PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

04.09.2001

Autor: Jan Kubalčík

Nesouhlasné poznámky k skvělému textu

Polemická reakce na texty dr. Jocha k trestu smrti


Předně tvrzení: trest smrti je nepřípustný. Na následujících řádcích se v krátkosti pokusím obhájit tuto tezi, a to v zrcadle textu dr. Romana Jocha "Proč je trest smrti přípustný", jehož formální argumentační výstavba mi více než vyhovuje.

Jsem odpůrcem trestu smrti v principu. Ihned v úvodu své stati opomíjí dr. Joch právě ten úhel pohledu, který je pro mne zásadní: člověku dal život Bůh a jen On má právo mu jej odebrat. Z toho potom logicky plyne můj nesouhlas s Jochovým tvrzením, že "Kategorický argument nepřipouští vůbec žádný trest." Jistě, Bůh dal člověku nejen život. Podstatné je, že mu dal také svobodu - ovšem ne přesně onu svobodu ve smyslu konzervativní nebo liberální politické filosofie. Dal mu svobodu konat dobro, nebo zlo. A tuto svobodu, stejně jako život, také nikdo kromě Něj nesmí odnímat nebo krátit (proto je např. nezbytné co nejnižší zdanění, neboť s plnější kapsou lze být materiálně štědřejším, tedy více ctným - srov. fusionismus F. S. Meyera). Všechna ostatní přirozená práva (na majetek, na volnost pohybu,...) považuji za nedotknutelná podmíněně - "Práva člověka existují pouze tehdy, je-li člověk poslušen zákona Božího..." (R. Kirk).

Souhlasím s definicemi zločinu i trestu, které uvádí dr. Joch. Jestliže však dr. Joch v závěru odstavce A) o kategorickém odmítání trestu smrti argumentuje "Obhajoba práva na svůj život je ze strany vraha neudržitelná, tudíž neplatná.", dopouští se tím nepřípustné relativizace. Vždyť platnost tvrzení takové povahy nemůže být závislá na tom, kdo momentálně toto tvrzení hájí, byť by to byl obhájce sebenedůvěryhodnější.

Dr. Joch dává velmi správně do souvislosti trest smrti a potraty. Do této skupiny patří ještě eutanázie. Jsem proti všem uvedeným. A tato příbuznost mne vybízí, abych dr. Jochovi položil podobnou otázku, jakou on klade odpůrcům trestu smrti - jen v opačném gardu. Jak může být ten, kdo odmítá potraty, zároveň obhájcem trestu smrti? Pokusím se ukázat, že díky stejné povaze obou těchto situací, je to postoj nekonzistentní. A tato povaha je dána posloupností otázek: Je jedno zrnko písku hromadou písku? A dvě zrnka? A tři? Atd. Víme, že jedno, ani dvě, ani dvacet zrnek písku hromadu netvoří. Naopak sto tisíc zrnek jistě ano. Tedy kolikáté je to zrnko písku, po jehož přidání k ostatním je to již hromada, zatímco bez něj stále ne? A tak i s potraty. Odstraníme-li absolutní bariéru, tak před námi stojí neřešitelný úkol určit, kdy již jde v matčině těle o člověka a kdy ještě ne. Obhájci potratu musí říci, že při početí ještě o člověka nejde. Naopak se všichni shodnou, že okamžikem narození se o člověka jedná. Který že je to den, hodina, minuta,... před kterou nejde o vraždu a po ní již ano? A stejně s trestem smrti. Odstraníme-li absolutní bariéru a připustíme jeho možnost, tak za jak velké spáchané zlo? Za vraždu ano. Za kapsářství ne. A co pokus o vraždu? Ublížení na zdraví s trvalými následky? Znásilnění, loupežné přepadení,... Vždyť Joch správně poukazuje na to, že při páchání trestného činu lze agresora zabít a to nejen v případě, kdy jde o situaci "kdo z koho", ale i např. při znásilnění, nebo pokusu o něj. Já s ním v tomto bodě vřele souhlasím. Ale pak, považuje-li Joch za legitimní trest smrti pro vraha, proč ne pro pachatele znásilnění? Neřešitelnost tohoto problému "hromady písku" je dalším argumentem proti trestu smrti.

Dále se tedy budu zabývat právě zabitím v sebeobraně, neboť toto - v souladu s argumentací dr. Jocha - považuji za přípustné, ale nepřipadá mi, že bych byl nekonzistentní. Je-li totiž někdo napaden, tak jednak neví, kam až útok povede (usiluje-li agresor "jen" o peníze či sex, či zajde-li "dále"...), jednak agresor v každém případě musí počítat s několikanásobně silnější obranou, než s jakou vede vlastní útok. Zločinec má svým způsobem štěstí, napadne-li v parku mistryni republiky v karate, neboť ta jej za jeho útok pravděpodobně pouze zbije. Ale ne každý musí být cvičený v takových účinných sportech, nebo mít u sebe věrného ostrého psa. Je-li duševně a fyzicky způsobilý, má mít právo držet a nosit k obraně své, svých blízkých a svého majetku zbraň. A tu má právo použít tak, aby útok agresora odrazil a v krajním případě jej i zabil (dívaje se chvíli na věc z pragmatického hlediska dokonce myslím, že osvobozující rozsudky pro ty napadené, kteří útočníka zabili, by měly větší preventivní efekt, než samotný trest smrti). Vyhroceno - i člověk upoutaný na ortopedický vozík má právo na obranu proti útočníkovi. A jeho jediné dvě možnosti jsou: nebránit se, střílet. Ať střílí! Ovšem chycený pachatel nepředstavuje nebezpečí v tomto slova smyslu. Nelze mu již zabránit v páchání zla - v poškození oběti. To je minulost. Proto odpadají ony výše uvedené argumenty a jeho zabití se stává nelegitimním.

Pro případ spravedlivé války bych argumentaci vedl obdobně - opět je zde agresor a oběť, a myslím, že řeknu vše, když vyznám souhlas s atomovými útoky na Hirošimu a Nagasaki, které upřednostňuji před desetitisíci vojáky Japonskem napadených Spojeným států, kteří by přišli o život, kdyby americká armáda musela dobít Tokio... Nebyl by však tento útok absurdní po kapitulaci Japonska?

Poslední poznámku věnuji Jochově argumentu "...nepopravení vrahové zavraždili v průběhu dvaceti let dalších 70 lidí.". To je silně zavádějící údaj. I jiní zločinci, pro jejichž zločiny dr. Joch pravděpodobně trest smrti nepožaduje, jistě během let někoho zabijí - a není to důvod k tomu, aby byli popraveni za svoji krádež. Je bezesporu relevantním argumentem (asi psychologickým), že kdo již jednou sáhnul na cizí život, zopakuje to snáze než ten, kdo je v tomto slova smyslu panicem. Avšak - jednak bychom pak museli pod tímto zorným úhlem pozorovat vojáky či policisty, kteří v rámci své práce zabili, ale zejména je to pouze otázka míry - tedy vyšší pravděpodobnosti. A to myslím k rozhodnutí o popravě nestačí.

 

V Brně 4. září 2001

 

Jan Kubalčík, psáno pro sborník o trestu smrti