PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany (pokud takové stanovisko existuje)

08.11.2004

Autor: Jan Friedlaender

Ad: Napravo do nebe, nalevo do pekla (DkD 7-8/2004)

Reakce na text v periodiku Demokratického klubu Dk Dialog.


Článek obsahuje naprosto přesný popis současné situace ve světě a v ČR zvláště. Situace, kdy se, ať už prostřednictvím tzv. levicových či tzv. pravicových stran, prosazují tendence, kterým se obecně říká levicové, tedy vývoj ke společnosti s rostoucí mírou regulace a přerozdělování. Přes tuto přesnost cítím potřebu uvést několik poznámek:

  1. Nevidím důvod k ironizování pravicových tendencí, už těmi slovy „doprava nebe". To totiž nikdo nikde neřekl, to je zas jen podsouvání, na které si asi musíme zvyknout. Vpravo totiž není nic víc než udržení současného života s jeho radostmi a hlavně ovšem strastmi. Snad s trochu vyšším HDP na hlavu, který se rozplyne ve vodotrysku, který třeba bude připojován k mobilním telefonům. Je to málo? Samozřejmě že ano, přesto bychom si však nad neúspěchy pravice libovat neměli, protože
  2. tzv. levicová politika přivádí státy a jejich rozpočty do neřešitelných situací, nechceme-li rovnou říci ke státnímu bankrotu. Neplatí to třeba o Švédsku, jehož měna byla např. před 40lety o 40 % nad norskou a dánskou, kdežto dnes je hluboce za nimi. Díky bohatství země se však dá i toto zatím přežít. V zemích, které na to nemají, je však takováto politika zhoubná. Ostatní na to doplatí poklesem produktivity o něco později. Údajný výskyt bolševiků na Floridě je asi tak stejně radostná zpráva jako spatření mloka u Národního divadla.
  3. Zejména bychom však neměli považovat převahu určitých tendencí (jakýchkoli, lhostejno zda „pravých" či „levých"), za potvrzení jejich správnosti. K tomu však považuji za nutné uvést pár slov, která půjdou za rámec posuzovaného článku.

Jeden z možných výkladů pojmu demokracie zní, že je to konvence, podle níž, nelze-li dosáhnout konsenzu (a to nelze téměř nikdy), stanou se platnými ty zákony, ty volby ústavních činitelů a jiné akty, které získají většinovou podporu, přičemž neúspěšná menšina je povinna se těmto rozhodnutím podřídit. (Pokud ovšem přijatá rozhodnutí neporušují ústavní pořádek.)

Je ale nutné si uvědomit jedno: většina a menšina jsou pojmy z osy aritmetické. Kromě ní procházejí naším prostorem jiné osy, třeba etická (dobro-zlo), osa moudrosti (moudré - nemoudré), racionality (rozumné-nerozumné) atd. Vůbec nejsou totožné s osou aritmetickou. Lze se jen ptát, zda je mezi jejich průběhy alespoň nějaká závislost, zda existuje alespoň naděje, že většina znamená také větší dobro nebo větší moudro. Soudím, že něco takového nelze obecně dokázat.

V magazínu Pátek z 5.11.04 napsal bývalý šéf CIA James Woolsey, že v roce 1945 bylo ve světě 20 demokracií, dnes je jich 117 (moc rád bych si přečetl Woolseyho seznam). Myslím, že v té původní dvacítce tato korelace alespoň trochu platila, to záleží na stupni vyspělosti té které společnosti. Nepochybné je přinejmenším to, že vzorně svobodné volby v těchto zemích zabezpečovaly existenci liberálního řádu, tedy vysoký stupeň práv a svobod a vlády zákona, což jsou všechno neodmyslitelné komponenty demokracie, bez nichž i svobodné volby ztrácejí smysl. V mnoha z těch údajných 97 nových demokracií, jejichž obyvatelstvo bylo v mnohých případech decimováno totalitními režimy, jsou ty osy v nejlepším případě nezávislé. Většina je právě jen většina a nic víc. Její rozhodnutí nejsou apriorně aplikací dobra, moudra a pravdy. Jsem např. velmi rád, že prezident Bush vyhrál americké presidentské volby. Nikdy by mě však ani nenapadlo, i kdyby měl Bush většinu 90 % hlasů, říci Kerrymu „Tak vidíte, kdo měl pravdu". To jenom já a těch 51 % voličů jsme přesvědčeni, že tento výsledek je dobrý a rozumný. O skutečném dobru a pravdě nevypovídá nic.

Co to znamená pro vztah menšiny k většině? Zmínil jsem se již o její povinnosti počínat si v souladu s právoplatnými rozhodnutími většiny. Neexistuje však žádná povinnost rozhodnutí většiny uctívat a chválit. To může získat většina jen tím, že bude přijímat rozhodnutí, která se i menšině jeví jako rozumná. Každá většina tyto možnosti má. Stejně tak má však i možnosti opačné. Ty může uskutečnit zhruba čtyřmi způsoby. Především rozhodnutími protiústavními, ta by ale měl eliminovat Ústavní soud. Dále pak těmi, která jsou evidentně nerozumná, ta si zaslouží zásadní kritiku ze strany menšiny, k níž se jistě připojí i mnozí příslušníci většiny. Třetím způsobem jsou pokusy většiny odhlasovávat usnesení o tom, co je pravda, moudrost, mravnost, spravedlnost. Jsou především směšné, ale dostane-li se jim formy zákona, mohou být svobodě i velmi nebezpečné a patří před Ústavní soud. Pokud jde o ty, které zůstávají jen směšnými, označil jsem nedávno většinu, která se o to pokouší, za Svatou Majoritu. Hned si na mne jeden pán stěžoval na vrchním vedení, že kdo tohle může napsat, není demokrat (kdo neskáče, není Čech). Já naopak trvám na tom, že je to označení přiměřené, možná až příliš laskavé. Je tu ovšem ještě možnost čtvrtá, a to jsou rozhodnutí, která se příčí obecné mravnosti. Abych uvedl případ zcela nepolitický: nedávno zamítla většina návrh zákona, který měl šanci alespoň trochu kultivovat děsivou situaci na našich silnicích. I kdyby už za půl roku bylo něco podobného přijato, má tato většina na svědomí přinejmenším několik desítek životů, o invaliditě a škodách na zdraví nemluvě. Takovouto většinou lze jen hluboce pohrdat a k jejímu hodnocení nepostačuje ani slovník některých členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jak často takové situace nastanou, to záleží na vyspělosti společnosti. (Definice: vyspělá společnost je taková, v níž může vláda vyhlásit 3 týdny před volbami drastická restriktivní opatření, která povedou k ozdravění ekonomiky. Zatím bychom ji dost těžko ve světě hledali. Tím dávám zároveň najevo, že všechny mé úvahy o většině platí nejen pro většinu parlamentní, ale i většinu „lidovou".)

A teď se konečně vraťme k posuzovanému článku. Není důvod oslavovat většinu, která přivede svět do neřešitelných problémů (optimista si navíc všimne, že se tak neděje zdaleka všude). Navíc jsem se zde uvozovkami a přívlastkem „tzv." pokoušel dát najevo, že si nevážím pojmů pravý a levý v politických souvislostech. Toto označení, převzaté ze zasedacího pořádku někdejšího francouzského státního orgánu, je velice vágní a používání nepřesně definovaných pojmů znehodnocuje každou diskusi až k nule, ne-li do záporna. O obecné neujasněnosti těchto pojmů svědčí např. i označování nacismu za krajní pravici. Cožpak šlo o nějaký ultra-kapitalismus? Vždyť to byl socialismus s nelidskou tváří, v nacionálně agresivním balení, čímž se navenek odlišoval od komunismu, jehož deklarované balení bylo internacionální. Ovšem jen deklarované; šlo tedy o velmi blízké příbuzenství na krajní levici. Kdyby to byli protagonisté těchto systémů pochopili, neexistovalo by ani Česko, ani Demokratický klub.

To o co jde, je vytvoření a trvalá obrana systému, který bude současně čelit trojímu zlu: rozpadu ekonomiky, ekologické krizi a (oprávněným!) pocitům sociálního vyloučení. Zda to někdo označí za pravé nebo levé, to je mi úplně jedno. Jisté však je, že zanedbání kteréhokoli z těchto tří požadavků vede do katastrofy. Současná „levice" škodí tím, že ignoruje první z nich (nedávno dokonce shodila v jedné nevzdálené zemi premiéra z jeho křesla, ne proto, že se neusmíval, ale proto, že si byl vědom všech tří požadavků). Stejně tak škodí ovšem i ta část „pravice", která ignoruje požadavek druhý a třetí. Hledání takového průniku ovšem není nic snadného. Racionálním uspořádáním politického života by bylo působení tří stran, z nichž každá by hlídala jeden z těchto požadavků při respektování zbývajících dvou. Je samozřejmé, že vzájemný poměr akcentu na tyto 3 požadavky může být v různých dobách různý. Nemohu než gratulovat Slovákům, kteří to pochopili a doufám jen, že v tom vytrvají.

A teď už úplně na závěr: k tomu jásotu nad „kolem dějin", které se přes marné pokusy „pravice" otáčí doleva a k „pokroku". Nečekal jsem, že 15 let po pádu povinné ideologie budu ještě muset číst přednášky z historického materialismu (poučování o prospěšnosti revolucí, jehož se nám před časem dostalo a které tolik odmítal např. Masaryk [Naše nynější krise], patří do téže kategorie). To kolo nemá žádný naprogramovaný směr otáčení. Záleží na tom, kdo jím bude otáčet. Otáčí-li kolem dějin čaroděj Koloděj, pak vězme, že dotyčný nemá nic společného s čarodějem Dobrodějem. Musíme soustředit své síly na to, abychom si vynutili vystřídání.

 

8. 11. 2004

Jan Friedlaender