PODPORUJEME

Pochod pro život 2024


Petice za přesun velvyslanectví ČR v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma



Svobodu!


Konzervativní noviny


Občanský institut

Občanský institut


Konzervativní listy


Hodonínská výzva


petice_proti_zakonu_adopce_dti_pro_homosexualy

Petice proti zákonu "ADOPCE DĚTÍ PRO HOMOSEXUÁLY"


Třetí odboj

TřetíOdboj.cz


VítěznýÚnor.cz


Aliance pro rodinu


wilberforce.cz

Institut Williama Wilberforce


klubod.cz/

Klub na obranu demokracie

02.05.2012

Autor: Vlastimil Podracký

Na okraj Holešovické výzvy

Bez práce nejsou koláče ani v politice.


Holešovická výzva je poslední z význačných iniciativ, které se snaží nějakým způsobem řešit neblahou situaci vládnutí v našem státě. Celé toto hnutí, včetně podpory demonstrací, je opět jen výsledkem beznaděje řešit věci v rámci demokratického systému. Vypadá to jako by se demokracie přežila. Proto se také Holešovická výzva snaží o jakési jiné než ústavní metody k dosažení nápravy. Ze zkušeností můžeme pochybovat o úspěchu těchto metod a rozvrat ústavního pořádku může vést k chaosu. Je nutné sahat k prostředkům odlišným od současného demokratického systému? Opravdu je současný systém stranické zastupitelské demokracie nevhodný?

 

Jsou politické strany zlo?

To, co se děje v současných politických stranách, vede k názoru, že strany jsou špatné, že tedy celý systém založený na soutěži politických stran působí zlo. Tady bych chtěl upozornit na běžnou praxi v politických stranách, ve kterých jsou na první místa kandidátek dávány staré problematické osobnosti a mafiáni. Kdo o tom uvnitř stran rozhoduje? Proč se tam objevují stále stejné osoby? Jakou zodpovědnost potom straníci mají?

Ano, problém je především uvnitř politických stran. Rozhodujícím fenoménem je malý počet členů. Od samotného začátku polistopadové demokracie bylo deklarováno (tvrdil to i Václav Klaus), že malý počet straníků nevadí, menší počet lidí se snadněji domluví a vznikne jednota. To vyvolává ovšem otázku, kdo jsou ti straníci, kteří ve stranách, kdysi početnějších, dnes zůstávají? Jakou mají zodpovědnost při volbě kandidátů na čelná místa kandidátek? Zde působí hned několik faktorů: Jedním je obecná neochota k politické práci, která nic nevynáší (u obyčejného straníka), bere čas, je neuznávána a lidmi spíše vysmívána. Všichni okolo straníků neustále tvrdí: „Kdy už z toho něco budeš mít? Proč to vlastně děláš?" Myslí si o něm, že je hlupák. Celkové zaměření společnosti na prospěch, představa, že přece každá činnost musí něco přinést a zadarmo pro lidi není potřebné nic dělat (ani kuře zadarmo nehrabe), tedy nedostatek občanské sounáležitosti nebo jak se říká odborně: nedostatek sociální soudržnosti, vede k situaci, kdy obyčejní lidé strany opouští a zůstávají jen ti, kteří ze stranictví „něco mají". To jsou samozřejmě podnikatelé, většinou nepříliš úspěšní v tržním hospodářství, kteří spekulují, že když straně dají příspěvek na volby dostanou potom státní (obecní) zakázku a nějak se uživí. A tak pomalu úspěšné a v politice zaběhnuté politické strany opustili normální straníci a zůstali ti, kteří z toho „něco mají". Většinou nějaká místa v obecní nebo státní správě nebo státní zakázky. Ze strany se tedy stává mafie. To přitahuje lidi, kteří chtějí něco získat. Ze strany se stal „podnik". To je umožněno malým počtem straníků z normální populace a zaměřením stran jen na vlastní prospěch.

Tento vývoj se pomalu stále více prohluboval s tím, jak mizely vize a programy, étos něco dělat pro lidi a pro stát, zůstala jen práce pro sebe. Jen vize mohou přitáhnout lidi nezištné a obětavé. Situace ve straně ani dnes nedovolí jiné vize než jen ty, které jsou v souladu se sponzorskými mafiány, kteří vlastně stranu drží a platí. Ti obvykle nemají jiné zájmy než svoje.

Jsou dva základní fenomény, které ovlivňují zvolení: sponzoři a voliči. Oba musí být nějak „odměněni". Politika je sponzorská, ve volbách se projevující billboardy, drahými triky, líbivými tvářemi, filmovými hvězdami a zpěváky. Roli hrají peníze. Druhá politika je demagogická, voliči jsou získáváni sliby „ráje na zemi" (zvýšení důchodů, platů, podpor apod.). První praktikuje spíše pravice, protože má více peněz, druhou levice, nicméně je i vzájemný průnik metod. Obojí je nemravné. V prvním případě je nutno odměnit sponzory veřejnými zakázkami a privatizací státního majetku, v druhém zadlužovat stát, protože jiné zdroje nejsou. O co je to druhé líbivější, o to je pro budoucnost nebezpečnější. Volič potom si nemůže při volbách vybrat nic jiného, než mafiány a nezodpovědné populisty. Je otázkou, co je lepší? Osobně mi připadají mafiáni méně nebezpeční.

Doposud byli odměňováni sponzoři a další činitelé stran privatizovaným, dříve veřejným majetkem. Idea privatizace se „zasekla" a stala se „privatizací za každou cenu", protože je zapotřebí stále odměňovat nějaké sponzory a mafiány stojící v pozadí. Protože tržní subjekty už byly dávno privatizovány, privatizují se i komodity, které nejsou zařazeny v trhu; podnikatelé (pokud je vůbec takový název namístě) dostávají od státu nejenom státní zakázky na stavby, ale třeba exekuce k vyloženému okrádání občanů, zalévání květin na ministerstvu za miliony a vodovody prodané soukromým firmám ve městech a obcích. Momentálně se privatizují agentury na hledání práce (takové by sice mohly být, ale naprosto tržní bez placení státem). V těchto komoditách je pohodlný příjem bez konkurence, je možné vydírání občanů a mafiánské prostředí. Působí snad v exekucích trh? Může si snad objekt exekuce vybírat ze široké nabídky exekutorů a přidružených profesí jako by to bylo zboží v supermarketu? Proč je tedy celá exekuce v soukromých rukou a je volná tvorba cen? Idea „privatizace za každou cenu" nedovolí vůbec diskusi o trhu a jeho principech. Pro ně není důležitý trh, ale nadvláda privátních subjektů. Mafiánský podnikatel dostává předražené zakázky z veřejných prostředků a o nepřiměřený zisk se dělí s úředníkem ze stejné politické strany. Neustálé přesvědčování veřejnosti, že privatizace je tou nejlepší cestou, ovšem neříká, že privátní subjekty mají význam jen v prostředí trhu, ale ne tam, kde doplňují monopol moci.

Dalším problémem je zavádění trhu do prostředí, kam nepatří. Nelze jej zavádět do školství (kupování diplomů) a do zdravotnictví (službu dostane jen ten, kdo zaplatí). Stálý tlak na odměňování stranických mafiánů privatizací potom vede do oblasti, kde se trh nahrazuje vydíráním. Toto paradigma platí pro jakoukoliv stranu, není závislá na myšlenkách, kterými strany občany ohlupují. Všimněme si, že levice sice slíbí ledasco, ale nikdy, že nebude privatizovat dosud státní majetek a služby. Myšlenka, že soukromník udělá práci laciněji, platí jen v tržním prostředí, kde je konkurence, ale tam, kde soukromníci dostávají práci od státu přidělenou (přímo nebo na základě zákonů), konkurence není, je to monopol politicko-ekonomické mafie. Tam platí opak: státní instituce obvykle práci udělá laciněji než soukromník (zalévání květin na ministerstvu určitě). Určitě i exekuce se dají dělat státními zaměstnanci a exekuční objekt potom zaplatí státu nějakou rozumnou částku. Proč to všechno obyčejní straníci dovolí?

Stranický systém sám o sobě není špatný, je to jen nástroj a zaleží na ruce, která jej svírá. Přitom demokracie, na rozdíl od jiných, je systém, který dovoluje ruku vyměnit.

 

Myšlenky a lidová vláda

Oba politické směry hájí jen zájmy jednotlivců a skupin, ale řekněme si, že jinak to v této době nejde. Morální hodnoty, které společnost vyznává, nedovolují jiné řešení. Kdyby straníci neměli za svoji práci ve straně zaplaceno, neměli výhody pro podnikání nebo jinak v životě, opustí ji a nikdo tam nebude, strany se možná zhroutí nebo to bude ještě horší, budou nám vládnout naprosto nekvalitní lidé, fantasmagoři a vyloučení. To pomalu vidíme, kvalitních lidí v politice ubývá. Poslanec zvolený na čtyři roky musí opustit zaměstnání a po návratu už nemusí žádnou práci obdržet. Proto si musí zajistit nějakými úsluhami budoucí život. Buď si musí „nahrabat" nebo ho stranický kolega podnikatel zaměstná nebo musí dostat místo ve státní správě. Pro zájmy státu je nejhorší služba nějakému mocnému subjektu v pozadí (třeba mezinárodní korporaci), hájení jeho zájmu v politice. To je horší než všechny korupce dohromady, zcela určitě se to děje a můžeme to tušit, když bývalý politik je náhle zaměstnán významnou firmou (třeba jako tiskový mluvčí) nebo dostane výhodný obchod (třeba nějaké akcie, které prodá s několikanásobným ziskem).

Politika tedy musí být zaplacena, lidé do ní jdoucí nemohou na ní prodělat. Domnívat se, že někdo bude dělat politiku zadarmo, je hloupost. Přesto musí být zaplacena legálně, není možné, aby si politika vydělávala podvody nebo aby politik místo pro lid, který ho zvolil, pracoval pro nějaké subjekty mimo. To je velký problém a proto vidíme, že nikdo nechce jen tak rychle politické místo opustit, protože jiné zajištění nemá. Pouze podnikatelé a rentiéři mohou dělat politiku zadarmo a frajersky z ní odejít. To opět vede k „třídnímu" postavení politiky.

Správně by mělo být řešení zodpovědné bez nějaké závislosti na skupině lidí a to může udělat jen velmi široká politická strana, která má velké množství členů, nepotřebuje sponzory, stačí jí členské příspěvky. Dovedu si představit, že strana mající 300 tisíc členů je už schopna si malými částkami členských příspěvků zajistit volby a vlastně bez problémů se dostat do parlamentu (takovou je KSČM, ale je složena ze starých struktur, které nedostanou většinovou podporu voličů). Lidé ovšem v takové míře do nějaké strany nevstoupí nebo novou nezaloží. Je to zmíněný fenomén nedostatku sounáležitosti se státem a národem. Lidé budou pouze na náměstích protestovat a chtít od jiných, aby práci ve stranách udělali místo nich. Jsou v podstatě stejně nemorální jako ti, kteří vládnou. Chtějí mít výhody, nebo vůbec nějaký prospěch, bez práce.

Řešením je tedy pouze poctivá, nezištná a nepříliš uznávaná politická práce velkého množství lidí z různých vrstev obyvatelstva v politické straně. Důležití jsou tam mladí lidé, kteří vidí budoucnost v této zemi, ale také moudří starci, kteří znají dobře minulost a nedovolí opakování chyb. Politika se musí „vyfackovat" uvnitř strany, tam je to „doma" a je to efektivní. Pokud by to takto existovalo, je možné, aby ve státě fungovaly třeba jen dvě strany. Měnit stávající systém není zapotřebí, naopak je to stará vyzkoušená praktika, která funguje ve státě zodpovědných a práce se neštítících lidí. Nefakčenkům a nezodpovědným kvákalům může vládnout jen diktátor. Lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží.

 

Alternativní způsoby vládnutí

Holešovická výzva ovšem chce něco řešit a má nějaké návrhy. Tím se už pomalu liší od křiklounů na náměstích, kteří jen chtějí odstoupení vlády a protestují bez vize na řešení. Nebudu tady rozebírat Holešovickou výzvu, ve které je hodně naivit, chybí základní sociologické a politologické představy. Naprosto není jasné, jak chtějí, aby „lid" dělal prověrky soudců a jiných institucí, naprosto není jasné, jak vznikne úřednická vláda a lid ji zvolí. Referenda nejsou svojí podstatou schopna nahradit normální volbu osobností. Není také jasné, co podstatného chtějí měnit v ústavě? Bylo by asi velmi nebezpečné, aby něco takového se prosadilo, protože nevyzkoušený systém je horší než starý. Stávající zastupitelská demokracie by mohla být sice více doplněna přímou, ale to jen tam, kde je vyzkoušená (třeba podle švýcarské praxe), a to je především v obcích a prostě na místech, kde lidé svoje problémy znají a svoje rozhodnutí přímo na své kůži poznají.

Fenomén rovnováhy pravomoci a zodpovědnosti je podstatný, člověk musí být za své rozhodnutí zodpovědný. Referendum umožňuje nezodpovědnou volbu, prostě člověk se nikomu nezodpovídá za svoje špatné rozhodnutí, volí podle toho jaké má informace (mnohdy zkreslené a demagogické) a podle toho jak se vyspí, až se ukáže, že volil špatně, že se nechal zmanipulovat sdělovacími prostředky, že si věci neprostudoval, že měl špatné představy apod. Navíc většina lidí nejsou odborníky, příklady jmenovaných iniciativ dokládají, že lidé dopřávají sluchu učiněným pohádkám, jejich znalosti sociologie jsou minimální, navíc mnozí lidé jsou zatížení prací a nemohou se politice věnovat, ale přesto rozhodovat chtějí. Potom „střelí od boku" něco líbivého.

Participační demokracie je chiméra, jejímuž pozlátku občas někdo neinformovaný podlehne. Jeden z prvních byl Tomáš Baťa (viz kniha Jana Bati: Román života). Chtěl, aby odborové organizace se podílely na správě podniku. Dopadlo to tak, že mu nedovolili propustit opilé a nepracující členy této organizace, produktivita podniku je nezajímala a jen si dobývali vyšší platy. Velmi rychle se s nimi rozešel. V politice je to stejné. Jak budou občanské organizace „participovat"? Jen budou hájit svoje zájmy na úkor ostatních. Nemluvě o tom, že za občanské sdružení se může vydávat nějaká organizace placená opět mafiány, kteří budou chtít něčeho dosáhnout. Dokonce se mohou takto dostávat k moci zahraniční zájmy (viz případ ekologických organizací při protestech proti Temelínu).

Proto je mnohem lepší zvolit zastupitele velmi zodpovědně, lidi, kteří jsou známí a kvalitní, potom je politika kvalitní. Jenom musí být možnost je zvolit a to lze pouze uvnitř velké politické strany angažovanými straníky ze všech vrstev obyvatelstva. Politická strana může mít peníze na odborníky - poradce. Nedovedu si představit kvalitní politickou práci bez stran. Holešovická výzva svými amatérskými představami dokazuje, že strany jsou nutné, aby si vydržovaly profesionály. V žádném případě není nutné měnit systém, ale myšlení lidí směrem k práci a zodpovědnosti. Bez práce nejsou koláče ani v politice. Představa, že se něco vyřeší rychle a bezpracně nějakým hlasováním v referendech nebo tlakem občanských sdružení, je scestná.