Autor: Dan Drápal

Minulý týden...

Reflexe dění týdne 8. - 15. října 2006.

---

Přinejmenším zdánlivě nejvýznamnější událostí minulého týdne bylo zatčení několika lidí, podezřelých z pokusu o vytunelování evropských fondů při rekonstrukci zámku v Budišově. Údajně se prý chystala rovněž nejprve morální, a pak i faktická vražda plukovníka Kubiceho.

O meritu věci bylo napsáno mnoho. Zmíním jen dva detaily, které mne zaujaly.

Předně: Průzkumy mezi obyvateli Budišova prokázaly, že jejich korupční starosta pan Péťa měl mezi lidmi relativně velmi dobrou pověst. Mnozí z dotázaných televizním reportérům řekli, že toho „pro město mnoho udělal" a někteří neskrývali pochybnosti o tom, zda je vůbec možné, že by jednal tak zločinně. Potvrzuje se znovu, že zločinci mezi námi nemusí vůbec budit dojem zločinců a mafiánů. A pan Péťa si vnitřně patrně jako zločinec ani nepřipadal. Ze svého hlediska se možná opravdu snažil pro město mnohé udělat. Napadá mne velmi nepříjemná myšlenka: Co když byl přesvědčen, že to všude jinde chodí také tak, že se ta práce zkrátka jinak dělat nedá?! A za touto nepříjemnou myšlenkou číhá jiná, ještě nepříjemnější: Co když má do značné míry pravdu?

Detail druhý: ODS se pochopitelně pokouší z celé situace „vytřískat politické body". Velmi zručně si v tom počínal při nedělní debatě s Petrou Buzkovou pan primátor Pavel Bém. Lituji, že menšinová vláda ODS nebyla schválena (Píšu to proto, aby mne někdo omylem nepovažoval za příznivce ČSSD), nicméně na místě ODS bych byl opatrný. Nejeden z komunálních představitelů ODS byl zapleten do srovnatelných korupčních kauz - připomeňme jen starosty Kladna a Chomutova, měst to podstatně větších než Budišov. Pan primátor Bém si počínal skvěle - přesto u mne zabodovala více Petra Buzková, která věci neskrývala a přiznala nedostatky, tam kde se nic jiného než přiznání nesluší. Svým jednáním možná nezaboduje u některých svých kolegů v ČSSD, nicméně na mne její vystoupení působilo velmi věrohodně. Kdybych neměl tak hlubokou nedůvěru k ČSSD, asi bych paní Buzkovou volil.

Druhou událostí, významnou nejen na povrchu, ale i hluboce, bylo vyjádření pana prezidenta, že se nespokojí s vládou, jíž by podpořila stovka poslanců plus nějaký přeběhlík. Toto prohlášení mne dosti zarmoutilo.

Aby bylo jasno: Zarmoutil by mne i každý přeběhlík, ať z levice do pravice nebo naopak. Situace se naneštěstí vyvinula tak, že jakýkoli přeběhlík by byl vnímán jako zrádce a byl by naprosto nevěrohodný, a to i za předpokladu, že by jeho vnitřní motivy byly čisté jako lilium. Ve všech slušných lidech by vyvolal pouze nechuť - a to i za předpokladu, že by přeběhl do „jejich" tábora. A pan prezident má jistě pravdu, že vláda ČSSD + KSČM + přeběhlík by nebyla nic jiného než vláda nestabilní a nedůvěryhodná. Problém je ovšem dvojí. Za prvé: Pan prezident Klaus by se měl držet ducha ústavy a co nejrychleji někoho pověřit sestavením vlády. (Nejlépe by byl býval udělal, kdyby pověřil Miroslava Topolánka v pondělí hned po volbách.) Za druhé: Morálního práva nepověřit pana Paroubka a nepřijmout jeho vládu s případným přeběhlíkem se zbavil, když žádnou podobnou podmínku nekladl panu Topolánkovi. Pan Paroubek je mi nesympatičtější den ze dne, takřka hodinu od hodiny, nicméně jeho stížnosti, že pan prezident měří dvojím metrem, jsou bohužel oprávněné.

Současný postup pana prezidenta sice není porušením litery ústavy, nicméně je to jeden z řady pokusů ústavu nějak „vožulit", vyšachovat, zařídit se jinak, než podle dohodnutých pravidel, přitahovat pravidla za vlasy podle toho, jak se nám to hodí. (Z podobného soudku byl nápad pana Topolánka vyložit ústavu tak, že vládě vlastně stačí hlasů sto.)

Ihned po červnových volbách jsem napsal, že jediným řešením jsou nové volby, jakkoli je to nepříjemné. Tím, že o ně relevantní politické síly nezačaly hned usilovat, prohrávají nakonec všichni: ČSSD ztrácí preference (udělá tedy vše pro to, aby volby nebyly; ostatně pan Paroubek o tom s určitou bezelstností hovoří zcela otevřeně), klesá vážnost ústavy jako takové, protože na ni nikdo nenahlíží jako na pravidla, podle nichž se má hrát, ale jako na překážející kus papíru, bez kterého to bohužel (zatím) nejde a který je neustále testován, co vlastně vydrží, a stoupá znechucení politiky. Špičky ODS a ČSSD mají bohužel jedno společné: zřejmě jim vůbec nedochází, že slušným lidem se z jejich neustálého napadání protivníků a prohlašování představitelů druhé strany za psychotiky apod. dělá neuvěřitelně špatně.

V minulých volbách propadly „malé" strany. Většina obyvatelstva - zřejmě právem - usoudila, že volit malé strany nemá cenu, když se do parlamentu stejně nedostanou.

Ovšem nedivil bych se, kdyby chování ODS a ČSSD tento trend v dalších volbách opět zvrátilo. Ano, volit malé strany nemá cenu. Má ale cenu volit ty velké?

Ani bych se nedivil, kdyby nejvíce přibrali zelení. (Nebojte se, já je volit nebudu, programově jsou mi hodně cizí.) Celou dobu byli čitelní, bylo vidět, že jsou rozhodnuti dodržovat dohody, prokázali jak schopnost stát si na svém, tak schopnost kompromisu, a pan Bursík byl jednoznačně hvězda. Nesnížil se k žádnému primitivismu, k žádným podpasovkám, v rozhovorech s novináři zůstal vtipný a zdravě nad věcí. Škoda, že jiné strany takové politiky nemají.

 

15. října 2006

 

Dan Drápal

---