PODPORUJEME

Den pro rodinu a manželství 2019


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


V.O.R.P.

Výbor na obranu rodičovských práv


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

Upozornění: Tento text se nemusí shodovat s oficiálním stanoviskem Konzervativní strany

23.10.2000
Kategorie: Právo

Autor: Čestmír Hofhanzl

Poslanecká imunita, aneb jak se dělá politika v Čechách

Jedna zapomenutá, ale velmi poučná kauza RNDr. Čestmíra Hofhanzla


Lidové noviny zveřejnily v sobotu 21. října 2000 dva články na téma poslanecké a senátorské imunity. Autory textů byli Miroslav Korecký "Senátoři odmítli vydat ke stíhání svého kolegu Musiala" a Daniel Kaiser "Musiala nedáme, radši senát zbouráme". Oba texty jsou pozoruhodné svou nekonkrétností a nekorektností - politické zadání z nich řve.

Imunita poslanců je od ustavení parlamentu po svobodných volbách v roce 1990 nejvděčnějším tématem odvádění pozornosti od základních problémů, které jsme po listopadu 1989 měli řešit. Je to téma, kterým lze masu lidí trpících pocitem bezmoci poštvat na jakési privilegované vyžírky sedící v parlamentu.

Parlamentní způsob vlády se v evropských demokraciích vyvinul postupně, jak si vládnoucí elity začaly uvědomovat, že i pro ně je užitečnější mít zastupitelský orgán, ve kterém se odráží zájmy a pocity obyvatelstva, kterému vládnou. Lepší jsou parlamentní křiky a bitky poslanců v parlamentní síni, než lidové vzpoury a povstání. Poslanci dostali jistá privilegia. Dostali je proto, aby se v parlamentní síni a rozpravách mohli vyslovit, bez obav o své bezpečí, majetek i život. Podle stavu dané společnosti i jejích zvyků, byli chráněni proti možné zvůli vládnoucí moci a svých oponentů i mimo parlamentní půdu.

Neznám senátora Musiala, vím jen z médií, že žádost o jeho vydání soudnímu stíhání je podložena jeho členstvím ve vedení firmy, která před několika lety neplatila zaměstnancům sociální pojištění. Věc zajisté nesprávná a nehodná člena nejvyššího zastupitelského sboru. Podivné na věci ale je, že žádost o vydání v kause staré několik let přišla v okamžiku těsně před ukončením Musialova mandátu a jeho navržením na vysoké státní vyznamenání. Kdyby orgán, který podal žádost o jeho vydání, když již čekal tři roky, počkal dva měsíce, bude mít pana Musiala nesenátora. Podobně, jestli se pochybuje o vhodnosti udělit takovému člověku vysoké státní vyznamenání, ať to chlapci napíší přímo. Když Daniel Kaiser dá odstavci svého textu titulek "Hledá se dřevorubec", ve kterém vyzývá poslance a senátory k "osekání zákonů vymezujících imunitu parlamentářů", mrazí mne z toho, k čemu se ten mladý muž propůjči.

Miroslav Korecký ve svém textu nekorektně a nepravdivě cituje důvod žádosti o mé zbavení imunity v lednu 1993. Pro ilustraci si dovolím uvést podrobnosti a též to, co znamenalo být na počátku devadesátých let neúplatným poslancem.

V říjnu 1990 jsem se při cestě přes Staroměstské náměstí natrefil k natáčení pořadu režiséra Feiraisla o poměrech a stavu ve zdravotnictví. Provalilo se tam ze mne trauma, které jsem v sobě nosil více než deset let. Na kameru jsem příliš otevřeně a po pravdě řekl co je příčinou a co se mohlo dít ve zdravotnictví, když se ze společenského života vytlačila etika a morálka. Po odvysílání pořadu v televizi jsem se stal padouchem. Neradi slyšíme syrovou pravdu. Nic jsem neodvolal, s dotyčným pánem jsem se na jeho žádost sešel. Sondoval, jak daleko jsem ochoten jít. Nikdy jsem se za pobytu na jeho pracovišti nenechal přinutit napsat falešnou diagnózu, udělat něco proti svým profesním znalostem a cti. Nenechal jsem se zkompromitovat. Nezažaloval mne, věděl příliš dobře, že neuhnu. Profesury jej zbavil již na počátku roku prvý popřevratový ministr zdravotnictví.

Na podzim roku 1992 jsem zjistil, že doktor Rybka je opět profesorem. Byl znovu jmenován, když se v roce 1992 měnila vláda. Začal jsem zjišťovat, jak je to možné a protestoval. Pak přišla na vedení České národní rady žádost o mé zbavení imunity. Pro zajímavost uvádím, ve věci byl zaangažován tehdejší nechvalně známý pražský policejní ředitel Hofman.

V lednu 1993 můj případ zbavení imunity přišel na pořad jednání Poslanecké sněmovny. Vystoupil jsem a řekl sněmovně: (viz stenografický záznam za textem). K věci nikdo jiný nevystoupil. Pro zbavení imunity bylo šest poslanců, proti sto šest. Pro své zbavení imunity jsem sám hlasoval.

Celá akce se zbavením imunity byl pokus o to, zda se zaleknu a couvnu. Pak by mne semleli. Po pravdě říkám, věděl jsem, že bych soud prohrál. Při stavu společenské morálky by asi nikdo nesvědčil pro mne. Byl jsem připraven žádat své zatčení, museli by mne zavřít.

V listopadu 1994 při kampani před komunálními volbami jsem navštívil Zlín a druhý den Brno. Večer jsem jel z Brna do Prahy. Na dálnici za Velkým Meziříčím byla zatarasená dálnice. Při zpozorování překážky jsem zabrzdil a lehce ťuknul do favoritu, který byl obrácen proti směru jízdy. Když jsem si řekl "je to dobré", následoval náraz zezadu. Probral jsem se naštosovaný vedle volantu u dveří, jediném místě, které v autě zůstalo volné. Přežil jsem čirou náhodou. Vylamovali mne z té trosky dvacet minut, pak mne odvezla záchranka. Druhý den jsem se nechal v korsetu odvézt na policejní stanici v Domašově, kde bylo auto odtaženo. Policisty předložený záznam nehody byl o zcela něčem jiném, než jak se nehoda přihodila. Mysleli, že budu zešokovaný a nic si nepamatuji. Ford Transit s přívěsem, který mne rozjel, v záznamu nehody vůbec nebyl. Odmítnul jsem podepsat protokol a vše vylíčil novinářům. Dotyčné auto za mnou jelo od Brna, třikrát jsem mu ujel a pak se za mnou pověsilo. V novinách nebyla ani čárka, ač jinak o každém poslaneckém uprdnutí byly plné noviny.

Za půl roku poté jsem od pojišťovny Kooperativa dostal přípis, že jim mám zaplatit čtyřicet tisíc. Prý jsem při havárii naboural Forman patřící a.s. Sazka. Mělo to být auto, které stálo vedle a kterého jsem se netknul. Ve Favoritu, na který jsem byl naražen seděl zaměstnanec ministerstva vnitra. Odvolal jsem se a žádal na vnitru přešetření havárie. Jediným výsledkem bylo, že ve druhém záznamu nehody se objevil Ford, který mne rozjel. Dále se nic nekonalo, jen platit už nechtěli. Zkusili, zda udělám chybu a pak toho nechali.

Za dva roky, v roce 1996 za lidovce kandidoval do Senátu hlavní lesní mafián Jan Mičánek. Napsal jsem článek o koho jde a jak se financují politické strany. Po počátečním souhlasu jej odmítla uveřejnit Mladá fronta a pak i Zemské noviny. Když vyšel v Práci, dostal jsem po týdnu od České pojišťovny výzvu k zaplacení dvaceti tisíc. Prý jsem před dvěma lety včas nenahlásil pojistnou událost. Nahlásil jsem ji třetí den po nehodě, ale samozřejmě jsem nenahlásil, že jsem někoho naboural, jak se na mne snažili uhrát. Znovu jsem věc musel řešit přes právníka. Nechali toho. Příliš mnoho náhod, o kterých jsem vždy informoval novináře. Nenapsali nikdy nic.

V roce 1996 jsem při cestě do Prahy dojel na dálnici kamion. Přede mnou vybočil doleva do předjížděcího pruhu, v pravém pomalém pruhu jel velký náklaďák. Kolem nebyl jiný automobil. Jeli tak asi dva kilometry. Nemaje podezření a protože jsem chvátal, pokusil jsem se je předjet středním pruhem. V okamžiku, kdy jsem mezi ně vjel, bez ukázání se sjeli do středního pruhu. Propasíroval jsem se mezi nimi, auto jsem měl vzadu zmáčknuté z obou stran. Nezastavil jsem, protože mi bylo jasné, že nemám žádnou šanci. Úmysl byl zřejmý.

Oba případy zmiňuji proto, aby bylo jasno o čem je politika v postkomunistické zemi, když nebyla žádná vůle vyrovnat se s minulostí. Nastavily se na nejvyšší úrovni společenské i právní zákonné mechanismy ke zneužití. Výsledek je stát ovládaný zločineckými uskupeními. Jako poslanec trvající na morálce a zákonných způsobech jsem byl sám, bez ochrany. Jedinou pomyslnou ochranou mi byla imunita. Nedávno mi člověk, který celé ty roky pracoval pro jednu ze ctihodných společností, kterým jsem kazil jejich velké hry o dělení kořisti, řekl: "Pane doktore, kdyby na Vás měli jedinou prkotinu, seděl byste, dostali by Vás do basy.".

Když končila osmdesátá léta, ekonomičtí, straničtí i státně bezpečnostní technokraté věděli, že vládnout prostřednictvím jedné vyvolené strany již není estetické. Potřebovali pro veřejné krytí i něco na způsob parlamentu, ale jak byli zvyklí, vše chtěli mít pevně v ruce. Aby nějaké chaoty nenapadlo žádat dodržování pravidel fair play a platnost zákonů pro všechny. S určitou přechodnou dobou se jim to podařilo. Politiku již nedělají lidé, kteří prošli skutečným systémem výběru a svobodné volby. Politiku současných parlamentních stran určují veřejně nezodpovědná zájmová společenství, které vytvořila transformace a privatizace bez morálky a zákona. Politické strany jsou jejich rukojmím přes nečisté financování, své bosy a hříchy mnoha členů. Aby byl systém zajištěn, je před veřejností zapotřebí vytvořit obraz parlamentních zástupců jako bandy zkorumpovaných vyžírků. Již je to skoro pravda, systém již funguje. Pro jistotu, kdyby nějaký Don Quijote vzal svůj poslanecý mandát doopravdy, je třeba z poslanecké imunity udělat jen bezcennou parádičku.

Pánové Korecký a Kaiser své zadání plní na výtečnou.

 

V Telči 23. října 2000

 

RNDr. Čestmír Hofhanzl

místopředseda Strany konzervativní smlouvy

 

 

28. ledna 1993

Stenografický záznam z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (PSP ČR)

 

Místopředseda PSP Karel Ledvinka:

Děkuji předsedkyni mandátového a imunitního výboru kolegyni Röschové a otevírám rozpravu. Do rozpravy se hlásí jako první kolega Hofhanzl.

 

Poslanec Čestmír Hofhanzl:

Vážené dámy a pánové, vážený pane předsedající! Předstupuji před vás, abyste posoudili můj čin. Jsem rád, že mohu z tohoto místa promluvit o hříchu a o vině, kterou naše společnost zarytě odmítá vidět, posoudit a s ní se vyrovnat.

Před dvěma roky jsem na Staroměstském náměstí při "Hovorech u Jana" řekl do televizní kamery asi toto: "Pracoval jsem ve zdravotnictví přes dvacet let a myslím, že krize a stav zdravotnictví jsou důsledkem toho, jak z našeho života byla odstraněna etika, svědomí a morálka."

Když člověk otupí k lidské bolesti a neštěstí, nejhorší důsledky to má ve zdravotnictví. Dále jsem řekl: "Mám zde příležitost veřejně říci, že na oddělení profesora Rybky, do jara letošního roku státního internisty a diabetologa, se vraždilo. A já žádám, aby mě profesor Rybka žaloval, že nemluvím pravdu."

Když jsem tato slova vyslovil, věděl jsem, že jsem se na veřejnosti nevyjádřil přesně a zatáhl do věci i ty, kteří nedovedli říct ne, podlehli vydírání a stali se ve skutečnosti též obětí zrůdnosti.

Vážené dámy a pánové, vy, kteří jste v této sněmovně byli již v předchozích dvou letech si doufám pamatujete stálé a základní motto mých vystoupení. Žádal jsem po celou dobu svého mandátu konkrétní označení, pojmenování a potrestání zla, které bylo příčinou morálního a hospodářského úpadku země.

Argumentoval jsem, že nelze udělat tlustou čáru za minulostí, aniž alespoň symbolicky neoznačím a nepotrestám původce a strůjce tohoto zla. Říkal jsem, že všechny nedůslednosti se naší zemi těžce nevyplatí a půjdeme roky ulicí špíny, která poznamená i nás.

Vážené dámy a pánové, to co jsem v této sněmovně po dva roky mluvil, říkal jsem proto, že na pracovišti pana doktora jsem do důsledku prožil a pochopil, co se stane, když společnost ovládne jedna totalitní ideologie a působí v ní po dvě generace. Pochopil jsem, jak takové živné prostředí dá možnost vyrůst lidské kreatuře, které jsou pak ve svých důsledcích vydáni lidé na milost a nemilost. Nebudu zde líčit podrobnosti. Na podzim r. 1990 se mnou a s bývalými kolegy natočila brněnská televize dokument. Jeho vysílání bylo na jaře 1991 nepovoleno. Osud dokumentu mi není znám.

Panu doktorovi byl na jaře 1990 odebrán titul profesora, jinak se nic nestalo. Pan doktor příliš mnoho věděl a mnoho lidí se cítilo spoluvino. Když byl k 1. červnu loňského roku pan dr. Rybka znovu jmenován prezidentem republiky profesorem a v Českém deníku byl uveřejněn oslavný článek na pana profesora, napsal jsem své pobouření, jak je toto možné a jak věci na pracovišti pana profesora chodily.

Nejsmutnější na celé věci je, že zasvěcená lékařská veřejnost velmi dobře ví, kdo pan profesor je a jaké jsou jeho lidské a odborné kvality a přesto mlčí.

Vážené dámy a pánové, šel jsem svým životem poctivě a po pravdě. Do politiky po listopadu 1989 jsem vstoupil proto, abych pomohl odčinit uplynulých 40 let. Téma na které jsem po dva roky v této sněmovně mluvil, bylo též plodem pochopení důsledků komunistické totalitní praxe, které mi umožnil pan doktor. Věřím, že se najde v naší zemi dostatek silných a statečných, kteří se postaví demoralizaci, do které nás přivedl komunistický režim, kteří pomohou obnovit hodnoty etiky, morálky a profesionálního svědomí.

Jsem vám, vážená sněmovno, k disposici. K soudu půjdu, i když zůstanu zase sám, tak jako před více než deseti lety. Děkuji.

 

Potlesk

 

Místopředseda PSP Karel Ledvinka:

Děkuji, kdo se dále hlásí do rozpravy?

(Nikdo se nehlásil.)

Protože se nikdo nehlásí, rozpravu končím. Budeme hlasovat o návrhu usnesení tak, jak je přednesla paní kolegyně Röschová.

Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku. (106)

Kdo je proti? (6)