PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

16.05.2008

Autor: Čestmír Hofhanzl

Poezie postkomunismu III.

Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.


Motto: „Sametová revoluce mi dala lidské právo dobrovolně, z vlastní svobodné vůle dřít jako magor.“

 

Rok a půl jsem dělal v Národním parku Šumava. Byl jsem u zakládání parku a znal celou tu hru, která se od jeho založení kolem tohoto strategicky jedinečného území hraje. Nakonec se ředitel parku Ivan Žlábek bál, co kde řeknu a napíšu. Chtěl přežít, tak dělal „kompromisy", do kterých ho ti, kteří celou hru organizovali, přinutili. „Kompromisy" využívali k rozehrávání další hry. Mediální kampaně, již více než patnáct let od vyhlášení parku stále podle potřeby vedené, nemají s pravdou a realitou nic společného. Tak, jako vždy a všude, jde i zde o to, že skuteční „kormidelníci" postkomunismu mají o „správném využití území národního parku" jinou představu. Podobně jako komunisté ve jménu „nejspravedlivějšího řádu" sloužili zločinu, „ekologisté" - ve jménu přírody - na Šumavě sloužili zločincům. To platí i pro „pravicového" teatrologa Vladimíra Justa, který se roky proti šumavskému parku, ve jménu čisté přírody, mediálně angažoval. Po parku jsem ho prováděl a snažil se mu věci vysvětlit, věděl, co je. Ze své profese teatrologa by mohl být zasvěcen do teorie her.

V celé té po léta trvající kampani kolem Národního parku Šumava nešlo o přírodu, kůrovec byl záminkou k rozehrávání strategické mocenské hry o ovládnutí jedinečného území uprostřed Evropy. V komunismem rozložené zemi a ve společnosti, v níž lidé za ty desítky let zapomněli, co který fakt znamená a jaká je jeho váha, lze veřejně tvrdit cokoliv. Arbitrem „pravdy a správnosti" zůstali ti, kteří zemi a společnost do stavu rozvratu přivedli. V hodnotovém a lidském marasmu, který po sobě zanechali, vždy najdou dostatek ochotných, kteří viditelnou špinavou práci - ve jménu nejvyšších idejí - udělají za ně.

Nakonec jsem na Šumavě dal sám výpověď a zažádal o předčasný odchod do důchodu. U toho, co se se šumavským parkem hrálo a do čeho jsem již neměl šanci promluvit, jsem být nemusel. Nikdo mé texty nezveřejnil, ředitel parku chtěl přežít a bál se, co kde řeknu.

Na podzim 1997 jsem za peníze, které jsem si coby poslanec vydělal, koupil mlýn v Třeštici u Telče. Poslední majitel a obyvatel mlýna se regulérně uchlastal v roce 1993. Před léty jsem si řekl, že chci, aby můj život skončil tak, jak jsem začínal. Navíc můj praděda byl mlynářem v Klikově na Lužnici, u rakouské hranice. Postkomunismus mi přece dal „lidské právo" z vlastní vůle se udřít až do aleluja.

Moje drobná upracovaná maminka mi před čtyřiceti roky jednou řekla: „Víš, já jsem kdysi byla citlivé děvče, viděla jsem krásu a dokázala se z ní těšit, ale po té hrůze, kterou šel náš život, jsem si nedávno uvědomila, že už toho nejsem schopna."

Nikdy jsem nedokázal dělat věci na rozkaz, nebo abych vydělal peníze. Od klukovských let jsem potřeboval mít pocit, že co dělám, má smysl. Komunismus mne osobně hluboce urazil, ti dobytkové - a nemohu jeho „budovatele" jinak než dobytkem nazvat - si mysleli, že mne upraví ke svému obrazu. Myslím si, že i loupežný vrah, pokud ještě zůstává člověkem, někdy musí mít pocit, že něco hezkého udělal.

Moje osobní životní zkušenost je, že cokoliv jsem udělal a vybudoval v zaměstnání, i o co jsem se snažil po devadesátém roce v politice, ti, co přišli po mně, zničili. Dědictví komunismu je zde, skoro v každém z nás, stále přítomné.

Téměř v šedesáti letech jsem v džungli třeštického mlýna začal uskutečňovat své klukovské sny. Do reality posametového, „svobodného" postkomunismu mne uvítala povzbuzující slova vševědoucích, statečných a vždy vše přeživších sousedů a spoluobčanů: „Vítáme emeritního poslance, teď jsi stejně malý hovno jako my...", „...zkrachovaný poslanec se přišel povalovat na mlýn..." a „...to sis nakrad na ten mlýn". S autorem posledního výroku, o dvacet let mladším, jsem vymetl hospodu.

Někdy lenost nebo láska k pivu může mít i tvůrčí aspekt - zachovat pro budoucnost krásu, která mohla v případě přičinlivé blbosti, kterou komunismus tak úspěšně pěstoval, zmizet v nenávratnu. Z džungle kolem třeštického mlýna vyčnívaly staleté stromy, které - jak jsem okolí pomalu čistil a dával do původního stavu - se objevovaly v plné kráse.

Nedlouho poté, co jsem se na mlýně usadil, se stromy, které přežily komunismus, málem staly obětí modernizované postkomunistické politiky - „majetek je moc a prostředek k ovládání". Jihomoravští plynaři, kterým dnešní ministr kultury přihrál jako starosta Telče Šiškův mlýn k vybudování golfového střediska, plynofikovali okolní vísky. Akce mimo jakékoliv ekonomické uvažování, náklady, které se nikdy nemohou vrátit. Vísky o maximálně třiceti, čtyřiceti číslech, kde téměř ke každé chalupě patří kus lesa a málokdo z obyvatel bude mít peníze na topení plynem. Jediný smysl plynofikace byl mít okolí a jeho obyvatele závislé a na špagátu. Trasa plynového potrubí měla vést kolem dubové aleje těsně u pat stromů.

Na ducha doby ukazuje i postkomunistická historie mlýnského náhonu, kterým padesát let netekla voda a který jsem obnovil. Koupil jsem mlýn i s okolními pozemky, náhon je veden po hraně svahu údolí, kterým protéká Třešťský potok. Těleso náhonu, který je uprostřed mých pozemků, pokrývala neprostupná džungle. Brzy jsem zjistil, že formálně - podle platného zákona - mi náhon nepatří, není můj. Po sedmdesátém roce bylo vodní právo převedeno na stát, a tudíž pozemek náhonu mi nepatří, je státní. Ještě jako poslanec jsem zažádal o jeho převedení do mého vlastnictví, že jej koupím a chci obnovit. Opakované žádosti byly bez odpovědi. Nakonec jsem zajel na Povodí Moravy do Brna a řekl, že náhon obnovím a jestli mi bude někdo dělat potíže, budu se bránit se sekerou v ruce. Totéž jsem oficiálně sdělil odboru životního prostředí na okrese v Jihlavě s tím, že jsem biolog a vím, co dělám. Takzvaná „privatizace" podniku Povodí z počátku devadesátých let byla stejným zločinem a stejnou loupeží jako „lesní reforma", proti které jsem jako poslanec celé devadesáté roky vystupoval. Sametoví kormidelníci mi vraceli mé angažování se proti jejich „komunistické privatizaci".

Pět let jsem na obnově náhonu pracoval. Byla to nepředstavitelná dřina, téměř všechno jsem dělat rukama. Pro ilustraci - náhon je čtyři sta metrů dlouhý, na několika místech byl protržený, a když jsem začal napouštět vodu, na mnoha místech tekl. Tři roky jsem postupně napouštěl vodu, kopal a likvidoval myší díry. V roce 2003 jím tekla voda a nebyl můj.

V té době Jaroslav Palas, ministr zemědělství za divadelní soubor s politickou značkou sociálních demokratů, v rámci boje o kořist odvolal ředitele Státních lesů, bílého koně v zelené uniformě, Jiřího Olivu. Byl jsem v té době požádán, jestli bych nenapsal článek o „reformě" lesního hospodářství a o „hospodaření" Státních lesů. Dostal jsem ujištění, že bude zveřejněn.

Napsal jsem článek o průběhu, smyslu a účelu takzvané reformy lesního hospodářství i o tom, kdo byli jejími hlavními aktéry. Popsal jsem největší posametový „tunel", kterým do „správných" kapes proteklo nejméně sto miliard a stále ještě protékají další. Textu jsem dal název „Lesní pych" a poslal jej do časopisu Týden spolu s žádostí o potvrzení příjmu. Odpověď jsem nedostal a text zveřejněn nebyl. Po čtrnácti dnech jsem dal článek i s komentářem na internet. Během tří dnů jsem původní text dostal z Týdne zpět se sdělením „text nebyl vyžádán". Po několika dalších dnech jsem dostal od právníka Povodí Moravy dopis s dotazem, zda ještě stále žádám vydání náhonu. Během tří týdnů jsem měl náhon převeden a zapsán do katastru nemovitostí. Jak jsem později zjistil, bylo příčinou náhlé horlivosti to, že Palas vyhazoval ředitele povodí. Protože v postkomunismu není nic náhodné, asi po zveřejnění mého textu na internetu to některému z menších kormidelníků sepnulo, domnívali se, že jedu s Palasem a náhon mi vydali.

 

V Třeštici, 5. května 2008

 

Čestmír Hofhanzl

www.konzervativnistrana.cz

 

Pokračování příště.