Autor: Dan Drápal

Bouře na severu

Existuje nějaké řešení "romské otázky"?

O víkendu se vyhrotila výbušná situace ve Šluknovském výběžku na severu Čech. Stoupá tam napětí mezi Romy a většinovou populací; museli být povoláni těžkooděnci. Díky jejich přítomnosti naštěstí nedošlo k dalším potyčkám.

Na obzoru zatím není žádná naděje nejen na vyřešení této situace, ale ani na to, že se tato situace nebude nadále zhoršovat. Snahy předchozích vlád nějak situaci romské menšiny řešit byly mdlé a neúčinné; nynější pravicová vláda ani nepředstírá, že se pokouší něco smysluplného pro řešení této otázky dělat. Naopak, ruší se i to málo, co se dělalo.

O existenci romské otázky se ví již minimálně dvacet let; odborníci celou tu dobu upozorňují, že pokud se nějaké řešení nebude hledat, bude se problém vyhrocovat. Na jejich slova nyní dochází.

Problém zde je, a nevyřeší se různými kosmetickými úpravami, jako je třeba přejmenování škol zvláštních na školy praktické. A jelikož napětí se hromadí, dříve nebo později to vybouchne. Problém se nebude řešit „po dobrém", ale „po zlém".

Existuje nějaké řešení? Existuje, ale je poměrně zdlouhavé a vyžaduje značnou míru velkorysosti od většinové populace. Romská menšina je na tom nyní tak, že si sama nepomůže. Můžeme Romy vinit, že si za svou situaci mohou sami. I kdyby to pravda bylo - a ono to tak docela pravda není - toto konstatování samo o sobě nijak k řešení problému nepřispívá.

Pokud se nemá situace řešit mačetami a baseballovými pálkami, je třeba s romskou komunitou navázat vztah. Znám několik lidí, kterým se to podařilo a kteří s Romy smysluplně pracují. Na navázání smysluplného vztahu musíte dle jejich mínění obětovat tak tři roky. Mimochodem, to jsou tři čtvrtiny volebního období a tudíž důvod, proč na řešení romské otázky po dobrém žádný komunální (natož celostátní) politik nějaké volební body nenahoní. Když někdo po těchto třech letech (během nichž bude patrně pozorovat, jak Romové dělají věci, které se mu pranic nelíbí) pochopí, jak Romové uvažují, a když si získá jejich důvěru, může kvalifikovaně říci, co pomáhá (např. doučování romských dětí a pořádání sportovních soutěží a volnočasových aktivit pro tyto děti) a co nepomáhá (např. „pozitivní diskriminace", kdy Romové na rozdíl od „bílých" nemusí platit poplatky za LŠU). Člověk pak pozná, že Romové zoufale potřebují příběhy o (pozitivním) úspěchu. (Ostatně, což my ostatní je nepotřebujeme?)

Jenže kde vzít lidi, kteří budou ochotni věnovat tři roky na budování přátelství s Romy, aby pak mohli začít dělat něco, co bude situaci, byť zdlouhavě a pomalu, posouvat k lepšímu?

Zde se otevírají obrovské možnosti pro církve.

Mezi slovenskými Romy začal již před několika lety působit romský apoštol německého původu Štefan Horn. Ze stovek, ne-li z tisíců Romů se stali křesťané. Všimla si toho i slovenská televize, která o tom natočila několik zajímavých pořadů. Nicméně nastavení sociálního systému na Slovensku nutí právě tyto Romy, kteří přestali krást a kteří chtějí pracovat, k emigraci. Sociální dávky jsou natolik nízké, že se z nich žít nedá. Nezaměstnanost je vysoká a naděje, že obyvatelé odloučených romských osad na středním a východním Slovensku najdou práci, je takřka nulová. Pro tyto obrácené Romy už krádeže a podvody nejsou řešením. Zdá se, že pro tyto Romy je emigrace skutečně jedinou možností.

Sestěhovávání Romů třeba do Šluknovského výběžku je možná pro někoho finančně výhodné. Rozhodně ale ne pro Romy, ani pro český stát. Takto se u nás vytváří situace podobná slovenské - situace, která bude řešitelná stále obtížněji. Pokud se nestane zázrak (a obrácení značné části národa, ať už českého či romského, k Bohu, by zázrak byl), čeká nás jen více demonstrací, více nadávek i kamenů, vrhaných z obou stran, a, obávám se, i více krádeží a zápalných lahví. Každému, kdo se touto otázkou zabývá, je to jasné.

Jenže pro smysluplné řešení není vůle. Zatím. Bohužel.