíhačky Mirage zničily ještě na zemi asi 400 egyptských, jordánských, syrských a iráckých letadel. Izraelské tanky si proklestily cestu přes pásmo Gazy až k Suezskému průplavu. Na jihu znovuotevřely Tiranský průliv. V Jeruzalémě dobyly židovské Staré město a zmocnily se i západního břehu Jordánu. Na severu byla poražena syrská vojska a Izrael obsadil Golanské výšiny. Izraelské vítězství v šestidenní válce bylo tak drtivé, že zkomplikovalo jeho postavení ve světě. Francie, dosavadní spojenec, přestala dodávat Izraeli zbraně. Izraeli zůstal jediný spojenec. Spojené státy americké.

6. října 1973 slavil Izrael svůj nejvýznamnější svátek v roce, Den smíření - Jom Kipur. Židé se modlí, silnice jsou prázdné. Ve 14 hodin se však poklidná izraelská idyla proměnila v peklo. Egypt a Sýrie zahájily útok. Všechny iluze o nepřemožitelnosti izraelské armády vzaly rychle za své. Izrael ustupoval, měl obrovské ztráty a osud izraelského státu se zdál být zpečetěn. Nebýt nárazníkových území, která Izrael získal v šestidenní válce, už by neexistoval. Ministr obrany Moše Dajan požádal ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou o souhlas s použitím taktických jaderných zbraní. Tehdy zasáhly USA. Prezident Nixon leteckým mostem dodával do Izraele desítky tanků a dalších konvenčních zbraní. V polovině října se situace začala obracet. Izraelské tanky dobyly zpět ztracená území a přešly do protiútoku. Zastavily se 70 km od Káhiry a na dohled od Damašku. 2 000 nepřátelských tanků bylo zničeno.

Tak skončila jomkipurská válka, která ovšem měla vážnou dohru. V říjnu 1973 svět poprvé pocítil sílu arabské ropné zbraně. Poražené země vyhlásili proti spojenci Izraele USA a proti Nizozemsku a Portugalsku, kde měla mezipřistání americká letadla směřující do Izraele, ropné embargo. Cena ropy vyletěla během několika týdnů ze tří dolarů za barel ropy na téměř dvanáct dolarů. V USA i v Evropě museli sáhnout k drastickým úsporným opatřením. První ropný šok skončil až odvoláním embarga v březnu 1974. (Druhý ropný šok svět pocítil v letech 1979 až 1980 v důsledku revoluce, která svrhla iránského šáha Rézu Páhlavího a ochromila ropný průmysl.)

Dne 19. listopadu 1977 přijel strůjce jomkipurské války Anvar Sadat do Jeruzaléma, kde řekl: „Vy i my stále trpíme následky čtyř krutých válek. Vy chcete spolu s námi žít na tomto území. K tomu říkám zcela srdečně. Vítáme vás." 26. března 1979 byly podepsány Camp Davidské mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem, kterými Izrael vrátil Egyptu všechna dobytá území a Egypt uznal právo Izraele na existenci. Anvar Sadat a izraelský premiér Menachem Begin (někdejší vůdce židovské teroristické organizace Irgun) obdrželi Nobelovu cenu míru. Dne 6. října 1981 byl Anvar Sadat zavražděn.

Když byla Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny v roce 1970 vyhnána z Jordánska, usadila se ve slabém a nepokoji zmítaném Libanonu. Odtud podnikala útoky na území severního Izraele. 3 července 1982 spáchala OOP v Londýně atentát na izraelského velvyslance. Den poté vtrhla izraelská armáda do Libanonu (libanonská válka) a zastavila se až před branami Bejrůtu. OOP byla nucena opustit Libanon. Jásir Arafat se přestěhoval do Tunisu.

9. prosince 1987 propuklo v Gaze lidové povstání intifáda (procitnutí). Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které se srazilo izraelské nákladní auto s arabským taxi. O život přišli čtyři Palestinci. Intifáda typická sebevražednými atentáty trvá prakticky dodnes. A řešení? Řešení neznáme. Známe jen citát Goldy Meirové. „S Palestinci bude mír až tehdy, až budou milovat svoje děti víc, než nenávidět nás."

Ale známe ještě jeden citát, který řekl pochybovačům při zakládání izraelského státu David Ben Gurion. Citát, který má univerzální platnost: „Kdo nevěří na zázraky, není realista".

Proč se vůbec tolik zajímat o Izrael? V roce 1968 napsal americký filozof Eric Hoffer: „Mám předtuchu, která mne nechce opustit: Jak se povede Izraeli, tak se povede nám všem." Zdá se, že tato jeho předtucha platí dodnes.

 

Prostějov, 25. května 2008

 

Vojtěch Pospíšil

---