PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

20.12.2006

Autor: Dan Drápal

Romská otázka V.

Co tedy dělat?


Pouštím se do posledního článku o romské problematice. Na počátek opět připomenu cíl, který bychom si dle mého mínění měli stanovit: Cílem je, aby Romové mohli a chtěli pracovat, aby mohli a chtěli dobře a poctivě spravovat svůj majetek.

Již bylo řečeno, že cesta k tomuto cíli nepovede skrze jedno zázračné opatření. Bude to cesta dlouhá a trnitá. Romská otázka se nevyřeší dříve než za jednu generaci.

Předpokladem řešení je, že Češi si uvědomí svůj podíl viny na žalostném stavu Romů. Pokud budou pouze poukazovat na jejich negativní jednání a postoje, k řešení se nepřiblížíme. Řešení totiž bude vyžadovat aktivní spolupráci obou stran.

Dále: Jakkoli jsem nepřítelem sociálního inženýrství a „silného státu", jakkoli vidím jako nebezpečné různé deformace trhu, státní zásahy a pozitivní diskriminaci, jsem přesvědčen, že romskou otázku bez aktivního, pozitivního přístupu vyřešit nelze. Bude tedy třeba formulovat promyšlenou politiku pro řešení romské otázky.

Minulou neděli jsem sledovat televizní debatu lídrů všech politických stran. Do této debaty vstoupil krátce na dálku i jeden z čelných romských představitelů (a přiznám se, že pro mne nejvěrohodnější), pan inženýr Karel Holomek. Ve svém vstupu řekl, že stát vlastně žádnou romskou politiku nemá. Na to zareagoval negativně pan Paroubek s tím, že pan Holomek asi vládní program nečetl. Jako kdyby to, zda vláda má romskou politiku, bylo dáno tím, že někdo něco napíše a někdo si to přečte. Kdyby vláda smysluplnou romskou politiku měla, nevzniklo by tady v posledních deseti letech na tři sta romských ghett.

Předseda lidovců pan Jiří Čunek má pravdu v tom, že státní politika sociální podpory vůbec nehledí na problémy, s nimiž se potýkají obce. Zájmy státu a zájmy jednotlivých obcí jako by se v této věci rozcházely.

Předpokladem řešení romské otázky bude, že se na něm budou aktivně a rovnoprávně podílet obě strany. Romové nesmějí mít pocit, že někdo rozhoduje „o nás bez nás". Pokud se někdo pokusí řešit romskou problematiku bez Romů, zůstanou Romové pasivní a nevyřeší se nic. (Pokud se za „řešení" nebudou považovat kroky čistě represivní.)

Ano, Romové jako celek jsou na tom špatně. Z hlediska vzdělání, z hlediska morálky, z hlediska sociálního. To ale neznamená, že se mezi Romy nenajdou lidé šlechetní. Lidé, kteří něčeho pozitivního dosáhli.

Jedním z prvních kroků, který by nás tolik nestál a který by přitom mohl mít dalekosáhlé pozitivní účinky, by bylo vyzdvihování romských hrdinů. Sami Romové potřebují vědět, že mají na koho být hrdí. Potřebují pozitivní vzory. A „šlechetní Romové" potřebují vědět, že najdou i u „bílých" uznání. „Bílí" potřebují opustit oblíbené klišé „ano, sem tam se vyskytne ‚hodný' cikán, ale to je výjimka, která potvrzuje pravidlo".

Zde by mohly velmi pozitivní úlohu sehrát sdělovací prostředky. Což tak, kdyby některý celostátní deník či některá televizní stanice zavedla rubriku „Rom měsíce", kde by každý měsíc popsala jednu romskou osobnost či rodinu, která jde příkladem ostatním?

Děti ve školách by se měly povinně učit základní fakta z romských dějin. Měly by se dovědět, jak se po staletí většinová společnost k Romům chovala. A měli by poznat alespoň několik výrazných romských osobností, které dosáhly něčeho pozitivního.

Dále: Je potřeba vytvořit nevelkou instituci - a dával bych přednost nějaké nadaci či občanskému sdružení než nějakému vládnímu úřadu - která by se zabývala sbíráním a vyhodnocováním materiálů o pozitivním řešení romských problémů, a to především v České republice, ale i v zahraničí. Proč jsou výsledky práce Kumara Vishnawathana v Ostravě tak pozitivní? Jaké jsou společenské důsledky působení slovenského romského apoštola Štefana Horna? Co se podařilo americkému misionáři Thomasovi Lilliendahlovi mezi Romy ve Vidnavě? Jaké jsou výhody a nevýhody řešení romské otázky v Prostějově, ve Valašském Meziříčí, ve Vsetíně? Jak zvolená strategie vypadá s odstupem roku, dvou let, pěti let?

Již jsem psal, že neexistuje jediné opatření, které by romskou otázku zásadně řešilo. Bude potřeba celá řada různých opatření. Ne každá věc, která se osvědčila na jednom místě, se osvědčí i jinde. Vždyť i mezi Romy je celá řada poměrně odlišných skupin! Žádný krok by neměl být činěn s přehnanými očekáváními; nicméně měli bychom mít odvahu zkoušet nové věci. Někdy jich budeme muset vyzkoušet několik, než najdeme tu pravou.

Naprosto nezbytné je přesvědčovat Romy, že vzdělání se vyplatí. Odsunout romské děti do zvláštních škol je sice jednoduché, ale dlouhodobě to problém prohlubuje. Je třeba zavádět nulté ročníky pro romské děti. V základních školách, kde je výrazná romská menšina, by měla být zavedena romština jako nepovinný předmět. Je třeba, aby do romských rodin docházeli dobrovolní i placení asistenti, kteří budou dětem pomáhat s učením. Je třeba najít klubovny pro romské děti, které nemohou psát úkoly doma. Je třeba zakládat romské skautské oddíly, a kde je to možné, podporovat i vznik oddílů smíšených.

Je třeba mobilizovat církve. Právě v církvích by se mohla najít celá řada dobrovolníků, kteří by třeba pomáhali romským rodinám s hospodařením.

Dále je možné pořádat letní tábory pro romské děti. Věřte nebo nevěřte - romské děti s nadšením přijímají, když jim někdo připraví nějaký program. A je to zážitek i pro vedoucí - zpravidla je nečekají unuděné pohledy, které je tak často možno zažít při práci s českými dětmi, které mají, nač si vzpomenou.

Moje letitá zkušenost je, že pokud Romové překonají počáteční nedůvěru, jsou za projevený zájem i praktickou pomoc velice vděční. To ovšem neznamená, že máme vyhráno. Navázání kontaktu je jedna věc, je to nezbytný začátek. Ovšem druhá věc je něčeho skutečně dosáhnout. Třeba toho, aby rodina měla správné priority v hospodaření a naučila se rozplánovat si peníze a vyjít s nimi. Nejde o to, hospodařit za Romy. To by bylo ještě relativně jednoduché. Při každém dílčím kroku je třeba mít na mysli konečný cíl a neustále přemýšlet o tom, zda nás konkrétní kroky k tomuto cíli přibližují.

Dále je třeba zintenzivnit boj proti rasismu. Přiznám se bez mučení, že mně osobně tolik nevadí, když Roma nepustí do hospody. Beztak bude lépe, když tam chodit nebude. Ale velmi mi vadí, když chce pracovat, ale nedostane práci jenom proto, že je Rom. Velmi mi vadí, když se úřednice na nejrůznějších úřadech ani nesnaží Romům vysvětlit, jak to či ono vlastně funguje. Romové mají handicap. My bílí za to můžeme více, než jsme si zpravidla ochotni připustit. Musíme Romům pomoci, aby tento handicap překonali. To neznamená, že jim budeme tolerovat lži či krádeže. Obě strany musí mít možnost dovolat se spravedlnosti.

To, co jsem zatím navrhl, nevyžaduje žádné výrazné zásahy do legislativy (snad s výjimkou oněch nultých ročníků; přiznám se, že nevím, zda je zde nějaká legislativní změna potřebná). Některé z uvedených návrhů může pomoci realizovat prakticky kdokoli z nás - záleží jen na našem čase a ochotě. Bude ale patrně třeba nějakých legislativních změn, aby se zabránilo vytváření dalších romských ghett. Ta totiž vznikají jaksi samospádem, stačí nedělat nic. Jsou to však časované pumy. Pokud s tím něco neuděláme hodně brzy, sklidíme za pár let dračí setbu.

A co politické strany? Máloco ukazuje bídu našeho politického života tak jako skutečnost, že tato otázka, která nás bude stát za deset dvacet let miliardy korun (ať po dobrém, nebo po zlém - odkazuji na předchozí článek), politické strany nezajímá. Kdyby přišly s rozumnými návrhy, u naší rasistické většiny si naběhnou a hlasy spíše ztratí. Tak raději mlčí. Ne, při řešení romské otázky se politické body v rámci čtyřletého volebního období skutečně nenasbírají. Ať si říká pan prezident co chce o pseudohumanismu a falešném NGO-ismu, řešení romské problematiky v několika následujících letech zůstane z velké části na dobrovolných nadšencích.

Na závěr mi dovolte přidat jedno moudro a jedno osobní heslo. Stará tchýně dala mladé snaše radu k nezaplacení: „Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš." Platí to i pro náš vztah k Romům. Nebude to snadné, ale nezvládneme-li to po dobrém, nezvládneme to ani po zlém.

A nyní to osobní heslo. Bylo to osobní heslo svatého Augustina. Měli by si ho opakovat jak Romové, tak ti, kdo jim chtějí pomoci:

„Mohli jiní, mohli jiné, pročpak ty ne, Augustine?"

 

20. prosince 2006

 

Dan Drápal