Autor: Čestmír Hofhanzl

Volby 2002 - čas sklizně

Analýza z pera dr. Hofhanzla

---

Henry Ford kdysi napsal, parafrázuje Bibli: "Je čas setí, čas růstu, zrání a čas sklizně. Vláda, kterou odsoudí mravní cit lidu je vláda ztracená, přichází čas zralosti ovoce." Henry Ford těmito dvěma větami vystihl princip fungování demokratického systému v anglosaském světě. V Anglii, kolébce moderní demokracie, politika vyrostla z náboženství a navíc z puritánství. Do Států tuto tradici přenesla posádka a příští osadníci legendární lodi Mayflower. Politický demokratický systém těchto dvou zemí stojí a trvá na nepsaných pravidlech a hodnotách žité morálky. Dodnes tam platí a politicky funguje, že když strany přestanou hrát fér hru a začnou si domlouvat mocenské intriky mezi sebou, stávají se volby procesem odvolání se k lidu a k jeho smyslu pro fair play. Za našeho času tento akt jedinečně proběhl ve Spojených státech za Nixona po aféře Watergate. Z této podstaty anglosaské politiky, již více než dvě století, v Anglii a USA ideálně funguje většinový volební systém. Tyto kořeny jsou i původcem a zárukou jejich hospodářské prosperity.

V naší zemi již z tradice složitějších evropských, kontinentálních poměrů to nikdy nebylo tak jednoduché a přímočaré. Půl století totalitních poměrů zpochybnilo a rozvrátilo již tak nepevný morální a hodnotový řád. Po roce 1990 jsme měli jedinečnou možnost a příležitost se jasně oddělit od své totalitní minulosti a jejího "ne-řádu". Měli jsme šanci zasít do půdy semeno smyslu pro zodpovědnost a fair play. Zárodky budoucí demokracie, které jsou i jejím jediným strážcem a garantem.

Co se v naší zemi v devadesátých létech odehrálo bylo urážkou, popřením smyslu pro spravedlnost, zodpovědnost a fair play. Nová nastupující politická "elita" všemi svými klíčovými kroky a činy dala do veřejnosti signál, že zločiny a zneužití se v popřevratovém státě nebudou postihovat a trestat. Co jiného znamenala kontinuita právního systému se státem označeným za zločinný a protiprávní. Nezakázání strany, která měla na svém účtu tisíce nevině popravených a zabitých, statisíce vězněných a která téměř půl století sloužila zájmům cizí moci. Za zrůdnou pak považuji mimořádnou starost popřevratových politických špiček o co nejrychlejší přijetí "Listiny práv", hesla typu "nejsme jako oni" a papírové starosti o "práva menšin". Říkám a tvrdím to proto, že účel a smysl těchto bohulibých prohlášení, hesel a starostí byl zcela jiný než jejich znění a vnitřní obsah. Šlo o odvedení pozornosti od toho co se ve skutečnosti dělo a zároveň to byl klacek na ty, kteří jen žádali spravedlnost, nebo po pravdě pojmenovávali věci.

To vše, co jen namátkou jmenuji, bylo semeno, které popřevratoví "státníci" vkládali v čase setby do půdy plné plevele, jeho oddenků i semen. Půl století měli lidé bez morálky, svědomí, zábran jedinečné podmínky pro svůj rozvoj a rozšíření se, byli všude. Co jiného se mohlo stát, než se stalo - v české politice, s veřejnými médii, v privatizaci, s policií, fungováním a vymahatelností práva. Individuální i veřejnou morálkou, s důvěrou velké části občanů v politické představitele a vedení státu?

Pobuřují-li se dnes někteří politici a veřejní činitelé nad výsledky parlamentních voleb 2002 je to pobouření a pohoršení krokodýlů. Oni všichni usilovně a horlivě na rozkladu české společenské scény již dvanáct let pracují. Jsou tvůrci a součástí celého systému - ti délesloužící jej budovali, ti funkčně mladší a novorozené po letošních volbách si posttotalitní stroj sám vytřídil a vybral. Byl jsem ve vrcholové české politice osm prvých popřevratových let, kdy se systém utvářel a stabilizoval. Všechny věci, které dnes píši jsem v České národní radě a později poslanecké sněmovně říkal, psal je a byl považován za Dona Quijota, nebo blázna.

Čtyřicet let komunismu v pravém smyslu toho slova "uhnětlo" společenskou vrstvu, která svého společenského, politického a ve valné většině i odborného postavení dosáhla využitím pokřivených pravidel a zvyklostí, které totalitní systém uvedl v život. Ti lidé zde byli, s morálkou a hodnotovými stupnicemi, které do nich vestavěl celý jejich život v daném prostředí. Přivyklí na své výjimečné postavení, v žádném případě neochotní dobrovolně vstoupit do rovné soutěže a respektovat její pravidla. Když se formální, vnější struktury totalitního státu sesuly i v Československu, společenská vrstva, kterou "stvořil", zde zůstala fakticky neporušená. Jedinou šancí jak se výrazně a významně oddělit od minulosti bylo jasné přerušení kontinuity s totalitním státem, jeho pravidly a zvyklostmi. Stal se opak - byla ztvrzena právní kontinuita. Nebyl učiněn ani pokus zakázat a rozmetat organizační stroj totalitního státu - komunistickou stranu. Komunistická strana se stala parlamentní stranou a ani se nepřejmenovala. Nezměnila název proto, že řídící orgány této jedinečné a epochální přeměny komunistických vyžírků ve vyžírky kapitalistické si byli vědomi, že v prvých formálně svobodných volbách, v roce 1990, by jejich zástupci vypadli z parlamentní politické hry.

V počátku devadesátých let byl proces přeměny a přechodu v posttotalitní stát, do velké míry ještě živelný. Nedokázali věci do podrobností zmanipulovat. Množství politických stran, které se po převratu vynořilo, bylo přirozenou reakcí na náhle se objevující možnost - ale podpora některých byla cíleně řízena. Platí to o moravistech, sládkovcích, zemědělské straně a dalších. Šlo o odvedení pozornosti na vedlejší kolej a zabránění ustavení se a stabilizaci politické strany a subjektu, který by svou politiku myslel vážně a pracoval, ke skutečné změně.

Viděl jsem proces vzniku politických stran, ustavování se a přeměny české politické scény v rozhodujícím období devadesátých roků, "výrobu" jejích vůdců i jejich odstraňování. Tvrdím, že to nebyl proces přirozený, odrážející demokratické poměry. Až na krátké období počátku devadesátých let, kdy se ještě všichni nenechali zmanipulovat, se velmi rychle ustavily poměry, že politiku nedělají lidé zvolení ve volbách. Totalitní moc a totalitními poměry "uhnětená" společenská vrstva nikdy neodcházejí ze scény a nevyklízejí své pozice dobrovolně.

Česká politika devadesátých let byla jedinečné absurdní divadlo, "státníci" na jejichž bedrech měla ležet, ta před pár lety těžko uvěřitelná přeměna komunistického státu v demokratickou a svobodnou společnost, byli figurkami z Haška i Saltykova-Ščedrina.

Václav Havel - celým svým životem hrál divadlo. Nelze zapomenout, jak z toho malého pána když vstupoval do sněmovny v roli prezidenta, sálalo přesvědčení, že režíruje a je hlavním hercem nějaké hry. V lavicích stáli zástupci lidu a mnozí s úsměškem přihlíželi, téměř nikdo ho nebral vážně. Po většinu svého veřejného a politického života kázal a psal eseje o mravnosti. Ve skutečnosti, nejdůležitějšími svými "státnickými" činy zajistil pokračování nemravných způsobů i lidí z komunismu. Nezapomenutelný pro mne byl "slavný" Rudolfinský projev, s haprujícím scénářem a projevem, který státnického v sobě neměl nic. Seděl jsem v řadě vedle komunistů, hlasitě se smáli a já se styděl. Historie nestranně posoudí roli a činy Václava Havla, bude to smutné i pro nás.

Václav Klaus - od samého počátku, kdy v zimě 1989-90 byl vstoupen do popřevratové politiky, reprezentant hospodářské a mocenské technokracie, která již v osmdesátých létech držela skutečné otěže moci. Hysterik, který všechny kolem sebe musel zmenšit, aby vynikla jeho velikost. Ve vládě používal Karla Dybu jako maskota a blbečka, kterého sekýroval a ponižoval, aby zastrašil ostatní. Nezapomenutelné byly v době největší slávy jeho příchody do sněmovního předsálí. Bylo to jako by Inka Tupac - slunce nebeské sestupovalo na božiště. Ty paprsky sálaly a skoro bylo cítit teplo. V předklonu, téměř po prdeli se kolem shlukovali novináři. Komunistický inženýr lidských duší par excellence. S opovržlivým úsměškem přisuzoval jiným a napadal je za to, co bylo ústřední metodou celé jeho činnosti. Až začnou lidé vidět skončí tak, jako skončil Gustáv Husák.

Josef Lux - jako ministr zemědělství reprezentant družstevní, kolchozní technokracie. Ač se asi osobně nepříliš snášeli, vším co v zemědělství dělal upravoval cestu pro Jana Fencla. Jako politik velmi učenlivý a nadaný v hrách a intrikách postkomunistické politiky. Averze, kterou k němu měl Václav Klaus byla oprávněná - v hajzlovinkách, které si dělali, byl Josef Lux lepší. Bez skutečného rozhledu a ideálů, nebyl se schopen povznést a pohlédnout nad scénu, ve které se pohyboval. Kultivovaný Sládek - o dvě třídy lepší. Byl předsedou strany, která po celou svou existenci byla stranou malých lidí. V popřevratové politice reprezentoval a prosazoval zájmy vedení družstev, zpracovatelských podniků, kteří i majetek těch malých lidí brali do svých rukou. Podvedl své straníky a voliče a ti mu přesto stále věřili. Nehezkou hru sehrál s katolickou církví - nikdy neměl zájem, aby církev dostala majetek, který by nesl zisk - půdu a lesy. Majetek, který by církev učinil do jisté míry nezávislou. Potřeboval církev závislou na své straně.

Nechci být napadán, že kopu i do mrtvých, říkal jsem tyto názory po léta, v tomto případě i Josefu Luxovi osobně.

Petr Pithart - byl předsedou české vlády v rozhodujícím období prvých dvou popřevratových roků, podílel se na všech aktech, které nastavily osudný vývoj. Neučinil nic pro radikálnější změnu poměrů. Při svém historickém i politickém vzdělání musel vědět jaké důsledky bude mít provozovaná politika a o co se hraje. Jako český lev mručel a potřásal hlavou na bezvýznamného protivníka, když cítil odpor uhnul a zakličkoval. Petr Pithart je český politik.

Jan Kalvoda - inteligentní bonviván a lenoch, snad ani nevěděl co jej přivedlo do politiky. Zjevně neměl rád politické intriky a proto jsem ho v ODA podporoval. K tomu, aby něco udělal jsme ho museli vždycky fakticky dokopat. Snad ani nemohl mít hrdost, když se nechal odstranit ze scény tak slaboduchým způsobem - a nebo musel být na špagátu.

Miloš Zeman - tlučhuba, který by v jiném společenském a politickém prostředí nikdy nemohl dosáhnout takového postavení a popularity. Rivalita a nesnášenlivost s Václavem Klausem byla od počátku dohodnutou politickou hrou. Úspěšně, zatím, vyvrcholila v "Opoziční smlouvě". Myslím, že oba ekonomičtí prognostici plnili zakázku stejného mocenského uskupení, a čas postupně vyjeví základní kontury politické hry. Když po letošních parlamentních volbách svým přihlouplým způsobem, považovaným za mediálně originální, prohlásil, že kdo nebyl volit je zbabělec, urazil mne. Na rozdíl od něho jsem v komunistické straně nikdy nebyl a v době její vlády nikdy nebyl u voleb. Nelegalizoval jsem svou účastí akt, který volbou nebyl. Dnes, v roce 2002 jsem se dvanáct let po "sametovém převratu" voleb opět nezúčastnil. "Volbu kašpárků na niti" svou účastí legalizovat nebudu. Viděl jsem celý vývoj devadesátých let zevnitř politické scény a vím o čem mluvím. Nebyl jsem sám, neúčast 42% voličů svědčí o tom, že mnoho z nich tušilo, to co já vím. Jejich neúčast na volbách, byla aktem volby. Nevím, kdo z nás dvou, jestli já nebo Miloš Zeman je zbabělcem - slušně řečeno.

Dnes již nejde o to kolik hlasů dostali, či nedostali komunisté, jde o celkový stav české politické, společenské a i hospodářské scény. "Oficiální" komunisté jsou jen viditelným ukazatelem proporcí jak byl systém nastaven "státníky" v počátku devadesátých let - ostatní totiž nejsou o nic moc lepší. Figurky na scéně, které prošly formálním volebním aktem, v dnešní situaci již nejsou těmi, kteří by rozhodovali a na jejichž slovo by bylo možno se spolehnout. Stejně jako v tomto čase se odehrávající hra o to, komu patří a kdo je za televizí Nova, platí totéž o české politice a jejích parlamentních stranách.

Nevyplatí se netrestat zločin, neučinili jsme ani pokus vyrovnat se s minulostí, tak se zločinné jednání a chování staly integrální součástí našeho individuálního i společenského života. Volby 2002 byly jen odrazem a projevem této reality. Volby 2002 snad jen mohly položit otázku těm, kteří ještě zcela neztratili odpovědnost za svůj stát, mají smysl pro fair play a míru věcí, jak dlouho ještě budou mlčet a nic nedělat. 

 

červenec 2002

 

Čestmír Hofhanzl

člen Smírčího soudu Konzervativní strany, bývalý poslanec

www.skos.cz

---