PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

12.10.2010

Autor: Jan Friedlaender

Poznámky k poválečným prezidentským dekretům


Přiměřenost řešení

Vysídlení Němců z Československa v roce 1945 a v letech bezprostředně následujících, představovalo vyvrcholení rozporů mezi českým a německým etnikem žijícím zhruba osm století společně na území Čech a Moravy (ze svých úvah vypouštím Slovensko, kde byl tento problém marginální). Toto soužití, z počátku takřka bezproblémové, se zejména ve druhé polovině 19. století začalo stávat problematickým zejména v souvislosti s českou snahou o národní emancipaci a o získání důstojnější role v rakousko-uherské monarchii. Osudovým mezníkem se stal 28. říjen 1918, kdy se čeští Němci ocitli ve státě, v němž nebyli státotvorným etnikem, nýbrž jen národnostní menšinou. Muselo uběhnout téměř celé desetiletí, než se část českých Němců smířila s tímto stavem natolik, že vyslala své reprezentanty do vlády a tak se navenek ztotožnila s ČSR. Dlužno podotknout, že část českého etnika jim to neusnadňovala, o čemž svědčí dobové heslo "Němci do vlády, my do revoluce!".

Na konci ledna 1933 se v Německu ujímají moci nacisté a část politické reprezentace českých Němců se na ně začíná orientovat. Přicházejí stále radikálnější požadavky na autonomii německého etnika v ČSR, které vrcholí požadavkem odtržení pohraničních oblastí s převahou německého etnika, nepřesně nazývaných Sudety, a jejich připojení k Německé říši. Požadavky na autonomii nelze kriminalizovat, pokud byly k jejich prosazování používány politické prostředky demokratického státu, kriminálními se však tyto aktivity staly ve chvíli, kdy začalo docházet k teroristickým aktům proti českému etniku a proti orgánům československého státu, které nakonec vyvrcholily povstáním, jež vláda ještě stačila potlačit. Záhy si však Německo vynutilo mezinárodní arbitráž, která splnila veškeré jeho požadavky. Po necelém půlroce pak Německo okupuje i zbytek Čech a Moravy.

Vláda německých nacistů nad Českem byla doprovázena zločiny nesrovnatelnými s čímkoli, co se u nás do té doby stalo v celé naší historii. Proto lze pochopit, že když se ve chvíli válečné porážky Německa objevila možnost vyhnání německého etnika (se spíše teoretickou výjimkou pro ty, kteří se nacismu postavili na odpor), vyskytlo se jen velmi málo těch, kdo si položili otázku, zda opravdu mají za vinu některých trpět všichni. Protože z té (bohužel zcela převažující) většiny, která se nacistům na odpor nepostavila, se podvratnou činností proti ČSR provinila jen menší část; dobová svědectví vypovídají, že více než polovina českých Němců se v předmnichovské krizi neangažovala na žádné straně. Těm lze připsat nanejvýš tzv. metafyzickou vinu (Jaspers), kterou nesou ti, kteří nepomohli, ač pomoci mohli. Ta se však v civilizované společnosti nemůže stát předmětem lidského trestu. Historie je přeplněna tímto druhem viníků, potrestaných správně "jen" životem v mizerných režimech, jejichž nástupu nezabránili, a útrapami z válek, které tyto režimy zpravidla rozpoutaly.

Často se jako argument na podporu vysídlení uvádí oněch 92 % německých hlasů pro SdP v obecních volbách v roce 1938. To číslo skutečně není pro naše německé spoluobčany dobrým vysvědčením, avšak volbu strany, která byla oficielně připuštěna do volebního klání, nelze považovat za trestný čin. Ze strany vedení státu šlo samozřejmě o omyl, který má svá pokračování i v současnosti. Antisystémové strany nemají mít možnost v demokratickém systému působit.

Zvláštní pozornost si v souvislosti s vysídlením zasluhují násilnosti spáchané při počátečním tzv. divokém odsunu, který byl ve skutečnosti pečlivě organizován a jehož splněným cílem bylo získat od Spojenců souhlas s provedením oficiálně organizovaného odsunu, který by odsunutým zachoval alespoň jejich životy; díky tomu každý druhý Čech dodnes tvrdí, že vysídlení bylo aktem, který nám uložily vítězné velmoci.

Říkám znovu, že nebylo snadné na toto přijít v roce 1945. Sám o tom cosi vím. Nacistická okupace mě připravila o otce a bratra a o celé rodiny dvanácti otcových sourozenců. Také mi "chvíli" trvalo, než mi došlo, že uvedení německé národnosti ve sčítání lidu v roce 1929 není dostatečným důvodem pro konfiskaci majetku a domova. Dnes, po více než 60 letech, by to už mohli pochopit všichni. Vášnivá obhajoba vysídlení některými předními českými politiky včetně stavění pomníků těm, kteří za něj nesou největší díl odpovědnosti, je naší národní ostudou. Ani obhajoba tohoto aktu jeho dobovou podmíněností by se neměla přehánět. Historik Dušan Třeštík napsal kdysi v Lidových novinách: "Dnes by ovšem nebyl odsun, dnes by nebyl Norimberský proces.". Je těžko pochopitelné, jak může odborník hovořit o obou událostech jedním dechem. Protože Norimberský proces, se všemi možnostmi obhajoby obžalovaných a všemi dalšími náležitostmi řádného soudu, byl důstojným způsobem vyrovnání se s nacistickými zločinci a stal se důkazem, že takový postup je možný. A odsun - ten byl ukázkou přístupu zcela opačného.

 

Vysídlení Němců těžce poškodilo i Čechy

Důsledky "odsunu" Němců jsou tragické i pro český národ. Němci přišli o svůj domov, ale Češi nezískali nic, co by se dalo tímto slovem nazvat. Nemyslím si, že se mezi těmi, kteří se hned 9. května rozjeli do "pohraničí", nebylo pár vlasteneckých idealistů, ale většinou šlo o lidi, kteří se, nevyčerpaní odbojem ani perzekucí, vrhli na německé obyvatele a jejich majetek a zajišťovali si vysoká postavení v obnovené české administrativě. Sudetskou zemi, k níž neměli žádný poměr, proměnili v poušť. Také v Sudetech byly mnohé obce vymazány z mapy a mnozí jejich obyvatelé ze seznamu živých. Po šesti desítkách let se leckde mnohé zlepšilo, ale stopy devastace a vyprázdnění celých ohromných oblastí jsou stále patrné všude.

Od Německa, alespoň od té jeho části, v níž se politické síly mohly svobodně projevovat, se po vysídlení českých Němců v ČSR očekávaly snahy o dosažení jeho revize. Každý i sebeméně významný projev takovýchto snah byl zdejší partajní a vládní propagandou mnohonásobně zveličován. Náš lid jí v obavách o lehce nabytý majetek ve značné míře uvěřil. A věděl, že jeho udržení vyžaduje garanta a že tuto roli může reálně hrát jen SSSR, který sice odsun neinicioval, avšak nabízené role se s radostí chopil. A (nejen, ale i) proto upadla ČSR vůči svému spojenci do takové služebnosti, jaká se snad v dějinách nenajde.

Potom Sovětský svaz poněkud poodstoupil a jeho role dočasně ztratila na důležitosti. Přišel vstup do EU a zároveň snahy prohloubit integraci natolik, aby Unie byla s to naplnit cíle, pro něž byly založena. Každý takový pokus byl u nás ihned doprovázen hlasitým varováním, a to i z nejvyšších míst, že bychom mohli o majetek získaný dekrety přijít. Česká republika se kvůli této neexistující možnosti vzdala i evropské charty práv a svobod. Dnes již téměř rok platí Lisabonská smlouva bez oné doložky, která patrně nikdy platit nebude, ale ve věci dekretů se nehnul ani lísteček. Dekrety umožnily zvyšování popularity politiků, kteří si ji nezasloužili, a sypání písku do mechanismu procesu evropské integrace. Česko nemá v těchto obstrukcích konkurenci.

Konfiskace majetku a násilnosti, k nimž v průběhu vysídlování došlo, byly pro komunistickou moc vynikajícím úvodem usnadňujícím obdobné počínání při znárodnění a zejména při likvidaci bohatších rolníků. Komunistický způsob vládnutí už mohl navazovat na vyzkoušené cesty. Ale i naše bezprostředně poválečná justice, která nebyla v komunistických rukách, postupovala ve stíhání osob podezřelých z kolaborace (které samo o sobě bylo správné a nutné) způsobem, že obvinění mohli Göringovi, Keitelovi či Hessovi v Norimberku jen závidět. Málokdo pochybuje o tom, že leckdy šlo o pouhé vyřizování osobních účtů a že množina odsouzených vykazuje s množinou kolaborantů značnou míru nepodobnosti.

And last but not least: majetkový přesun (taktně řečeno) byl více než česko-německým přesunem česko-českým. Německo pochopitelně nezaplatilo Československu válečné reparace a místo toho poskytlo alespoň částečné odškodnění vysídleným Němcům. Ti Češi, kteří bezprostředně po válce vtrhli do Sudet, přišli za babku anebo ani to ne k velkým majetkům. Zaplatili jim je daňoví poplatníci a ti, kteří za okupace utrpěli škody a dostali za ně pouze částečnou náhradu. Co ještě chybělo, to srovnaly dvě měnové reformy.

 

Vysídlení a konfiskace jako součást míru versailleského typu

Jak nám vypráví sbírka protektorátních anekdot, bavili se tři Češi, co budou dělat, až Německo prohraje válku. Jeden se bude věnovat dobrému jídlu, druhý zas dobrému pití, zato ten třetí sedne na kolo a udělá okruh kolem Německa. No dobře, pravili ti první dva, ale co budeš dělat odpoledne?

Ano, ti mládenci vyjádřili přesně, jak se v lidských dějinách dělal mír - od nepaměti až po Versailles včetně Trianonu. Získat co nejvíc území, co nejvíc majetku, maximum strategických bodů, zkrátka získat co největší politickou, ekonomickou i vojenskou převahu nad poraženým nepřítelem. Převahu, která vítězi poskytne cenné výhody v příští válce, v níž se poražený pokusí o znovuzískání toho, co ztratil, pokud možno i s nějakým tím bonusem. Je to mír, který má být pouhou přestávkou mezi válkami. S tímto rytmem se počítá až do konce světa a času.

Všude tam, kde by mohl existovat třeba jen slabounký stín pochybností o jejich spravedlivém průběhu (a někdy by se i onen stín hledal dost těžko), jsou dnes hranice nakresleny tak, jak to vyhovovalo vítězům první světové války a jak je zpravidla potvrdili vítězové války druhé, do značné míry totožní s vítězi války první.

Češi (ani Slováci) s tím pochopitelně nemají problémy; v obou případech se jim podařilo patřit k vítězům. Nemají je ani ti občané, nejen z vítězných, ale i z nezainteresovaných zemí, kteří, na rozdíl třeba od prezidentova kancléře Weigla (Trianonská smlouva - devadesát let poté, LN 7. 6. 2010), nedávají výhost z politiky "jakýmsi abstraktním" etickým pojmům, jako je dobro, zlo, spravedlnost apod. Ti registrují, že vítězná strana byla v první válce dobru přece jen o něco blíže, ve druhé pak vedla zřejmou bitvu proti zlu; tento kontrast je jen poněkud rozostřen účastí SSSR na straně jedné a Finska na straně druhé. Je to možná tento fakt, který se zasloužil o 65 let trvající klid v otázkách hranic. Zřejmý pocit viny, vlastní dnešním Němcům, blokuje myšlenky na změnu hranic jejich země i na vrácení Sudet a majetku, který v nich museli zanechat. (Sudetský problém se sice netýká posunů zeměpisných hranic, došlo zde však k posunu hranic etnických a jde tedy rovněž o případ klasické mírotvorby.)

Malér však je, že tyto pocity nemohou trvat na věčné časy. Časem nastoupí generace, jejichž vědomí již nebude ovlivněno ani vlastním prožitkem spáchaných zločinů, ani jejich zprostředkováním rodiči či prarodiči. Tyto generace již nebudou akceptovat dědičný hřích a vše bude moci začít znovu. Varování se již ozývá z Budapešti, ve věci Trianonské smlouvy, a není divu, že právě odtamtud. Protože trianonská smlouva je absurdní a neospravedlnitelná a prohřešky Maďarska tomu absolutně neodpovídají. Je třeba připomenout Horthyho negativní postoj k holocaustu a také fakt, že první výstřel první světové války byl vypálen do Rakouska-Uherska, nikoli naopak.

Je naší smůlou, že v letech 1919-20 si vítězný Západ nevzpomněl na Vídeňský kongres a následný dlouhý mír, který po něm jako jeho přímý důsledek následoval. Na konci II. světové války Západ "versailleský" princip zavrhl, což jistě souviselo i s představou sjednocené Evropy. Nepožadoval další území od poražených, s výjimkou dávno zavedené putovní trofeje pro vítěze francouzsko-německých konfliktů, tedy Alsaska a části Lotrinska. Cílem bylo opět získat pro budoucí mír i poražené. Nebylo však v jeho moci získat pro tento princip své východní spojence. Na východě se hranice posouvaly o stovky kilometrů. Češi a Slováci byli v obou případech agilními zastánci versailleského typu míru. Versailleští dokonce pocítili nutnost odmítnout československou touhu po koridoru do Srbska mezi Rakouskem a Maďarskem, postupimské velmoci zase zarazily naši snahu o vyhnání Maďarů z maďarského území, jež versailleští přiřkli po I. válce Československu. Hlasité volání pro připojení Kladska v roce 1945 moudře oslyšel sám E. Beneš, což mu ve svých spisech nezapomněli vytknout dva zcela odlišní Václavové, totiž Kopecký a Černý.

Je zbytečné uvádět důvody, pro které je revize současných hranic, včetně oněch etnických, vyloučena. Máme tedy v podstatě dvě možnosti. Buď čekat, až se někdo pokusí změnit hranice silou a doufat, že jeho pokus bude opět za cenu lidských i materiálních obětí odražen, nebo existující hranice zbavit podstatné části jejich významu. To ovšem znamená vytvoření stejného právního prostředí na obou jejich stranách, tedy situaci, kdy se přechodem státních hranic práva a povinnosti jednotlivých občanů nemění. To ovšem není možné bez vzniku federativního evropského státu, který současně bude mít v rukou hlavní silové prostředky pro obranu proti vnější agresi i pro zamezení vnitřním konfliktům. Naprosto k tomu nepostačuje Lisabonská smlouva, která na svých stovkách stránek do všech detailů zabezpečuje, aby integrace ani o milimetr nepřekročila v žádné oblasti meze hájené suverenisty. Jedině vznik státního celku může vytvořit situaci, kdy se národy znevýhodněné ve Versailles, v Trianonu i v Postupimi s tam vytvořeným stavem navždy smíří. Pak budeme mít i Kladsko a k tomu obě Lužice, a Němci zase Cheb a Liberec i s Jihlavou. Taková Evropa bude z mnoha hledisek diskomfortní, ale je třeba se o ni pokusit. Mír, který se na rozdíl od předchozích nestane příčinou příští války a nebude tak jen dočasný, stojí za to. Připomeňme zde slova, jež v roce 1923 vyslovil náš velký spoluobčan hrabě Richard Coudenhove-Kalergi, zakladatel Pan-Evropy: "Hranice neposouvat, nýbrž zrušit". Já říkám "zbezvýznamnit".

Největší evropský válečný zločinec konce 20. století, generál Ratko Mladić, jednou řekl, že hranice se vždy kreslily krví. V podstatě tomu tak je, otázka zní, zda u toho chceme zůstat. Ke komu se obrátíme, k Mladićovi a Karadjićovi, nebo k Monnetovi a Schumanovi?

 

Jak dál v soužití Čechů a Němců

Je jistě zřejmé každému, že není možný žádný návrat před řetěz událostí, který vedl k vyhnání Němců z Čech. Je třeba, jak jsme řekli výše, vytvářet situaci, jež by Němcům umožnila definitivní smíření se současným stavem. Tedy budovat jednotnou Evropu, ale zároveň očišťovat vzájemné vztahy od všeho, co je narušuje.

Často se v česko-německých souvislostech hovoří o potřebě tlusté čáry. Nevím, jak je tento pojem definován, ale chovám k němu hlubokou nedůvěru. Nedokážu v něm nevidět pokus kohosi se špatným svědomím hovory o minulosti ukončit. K tomu nesmí nikdy dojít. Dobré a statečné činy, stejně tak jako barbarské zločiny, nesmí být nikdy zapomenuty. Ani jeden pomníček padlým a umučeným odbojářům proti nacistům a obětem jejich běsnění v Lidicích i kdekoli jinde nesmí zmizet z našich měst a obcí. Jenom je třeba doplnit je pomníčky zločinů poválečných, kde bude zřetelně řečeno, k čemu v daném místě došlo. A je třeba, aby naši představitelé a naše občanská společnost vyslovili politování nejen nad tzv. excesy při vysídlování, ale nad konfiskacemi a vysídlením jako takovým. A oba národy by se měly naučit odsoudit vše, čím v minulosti poškodily oprávněné zájmy toho druhého.

Nemělo by se dovolit, aby z lidské paměti vypadly (pokud do ní vůbec vstoupily) pozitivní činy jedněch vůči druhým. Kdo u nás dnes ví, co to byla Republikanische Wehr? Že to byla paravojenská organizace německých sociálních demokratů v ČSR, která v osmatřicátém nastoupila spolu s naší armádou v síle deseti tisíc mužů na naše hranice? Celý svět se musí naučit chápat, že zlo nemá stálou etnickou adresu.

Potom je třeba dát do pořádku otázky právní. Naše Listina základních práv a svobod stanoví, že k 31. 12. 1991 ztrácí účinnost veškerá zákonná ustanovení, jež jsou s ní v rozporu. Tento charakter mají ovšem právě nejdůležitější články těch poválečných prezidentských dekretů, jež řeší problémy Sudet a německého obyvatelstva ČSR. Mám, hlavně díky posledním rokům, v nesmírné úctě náš Ústavní soud, ten ale v roce 1995 v kauze Dreithaler odmítl tuto skutečnost potvrdit s tím, že dekrety již nemají konstitutivní charakter. Tedy, že jsou "vyhaslé", což není pojem právní, nýbrž protiprávní. Přitom veškeré majetkové přesuny proběhly více než 40 let před zmíněným termínem, ovšem naše instituce se rozhodly chránit nejen majetek, který ohrožen nebyl, ale i čest a slávu dekretů. Občas se kvůli tomu svolávají i poslanci, aby tento postoj potvrdili. Ztrátu účinnosti ke konci roku 1991 je třeba jasně deklarovat. A zároveň je třeba opravit tzv. "amnestijní zákon", který přijat být musel, aby nebyli po válce stíháni a odsuzováni naši odbojáři, který však měl exkulpaci násilných činů ukončit dnem převzetí moci novou vládou, tedy 10. květnem 1945, kdy znovunastolený československý právní řád začal poskytovat dostatečnou ochranu proti kriminalizaci boje proti okupantům, a nikoli až 28. říjnem, což umožnilo půlroční beztrestnost zločinů spojených s první fází vysídlování.

A konečně je třeba myslet na další evropskou integraci a stát se jejím motorem - takovým, jakým je již více než půl století SRN, nikoli její brzdou.