PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

03.08.2010

Autor: Vlastimil Podracký

Těžké časy liberála Klause

U příležitosti 60. narozenin Gerharda Schwarze si v článku Těžké časy liberálů v týdeníku EURO (27/2010) stěžuje Václav Klaus na to, jak to mají liberálové těžké. Shoduje se názorově s jubilantem a využívá toho k presentaci svých názorů. Dlouho jsem se chystal, že si vyberu nějaký Klausův text, abych s ním mohl polemizovat. Zde se nabízí příležitost téměř neopakovatelná, protože v blahopřání jubilantovi shrnuje svoje a Schwarzovy názory téměř kompletně do krátké eseje.


Vždy si rád přečtu konstruktivní názory, které mají výstup a nejsou jen pouhými stížnostmi. Klaus se k tomu vypracoval z obyčejného ekonoma a je vidět, že musel reflektovat mnoho jiných kategorií než ekonomických a nakonec vytvořil pro sebe teorii filosofických a politologických rozměrů, která má hlavu a patu. Sice se nevyhnul zjednodušování: podle jeho podání se lidé jen tak z ničeho nic odvracejí od klasického liberalismu, příčinu nezkoumá, liberalismus je vynikající a lidé jsou hloupí. Nicméně to všechno je jen slabým odvarem jiných publicistů, kteří se s Klausem zcela shodují v nedostatku empatie, ale ještě daleko více popírají kauzalitu.

Hlavním Klausovým přiznáním je jeho vývojový fatalismus, který v eseji znovu a znovu prosazuje. Zřejmě na základě von Hayekovy teorie spontánního řádu nechce zasahovat do přirozeného vývoje, opakuje neustále svoje obavy o budoucnost svobody. Jiní dělají totéž, ale nepřiznávají se k tomu, neřeší nic, omílají dokola jak je to všechno špatné, ale řešení nemají, stejně jako Klaus. Jenže Klaus vědomě nic řešit nechce. Podle něj se nemá nic dělat, vše se vyřeší samo, stačí, aby byla svoboda, kterou nesmí nic omezovat. To vše je opravdu důsledné, a to tváří v tvář globálním ohrožením, která u zodpovědných lidí vzbuzují nervozitu (třeba vytékání ropy do Mexického zálivu). Tento vývojový fatalismus trochu nepřesně nazývá klasickým liberalismem. Ten prý je ohrožen stávajícími konstruktivistickými zásahy neliberálů, momentálně zakuklených marxistů v zeleném hávu. Jedná, jakoby žil v dobách skutečného klasického liberalismu, kdy člověk dodržoval konzervativní pravidla, ještě neměl prostředky k totálnímu zničení přírody ani možnost vyvraždit sám sebe pomocí hédonického života, potratů a antikoncepce. Prostě jakoby nebyla zcela jiná doba.

Klaus jinak dobře popisuje úpadek stávající společnosti. Kritizuje povrchní vzdělání, přebujelé vysoké školství a mýtus „vysokoškolského vzdělání pro všechny", které nutně vede k inflaci diplomů a úpadku kvality. Taktéž správně klasifikuje činnost mediokracie, jednoty obsahu mediálních projevů a idejí politického mainstreamu, zatímco v klasickém liberalismu se sdělovací prostředky stavěly proti establishmentu. Kritizuje zcela pravdivě katastrofické zaměření zpráv a mediálních konstrukcí. Odmítá líbivou Keynesovu doktrínu utrácení a státních zásahů, tak dobře realizovatelnou a pohodlnou pro sociální demokraty. Postupně přechází v kritiku EU a vyvrací omyl, že integrace je omezení státu, jak tvrdí někteří zbloudilí liberálové. Podle Klause je to jen šálivé mámení. Musí být demokratický stát jako nejdůležitější politická struktura: „Občanství je výchozí princip uspořádání jakéhokoliv lidského společenství." Tvrdí, že na občanském principu není možno Evropu sjednotit, protože neexistuje evropská identita, ale jen identita národů; kosmopolitismus vede ke ztrátě identity a tím k rozkladu státu, ale univerzální evropská identita se tím nezíská. Potom nastává anarchie, každý se stará o sebe, lidé nemají morálku a ztrácí se sociální soudržnost.

Klausovy názory nelze jinak než podepsat. Nemám problém s tím, co říká, ale s tím, co neříká. Konzervatismus má širší záběr než Klausova teorie klasického liberalismu a tak lze z konzervativního hlediska kritizovat Klause, že není zcela zodpovědný za budoucnost a neříká nic o tradičních hodnotách, které je zapotřebí zachovat. Někdy se Klaus stane konzervativcem, když odmítne podepsat antidiskriminační zákon nebo „sňatky homosexuálů", ale to jsou sporadické činy a člověk vlastně neví, co udělá, protože to není definováno v jeho teorii, která je jinak zcela konsistentní a systémová. Např. nekritizoval nikdy přímo feminismus a rozklad rodiny, nikdy nezaujal jednoznačný a systémový postoj k vymírání evropských etnik, islámské nebezpečí jakoby nebylo. Nicméně můžeme si být jisti, že hájí tradice, alespoň jejich symbolickou podobu.

Ve smyslu základního konzervativního postulátu: „společnost je smlouvou mezi živými, mrtvými a dosud nenarozenými" (E. Burke) Klaus nějak dodržuje smlouvu s mrtvými, ale „dosud nenarozené" přehlíží, odmítá řešit zodpovědně otázky ekologie a vymírání evropských etnik, otázky šíření expanzivních etnik a jiná fatální ohrožení kulturní i biologická. A tak je vlastně Klaus polovičním konzervativcem, ve smyslu, který podává výraz „zpátečník". Jeho úporné dodržování klasického liberalismu tváří v tvář ohrožením to jen doplňuje. Skutečný konzervativec není zpátečník, má zodpovědnost za budoucnost, která je vyjádřena smyslem výrazu: „smlouva s dosud nenarozenými".

Mlčení ohledně řešení budoucnosti nejvíce využívají oponentní socialisté, nasazují své zpozdilé představy o rovnosti, rodina pro ně není společenství zařazené do společenského systému, ale objekt sociálního zabezpečení, stejně asi jako invalidé, důchodci nebo bezdomovci. Pravice není schopna jim tato témata vyrvat a řešit svým způsobem. Proto si také mnoho lidí myslí, že sociální problémy mohou řešit jen socialisté a že ekologové jsou jenom levicoví environmentalisté. O toto smýšlení se Klaus, stejně jako většina pravice, dosti zasloužil, přenecháváním těchto otázek socialistům.

Když se konzervativec, vědom si své zodpovědnosti za budoucnost, snaží tyto problémy řešit, mnozí „poloviční konzervativci" ho považují za socialistu. Přitom konzervatismus není od toho, aby liberály Klausova typu vyřadil, ale správně zařadil; socialisty a komunisty porazil a nahradil. Nahradit je v rozměru řešení problému „dosud nenarozených" je problematické a neplatí žádné staré teorie, už vůbec ne socialistické. To co musí konzervativci socialistům vyrvat, je řešení ekologie, podpory rodiny, dostatečné natality a dobré výchovy dětí, aniž by převzali socialistické metody. Toto jde ovšem mimo Klause a klasických liberálů. Je to v oblasti morálních pravidel, předpokládá to nutnost dobrovolné skromnosti a obětavosti pro rodinu a životní prostředí včetně snížení čerpání zdrojů. Předpokládá to metafyzický ideál, za kterým lidé půjdou. Zde ovšem nelze s Klausem počítat, určitě by to považoval za ideologii, která omezuje svobodu. Potom se může Klaus, a jeho směrem jdoucí „pravice", dočkat „zodpovědných" totalit, které tyto fatální problémy vyřeší svým způsobem - absolutním omezením svobody.