PODPORUJEME

Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

16.01.2008

Autor: Vlastimil Podracký

O konzervativní revoluci

Navazuje na text "Příčiny zanikání evropské civilizace".


Výraz revoluce - násilný zvrat poměrů - doslal postupem doby značně odlišný význam, zvláště působením sdělovacích prostředků, které využily síly tohoto slova, aby zdůraznily jaký význam přikládají změnám, které jsou obsahem jejich sdělení. Máme tedy revoluci technickou, vědeckou, informační, sociální a dokonce revoluci v dopravě. Masaryk měl svoji revoluci rozumu a srdcí. Takže se můžeme nadít, že může být revoluce téměř čehokoliv, dokonce i takového napohled protimluvu jako je revoluce konzervativní.

Já osobně dávám přednost výrazu konzervativní obroda, ale obroda je slovo slabé, nevýrazné a nakonec by vlastně nebylo hned na první pohled jasné, že chci mluvit o převratných společenských změnách. Přesto však obroda je přesnější pro konzervativní hnutí, protože konzervatizmus nedělá vlastně žádné revoluce, ani z podstaty věci nemůže, může se jen vracet, hodnoty a ideje minulosti oprášit, opentlit novými poznatky a prosadit do života.

Když si čtenáři přečetli můj předcházející článek „Příčiny zanikání evropské civilizace", mnozí mi vyčítali, že jsem neuvedl řešení. Článek už je sám o sobě dlouhý a řešení není zase na jednu větu, a tak se vynasnažím je uvést v tomto článku.

Jestliže nějaká civilizace zaniká, a to považuji ohledně evropské civilizace za prokázané, mimo jiné také tím, že to celkem nikdo ze čtenářů článku nezpochybnil, potom se hned rýsuje mnoho řešení. Obvykle napadají ta jednoduchá. Ta nejjednodušší je: zavedeme nějakou osvícenou diktaturu, dáme jí pravomoci, aby mohla dělat změny, které by v demokratickém režimu narazily na odpor lidí. Pokud musíme žít skromněji vzhledem k vyčerpávání zdrojů, potom rozdělme příjmy tak, aby to nepostihlo chudé, ti bohatší to unesou. Jestliže je nutno zvýšit natalitu, nasaďme velké rodinné přídavky a jiné pobídky a zároveň daně bezdětným, a je to. Také se rázněji dá řešit otázka znečišťování životního prostředí a přechodu k obnovitelným surovinám, aby se zvýšila nezávislost na světových zdrojích.

Jenže já jsem v onom článku neuváděl, že příčinou zanikání evropské civilizace jsou základní kameny evropské humanity: svoboda, rovnost, bratrství od nich odvozená tolerance a individualizmus, aby byly popřeny nějakou východní despocií. Naopak, mám obavy, aby právě taková již na smetiště odhozená řešení se nestala opět přitažlivá pro různé konstruktivistické utopisty. Řekl jsem, že času je dost na rozumné uvážlivé řešení, prostě takové, které by zahájilo pouze jinou cestu evoluce. Jsme na rozcestí, nikoliv v lavině, která se řítí do propasti.

Finsko-americký myslitel Sorokin kdysi řekl: „Nejhorší jsou potřeštěné ctnosti." Nikoliv nectnosti, které jsou každému zřejmé, ale hodnoty, které se vydávají za ctnost, ale ve skutečnosti jsou falešné. V současné modernitní době je to tedy falešná svoboda, falešná rovnost, falešná tolerance a falešný individualizmus. Všechny tyto hodnoty jsou zneužité a falešně interpretované, přehnané do krajnosti, aby takto zdiskreditované byly odvrženy a nahrazeny skutečnou prázdnotou, indiferentizmem a nivelizací hodnot, a nakonec aby po nich nezbylo nic, ale byla otevřena cesta k úplné likvidaci evropské kultury a nahrazení kulturou jinou. Nevěřím v konspirační teorie, přesto se domnívám, že takto se nechová civilizace sama ke svým hodnotám, opravdu se zdá, že je k jejich likvidaci vedena záměrně, postupným přesvědčováním, podsouváním napohled krásných, ve skutečnosti zhoubných myšlenek (viz třeba genderový feminizmus, výchova dítěte k neposlušnosti dospělým,...).

Přitom civilizace byla zasažena na nejcitlivějším místě - ve vztahu muže a ženy. Historické prosazování suverenity jednotlivých společenstev, států, národů, obcí a posléze i rodin, vedlo původně k větší zodpovědnosti za svůj osud. Když už suverenita pronikla k jednotlivci, byl to obvykle muž, za kterým stála jeho žena, případně rodina. V tomto okamžiku byla společnost v produktivním stavu, vzájemná soutěž jednotlivců byla vlastně soutěží rodin. Případný hospodářský úspěch se transformoval do rodiny, do jejího standardu a do počtu dětí. Množili se přednostně ti schopnější. Tento stav vývoje suverenity založil nejvyšší produktivitu dějin. Tak vznikla Amerika a její prosperita. Méně schopní neumírali, zůstali podruhy a sluhy, nezaložili rodinu, zatímco střední třída zalidnila svět svými početnými schopnými dcerami a syny. Z této doby povstala ona víra v individualizmus a volnou soutěž. Z této doby povstalo potvrzení ideálu člověka svobodného a zodpovědného a velké povzbuzení jeho následování. Povstaly zástupy schopných odhodlaných mladých mužů a žen, kteří si byli vědomi nejen své síly, ale i zodpovědnosti. Znali svoje místo ve světě kráčejícím mílovými kroky k pokroku. Na rozdíl od dneška ženy věřily mužům, věděly, že jen spoluprací a využitím svých rozdílných a jedinečných schopností v komplementárním společenství rodiny jsou schopni zvítězit. Muži si většinou tuto důvěru zasloužili. Jenže, kde je dnes tento individualizmus, tato produktivní myšlenka? Dnešní individualizmus pronikl k jednotlivci, rozkládá rodinu, protože žena a muž si nejsou vědomi svých povinností, jsou suverénními jednotkami, každý zvlášť; nechtějí omezovat svoji nezávislost rodinným životem. Ti, kteří rodinu chtějí, se bojí, že jejich partner nebude spolehlivý, nevěří v lidskou elementární morálku. Společnost nemorálnost neodsuzuje, neostrakizuje, naopak ji považuje za normální a různé mediální osobnosti ji propagují (kolikrát se rozvedli, jak to udělali s „odloženými" partnery, apod.). Individualizmus vkročil do oblasti zhoubného působení. Nemusíme tedy likvidovat individualizmus, pouze dát suverenitě jednotlivce původní podobu. Přitom ta podoba nemusí být zcela shodná s minulostí, můžeme do ní implementovat nové poznatky. To je právě ona konzervativní obroda.

Základem konzervatizmu jsou dvě základní teze: Kontinuita a rovnováha. Jsou odvozeny z ještě niternějšího přesvědčení o nedokonalosti lidské podstaty a o nadvládě objektivního kosmického řádu. Protože lidská podstata je nedokonalá, není možno spoléhat na různé experimenty, které nakonec vždy zklamaly (marxizmus, nacionalizmus, fašizmus) a které nutně v budoucnu musí zklamat (multikulturalizmus, „otevřená společnost", genderový feminizmus, apod.), je nutno spoléhat na zkušenosti generací, mít úctu k tradicím a nechat působit do určité míry spontánní přirozené mechanizmy založené na rovnováze, které jsou řízeny kosmickým řádem, tedy přirozenými lidskými vlastnostmi. Např. trh je takovým přirozeným mechanizmem, funguje spontánně na základě lidských vlastností. Taktéž rodina, demokracie apod.

Kontinuitu definoval E. Burke slovy: „...to je ta smlouva mezi živými, mrtvými a dosud nenarozenými ...". Konzervativní společnost je tedy smluvní, je to smlouva, ve které jsou ctěny tradiční hodnoty a uplatňována tradiční pravidla, která nám zanechali mrtví, zároveň jsou věci řešeny s ohledem na dosud nenarozené, protože ti se ve smlouvě uplatňují svým požadavkem, aby jim byl zajištěn smysluplný život. Kdyby byla ctěna tradiční pravidla, nedostal by se individualizmus do dnešní zhoubné podoby, původní pravidla pro rodinný život, která provázela zdravá perspektivní společenstva odnepaměti, by zůstala jako tradice, odkaz předků. Tradiční hodnoty evropské civilizace jsou tedy v rukou konzervatizmu nezneužitelné, nemohou se dostat do přesahujících a sama sebe diskreditujících poloh.

Rovnováha není jen základem přirozených mechanizmů, ale je též výzvou k produktivnímu jednání. Je to rovnováha práv a povinností mnohdy vyslovená jako: „není práva bez povinnosti", „není pravomoci bez zodpovědnosti". Platí ovšem i v mnoha jiných podobách. Zásadní je rovnováha svobody a řádu, která určuje hranice, od kterých řád již omezuje svobodu, tedy to co si člověk může dovolit v rámci řádu společnosti. Konzervatizmus tedy nehlásá nějakou nekonečnou svobodu, ale omezuje ji řádem, hlavně tradičními pravidly. Rovnováha je také spravedlivý trest, tedy „dosažení rovnováhy v poškození, aby pomsta byla zbytečná". To je to, co znaly již staré civilizace, nejen v poloze spravedlnosti, ale ve všech oblastech života. Čínské konfuciánství rovnováhu nazývá „harmonií protikladů". Rovnováha není rovnost, konzervativci uznávají rovnost jen tam, kde je produktivní v rámci rovnováhy a kde podporuje funkci přirozených mechanizmů (volební systém, rovnost příležitostí).

Podle konzervativní teorie např. není možné očekávat funkční demokracii ve státě, kde není alespoň částečně splněna podmínka rovnováhy pravomoci a zodpovědnosti. Např. občané dostávají ve volbách velké pravomoci, kdo je ovšem požene k zodpovědnosti, když špatně rozhodnou? Schovají se v anonymním davu a nikdo je za špatné rozhodnutí nepotrestá, ani mnohdy sami špatné rozhodnutí výrazně na sobě nepoznají (zvláště když je možno navyšovat dluhy a přenést zodpovědnost na potomstvo). Jak snadné je volit někoho podle obličeje a podle toho jak krásně slibuje v televizi! Proto také politické strany, které se vlastně staly množinou všech mocenských složek (peněz, politiky, kontaktů, lobbyizmu), se nesnaží lidi získávat skutečným politickým programem, neboť ten opravdový politický program by musel od lidí především požadovat plnění povinností. Ale nasazují do voleb svoje líbivé obličeje, šálivé sliby a lichocení. Vědí totiž dobře o nezodpovědnosti voličů, o anonymitě davu, o bytostném voličově nezájmu, který vyplývá z jeho rozhodovací pravomoci bez zodpovědnosti. Bohužel se s tím nedá nic dělat, jiné systémy byly ještě horší. Nějakou přímou demokracií (referenda ap.) se ve velkém politickém celku opět nic nevyřeší, protože pravomoci občana se sice zvýší, ale zodpovědnost nikoliv. Přesto konzervativní politik by měl chtít od občanů odpovědnost a alespoň se jich ptát na řešení, snažit se vládnout s nimi, aby také pocítili zodpovědnost za svoje jednání. Dovedu si představit třeba otázky ohledně rozdělení sociálních fondů, zda je použít pro důchodce nebo pro rodiny s dětmi.

Jinak je to třeba v obci, kde lidé věci znají a také obvykle snadněji pocítí své špatné rozhodnutí. Proto starostlivost o dobré fungování přirozeného mechanizmu demokracie vede konzervativce k prosazování subsidiarity, tedy k přenesení pravomoci na co nejnižší úroveň. Teoreticky by tedy obce měly dostat všechny ekonomické a sociální pravomoci, mít vlastní daně, tak aby občané měli co největší motivaci se uplatňovat při vládě v obci. Zato stát by měl být převážně jen strážcem zákona, zákony vytvářet a zajišťovat bezpečnost. To neznamená, že by měl být slabý. Nadřízené orgány by měly vytvářet pravidla pro fungování přirozených mechanizmů a střežit jejich dodržování.

Všechny přitažlivé ideologie byly vždy jednoduché. Komunisté se obraceli k davu nemajetných dělníků a slibovali jim, že majetek vezmou bohatým a rozdají jej chudým. Socialisté vyjádří svoji ideologii velmi snadno: bohatým nasadíme daně a z nich zaplatíme sociální projekty. Pravicoví liberálové jsou částeční, řeklo by se nedokonalí, a neuvědomělí konzervativci. Soustřeďují se jen na část konzervativní ideologie, chtějí přirozený mechanizmus trhu, ale už je nezajímá přirozený mechanizmus rodiny, demokracie v obci, a už vůbec ne tradiční hodnoty, neboť, tak jako ostatní, věří, že lidský, hlavně jejich osobní, génius vše vyřeší. V podstatě vybrali jen ty ideje, které vyhovují zájmům podnikatelů. Levicoví liberálové chtějí rovnost téměř všeho: rovnost sexuálních orientací, rovnost muže a ženy do všech důsledků, rovnost dítěte s dospělým, rovnost ras, rovnost kultur a v neposlední řadě i rovnost zvířat a přírodních útvarů s člověkem. O rovnosti materiální zatím, po špatných zkušenostech s komunistickým režimem, nemluví, ale v pozadí zůstává tento fenomén přítomen.

Konzervativní ideologie jednoduchá není. Přesto bych si ji pokusil shrnout asi takto: Přesvědčení o nedokonalosti lidské podstaty, tedy o tom, že člověk nikdy vše nepozná a ví toho hrozně málo, navíc má též svoji špatnou stránku. Přesvědčení o tom, že existuje objektivní kosmický řád, který se projevuje nejen v přírodě, ale i v lidské společnosti určitými zákonitostmi opírajícími se o lidské vlastnosti (instinkty, rozum, city, altruizmus, sobectví). Obojí vede potom k praktickým tezím, které lze zjednodušeně shrnout právě do pojmů „kontinuita" a „rovnováha". Kontinuita je upřednostňování tradičních zkušeností a zároveň starostlivost o budoucnost. Rovnováha je snaha o přirozenou harmonii v různosti. Nedůvěra k lidským konstrukcím a víra v kosmický řád vede k upřednostňování a vytváření přirozených mechanizmů před přímým rozhodováním člověka.

Konzervatizmus se neopírá přímo o nějakou náboženskou konfesi, ale zcela jasně vychází z křesťansko-židovské tradice. Můžeme jej nazvat křesťanským sekularizmem. Není tedy jednoznačně závislý na víře v nadpřirozeno. Přitom konzervatizmus je výplodem evropské civilizace, může mít určitou obdobu v civilizaci čínské a buddhistické, těžko už v ostatních. Proto také bude asi vždy s ostatními na domácí půdě v konfliktu, protože nedovolí onen indiferentizmus, který je základem dnešního multikultruralizmu. Může se snášet s jinými kulturami pouze „přes hranice".

„Konzervativní revoluci" jsem podrobně rozebral ve svých dílech: Občanská obroda, Návrat k domovu, Svoboda a řád. Je možno je půjčit v knihovnách (Návrat k domovu je možná ještě v obchodech). Navazuji na starší díla E. Burka, R. Kirka a G. Satoriho. Metodou konzervativní obrody je hnutí, které jsem nazval Angažovaný konzervatizmus, abych jej odlišil od konzervatizmu statického, který jen obhajuje staré hodnoty bez ofenzivní náplně.

 

16. ledna 2008

 

Vlastimil Podracký

člen Předsednictva Konzervativní strany

www.konzervativnistrana.cz