Autor: Jan Kubalčík

Vůz a ptakopysk

Reakce na text "Ohraná písnička po desáté"

Já o voze, Vlastimil Podracký (dále jen Autor) ve své reakci „Ohraná písnička po desáté" na můj předchozí text „Nešťastný sv. Cyril, ubohý sv. Metoděj" ne o koze, ale rovnou o ptakopysku podivném.

Napsal jsem snad, že mise sv. Cyrila a Metoděje neměla politický význam? Nikoli! Ale rázem je z toho prý má teze, se kterou se Autor srdnatě potýká. Podobně Autor fabuluje: „Kolegu Kubalčíka nejvíce 'nadzvedlo' tvrzení, že dokud máme češtinu, jsme slovanským národem.". Marně pátrám, kde to vzal... Jeho polemický hrot je pak soustředěn na obhajobu teze, že jsme Slované... jako bych to snad popíral. Zajímavé ale je, že v rámci tohoto svého monologu Autor ukazuje, jak selektivně čte citát K. H. Borovského, který jsem v minulém textu uvedl v rámci převzaté části článku B. Doležala. Já si v této souvislosti dovolím znovu ocitovat to, co se ke zmíněnému tématu váže nejpodstatněji: „Nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie a. j. v. dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří...".

Mimochodem, ještě jedna Autorova pasáž mě zaujala: „Vždyť je dost národů okolo nás, které se za svůj slovanský původ nestydí, suverenity si váží a považují se za západní národy (Slováci, Poláci, Chorvati). Kdyby tito lidé slyšeli názory kolegy Kubalčíka, asi by se smáli, pokud by tomu vůbec rozuměli.". Slováci by asi rozuměli... a nesmáli by se - právě proto, že by rozuměli... Tipnul bych si, že by o tom Viktor Dobal či Roman Joch něco věděli, rád se zeptám i jiných Slováků, které znám. Ale Poláci a Chorvati by skoro určitě „na první dobrou" nerozuměli - nedovedli by si totiž představit, že někdo svoji zemí může vnímat jako „most mezi Východem a Západem" a plamenně horovat pro suverenitu takového „mostu", nemají zkušenost s desinterpretacemi, k jaké dochází také v případě cyrilometodějské mise, prostě by měli závažné potíže s pochopením kontextu celé debaty, připadala by jim absurdní. Mají zase jiná témata, kterým bychom zase jen stěží porozuměli my. Kdyby se jim však podařilo vyložit, že slavjanofilie je u nás od 19. století tradičně spjata s přichylováním se k dubisku, měli by jasno... Padlí hrdinové Armii Krajowej by mohli vyprávět - kdyby ovšem kremelský teror přežili.

Závěrečná Autorova pasáž je až kouzelná. Začíná narážkou na ultramontanismus, oblíbený to nástroj pokusů ukázat, jak katolíci nepatří do národního společenství (podporují cizí mocnost, zrádci!). Následuje směs úvah o nezbytnosti existence národů i států a o internacionální pomoci. Pochopitelně je opět přítomen Autorův zakořeněný omyl, že neexistence vlastenectví je příčinou všeho špatného, co dnes zažíváme. Pro jistotu: je-li vlastenectví na patřičném stupni žebříčku hodnot, je to velmi pozitivní jev. Respektuji, že je dnes velmi oslabeno, souhlasím, že to má negativní důsledky, a velmi toho želím - sám se považuji za zemského patriota... Ocitne-li se však vlastenectví na oltáři, pervertuje rychle na nacionalismus a jde o jeden z nejnebezpečnějších úkazů. Ostatně zhoubné je vše, co si dosadíme do posice modly namísto pravého Boha. Nebudu déle zdržovat: kořenem problémů Západu (a tedy i těch našich) naní nedostatek vlastenectví, ale dechristianisace. Něco mi říká, že sv. Cyril a Metoděj by souhlasili. Pikantní na tom je, že o této syntéze někteří tvrdí, že se jedná o pokus nahradit státy a národy kosmopolitní prázdnotou, a ještě si říkají konzervativci.