PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

13.03.2012

Autor: Jan Kubalčík

Základy sebevědomí

Reakce na text Vlastimil Podrackého "Demontáž národního sebevědomí"


Mají-li být základy jakéhokoli sebevědomí zdravé, nemohou být postaveny na ničem jiném, než na pravdě. Vlastimil Podracký (dále jen Autor) vyčítá Čestmíru Hofhanzlovi, že se svým textem „Postiženi a lapeni v sametu" podílí na „demontáži národního sebevědomí" - on však právě ke zdravému sebevědomí, k možnosti začít jej konečně budovat, jen a jen přispívá. Naším specifickým problémem totiž není nedostatek sebevědomí, ale to, že jeho podstatná část stojí na specifickém výkladu dějin à la Zdeněk Nejedlý tu a tam okořeněném představou o české kotlině coby pupku světa. K léčbě takto vážných neduhů lze doporučit řadu skvělé literatury, momentálně mě napadá II. světová válka od W. S. Churchilla. Zde se dotknu pouze několika jednotlivostí.

Rakousko-Uhersko samozřejmě mohlo a mělo být zachováno. Autor si pluje po povrchu historických odálostí a selektivně tu a tam vyzobne něco, co je v souladu s oním podivným historickým výkladem, který presentuje a jehož důsledky akceptuje coby základ pro své další vývody. Zbytek blahosklonně přehlíží: počínaje snahou císaře o separátní mír, až po skutečnost, že zařazení rozbití Rakouska-Uherska mezi spojenecké válečné cíle bylo poměrně pozdním krokem, který byl učiněn nejen, ale také v důsledku jednání pozdějších československých představitelů (v dané době v posici vlastizrádců). O jejich „prozíravosti" a o konečném přínosu jejich aktivit pro všechny obyvatele Čech, Moravy a Slezska v tomto smyslu snad nejlépe vypovídá Palackého jasnozřivá předpověď: „Pomyslete si říši rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček - jaký to milý základ k univerzální ruské monarchii!".

Autor nejprve odmítá vidět pochybnou prvorepublikovou politiku vůči těm občanům státu, jejichž mateřštinou nebyla čeština - ano, i vůči Slovákům... počínaje ignorováním Pittsburské dohody, přes známou účelovou lež s „československým národem", až po řeči o středoevropském Švýcarsku, které se ukázaly být pouhým mluvením do větru... To vše tedy Autor nevidí a pak se není čemu divit, že nenachází odpověď, když se řečnicky ptá, jakouže to neprozíravostí pomohla representace první republiky odvázat ze řetězu nacistické zlo (jak trefně zmiňuje Hofhanzl). Je jistě otázkou, zda první republika vůbec mohla obstát ve své schizofrenní situaci, kdy si na jedné straně kladla „právo národa na sebeurčení" do svého základu a na straně druhé jedním dechem totéž upřela podstatné části německy mluvících Čechů. Základ oné neprozíravosti byl v samé likvidaci Rakouska-Uherska, jak jsem již uvedl - nicméně i Peroutka v Budování státu popisuje dostatek situací, z nichž je patrné, že representaci německy mluvících Čechů nebylo v zásadě nikdy z Prahy nabídnuto skutečné partnerství... ať pravice či levice, všechny sebehlubší rozdíly byly překlenuty, když šlo o to se společně postavit prakticky jakýmkoli návrhům „nečeských" stran. A k obraně země před hitlerovským vpádem stačí dodat snad jen tolik, že o ceně první republiky rozhodl právě tento čin: co není bráněno, má patrně velmi malou cenu. To je zkrátka „z definice" - nebo si snad umíme představit matku, která vydává své vlastní dítě do rukou agresorů jen proto, že mají převahu?

Svoji prapodivnou optiku nahlížení dále Autor rozvíjí svým výrokem: „Rakousko bojovalo na straně Německa proti slovanským státům a každému bylo jasné, že plní vůli německého imperialismu.". Copak „být Slovanem" je nějakou zárukou, že člověk automaticky stojí na straně pravdy a spravedlnosti? Samozřejmě, že nikoli - stejně jako to vůbec neznamená, že snad pravdu mít nemůže. Je to zcela irelevantní... Jak například odpovědět pomocí takového pseudokritéria na otázku pravdy a spravedlnosti v případě Benešovy oblíbené taktiky vytváření fait accompli při přisvojení si části Těšínska?

Konečně je nezbytné se ptát, zda skutečně bylo Rakousko-Uhersko „ve vleku" německého imperialismu a pokud třeba i ano, zda by taková závislost musela nevyhnutelně pokračovat i po roce 1918 (zvláště pokud by se císaři podařilo uzavřít zmíněný separátní mír...). Samozřejmě že nikoli, a pro toto tvrzení můžeme hledat oporu v pozdějších dějích, z nichž jedním z nejpádnějších je resistence kancléře Dollfusse vůči hitlerovskému nátlaku.

Jedním z neuralgických bodů Autorova textu je jako již tradičně nesoudný pohled na poválečné vyhnání německy mluvících Čechů. Uplatnění principu kolektivní viny nelze obhajovat pomstou za způsobená příkoří. Už jen proto ne, že tento krok byl plánován daleko před koncem války (což je záležitost dokladovatelná řadou zejména Benešových citátů z jeho projevů). V neposlední řadě samozřejmě msta na nevinných nedává žádný smysl - zatímco získání jejich majetku dává z jistého specifického úhlu pohledu smysl náramný. Operovat schválením vyhnání Postupimskou konferencí je pak téměř hanebnou výmluvou. Jednak Stalin dobře věděl, že toto je krok v kremelském zájmu (následné převzetí moci bolševiky by bez něj zdaleka nemohlo projít tak hladce...) a o ostatní se Beneš postaral opět svojí oblíbenou taktikou vytvoření fait accompli: když dostatečně povzbuzení samozvaní „mstitelé" již započali své dílo a v rámci „divokých odsunů" probíhaly „excesy", které připouští i sám Autor, nemuselo být zas tak obtížné přesvědčit ostatní, že požadovaný „spořádaný odsun" bude vlastně humánnějším „řešením". O vztahu poválečné representace k těmto „excesům" nejlépe vypovídá následná amnestie...

Konečně je na místě krátce komentovat Autorovy úvahy na téma situace po r. 1989. Za svým způsobem signifikantní by mohl být považován jeho pohled na navrátivší se emigranty, které vykresluje jako ty, kteří byli podstatnou součástí potíží. Nezpochybňuji nikterak Autorem uvedené příklady, nicméně skutečnost ve svém celku je taková, že naše tehdejší politické elity učinily vše pro to, aby se jim emigranti a exulanti ve větší míře do ničeho „plést" nemohli... ostatně oni se přece váleli v dostatku, když my jsme tady trpěli... a bojovali... žeano. Pokračující postkomunismus skvěle reflektovaný Čestmírem Hofhanzlem, to pro Autora žádné téma k diskusi není - zatímco „Naprostá většina stávajících zhoubných idejí přišla ze Západu..." a „Proti fatálnímu trendu zániku evropské civilizace jsou postkomunistické nemorálnosti drobnými zakopnutími oproti pádu do jámy, ze které není návratu.". Je to hluboký omyl, což je to nejtolerantnější, co se k tomu dá napsat. Ano, Západ se nepochybně ocitl ve vážné situaci a to nikoli poprvé ve svých dějinách. Je i naší povinností, neboť jsme jeho součástí, přispět podle svých sil k tomu, aby nepadl, aby se obnovil na svých základech. Stále je to možné. My však nemůžeme zatím k ničemu takovému přispět, dokud si v první řadě neuvědomíme svoji sounáležitost s ním, dokud ji nepřestaneme neustále více či méně pokoutně zpochybňovat. A druhou nutnou podmínkou je právě zbavení se našeho postkomunismu, který nám bere veškerou sílu, kterou bychom mohli jinak k obnově Západu nabídnout. Mám na mysli zejména sílu intelektuální, která se brousí v žité zkušenosti, pokud člověk bere svůj život vážně - to nás však právě bolševici desítky let účinně odnaučovali a téměř každého, kdo hodlal žív v pravdě, vyhnali, nebo rovnou zabili... Nežijeme, stále až příliš mnoho z nás jen přežívá. Signifikantní je pak Hofhanzlem výborně popsaný rozdíl pojímání majetku: dokud zde bude chápán primárně jako zdroj moci, bude to neklamné znamení, že jsme se postkomunistického prokletí stále nezbavili. A bude to také permanentní přímé „mentální napojení" na Moskvu, která kdykoli náležitě promluví, pronikne její hlas přímo do srdce právě takto stále uvažujících lidí. Těch lidí, kteří byli součástí „technokracie vzešlé ze špiček zvláštních služeb předlistopadového režimu, která byla těsně propojená s technokracií finanční a hospodářskou, čili zájmových společenství, která byla vytvořena normalizací sedmdesátých let, a která již v osmdesátých letech ovládala politiku KSČ", a nebo (což je logicky stále četnější) následně přistoupili na „pravidla hry" zaručující jim v tomto systému podíl na „štěstí", jak si jej oni sami představují... Tím je postkomunismus stále udržován a my tak obtížně hledáme cestu, jak se jej zbavit. Rozhodující páky v zemi drží lidé, kteří z tohoto způsobu přežívání profitují - a dobrovolně se nevzdají. Dokud toto lidé v dostatečném počtu nepochopí, nedá se s daným stavem téměř nic dělat. Proto je také důležité tyto skutečnosti nejen nezatemňovat, ale opakovaně presentovat.

Nicméně, přece jen v něčem s Autorem souhlasím: totiž že podstatnou součástí našich potíží je ztráta sociálního kapitálu - ztráta důvěry. Ta však nijak zvlášť nesouvisí s nějakým národním uvědoměním, jak se autor mylně domnívá - to by totiž jinak nemohlo být pravdou, že člověk kus takové zde chybějící vzájemné mezilidské důvěry zcela přirozeně zažije, když zavítá do Vídně nebo do Mnichova. Stačí zajít do restaurace a mít oči a uši otevřené a mysl vnímavou...

Budiž závěrem řečeno, že jsem nikdy neupíral první republice řadu kladů, které jistě měla. Většinu toho, co na ní bylo dobrého, lze nepochybně hledat v rakouské tradici, která v dané době přetrvávala. K nalezení jsou však i zcela samostatné dobré stránky - vznik první republiky patrně zachoval Slováky, kteří by se jinak celkem pravděpodobně asimilovali v Uhersku. Podobně první republika přinesla Zakarpatské Ukrajině dvě desetiletí režimu tak spořádaného, že tamní lidé možná nic takového nezažili ani před tím, ani potom. Ale to by už byl zcela jiný příběh.