Autor: Libor Brom

Cizinci mluvící česky

Text prof. L Broma z Nedělního hlasatele

---

V době nejtemnějšího komunistického panství nad naší vlastí dostala naše exulantská skupina pozvání shlédnout v Americe soubor zpěvů a tanců z Československé socialistické republiky, který cestoval spolu se světoznámým mužstvem amerických basketbalistů a vystupoval v přestávce jejich zábavné exhibice. Bylo opravdu nezvyklým vidět komunisty prokádrovanou českou a slovenskou mládež, kterak v Americe - baště kapitalismu - představuje tancem a zpěvem "tábor socialismu a míru" za železnou oponou. Jejich přestavení doplnila známá česká gymnastka, která vzbudila všeobecný obdiv svým cvičením a akrobatickým saltem na kladině. Celé vystoupení čsl. souboru vyznělo jako důstojný důkaz kolektivní ukázněnosti, kulturní úrovně a sportovní vyspělosti mladých lidí vychovaných v komunismu. Americké publikum odměnilo československý soubor zdvořilým potleskem.

Po programu měla naše skupina příležitost zúčastnit se soukromé hostiny na počest souboru a sedět u stolu s tou důstojnou představitelkou komunistického sportu. Rozhovor byl však zklamáním. Krásná černovláska, prý manželka významného partajního činitele v Praze, nenašla v Americe nic kladného a zněla hrubě. Největší překvapení nás však čekalo po hostině, kdy jsme měli čest zavézt tu privilegovanou gymnastku, eso socialistického sportu, do hotelu ve středu města, kde byla ubytována. Když jsme tam dojeli, ta slavná socialistická žena nás při loučení jednou větou doslova urazila. Řekla náhle a zcela klidně: "Kdybyste našli pro mne někde v Americe místo gymnastické trenérky, tak tady zůstanu." K neuvěření!

V době invaze Československa sovětskou armádou v roce 1968 jsme měli hodně příležitostí setkat se s novými uprchlíky z komunismu. Typickým zůstane pro nás pár neznámých manželů, který přicestoval do Colorada a měl od někoho zNew Yorku naše jména. Uvítali jsme ty uprchlíky jako nejlepší přátele, velkoryse pohostili, radostně povozili po našem hlavním městě, které dává tolik možností k práci (sami jsme měli dvě zaměstnání, denní i večerní, a navíc studovali) a upřímně přáli mladým manželům co nejšťastnější život na svobodě v našem nádherném státu. Řekli však, že pojedou dále do Kalifornie, kde je prý pohodlnější život. Jeden jejich známý je tam prý delší dobu, pracoval však všeho všudy jeden rok, nyní je na státní podpoře a lebedí si na plážích. Než jsme to rozšafné mluvení uprchlíků mohli domyslit, manželský pár byl už pryč a nikdy jsme o nich neslyšeli. K neuvěření!

Rok po sovětské invazi Československa v roce 1969 jsme zaletěli na jeden den do Evropy, abychom se zúčastnili v Holandsku 299. výročí smrti našeho prvního velkého exulanta - Jana Amose Komenského - a též příprav k založení Naardenského výboru - celosvětové národní odbojové organizace. Když jsme se na shromáždění dostavili, účastníci už projednávali základní prohlášení své organizace a byli před odhlasováním jeho textu. Ten, jak naše skupina byla předem varována, vyzněl především jako omluva za to, že Češi a Slováci jsou vůbec v exilu. Ihned jsme proto předložili ve čtyřech jazycích námi předem připravený návrh - "Naardenskou deklaraci" sestávající ze třech částí: (1) duchovního dědictví Komenského, (2) odmítnutí komunismu a (3) apelu na svědomí všech exulantů ve světě aby bezoddyšně bojovali za důstojný život každého spolučlověka a s Učitelem národů Komenským pevně věřili, že "po přejití vichřic hněvu i správa československých věcí bude opět náležet českému a slovenskému národu."

Shromáždění přijalo naši "Naardenskou deklaraci" dlouhým potleskem. Několik nejnovějších uprchlíků z Československa (jeden byl prý už činný v mnichovském rádiu Svobodná Evropa) mělo však výhrady. Na jejich naléhání byla sestavena komise, která z našeho textu vymýtila zmínky o komunismu - "materialistické ideologii", "diktatuře jedné politické strany," a "Sovětském Svazu" - a pak přednesla naši zrevidovanou "Naardenskou deklaraci" na shromáždění, které ji jednomyslně přijalo. Koneckonců byl to jedinečný odbojový dokument.

V následujících letech jsme viděli "Naardenskou deklaraci" několikrát, jednou dokonce výrazně vytištěnou velkými písmeny a významně vyvěšenou v úřadovně jednoho londýnského faráře. Zarazilo nás však jedno: druhá část deklarace o odporu ke komunistické tyranii a třetí část s výzvou ke spolupráci na odboji byly useknuty. A nakonec ještě jedna pozoruhodná věc. Před následujícím exilovým shromážděním v Naardenu ke 300letému výročí Komenského se naší skupině z Evropy dostalo několik naléhavých telefonních zavolání od těch nových československých uprchlíků, kteří nás doslova prosili, abychom se o zvolení do vedení "Naardenského hnutí" neucházeli, neboť oni mají o to zájem. K neuvěření!

Několik let před "sametovou revolucí" v Československu se u nás vynořil nejvítanější návštěvník z vlasti, jeden z našich dávných kamarádů ze studentských dob. Bylo tak dojemné setkat se s někým, koho jsme po desítiletí neviděli a ke komu jsme měli odjakživa důvěru, ba cítili lásku. Vždyť jeho rodina, jako mnohá z našich, byla komunisty pronásledována a on sám byl vězněn! Radostně jsme jej objali a pak věnovali mu po několik dní veškerou pozornost - hrdě ukázali naše výstavné město ve výšce jedné míle, provezli předhořím našich velkolepých Skalistých hor, seznámili s univerzitními kolegy, a nakonec se svěřili s výsledky naší exilové dřiny, úspěchy úporného národního odboje, spojeními v Republikánské straně (pozn.editora: míněna Republikánská strana USA) a nadějemi do budoucna. Naše město však nebylo pro přítele nic pozoruhodného, výlet do hor nic zvláštního, universitní kolegové nic k mluvení a když jsme se rozmluvili o americké ekonomice a politice, jaksi nás odsekl s tím, že "dolar je jako koruna" a "Republikánská strana jako komunistická strana". Nakonec v neděli, když jsme se chystali na mši a těšili myšlenkou, že přítel bude reagovat kladně na náš hezký nový kostelík, přítel řekl prostě, že s námi nepůjde a prohlásil: "Před nikým klečet nebudu". K neuvěření! Co je to proboha za člověka, pomyslili jsme.

K našemu překvapení odpověď na tuto otázku se nám dostala od samotného předsedy oddělení logiky na moskevské universitě, který se octil v západoevropském exilu. Ten v jedné ze svých knih dokonce vylíčil scénu, kde jeden muž též odmítá jít do kostela a tam pokleknout a vysvětluje proč tak nemůže učinit. Říká: "Já jsem sovětský člověk!"

Sovětský logik, který ve svých spisech rozebral "objektivní zákony sovětské ideologické společnosti", došel k závěru, že tato společnost naprosto znemožnila každému stát se ryzím člověkem, který vede čestný život. "Došel jsem k porozumění toho," napsal Alexandr Zinověv, "že v naší [sovětské] společnosti člověk musí jen urvat, co se dá a být vyhýbavým, mazaným..."

Ano, člověk vychovaný - či jen načichlý - pohanskou sovětskou ideologií, cynickým sovětským způsobem života, nesmiřitelným třídním bojem, neustálým zastrašováním a nekonečným zabíjením milionů je novým druhem člověka.

Mravně, sovětský člověk nikdy neviděl sebe jako kolaboranta komunistické tyranie, ale jen jak se zúčastnil života jaký byl a činil svou povinnost, jak dovedl, - tj. vždy jednu věc si myslil, druhou mluvil, a třetí konal. Koneckonců mravnost je dobrá jen pro lidi, kteří si ji mohou dovolit, ale když se člověk ocitne na hranici sebezáchovy, pak je ovšem nesmyslem dodržovat nějaká pravidla mravnosti.

Psychologicky, sovětský člověk je novým typem člověka a není jen občanem bývalého Sovětského Svazu. Události, které dělají člověka, že se chová jako sovětský, lze nalézt v různých zemích a epochách dějin. Podmíněn životem za bídných okolností, napořád očekávaje zhoršení situace a navyklý poslouchat despotickou moc sovětský člověk obecně souhlasí s těmi, kdo jsou u moci anebo jsou schváleni těmi u moci. Sovětský člověk však není znehodnocením člověka. Právě naopak, sovětský člověk se pokládá za nejvyšší plod civilizace - není tajů, které by nemohl vyřešit. Sovětský člověk je jednoduchý, ale zároveň vševědoucí, a vše pronikající. Je připraven na všechno a na všechny.

Duchovně, sovětský člověk je sekulární materialista, pro kterého existence - koneckonců - je marnost nad marnost. Dočasný obzor je pro něho jedinou existencí a zároveň beze smyslu. Hledě na svět s odstupem, lidská bytost není pro něho ničím jiným než zvířetem jepičího trvání. Pohnut takovým stavem věcí, rada sovětského člověka jak nejlépe prožít život, je tato: "Nevěř nikomu... Pamatuj, že čím více důvěřuješ, tím více budeš cynicky podveden... Nestarej se o potomstvo. Potomstvo je lhostejné vůči našemu osudu. Naši potomci si vysvětlí i naše nejlepší úmysly jako pokus o násilí a naše nejlepší činy jako absurdní věci a smetí. Vykašli se na přátelství. Nemiluj."

Politicky, sovětský člověk je mezinárodní jev. Ať je kdekoliv na světě, občanem kteréhokoliv státu a příslušníkem jakéhokoliv povolání, sovětský člověk je především agentem Sovětského Svazu - ať již na mapě ten Svaz sovětských socialistických republik existuje čin neexistuje. Pro sovětského člověka hlavním a jediným politickým cílem je přemožení kapitalismu a přeměna celého světa na socialistický.

Jinými slovy, sovětský člověk představuje nebezpečnou společenskou nemoc. Absolutní podřízení jeho osobní mravnosti politické taktice a potlačení jeho kritické kultury ve prospěch utopistické strategie představují velkou hrozbu ve světě, kde lidé byli kdysi prostí, ale hrdí, nevzdělaní, ale vznešení, ostýchaví, ale spravedliví, kdežto nyní jsou zmrzačen i strachem a ztraceni bez mravního a duchovního zakotvení.

Za daných okolností nelze než sdílet závěr, že v prodlužujícím se stínu právě prošlého dramatického století člověk dospěl na osudnou křižovatku. Buď zdůrazní lidskost člověka a zajistí růst svého druhu všeobecně známého jako homo sapiens, anebo promarní příležitost k jeho rozvoji v tragickém boji proti sobě samému, bližnímu a přírodě.

Epilog. Více než deset let po "sametové revoluci" se vrací z delší návštěvy v západním zbytku někdejší Československé republiky "domů do Ameriky" česká vlastenka. Příroda je ve vlasti pořád krásná, říká. Nad otázkou, jací jsou tam lidé, se paní pozastavuje. Inu, jsou jiní, odpovídá. Už neplanou obdivem či láskou k národu a jeho dějinám - ke Sv. Václavu, králi Karlu, Mistru Janu Husovi, Janu Amosovi Komenskému, Tomáši Masarykovi a ostatním velikánům našich dějin. Ti všichni jsou pro ně jen pomníky. A dodává: "Když jste tam. mezi lidmi - ať už známými, přáteli či příbuznými - připadá Vám, že to jsou cizinci mluvící česky.

 

Prof. Dr. ing. Libor Brom

 

Psáno pro Nedělní Hlasatel - Czech Daily Herald č.237, neděle 14. října 2001

 

Pozn. mimo článek:

Prof.Dr. Ing., Libor Brom, je profesorem university v Denveru, hlavním městě státu Colorado. Věnuje se především politický vědám a filosofii a jeho nejvýznamnější studentkou je dnešní poradkyně presidenta USA G.W. Bushe pro mezinárodně bezpečnostní otázky, paní Condoleeze Riceová, která zašla až tak daleko, že se naučila česky. Prof. Dr. Ing. Libor Brom je stálým přispěvatelem Nedělního Hlasatele, jedněch z nejstarších tiskovin v českém jazycevůbec, vycházející po více než 110 let v Chicagu. Jeho hlavním redaktorem je po léta pan Carl Hodek o jehož laskavé svolení jsem požádal, abych.směl významná pojednání a zprávy reprodukovat zde v Česku, a také představit významné osobnosti autentického exilu - protikomunistického odboje. Hlasatel jsou především noviny autentické české pravice v exilu, a sdružuje i další vynikající.osobnosti našeho exilu, např. významného odborníkaRochesterské a poté Fordhamské university v oboru ekonomie, ekonometrie a ekonomické modely v národním hospodářství, profesora Jaromíar Zeleného a další. Ing. Vladimír Kebrle

---